Divadelní Tříska 2025

Další ročník má za sebou pražská postupová přehlídka Divadelní Tříska. Sedm inscenací usilovalo o nominaci či doporučení na Celostátní přehlídku činoherního a hudebního divadla Divadelní Piknik v Mostě. Jedna se pak vydala cestou směr Celostátní přehlídka divadla pro děti a mládež Fimfárum Český Krumlov.

I letos se mimo jiné ukázal trend posledních let, kdy řadě souborů už nestačí existující dramatická literatura a pro své potřeby vytvářejí předlohy autorské. Tentokrát tak byla k vidění představení autorských textů hned tři: Střelnice souboru Kdomělčas, Norská žena od Puchmajera DS a Kabaret zdravotní aneb kdo je tady doktor pražského Kardio Theatre.

Všechny tyto tři autorské inscenace vědomě pracovaly se schopnostmi souboru a mají tu výhodu, že jsou psány na míru. Zbytek už záleží na schopnostech autorů a proto i mezi těmito texty byly k vidění jak velmi kvalitní, tak o něco slabší dramatické pokusy.

Ostatní účastníci sáhli při inscenování po existujících textech, a právě tady se ukázalo to, co zaznívá snad na každé přehlídce a při každé reflexi současného amatérského činoherního divadla: absence dramaturga nebo alespoň důsledná práce s textem už v okamžiku výběru a přípravy na inscenování. Další oči, ostrá tužka a znalost kontextu dramatické tvorby by souborům určitě pomohly při výběru textů a jejich scénování. Často by stačilo sáhnout jen „o poličku vedle“ a vybrat si text kvalitnější, pevnější. Z mého pohledu například Mary Page Marlow nepatří k tomu nejlepšímu, co Tracy Letts napsal (soubor Divadlo Radar/Šupitopresto) a P.R.S.A. autora píšícího pod pseudonymem Eugeniusz Szybal jsou textem vyloženě slabým, jehož téma tvářící se jako opozice k výtečnému Testosteronu může znít atraktivně, ale neumožňuje inscenátorům vytáhnout z něj cokoli, co by divadelně obstálo a nesvádělo k až nezáměrné jevištní trapnosti.

O to víc pak zazáří třeba zmíněná Norská žena Kateřiny Rudčenkové souboru DS Puchmajer, které zachází se stejným tématem, tedy identitou, životním zklamáním a směřováním a celkově s reflexí života žen poučeně, vtipně, s chytrostí i úžasnou sebeironií protagonistek. I kvůli tomu patřilo toto představení k vrcholům letošní Třísky.

Pokud voláme po povolání dramaturgů do zbraně i na „bojiště“ amatérských scén, je jasné, že to není jen tak a jde o proces dlouhodobý a hodně záleží i na chuti souborů si o dramaturgickou pomoc či prostou radu říct třeba spřáteleným profesionálům.

Co se ale dá odstranit relativně rychle a netřeba studovat, ale hlavně pracovat, je problém s jevištní mluvou. Hned v několika případech byla úroveň mluveného projevu na jevištní tak tristní, že i odborní lektoři museli při rozboru důrazně vytknout souborům tento nedostatek. Například u divadla Akorát a jejich McDonaghově Osiřelém západu mluvený projev dokonce znemožňoval nejen rozumět textu, ale poškozoval celý jevištní tvar.

Divadelní Tříska byla letos i přehlídkou hereckou. Třeba monolog Vojty Chalupy v roli Zeppa (Pomona souboru Radar/Načerno) byl strhující s profesionálními parametry. Podobně herecky zazářila souhra šesti hereček v Norské ženě Puchmajerů.

Na konec: určitě i letošní Tříska patřila v činoherním amatérském divadle k těm kvalitnějším přehlídkám a není náhodou, že poslední dobou posílá do programu celostátní přehlídky inscenace, které nejen, že o úroveň výš ostudu neudělají, ale často i zazáří. Věřme, že to tak bude i letos na Pikniku v Mostě.

