Zpravodaje Přemostění 2025

Porota: Jakub Hulák, Hana Malaníková, Katarína Mišíková Hitzingerová, Štěpán Pácl, Alena Zemančíková

Nominace: neudělena

Doporučení: neuděleno

27. ročník krajské přehlídky ochotnického divadla v Lomnici nad Popelkou 2025

V Tylově divadle v Lomnici nad Popelkou se ve dnech 2.–5. dubna 2025 uskutečnil 27. ročník krajské přehlídky ochotnického divadla Jizerské oblasti. Přehlídku uspořádal místní divadelní spolek J. K. Tyl za finanční podpory ministerstva kultury ČR, Libereckého kraje a města Lomnice nad Popelkou. Uvedeno bylo devět inscenací převážně z provenience současné dramatické tvorby, z toho dva původní autorské počiny. Dramaturgická skladba programu přinesla v rovnovážném poměru jak hry komediálního charakteru, tak hry s vážným tematickým zaměřením. K inscenacím se uskutečnily diskusní kluby vedené lektory přehlídky Jaroslavem Kodešem, Milanem Strotzerem, Petrem Svobodou a Janou Stejskalovou. Byly přístupné hrajícím divadelním souborům, divadelníkům z jiných souborů i divácké veřejnosti. V úvodu diskusních klubů byly zprostředkovány reflexe diváků získané v tzv. Divadelní střelnici, která probíhala bezprostředně po každém představení ve foyeru divadla. Organizaci Divadelní střelnice zajišťovali Tomáš Čivrný a Lukáš Frydrych.

První přehlídkové představení sehrál divadelní soubor Vojan z Hrádku nad Nisou. Uvedl hru Terasa věhlasného francouzského spisovatele, filmového scénáristy a dramatika Jeana-Clauda Carrièra, který spolupracoval s neméně věhlasnými herci a režiséry (Tati, Barrault, Brook aj.). Dramaturgická volba souboru, respektive jeho režiséra Jana Sladkého, byla nesporně odvážná. Vyložit textovou předlohu, která osciluje mezi prostředky divadla absurdity, crazy komedie s existenciálním podtextem, ba až s prostředky jakoby od Čechova, není však snadné. Janu Sladkému se to nepodařilo, ačkoliv má v souboru potřebný herecký potenciál. Divákům se dostalo přetlumočení textu Carrièrovy hry, avšak nesourodým způsobem, tu a tam opepřeným nápady vnějškového charakteru. K zřetelnému myšlenkovému sdělení inscenace nedospěla.

Domácí divadelní spolek J. K. Tyl z Lomnice nad Popelkou nastudoval v režii Renaty Tomešové hru Jiřího Havelky Společenstvo vlastníků. I v tomto případě lze hovořit o dobré dramaturgické volbě kvalitní textové předlohy, nota bene pro početný herecký soubor, který umožnil patřičné typové obsazení. Režie přidala původní předloze rámec, provedla některé drobnější změny a zúžila jednu z vrcholových scén, a sice scénu domnělého porodu. Hraje se na kukátkovém jevišti a nikoliv s diváky obklopující herce ze všech stran stolu, u nějž se schůzuje. Ztrácí se sice pro diváky pocit, že jsou účastníky jednání, to však vyvažuje dobrá viditelnost a slyšitelnost díky horizontálně členěnému hracímu prostoru na kukátkovém jevišti, představujícím půdní prostory zanesené různým odloženým nábytkem. Lomnické provedení Havelkovy hry je velmi zdařilé, vévodí mu hned několik výtečných hereckých výkonů, předně Vladimíry Duštové v roli Paní Horvátové, Jarmily Barancové v roli Paní Roubíčkové a Barbory Rajmanové v roli Paní Zahrádkové (ceny). Mohli bychom však jmenovat i řadu dalších. K ještě působivějšímu vyznění inscenace by mohlo pomoci věnování pozornosti hbitějšímu navazování replik a razantnějšímu pojetí u některých představitelů postav hry. Inscenace byla doporučena k výběru na přehlídku Divadelní Piknik Most 2025.

Divadelní soubor J. K. Tyl z Josefova Dolu se zúčastnil s inscenací hry Soudné sestry, fantasy příběhem Terryho Pratchetta inspirovaným Shakespearovými dramaty v dramatizaci Stephena Briggse. Zajímavá dramaturgická volba, leč nelehká pro jevištní ztvárnění, jako ostatně všechna literární díla z rodu fantasy. To, co v literárním vyprávění umožňuje povolit uzdu čtenářově fantazii, musí jeviště konkretizovat, takže je divák ochuzen o své fantazijní vnímání. Patrně jediný způsob, jak se fantasy látky divadelně zmocnit, je v překvapivém ztvárnění inscenátory. Josefodolský soubor v režii Karla Stuchlíka převyprávěl sice příběh Soudných sester srozumitelně, avšak nikterak překvapivě. Věnoval značnou péči kostýmní a scénické výpravě, pro niž pořídil sadu obrazů četných prostředí, v nichž se děj hry odehrává,  promítaných na zadním prospektu jeviště. Zdá se, že pro jejich viditelnost obětoval i možnost využít jeviště k bohatšímu aranžmá. Většina jevištních akcí je situována k levé či pravé části jeviště. Až na výjimky jsou situace hry ztvárněny tradičním a ničím překvapujícím způsobem. Chybí jevištní zkratka, překvapivé řešení, ale i uplatnění humoru obsaženého v textu potřebným načasováním.

Spolek divadelních ochotníků z Rovenska pod Troskami uvedl romantickou komedii britské autorky Pam Valentine Láska mezi nebem a zemí. Komedie z roku 2007, která obletěla takřka celý svět, líčí soužití duchů utopeného slavného spisovatele a jeho ženy s nově nastěhovanými nájemníky – manželi, očekávajícími narození dítěte. Svižná a vtipná komedie podtrhuje to, co patří v životě k tomu podstatnému – šťastná rodina a pevná víra. Rovenskému souboru se v režii Jiřího Bímy podařilo vytvořit inscenaci zábavnou a zprostředkující jasně myšlenkové poslání hry. Zásluhu na tom mají především herecké výkony Jiřího Bímy v roli spisovatele Jacka Camerona (čestné uznání), Ivany Vagenknechtové v roli jeho ženy Susie (cena) a Aleny Kozubové v roli Strážného anděla (cena). Režisér a zároveň představitel jedné ze stěžejních rolí by potřeboval tzv. druhé oči pro ještě zdařilejší zvládnutí svého hereckého partu, zejména v druhé části hry. Pozornost by si zasloužila přesnější charakteristika postavy pronajímatele bytu Marka Webstera, či uchopení rolí dalších postav hry.