Odborná porota ve složení Kateřina Baranowska, Johana Jurášová a Vít Malota do programu celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Piknik v Mostě

doporučila inscenaci Mary Page Marlowe souboru Divadlo RADAR / Šupitopresto,

doporučila inscenaci Pomona souboru Divadlo RADAR / Načerno,

doporučila inscenaci Osiřelý západ souboru Divadlo Akorát,

nominovala inscenaci Norská žena souboru Antonín Puchmajer D.S.

zdroj: amaterskascena.cz

Zpráva z festivalu Hobblík/Mumraj Hodonín

Už 19.ročník dvojpřehlídky Hobblík/Mumraj v Hodoníně se odehrál ve dnech 19.- 23.března. I když sluníčko svítilo o sto šest, porota ve složení Jana Soprová, Daniela Evjáková, Josef Morávek a studenti činoherního herectví JAMU Alžbeta Štubňová a Jakub Syrovátka proseděla celou dobu od rána do noci v sále Kulturního domu a na následných diskusích, sledovala/ hodnotila celkem 13 představení.   

Hobblík
Oproti předchozím ročníkům ubylo výrazně autorských počinů, většinou šlo o léty ověřené komediální tituly, frekventované jak na amatérských, tak profesionálních scénách.  Soubory se tedy většinou soustředí na jistotu a vkus mainstreamového diváka menších měst a vesnic. Pak už samozřejmě záleží na celkové kvalitě provedení, scénických i režijních nápadech a hereckých výkonech.
Do ranku oněch komediálních titulů, jejichž věhlas signalizovalo plné hlediště, se zařadily inscenace legendární hry F. Ringo Čecha Dívčí válka v provedení DS Nejenxsmíchu Vracov, Cooneyů  A je to v pytli! DS J.K. Tyl Brodek u Přerova či Weberův Blbec k večeři Ochotnického divadla Opatov.  K tomu můžeme připočítat i původní komedii U dvou ťopek  francouzského střihu o bláznivých proměnách  a záměnách v domácnosti dvou starých panen, toužících po jakémkoli ženichovi, kterou přivezl DS Mutěnice.  Obecně se dá říci, že tyto hry nabídly hromadu gagů, a crazy situací, jejichž interpretace pak záležela na zručnosti a sehranosti konkrétních kolektivů. Vzhledem k tomu, že všechny soubory měly v anotaci svých souborů formuli: „Hrajeme pro radost divákům“ , dá se říci, že svůj úkol v tomto směru plní. Festivaly amatérského divadla ovšem hledají přece jen něco trochu jiného….

Tvořivější ve výběru dramaturgie byl místní soubor Svatopluk Hodonín, který sáhl po francouzské hře Jeana Della a Géralda Sibleyrase Ať žije Bouchon z roku 2006, která měla na českém profesionálním jevišti premiéru v chebském divadle roku 2009. Hra pojednává o malém městečku, které je jen stěží na mapě k dohledání a hrozí mu zánik. Mají ovšem šikovného starostu, který doslova „dojí“ nejrůznější grantové výzvy, a tak toto miniměstečko získává absurdní dotace na velkoplošné pěstování banánů, chov ovcí a další barnumské akce. Vzhledem k tomu, že starosta rozdává peníze lidem, aby z městečka neodcházeli, v obecní pokladně nezůstává nic.  Jednou ale spadne klec, a do městečka přijede úředník z Bruselu, aby vše zkontroloval. Odtud se odvíjí řada bláznivých situací, v nichž archetyp úředníka (Vladimír Jašek se převtěluje v kontrolora různých nadací včetně charitativních)  nabírá kontury ďábelsky potměšilého  pokušitele. Snaha zbavit se podezření z defraudace vrcholí vyhlášením nezávislosti státu Bouchon, což ovšem doprovází spousta problémů. Ve prospěch věci je úprava, kdy soubor hru značně zkrátil a částečně změnil konec. Vznikla tak aktuální inscenace, která s nadhledem glosuje mnohdy nesmyslná nařízení Evropské unie i její grantovou politiku.

Stále ještě komedie, byť s existenciálním přesahem, přivezl Kroužek divadelních ochotníků z Hvozdné, tedy maďarskou hru Z. Eggresyho Šťovík, pečené brambory (v celomužském obsazení) a DS Bratří Mrštíků z Boleradic zase ženskou hru, Goldflamovu Dámskou šatnu. Dobrá příležitost ukázat zajímavé protichůdné charaktery postav, ale též prověřit hereckou připravenost, kvalitní řemeslo a souhru souboru.

Původní hry
Mnohé diváky, především starší generace bezpochyby potěšila původní retrokomedie Čundr? Ty bláho!, kterou přivezl DS TJ Sokol Staré Město. Jedná se o původní hru, psanou přímo na tělo dvěma herečkám, Za mlada jezdily společně s partou na čundry, spaly pod širákem a prožívaly první, dnes už málem zapomenuté lásky, Když se přítelkyně, zubařka a masérka, sejdou po letech cca čtyřiceti, rozhodnou se znovu vyzkoušet, jaké je to cítit vítr ve vlastech. Pochopitelně zjišťují, že nevýhody takových bláznivých nápadů většinou předčí romantiku. Vlídná komedie končí smírně, vlastně i mírně rozostřeným happy endem (a prý se můžeme těšit na pokračování, které režisérka opět píše svým herečkám na tělo).  Obě ženy se na tento retrovýlet vydaly s energií, notnou dávkou humoru a nadhledu, včetně poukazů na problémy, které takové romantizující vzpomínky nabízejí.

DS Břetislav Břeclav , který nejednou zabodoval i ve vyšších soutěžích, budil mnohá očekávání. Většinou totiž přijíždějí s vlastní autorskou hrou, a nejinak tomu bylo i letos. A byl to Nejlepší film všech dob: napsání textu, režie i tvorby inscenace se ujali především mladší členové souboru, v čele s Michalem Šefarou  a Filipem Hunkařem. Text s nadsázkou sleduje příběh svérázného hollywoodského režiséra, který natáčí filmy i pro kritiky natolik nesrozumitelné, že je mnohdy přecení a dekorují Oscarem,  V podstatě je to kombinace béčkových filmů, s vysoce uměleckou „chudou“ formou, takže filmy mají žádaný „existenciální přesah“ . V inspiraci je jasné, že autor je zjevně poučen rozmanitými typy současných produkcí, ale také nejrůznějšími fenomény a kauzami , které se s dnešním Hollywoodem i nezávislým filmem pojí. Správně napsaná smlouva může zamezit stížnostem herců na cokoli, jsou zcela v moci režiséra.  A i když prohnaný scénárista, dotčený tím, že režisér jeho texty nečte, zmanipuluje herce, aby se vzájemně pozabíjeli,  režisér z toho nakonec vyjde vítězně, a zdá se, že si půjde pro dalšího Oscara.  Nadsázka, a chvílemi hodně drsný jazyk propojují svět hereckých představitelů s rolemi postav, které ztvárňují, fanoušci a znalci filmu zde bezpochyby najdou množství nejrůznějších odkazů na konkrétní filmy, situace, ale i na lidi a kauzy, týkající se nehod na place (střelba, nespravedlivé oceňování, rozvody a rozchody, genderová a jiná vyváženost).  Soubor tak nabídl temperamentní, jiný pohled na divadlo, než tomu bylo v předchozích letech.

Posledním původním tvarem, navíc spojeným s historií Hodonína, týkajícím se prvního padlého  v 1. světové válce, byl Cyril, ten první z Hodonína. Děj se odehrává se ve dvou časových rovinách, v hospůdce U Kříže a v novodobém pubu Golden Cross (ten je oživen přítomností rappera- hospodského). V letech 1914-15 tu zastihneme jistou Marušku, která se loučí  se svým milým, odcházejícím do války, na frontu do Haliče. Právě o něm se hraje, neboť pravnučka (?) pátrá po osudu svého pradědečka (ano, zanechal tu Marušku v jiném stavu). Inscenace je jednak apelem, že dosud v Hodoníně neexistuje pomník padlým z této doby, na druhé straně předestírá kontrast mezi nadějemi těch, jejichž talent zmařila válka, na druhé straně talent současníka, který se ničí sám, nicneděláním a alkoholem.  Inscenace, hojně navštívená místními, ovšem naplnila očekávání jen napůl. Na velkém jevišti se protagonisté téměř ztráceli, pomohl by menší komorní prostor. Navíc, – kromě základního úkolu upozornit na neexistenci pomníku – není příběh příliš jasný (či působí až banálně), takže inscenace vyznívá trochu jako polotovar.