Ochotnický divadelní spolek Bozděch z Libáně se na přehlídce   představil s inscenací hry Nevěrníci z pera Oldřišky Ciprové, české spisovatelky a herečky z Plzně. Hra z roku 2009 je kriminální groteskou o nevěře a žárlivosti, navíc okořeněnou vraždou. Vyžaduje především dobré typové obsazení, schopnost načasování slovních gagů herci a fantazii. Souboru se toho však dostává jen částečně. Je to dáno nevelkou hereckou zkušeností většiny členů souboru, patrně i zkušeností režijní. Soubor sice převyprávěl příběh hry srozumitelně, ale k vpravdě komediálnímu vyznění grotesky zůstal dosti dlužen. Zářivou výjimkou byl herecký výkon Jany Kecerové v roli Sandry, manželky primáře (cena).

Spolek divadelních ochotníků Alois Jirásek z Úpice přispěl do přehlídkového programu hrou Helena ve stínu bratří Čapků autora Jiřího Rotha, českého spisovatele, dramatika, autora rozhlasových her a filmových scénářů. Režie se ujal iniciátor vzniku textu hry, znalec díla bratří Čapků Hasan Zahirovič j.h. Hra je pojednána jako hrané divadlo dokumentu o rodině Čapků, především o Heleně, sestře Josefa a Karla, žijící v Úpici na přelomu 19. a 20. století. Scénář vychází z doložené zprávy o návštěvě Heleny Čapkové v Úpici v roce 1960, kdy se do města přijela naposledy podívat (zemřela 1961), a kdy se na národním výboru rozhodovalo, jestli Helenu přivítají oficiálně či ne. Další obrazy jsou situovány do počátku století, do rodiny  významného úpického lékaře MUDr. Antonína Čapka a jeho ženy Boženy. Líčí, jak se Helena emancipačně osamostatňuje, zaznamenávají první lásku, konflikty s matkou, kamarádství, vdavky. V závěru hry se Helena při návštěvě Úpice setkává pouze se svojí někdejší spolužačkou a kamarádkou. Úpice se k odkazu rodiny Čapků v té době nehlásí. Představení vévodí velmi dobré herecké výkony postav celé rodiny Čapků včetně babičky, ty mají největší plochu své umění prokázat – Zdeněk Vylíčil v roli MUDr. Antonína Čapka, Irena Vylíčilová v roli jeho ženy Boženy, Kristýna Kuhnová v roli Heleny (ceny), Jana Kadaníková v roli Heleniny babičky (čestné uznání). Ani epizodní postavy však nezaostávají (např. Cikánka nebo Peterka). Snad jen úvodní obraz zasedání městského národního výboru by nemusel být od aktérů tak přehnaně karikovaný. Inscenaci doprovází hráč na akordeon. Scéna a kostýmy jsou funkční a stylové (cena souboru a Ireně Vylíčilové). Inscenace je nastudována velmi poctivě a divadelně poučeně. Byla doporučena do širšího výběru pro národní přehlídku Divadelní Piknik Most 2025 (viz titulní foto Milana Strotzera_pozn.red.)

Divadelní spolek Vojan z Libice nad Cidlinou se tentokrát se pokusil vybočit ze zavedené a diváky kvitované dramaturgie. Rozhodl se pro vážný autorský počin. Za ním stojí trojice herců, dvou dívek a jednoho muže – Barbora Stuchlíková, Eliška Nováková a Tomáš Čivrný. Ve společné autorsko-režijní tvorbě připravili představení vycházející z osobních traumatických zážitků, prožitků, a především ze silné touhy o nich hrát a vyvolávat v divácích zájem jim naslouchat. Představení Teorie pádů není syžetová inscenace, spíše se blíží k něčemu, co lze nazvat fragmentárním apelem, jakousi performancí, kdy v sedmi pádech-obrazech (přidává se ještě osmý), zaznamenáme střípky životních traumatizujících zážitků každého z aktérů. Cílem performance je pak informovat, apelovat, proklamovat a emocionálně zasáhnout diváky myšlenkou, že v době, kdy ve společnosti statisticky roste počet duševních traumat a nemocí u mladých lidí, je nutná radikální změna. Subjekty performance staví především na vlastní autenticitě. Což se občas projeví v nesrozumitelné dikci (děvčata). A to i díky tomu, že se celá inscenace odehrává uprostřed kruhu tvořeného diváky. Nicméně, nijak zásadně to nekazí dojem z představení. Naopak velmi pozitivně lze hodnotit autentický projev a  použití divadelních prostředků jako je světlo a zvuk, které nejsou pouhou esteticky výtvarnou složkou inscenace, ale z velké míry podporují i její ideu. Souboru byla udělena cena za kolektivní divadelní výpověď. Divadelní kvalita a formální postupy inscenace míří do oblasti netradičního experimentujícího divadla. Soubor byl se svou performancí doporučen do širšího výběru na celostátní přehlídku experimentujícího divadla Šrámkův Písek 2025.

Jedinou inscenací z oblasti divadelní klasiky přivezl do Lomnice soubor Hodkovické amatérské divadlo, a sice z díla Antona Pavloviče Čechova. V režii Filipa Zielinského nastudoval soubor aktovku Námluvy a dramatizaci povídky Starostlivý otec. K nim přidal režisér rámec, jehož obsahem je přiblížení osobnosti A. P. Čechova a jeho vztahu k jeho manželce, moskevské herečce Olze Leonardovně Knipperové. Nastudování soubor uvádí pod názvem Budu Tvým mužíčkem a Ty mou ženuškou, odvozeným z Čechovovy korespondence. Aktovka Námluvy postrádala potřebnou dynamiku ve stavbě této jevištní miniatury, a to vlivem zdlouhavé expozice a negradujících sekvencí hry. Výjimkou byl až samotný závěr hříčky. Lépe se souboru dařilo v Starostlivém otci, v němž soubor, respektive Martin Vele, představitel role Petra Petroviče Milkina, prokázal schopnost jevištní fantazie a herecké kreativity. I zde by však bylo zapotřebí zvládnutí větší míry herecké abecedy. To platí i o představiteli A. P. Čechova v připojeném rámci inscenace.