To nejlepší nakonec

Na závěr festivalu byla uvedena klasika, která získala nejen mnoho ocenění, ale také postup do vyšší soutěže. Mrštíkových Maryša, v interpretaci DS Slavkov u Brna (viz titulní foto Milana Strotzera_pozn.red.), v režii Ireny Rozsypalové, doslova okouzlila tím, nakolik jednotlivé složky do sebe přesně zapadaly a nabídly divákům tradiční českou hru v té nejlepší podobě. Lidnatý soubor, v němž hrají herci a herečky doslova všech generací, vytvořil citlivě působivé venkovské drama, v němž se propojuje herecká autenticita se symbolickým orámováním věčného příběhu hledání vlastního místa v životě, i za cenu sebezničení. Jedná se o velké plátno, jakousi scénickou báseň, v němž každá postava má své přesně vymezené místo. Herci a herečky svým postavám rozumí a vypracovávají je do detailů. Přitom je jasné, že tu nejde pouze o nadiktované a naučené pokyny od režisérky, vše plyne přirozeně jako voda v řece (a to se všemi víry a peřejemi emocí). Bylo bezpochyby nesnadné zkoordinovat takové množství herců/hereček tak, aby celkový jevištní obraz působil autenticky a „nikdo nevadil“. Kromě celkového pojetí Maryšina příběhu, spojujícího realistickou a symbolickou rovinu, jsou tu dvě základní ozvláštnění příběhu, které jsme dosud neměli možnost v rozmanitých verzích Maryši vidět. Tou první je přítomnost Vávrových dětí, které jiné inscenace pomíjejí. Druhou novou věcí je vystřídání dvou Maryš, v první části hraje Maryšu Lízalovou jedna herečka, v druhé části Maryšu Vávrovou jiná. Tím je akcentována proměna Maryši ve vnuceném manželství, přičemž při aktu přípravy otrávené kávy si obě Maryši podávají osudný hrnek…

Mumraj

V části přehlídky věnované studentskému či teenagerskému divadlu je bohužel už tradičně problém v nedostatku účastníků. A tak letos – kvůli neúčasti DS Pírko z Brna s Pánech much – zůstaly jen dva soubory, tematicky směřující k dětskému publiku. Divadlo Bedřicha Kaněry z Břeclavi přijelo s pohádkou Líný Kuba, holé neštěstí, s lehce didaktickým závěrem o Kubově proměně. Původní pohádka je vyšperkována různými nadpřirozenými postavičkami, od vodníka , přes trpaslíky až po různorodé dobré a zlé víly.  či loupežníky. Přes začátečnické problémy je inscenace pro děti zábavná, osvědčila se interakce s malými diváky, kterou nejlépe zvládl loupežník Adam.
Druhou inscenaci přivezl tradiční účastník Mumraje, tentokrát DS Štěci z Opavy, a činoherně upravenou verzí loutkové hry Víta Peřiny Komoří se ženili aneb Ze života obtížného hmyzu. Mladí herci prokázali dobrou sehranost (navzdory tomu, že na festivalu měli premiéru) i smysl pro specifický humor.  Zároveň nenásilně prezentovali poselství o tom, že i příslušníci různých živočišných druhů mohou mít k sobě navzájem dobré a láskyplné vztahy.

Obě inscenace zdejší děti zjevně pobavily, ale na postup do vyšší soutěže to nestačilo. Můžeme si jen přát, aby se v příštím roce nabídka souboru zvýšila.

Výsledky

Čestná uznání

Čestné uznání za interpretaci postavy domovnice Marcele Mokrušové v inscenaci U dvou ťopek

Čestné uznání Adamu Janulíkovi za interpretaci postavy loupežníka Křivouše v inscenaci Líný Kuba, holé neštěstí

Čestné uznání Jiřímu Kraiserovi za autentický projev v inscenaci Blbec k večeři

Čestné uznání Jonáši Kubáčovi za interpretaci postavy Ováda v inscenaci Komáři se ženili.

Čestné uznání Anně Staníčkové za interpretaci Pavouka a dalších postav v inscenaci Komáři se ženili.

Čestné uznání Petru Horákovi za interpretaci postavy Dicka v inscenaci A je to v pytli

Čestné uznání Lukáši Ivánkovi za zpracování regionálního tématu v inscenaci Cyril, ten první z Hodonína

Čestné uznání Ivanu Markovi za roli Vávry v inscenaci Maryša

Čestné uznání Radimu Kachlířovi za roli Francka v inscenaci Maryša

Ceny

Cena Věře Pešákové za interpretaci postavy Lízy v inscenaci Dámská šatna

Cena Haně Samsonové za interpretaci postavy Trudy v inscenaci Dámská šatna

Cena DS Svatopluk Hodonín za dramaturgickou volbu a úpravu textu hry Ať žije Bouchon

Cena Lukáši Pachlovi za interpretaci postavy Starosty v inscenaci Ať žije Bouchon

Cena Anně Hudákové za autorský text a režii Čundr? Ty bláho!

Cena Renatě Nadal Látalové za interpretaci postavy Lojs v inscenaci Čundr? Ty bláho!

Cena Evě Šmídové za režii inscenace A je to v pytli

Cena Štěpánu Procházkovi za interpretaci postavy Harryho v inscenaci A je to v pytli

Cena Filipu Koenigovi za interpretaci postavy Koně v inscenaci Blbec k večeři

Cena Michalu Šefarovi za původní autorský text Nejlepší film všech dob

Cena souboru DS Břetislav Břeclav za inscenaci Nejlepší film všech dob

Cena Kroužku divadelních ochotníků Hvozdná za inscenaci Šťovík, pečené brambory

Cena za herecký výkon Davidu Langerovi v inscenaci Šťovík, pečené brambory

Cena za herecký výkon Jaromíru Javorovi v inscenaci Šťovík, pečené brambory

Cena za herecký výkon Jakubu Henzelému v inscenaci Šťovík, pečené brambory

Cena DS Slavkov u Brna za inscenaci Maryša

Cena Milanu Hrazdírkovi za roli Lízala v inscenaci Maryša

Cena Markétě Moudré za roli Maryši Lízalové

Cena Martě Šujanové za roli Maryši Vávrové

Porota doporučuje do programu Šrámkova Písku 2025 inscenaci DS Břetislav Břeclav za inscenaci Nejlepší film všech dob.

Porota doporučuje k výběru do programu Divadlního Pikniku Most 2025 inscenaci Šťovík, pečené brambory Kroužku divadelních ochotníků Hvozdná

Porota nominuje do programu Divadelního Pikniku Most 2025 inscenaci Maryša DS Slavkov u Brna.

zdroj: amaterskascena.cz

Západočeská oblastní přehlídka činoherního a hudebního divadla již po čtyřicáté !!!

Letošní ročník regionální přehlídky se nesl ve znamení významného jubilea – amatérští divadelníci ze západních Čech se v Horažďovicích o víkendu od 14. do 16. března 2025 sešli letos již po čtyřicáté (poprvé zde západočeská přehlídka probíhala sice v roce 1979, ale některé roky z různých důvodů neproběhla). Celá přehlídka se tedy letos nesla ve velice slavnostním duchu, ale nebylo nouzi ani o zábavu – kromě speciálního jubilejního programu, který si pro přehlídku připravil domácí soubor Tyjátr Horažďovice také průběžně probíhala jakási „skrytá hra“, ve které měli účinkující soubory za úkol do svých inscenací jakýmkoli způsobem zařadit číslovku 40. Ku příležitosti jubilea byl také vydán bulletin připomínající jednotlivé ročníky přehlídky a výrazné tváře s touto přehlídkou spojené. Tento bulletin vydalo město Horažďovice ve spolupráci se Svazem českých divadelních ochotníků a Tyjátru Horažďovice,  autorsky jsou pod ním podepsáni Lenka Kůsová, Hana Šiková a Karel Šťastný.