Poslední přehlídkové představení patřilo Divadelnímu spolku Vojan-Mladá haluz z Desné. Ten vytvořil působivou inscenaci o potřebě lásky. Východiskem mu k ní bylo oceňované monodrama Dospělé dítě/Mrtvé dítě britské dramatičky a performerky Claire Dowie z roku 1987. Režisérka souboru Petra Frydrychová původní text monodramatu rozepsala pro své mladistvé herečky (15  a 18 let) do dvou hereckých partů, čímž vytvořila potřebné partnerství pro realizaci monodramatu. Přepis není zcela lineární, některé sekvence hry upravovatelka přeskupila, pominula a upravila některé reálie, které souvisí se situováním příběhu hry do londýnského prostředí (cena za úpravu textu). Hra je o dospívání děvčete v prostředí, v němž se jí nedostává rodičovské lásky ani pochopení jiných dospělých s výjimkou starší ženy Lady. Hra sleduje hrdinku od útlého dětství až po dospívání. Život děvčete je provázen imaginární kamarádkou, kterou si hrdinka vytvořila ve své mysli. Ta se mění z nevinné a chápající až v manipulativní, cholerickou a nebezpečnou. Základním tématem je izolace, osamělost uprostřed společnosti.

V inscenaci hrají dvě na svůj věk dobře herecky vybavená děvčata – Anna Holcová a Lucie Víravová (cena za hereckou souhru). Hraje se ve volném prostoru umožňujícím četné pohybové kreace. Jediným scénickým objektem je bílé prostěradlo, které se v rukách aktérek proměňuje v různé předměty či k vymezování prostředí. Poměrně rozsáhlé textové penzum obě děvčata zvládají  s přehledem, a to především díky autentickému hereckému uchopení a ztotožněním se s tématem hry. Tím není řečeno, že by se nenalezla místa, kde by mohla být ku prospěchu větší pozornost věnovaná hlasovému projevu, respektive temporytmu inscenace. Za úvahu by stálo sklenutí oblouku příběhu k osobě Lady, která byla hrdince v dětství jedinou oázou, kde pociťovala porozumění a lásku. Nicméně, inscenace je působivou výpovědí o tom, co se dětem, adolescentům a potažmo komukoliv nedostává a bez čeho nelze dost dobře žít, o potřebě lásky a pochopení. Inscenace patřila k tomu nejlepšímu z přehlídkového programu. Vzhledem k věku aktérek nemohla být doporučena na národní přehlídku Divadelní Piknik v Mostě. Lektorský sbor přehlídky ji proto doporučil k pozornosti programové rady národní přehlídky Mladá scéna Ústí nad Orlicí 2025.

Suma sumárum: Z devíti inscenací byly čtyři na úrovni, která je poměřovatelnou s úrovní inscenací na půdě celostátních divadelních přehlídek amatérského divadla. To je dobrý výsledek svědčící především o kvalitě práce souborů, které se přehlídky zúčastnily. Žádnou inscenaci však lektorský sbor nemohl bezvýhradně označit jako nominovanou na celostátní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Piknik Most 2025. Závěrem je třeba vzdát hold organizátorům přehlídky za její organizační zajištění, zejména členům místního divadelního spolku, jmenovitě pak Veronice Nožičkové a jejím nejbližším spolupracovníkům, na nichž ležela největší tíha odpovědnosti za zdařilý průběh.

zdroj: amaterskascena.cz

Ostravské Buchary 2025

13. ročník, šťastný 13. ročník krajské postupové přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla v Moravskoslezském kraji – Ostravské Buchary, které jsou začleněny do celorepublikové postupové přehlídky Divadelní Piknik v Mostě, se konal ve dnech 1. 4. – 6. 4. v krásném, historickém Kulturním domě v Ostravě – Michálkovicích. Organizátory přehlídky byli opět členové Divadla Devítka, s pověřením od NIPOS – ARTAMA. A nutno podotknout, že vše zvládli na výbornou. Za to jim patří velký dík.

Dobrou zprávou hned v úvodu letošního ročníku bylo i to, že bylo po letech obnoveno vydávání festivalového časopisu Rachot po Bucharech. Den, co den se mohli diváci těšit na festivalové novinky a pravidelné rubriky jako představení souboru a jeho festivalové hry, ohlédnutí za včerejškem, porota, ulovená celebrita, divácké očko či nečekané momenty.

Když mi bylo nabídnuto, abych se stala členkou letošní festivalové poroty, neváhala jsem ani vteřinu. Usednout po boku předsedkyně poroty dramaturgyně Sylvie Vůjtkové, herečky a pedagožky Karolíny Vyhlídal – Hýskové a dramaturga a režiséra Pavla Gejguše, bylo pro mě radostí. A radostí byly všechny festivalové večery a představení plná sobota. Přehlídky se zúčastnilo celkem osm souborů a každý z nich měl co nabídnout. Takže moje premiéra v roli porotkyně se opravdu nesla doslova na „dobré vlně“ a příjemných překvapení bylo po celou dobu víc než dost.

První představení se konalo na apríla, v režii Alena Dunatové jsme viděli divadelní soubor D. N. A. (Divadlo nadšených amatérů) z Frýdku – Místku s inscenací Smím prosit, Dodo? (premiéra 14. 10. 2022) autorské dvojice Gerárd Betton, Macheal Munz v překladu Jaromíra Janečka. Henry je vášnivý milovník žen. Jednoho dne se dozvídá, že po své tetě zdědil milión eur. Ale pouze pod podmínkou, že se do roka ožení. Situační komedie, která se těší ohlasu diváků nejen při svých reprízách, ale svou hravostí, důmyslně vymyšlenými situacemi, vypointovanými fóry a hereckými výkony rozesmávala i festivalové publikum. Občas mělo představení pomalejší rytmus ale i tak to byl to večer nejen zábavný, ale také dobrý festivalový start. Což bylo oceněno v závěru přehlídky, kdy obdržel Jaroslav Pszczolka čestné uznání za herecký výkon v roli Henriho v inscenaci Smím prosit, Dodo?  A Aleně Dunatové bylo uděleno čestné uznání za režii inscenace Smím prosit, Dodo?

Středeční večer patřil Divadelnímu souboru PROPADLO z Václavovic u Frýdku – Místku. Autorem díla Zážitkové dárky (premiéra 3. 11. 2023) je člen souboru Stanislav Kolář. Představení v režii Miroslavy Telecké se opíralo o pečlivě napsaný text, ve kterém je kladen důraz na každé slovo, na každý jakýkoli náznak slovního humoru. Což, bohužel, ne vždy bylo ku prospěchu věci, protože slovní humor se nejednou stal překážkou pro plynulý vývoj situace.  František Bařina, hrdina Kolářovy satirické komedie, má obrácen život na ruby od chvíle, kdy mu jeho kamarádi zcela nečekaně přinesou poněkud nezvyklé zážitkové dárky k narozeninám, ovšem v den, kdy narozeniny vůbec nemá.  Všichni společně odkrýváme, co že ten František dostal. Ve druhé části představení se Františkovy zážitky realizují před očima diváků tu s větším, tu s menším jevištním úspěchem. V sále bylo veselo a očekávalo se, jak ty absurdity dopadnou. Ale přece jen by inscenaci prospěly alespoň drobné textové úpravy, které by zlepšily tempo-rytmus díla. Obdivuhodné bylo opět herecké nasazení, a proto není divu, že porota udělila čestné uznání za herecký výkon hned třem členům souboru. Jiřímu Červenkovi, Michaele Nogolové a Magdě Urbancové.

Ani v letošním roce nemohlo na festivalu chybět amatérské divadlo BOBAN z Bohumína. A tentokrát to nebylo s hudební komedií, ale uvedli hru Lubomíra Kubátka Podhorský penzion (premiéra 23. 11. 2024), režie Milan Kursa. Na Ostravských Bucharech oslnili ve čtvrtek 3. 4. 2025 ještě dříve, než začali, a to parádní a detailně propracovanou a funkční scénografií, za kterou obdržel její autor Milan Kursa čestné uznání. A po úvodní sice milé, ale opravdu zbytečné omluvě režiséra za to, že představení začne jinak, než jsme zvyklí, to vypuklo – filmem, který už divadlo dnes běžně také používá. Proto není potřeba omluv a příště film jen víc propojit s představením. Děj na filmovém plátně nás zasvětil do expozice, aby pak představení pokračovalo na jevišti. Hra o tom, jak se lze před zásnubami příšerně pohádat, uzavřít nesmyslnou sázku a řešit kdo s kým se zasnoubí, ne jednou, ale rovnou třikrát, a kdo že je ve skutečnosti ten milionář? Svižné tempo, energie, nadhled, zdařilé herecké výkony, mnohé detailně vypracované. Malou vadou na kráse tohoto dobrého večera, byl samotný text hry. Velmi často se zde objevují autorem překombinované situace, které se pak stávají nedotaženými, i když herci dělají co mohou, tak hra začíná ve své druhé polovině poněkud „pokulhávat“. Byť se herci snažili domýšlet a aktivně doplňovat to, co autor nedopsal. Pro nás diváky tak představení dostalo i další rozměr, čemuž nemalou měrou pomohlo i režijní vedení. Proto si režisér inscenace Milan Kursa odnesl z festivalu cenu za režijní debut a dokonce i cenu za herecký výkon. Čestným uznáním za herecký výkon byl oceněn Ondřej Holaschke a celý soubor se pyšní cenou za herecké nasazení v inscenaci Podhorský penzion. Jejich elán a energie, kterou dokázali diváky nakazit, byla nepopsatelná.

Páteční odpoledne bylo zahájeno Kurzem sebedestrukce (premiéra 19. 6. 2024) z pera Jaroslava Wagnera, v režii Zdeňka Tomečka a na jevišti se představil soubor Skřítek z Havířova. Osvěžující a zajímavý text. Sice mladá, ale již vyhořelá terapeutka Petra pomáhá v několika prapodivných kurzech svým klientům s jejich prapodivnými závislostmi, Takže zavítáme například na kurz sarkasmu, na kurz boje se závislostí na plastických operacích či na kurz sebelítosti. A na nás divácích je, abychom odkryli starosti nejen účastníků kurzu, ale i terapeutky, která má svá trápení a problémy. Ne zrovna šťastným řešením pro inscenaci bylo, že herci seděli téměř po celou dobu představení na židlích ustavených do půlkruhu. Jakékoli jevištní akce byly minimální, největší prostor pro ně měla právě terapeutka v podání Jarky Žilkové. Té se podařilo bravurně zahrát podnapilou osobu. Její hranice byla přesná a naprosto uvěřitelná. Není proto divu, že obdržela čestné uznání za herecký výkon. Stejně tak jako obdržela čestné uznání za herecký výkon v tomto představení i Simona Laurenčík Zedová. Pro diváky bylo představení po stránce textové poutavé, byť bylo občas hercům hůř rozumět a jejich postavy by si zasloužil víc hloubky a povědomí o tom, jaké životní peripetie má postava, kterou hraji, už za sebou. Obecenstvo trápila chvílemi zdlouhavost díla, a to především dík již zmiňovanému nedostatku hereckých a jevištních akcí.

Ray Cooney 3+3 = 5 (premiéra 20. 4. 2024) v překladu Břetislava Hodka a v režii Petra Rady. Při této komedii v podání 1. Jarkovské divadelní společnosti z Proskovic se sál v pátek večer otřásal smíchem. Jednalo se o pokračování neméně úspěšné komedie 1+1=3. Komedie s bláznivou zápletkou, propletenec lží mezi mužem a oběma jeho manželkami, které jsou, jak se dovíme „nad věcí“ a k tomu dospívající děti a všudy přítomný „Amorův šíp“. Hrdina hry John Brown je doslova chycen do vlastní sítě a totéž platilo i o divácích, kteří se do sítě představení rádi nechali polapit a užili si mistrně napsanou komedii ve výborném nastudování. Herci hrál od počátku „na plný plyn“ a utáhnout takovou „řachandu“ je obrovská dřina. Scéna byla z technických a provozních důvodů řešena tak, že místo dveří byly závěsy. Což je sice pochopitelné a nápadité, ale přece jen ve dveřové komedii hrají dveře a jejich otevření, zavření či bouchnutí také svou nemalou roli, protože napomáhá a udržuje tempo rytmus představení. Ale jinak to byla výborná tečka za pátečním večerem. Důkazem, nechť je, že Soubor 1. Jarkovská divadelní společnost Proskovice obdržel čestné uznání za inscenaci 3+3=5  a a čestné uznání si odnes i Petr Rada za režii inscenace 3+3=5. Ústřední pánská dvojice Daniel Skřipčák a Vladimír Vašíček obdrželi cenu za herecký výkon. A to není vše! Je to právě 1. Jarkovská divadelní společnost Proskovice s inscenací 3+3=5, která v letošním roce vyhrála Cenu diváku.

Sobota se nesla ve znamení tří představení. Divadelní den zahajovali Lordi z Orlové s Dokonalou svatbou Robina Hawdona (premiéra 2. 11. 2024) v překladu Jana Šotkovského a režii Petra Pěnkavy. Skvěle napsaná situační komedie nás provede vším možným, co se může přihodit během svatebního šílení. A jako tečka nečekané rozuzlení a závěr, jak má být. Na rozdíl od jiných komedií má právě tato propracovanější strukturu postav, o to složitější je jejich uchopení. Lordům se podařilo odehrát s totálním nasazením bláznivé zmatky, na trochu klaustrofobické scéně, charaktery postav načrtli zdařile, ale detaily si ještě zaslouží vylepšení.  Herecké postavy, tak jak jsou napsány, v sobě, na rozdíl od jiných situačních komedií, skrývají i řadu podtextů, které je potřeba objevit, naplnit a zahrát. Nejzdařileji se to podařilo Veronice Jurové a Tomáši Kučovi, proto obdrželi čestné uznání za herecký výkon.

A jdeme do finále a ze zcela jiného soudku  – představením Básník Statického divadla z Ostravy (premiéra 10.10. 2024). Text napsal a zároveň i režíroval Jakub Tichý. Tragikomická groteska o životě a díle Petra Bezruče nabízí na tohoto velikána zcela jiný úhel pohledu. Text, který nemůže nebavit, absurdní humor, nimrat se či nenimrat ve vztahu autor – dílo. Civilní, pravdivé herectví, Ondřeje Turoně a Radoslava Piekielnického, bylo přesně načasováno pro diváka, aby si užil doslova každý „Bezručův krok“. A poznání, že blbci jsme tak trochu všichni…Celé představení bylo na Ostravských Bucharech výjimkou, protože nesoutěžilo. Už totiž vyhrálo jinde. Ale diváci si čas s Bezručem na Bucharech i tak užili a ceny do Statického divadla i tak putovaly – za autorský text (Jakubovi Tichému), za inscenaci (Statickému divadlu), za hudbu (Jakubovi Novákovi) i za herecké výkony (Ondřeji Turoňovi a Radoslavu Piekelnickému).

Tečkou za letošním ročníkem byla komedie Marca Camolettiho A do pyžam (premiéra 14. 2. 2025). Proskovické divadlo Nad Strouhou ji nastudovalo v překladu Jaromíra Janečka a v režii Vojtěcha Eliáše (viz titulní foto_archiv přehlídky_pozn.red.) Sledovat tuto komedii byla tak trochu spanilá jízda na horské dráze v detailně propracované výpravě. Opět dveře, služebná, manželka, milenka, záměny postav, krásné kostýmy a nápadité převleky a pomyslnou třešničkou na dortu pyžama! Celé představení doslova „letělo“ za nadšení vyprodaného sálu. Snad by si jen zasloužilo výraznější a jasnější tečku, ale o to se nakonec postarali diváci svým potleskem. A tleskali i při závěrečném hodnocení, kdy si právě tento soubor a tato inscenace odnášela nejvíc čestných uznání a cen.  Počínaje čestným uznáním za herecký výkon Vojtěchu Eliášovi, Martinu Kowalikovi, dále následovalo čestné uznání Vojtěchu Eliášovi za režii inscenace a čestné uznání Proskovickému divadlu Nad Struhou za inscenaci A do pyžam! Ato není vše! Dominika Najvert si odnesla cenu za herecký výkon a tečkou byla cena za výpravu k této inscenaci, která putovala do rukou její autorky Martiny Strakové Ručkové.

Je až neuvěřitelné, že v Proskovicích tvoří dva amatérské soubory a vzájemná podpora mezi nimi je příkladná. Ostatně to byl také jeden z rysů celé festivalu – jak moc ti v hledišti drželi těm na jevišti palce. Obecně na všech představeních byla divácká návštěvnost na festivalu velmi vysoká, v hledišti panovala tu a tam nervozita a byla vyslovována přání, ať to kolegům dobře dopadne. Pozitivem festivalu byla i řada autorských textů, které se dočkaly jevištní realizace. Všudypřítomná byla dobrá nálada, vzájemná podpora, úžasná a jedinečná atmosféra. Společným rysem všech festivalových představení bylo obrovské nadšení na jevišti, natěšení, nasazení, energie, samozřejmě zdravá tréma k tomu a radost z toho, že se povedlo. Někdy třeba s malým zaškobrtnutím, tu a tam nebylo rozumět (a já hltala každé slovo) a z jeviště nechtěně zněla ostravština, ale podstatné a nakažlivé je, že to všichni dělají rádi, ve volném čase, s neuvěřitelným elánem a láskou. Což byl pro mě, jako pro „prvoporotkyni“, kromě divadelního snažení a fantasie všech souborů, ten největší zážitek. Bylo mi ve společnosti takových nadšenců moc a moc dobře a s upřímným zájmem budu sledovat jejich další divadelní počínání. Prostě – „dostali jste mě“ a všem vám přeji ZLOMTE VAZ!

A dvojnásob to přeji 1. Jarkovské divadelní společnost Proskovice a Proskovickému divadlu Nad Struhou, protože oba soubory obdržely doporučení na Divadelní Piknik v Mostě.

Alice Olmová

VÝSLEDKY OSTRAVSKÉ BUCHARY 2025

Doporučení na Divadelní Piknik v Mostě:

1. Jarkovská divadelní společnost Proskovice s inscenací 3+3=5

Proskovické divadlo Nad Struhou s inscenací A do pyžam!

Cena diváků:

1. Jarkovská divadelní společnost Proskovice s inscenací 3+3=5

Čestné uznání:

Jaroslavu Pszczolkovi za herecký výkon v roli Henriho v inscenaci Smím prosit, Dodo?

Aleně Dunatové za režii inscenace Smím prosit, Dodo?

Jiřímu Červenkovi za herecký výkon v roli Františka Bařiny v inscenaci Zážitkové dárky

Michaele Nogolové za herecký výkon v inscenaci Zážitkové dárky

Magdě Urbancové za herecký výkon v inscenaci Zážitkové dárky

Milanu Kursovi za scénografii k inscenaci Podhorský penzion

Ondřeji Holaschkemu za herecký výkon v roli Šimona v inscenaci Podhorský penzion

Jarce Žilkové za herecký výkon v roli Terapeutky v inscenaci Kurz sebedestrukce

Simoně Laurenčík Zedové za herecký výkon v inscenaci Kurz sebedestrukce

Souboru 1. Jarkovská divadelní společnost Proskovice za inscenaci 3+3=5

Petru Radovi za režii inscenace 3+3=5

Veronice Jurové za herecký výkon v roli Julie v inscenaci Dokonalá svatba

Tomáši Kučovi za herecký výkon v roli Toma v inscenaci Dokonalá svatba

Vojtěchu Eliášovi za herecký výkon v roli Bertranda v inscenaci A do pyžam!

Martinu Kowalikovi za herecký výkon v roli Roberta v inscenaci A do pyžam!

Vojtěchu Eliášovi za režii inscenace A do pyžam!

Proskovickému divadlu Nad Struhou za inscenaci A do pyžam!

Ceny:

Milanu Kursovi za režijní debut inscenace Podhorský penzion

Milanu Kursovi za herecký výkon v roli Pepy v inscenaci Podhorský penzion

souboru Boban Bohumín za herecké nasazení v inscenaci Podhorský penzion

Danielu Skřipčákovi za herecký výkon v roli Stanleyho v inscenaci 3+3=5

Vladimíru Vašíčkovi za herecký výkon v roli Taťky v inscenaci 3+3=5

Jakubovi Tichému za autorský text inscenace Básník

Statickému divadlu za inscenaci Básník

Jakubovi Novákovi za scénickou hudbu k inscenaci Básník

Ondřeji Turoňovi za herecký výkon v inscenaci Básník

Radoslavu Piekelnickému za herecký výkon v inscenaci Básník

Dominice Najvert za herecký výkon v roli Brigitte 1 v inscenaci A do pyžam!

Martině Strakové Ručkové za výpravu k inscenaci A do pyžam!

zdroj: amaterskascena.cz

DĚČÍNSKÁ BRÁNA 2025

Na úvod pár čísel:

👉 31. ročník Děčínské brány (memoriál Josefa Doležala)

👉 Termín: 28.-30.3.2025

👉 7 představení během 3 dnů

👉 Na úvod křest brožury 30 let Děčínské brány – 300 výtisků

👉 1 odkazz na web: https://capekdecin.cz/decinska-brana/

👉 4 členové poroty: Renata Grolmusová, Petr Jan Svoboda, Johana Jurášová a Petr Michálek

Odpoledne s lakrimáčkem

DK Jirásek Česká Lípa

Musím se přiznat – nevěděl jsem, co je to lakrimáček. Ale rozhodně mi bylo jasné, kdo je to Václav Klapka, který hru napsal, režíroval a společně s Vlaďkou Zborníkovou v ní i hraje. Jde o třetí hru, kterou spolu ti dva v tandemu hrají, což je vidět. Dovedou si přihrát i “naslepo”. Co víc – občas jsem měl pocit, že některé situace jsou i z jejich života. No nejsou.

Situace je lákavá: Během čekání na začátek letního venkovního představení se v šatně potkají loutkoherečka a imitátor. Kvůli dešti se plánovaná show znovu a znovu odkládá. On a Ona, ale mohli by se klidně jmenovat i Vladimír a Estragon z Čekání na Godota, mají čas začít s dialogem o dětech, kumštu, životních výhrách i prohrách.

Je to hořká komedie o lidech na “poslední štaci”, ve které dojde i na Shakespeara, Erbena a loutková vystoupení pro děti v mateřských školkách. Romeo a Julie po čtyřiceti letech. Festival nesplněných přání, nenaplněných očekávání. Výzva.

Chvíli jsem šel po náznacích detektivky, bavilo mě sledovat, co z řečeného je, či není pravda. Bylo by výhodné něco si tajit a zjišťovat, co je ve skutečnosti za řečeným. Ale hledal jsem něco, co tam není.

Oblouk postav také není nosný. Zmíněná situace je tak rámec, nikoli základní stavební kámen – jakkoli platí, že hlavním tématem je čas a divák podprahově čeká, až na ně po všech těch zpovědích tak nějak zapomenou, jako na Firse.

Jinak lakrimáček je reference na lakrumáčka – smetanový krém, pribináček. Tedy svačinku. Tedy odměnu. V této inscenaci becherovku. Na zdraví!

Popel a pálenka

DS Karel Čapek Děčín

Komedie Bengta Ahlforse, finsko švédského dramatika, je těžký oříšek – a moc nepomůže, když řekneme, že jde o černou komedii. Na jedné ploše vidíme konverzačku, vnímáme silný sociální motiv s prvky laskavé společenské kritiky, brzy jsme v klasické dveřovce, druhé dějství je přitom jeden olbřímí monolog.

Režisérka Karla Vázlerová vede situace poučeně, zvláště zřetelná je její snaha hlídat průběžné jednání všech postav na scéně a úspěšně, zvláště v první části, zvládá i fyzické jednání postav, které je metaforické a danou postavu charakterizuje – otáčecí gag na gauči, scéna s kožešinou na zemi, atd.

Může se opřít o zkušenou herečku Lídu Panenkovou, která Veru Malgmgtrenovou hraje s lehkostí a ironické šlehy si vychutnává s grácií. Podobně je na tom Petra Nedvědová v roli pomocnice v domácnosti, pro závěrečnou pointu zásadní postava, jakkoli je obsazena zcela mimo svou věkovou kategorii. Porota ocenila i nadřazenou Ester Mickelsonovou v podání Jany Benešové.

Režisérku ale ve výsledku zrazují dvě základní věci:

1. každý hraje trochu jinou komedii – a škála je opravdu široká, od civilu po ryzí přehrávání

2. urna s popelem je umístěna do zadního plánu, navíc vedle květiny – což není výhodné vzhledem k tématu, situacím, ale i dialogům s nebožtíkem

Celkově jde o poučený, ale bohužel ne ve všech ohledech úspěšný pokus jak se poprat s nejednoznačnou látkou.

Starý bílý muž

Činohra Skaláček Tisá

Vidět na amatérském jevišti titul uvedený necelý rok po světové premiéře (v Berlíně se při nekorektních narážkách pískalo!) bylo samo o sobě přínosné. Hru mimochodem brzy uvede zlínské divadlo, po diváckém úspěchu hry Extrabuřt téže autorské dvojice – Dietmar Jacobs + Moritz Netenjakob. 

Ten rukopis je čitelný – tnout do živého. Bohužel za každou cenu.

Komedie o posledním rozloučení (druhé představení s urnou po sobě naznačovalo promyšlenou dramaturgii přehlídky) je totiž především pomyslným věšákem na figurky, které nežijí (pěknou výjimkou je postava faráře), jen představují teze výhodné pro demonstraci různých podob nekorektního chování.

Zajímavé to začne v okamžiku, kdy se hraje niternější téma – mohu ještě veřejně říkat to, co si skutečně myslím? Nakolik můj vlastní názor ovlivňuje strach o práci? Osobní cenzura v přímém přenosu.

Bohužel zvítězí mechaničnost předlohy. Navíc hraná na první repríze herci, kteří zapomínají text. Temporytmus se rozpadá, diváci se nesmějí jako na premiéře v Tisé, herci znervózní – kruh se roztáčí. Výsledkem je didaktické divadlo, kde postavy nevedou skutečný dialog.

Režisérka Jaroslava Leufenová přitom své svěřence vede vědomě až ke konci, kde se po všech zvratech snaží nabídnout katarzi, šikovně pracuje se stupňujícím se tlakem, kdy se herci víc a víc otáčejí na publikum, čímž nás beze slov tlačí k tomu, abychom se přiklonili na tu či onu stranu, celkový dojem “příliš velkého sousta” však nerozptýlí.

Agnes Belladone

Hraničář Rumburk

Režisérka Majka Koukolská má ráda velká plátna. Loni si se souborem troufla na Višňový sad, a nutno uznat, že když má v souboru Lenku Srbeckou, Raněvská vás dříve či později napadne. Letos si vybrala francouzskou hru Jean-Paula Alegreho z roku 2004.

Her o divadle je mnoho. Je to příležitost, jak tvůrci mohou říct něco o sobě samých, a zpravidla se autoři opírají i o metaforičnost celého příběhu, neboť všichni přece vědí, že “celý svět je divadlo a lidé v něm jsou herci”.

Čas plyne, ba skáče, a my vše sledujeme z jediného místa – divadelní šatny dominantní subrety, která svou káru dotáhne, mnohdy sentimentálně a předvídatelně, až ke konci. Autor se snaží vše postavit na kontrastu, využívá atraktivní perspektivy “behind the scene”, ale bohužel, jeho dílo působí staře a mnohdy unyle, a rumburským se nepovedlo z tohoto stínu vystoupit.

Riziko každý hry o divadle je to, že nebude schopna se sama na sebe podívat z nadhledu, s odstupem. Agnes Belladone je bohužel tento případ. Vážím si však poctivého přístupu paní režisérky.

Hory, nebo Lori

Divadelní soubor LI-DI Litoměřice

Nejmladší sekce litoměřického souboru LI-DI přivezla do Děčína životopisnou komedii Hory nebo Lori. Strategie “přípravky”, či “líhně” se ukazuje jako velmi přínosná, protože viděný tvar umožňuje objevit a rozvíjet talent nastupující generace.

“Kdo jsme, abychom hodnotili?” ptají se tvůrci v anotaci k inscenaci, ale jejich tvar je odvážnější – primární se jeví snaha sundat Máchu z piedestalu, demytizovat ho, někdy až dehonestovat, navíc z pozice občana Litoměřic, kde se po známém rozervanci jmenuje úplně všechno.

Forma koláže a přítomnost dvou protichůdných vypravěček (jedna reprezentuje učitelku, tedy didaktickou osu encyklopedického hesla, druhá řečené staví do světla někdy až feministické vzpoury proti násilnému sobci) umožňuje během sedmdesáti pěti minut chronologicky převyprávět známé i neznámé momenty z Máchova života, aniž bychom měli pocit, že jsme poučováni. A to je na scéně školní tabule!

Základním principem inscenace je totiž konflikt, kontrast, oxymorón. V dějové lince střet Tyla a Máchy, který by možná měl mít ještě svou tečku, a – jak již bylo popsáno – formálně je přeskakování mezi “vysokým a nízkým”.

Nic to nemění na tom, že tento tvar stále působí jako výstup dramatické výchovy – jakkoli se úvodní “hraní si na divadlo” víc a víc přesouvá do snahy vyprávět příběh a skončit u silného obrazu, kdy Mácha klečí před svou vlastní tabulí, kterou sám smaže, a následnou snovou sekvencí, kdy se znovu potká s Lori i se zesnulým synem Ludvíčkem.

V typicky kolektivní práci s variabilními kostkami na scéně lze vyzdvihnout i ojedinělé herecké výkony, jejichž devízou je především přirozenost, a to i v ve velmi vypjatých momentech. Rozálie Vraná jako Lori, Natálie Křížová jako Leni, i Matěj Podaný jako Mácha přinášejí na jeviště kvalitu, aniž by si přitom na něco hráli.

Při hodnocení jsme diskutovali o možnostech posunu některých částí (např. skeč s bratrem Michalem), lepší výstavbu násilnického vztahu, nebo třeba také to, že ne vše je třeba divadelně doříkávat. Z reakce tvůrců bylo zřejmé, že na sobě chtějí dále pracovat. To je dobrá zpráva. Jestli takhle pod vedením režisérek Kláry Hávové a Elišky Vytrhlíkové vypadají první krůčky nejmladší generace litoměřických ochotníků, dost se těším na jejich další zářez.

Za gaučem

Divadlo Máj Praha 

Jiří Jahoda napsal absurdní hru. Pro sebe a své kolegy. Nabídl ji režisérovi Miroslavu Řebíčkovi, dokonce mu dovolil, ať si s ní “dělá, co chce”.

Vznikla svižná absurdní groteska Smočkova ražení, tady ovšem se zásadní pohybovou linkou. Roman Solčány a Jiří Jahoda předvádějí opravdu artistní výkon, na amatérských jevištích nevídaný.

Ostatní kolegové jejich nasazení bohužel nestačí. Klavír, respektive tajemná klavíristka, vše dynamizuje, každé ohlédnutí je zvýrazněno tónem, v principu dokonalé gagové výstavby, nasazené tempo však bohužel časem upadá, klavír se dokonce stává pro některé až rušivý.

Přitom story o dalších a dalších umírajících se začíná vtipně zacyklovat, pomůže i meta vrstva s románovým motivem. Výtvarné řešení je pro daný žánr přesné – včetně barevnosti. Je to promyšlený, sympaticky ambiciózní tvar.

Mlíko na mozku

Rádobydivadlo Klapý 

Mlíko na mozku je hra v Česku dobře známé Hadar Galron (např. Mikve), kterou v roce 2018 napsala pod názvem I love mama.

Je to revue, možná spíš mozaika, kaleidoskop zprvu nepropojených příběhů, či spíše momentek na téma mateřství. Místy to působí dokonce jako za sebe poskládané anekdoty.

Zkušená autorka ale postupně začne s rozházenými kartami hrát mariáš. Nitky se splétají, v chytře seřazených sekvencích, pomyslné fotografie pořízené klíčovou postavou pro výzkum do školy, začínají tvořit ucelené album, přičemž na poslední straně je zemřelá babička a hned vedle ní právě narozené dítě.

(Někdy je těch motivů ale podle mého názoru příliš. V okamžiku, kdy se po všech těch rodinných katastrofách začne řešit i anorexie jedné z postav, mám znovu na této přehlídce pocit, že si autorka nejdřív napsala všechny nasbírané motivy, které si postupně odškrtává, měl jsem zkrátka dojem, že už je toho na úkor pravděpodobnosti až moc.)

Režisér Ladislav Valeš se může opřít o tradičně vyspělý soubor, tentokrát i v případě “dětských etud”. Přesto si v některých momentech komplikuje situaci.

Efekt divadla na divadle podporuje přítomností herců na jevišti, takže jsme stále v jakési čekárně. Herci jsou většinou “vyplí”, hledí apaticky do prázdna, což velmi ovlivňuje naše vnímání. Negativně. První půlka zase končí recitací písňové textu. Nevíme, proč postavy najednou začínají mluvit ve verších. Problematické jsou i zcizující komentáře do publika, se kterými každá z postav nakládá jinak.

Pomyslné “divadlo na divadle”, hraní si na téma, zcizení, komentář písní – to vše zůstává tak trochu na půli cesty k plně funkčnímu tvaru.

Pár bodů na závěr:

• Organizace bez chyby. O porotu bylo postaráno ještě lépe než loni.
• Obědy v nedaleké kavárně – dobré řešení.
• Důležitá poznámka – velmi slušná návštěvnost.
• Debaty tradičně otevřené a konkrétní.
• Zaměstnanci děčínského divadla jsou jistota.
• Shrnuto: Děčín je boží!

Výsledky

Čestná uznání:
Vlaďce Zborníkové – za herectví v inscenaci Odpoledne s lakrimáčkem, DK Jirásek Č. Lípa
Václavu Klapkovi – za herectví v inscenaci Odpoledne s lakrimáčkem, DK Jirásek Č. Lípa
Petře Nedvědové – za roli Kirsti v inscenaci Popel a pálenka, DS K. Čapek Děčín
Janě Benešové – za roli Ester v inscenaci Popel a pálenka, DS K. Čapek Děčín
Karle Vázlerové – za režii inscenace Popel a pálenka, DS K. Čapek Děčín
Činohra Skaláček Tisá – za výběr aktuálního tématu v inscenaci Za všechno můžu já aneb Starý bílý muž
Lence Srbecké – za herectví v roli Agnes v inscenaci Agnes Belladone, DS Hraničář Rumburk
Kláře Hávové a Elišce Vytrhlíkové – za režii inscenace Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
DS Li-Di Litoměřice – za dramaturgii inscenace Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
Divadlo Máj Praha – za kostýmy v inscenaci Za gaučem, Divadlo Máj Praha
Miroslavu Řebíčkovi – za režijní koncept inscenace Za gaučem, Divadlo Máj Praha
Aleně Šulcové – za roli Ley v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Petře Maťákové – za roli Elly v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Rádobydivadlu Klapý – za skupinovou roli dětí v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Ceny:
Václavu Klapkovi – za původní text inscenace Odpoledne s lakrimáčkem, DK Jirásek Česká Lípa
Ludmile Panenkové – za herectví v roli Very v inscenaci Popel a pálenka, DS K. Čapek Děčín
Rozálii Vrané – za roli Lori v inscenaci Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
Natálii Křížové – za roli Leni v inscenaci Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
Matěji Podanému – za roli Máchy v inscenaci Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
DS Li-Di Litoměřice – za scénografické řešení inscenace Hory, nebo Lori
Jiřímu Jahodovi – za roli Patrika v inscenaci Za gaučem, Divadlo Máj Praha
Romanu Solčánymu – za roli Radima v inscenaci Za gaučem, Divadlo Máj Praha
Daně Cendrové – za roli babičky v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Lence Šťastné – za roli Noy v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Hlavní ceny přehlídky:
DS Li-Di Litoměřice za inscenaci Hory, nebo Lori
Rádobydivadlu Klapý za inscenaci Mlíko na mozku
Doporučení do programu Divadelní Piknik Most – Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice

zdroj: amaterskascena.cz