Stejně jako v minulých letech byl zájem o přehlídku ze strany západočeských souborů velký a o postup na celostátní přehlídku soutěžilo celkem devět souborů. Kromě léty prověřených a osvědčených letošní přehlídka hostila také dva zcela nové soubory a to Divadelní soubor Jirásek Nejdek a také divadelní soubor D.R.A.K. (= Divadelní Radovánky Amatérů Kašperskohorských). Odborná porota letos zasedla ve složení režisér Martin Vokoun (předseda poroty), herec a lektor Petr Pochop a herečka a pedagožka Lucie Kožinová. Tajemnicí poroty byla jako tradičně Hana Šiková.

Žánrově stejně jako v letech minulých převládaly v dramaturgii přehlídky zejména texty komediálního charakteru (Michelinovy hvězdy Ondřeje Krause v podání Divadelního souboru Jirásek Nejdek, Hrabě Monte Carlo autorského tandemu Michaela Doleželová a Roman Vencl v inscenaci Divadelního spolku Jezírko Plzeň, Nejlepší jsou studený Josefa Berana od Divadelního souboru Ochotníci Ostrov a Dovolená snů Tomáše Kuceje v provedení již zmíněného souboru D.R.A.K. z Kašperských Hor).

Velmi specifické místo v programu přehlídky zaujaly dvě inscenace textů spadajících do kategorie „klasické“. Jednalo se o inscenaci psychologického dramatu Tennesseeho Williamse Kočka na rozpálené plechové střeše od domácího souboru Tyjátr Horažďovice, který kromě odvážné dramaturgické volby a některých výrazných hereckých výkonů představil také velice působivou scénografickou složku, jejímž autorem a zároveň režisérem inscenace je Karel Šťastný (za obě tyto složky byl oceněn). Druhou inscenací pak byla Figarova svatba aneb andělé, šneci a lidé – originální současný text Davida Drábka vycházející z klasické komedie Pierra Augustina de Beaumarchaise, který vznikl ve spolupráci dvou ašských souborů Podividlo ažažAš a Ašlemenato.

Dále se pak objevily dvě velice dramaturgicky i inscenačně zajímavé inscenace, které sice žánrově spadají mezi komedie, ale obě nesou velice významný tematický přesah. Jedná se o inscenaci textu Viliama Klimáčka Odvrácená strana Měsíce v podání souboru Trosky Kraslice (režie Miroslav Lešek) a inscenaci německé hry autorské dvojice Dietmar Jacobs a Moritz Netenjakob s názvem Extrabuřt v podání tvůrčí skupiny SKORONARVÁNO spadající pod plzeňské divadlo Žumbera (režie Kristina Kohoutová). Obě dvě inscenace zaujaly odbornou porotu nejen originální a odvážnou dramaturgickou volbou, ale také kompaktní režií a velice kvalitními a vyrovnanými hereckými výkony (herecká ocenění pro Miroslavu Bíbovou, Karla Haranta a celý herecký kolektiv souboru SKORONARVÁNO) a proto byly obě doporučeny k zařazení do programu celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla 1. Divadelní Piknik v Mostě.

Jednoznačným vítězem jubilejní horažďovické přehlídky se nakonec stala autorská dramatizace původně filmového scénáře Svatební cesta do Jiljí, která vznikla v produkci Divadla JakoHost z Plzně (viz titulní foto_archiv přehlídky_pozn.red.). Tato ve všech složkách vyrovnaná inscenace převádí filmovou předlohu na jeviště velice originálním neiluzivním způsobem. Soubor publikum neustále baví a překvapuje novými nápady, gagy a řešením dramatických situací. K zážitku z inscenace také přispívají velice soustředěné herecké výkony (zejména Marie Muška Chmelíková a Pavel Bárta v hlavních rolích), použití živé scénické hudby v podání Saint Giles Quartetu a využití funkce ironizujícího komentátora děje v podání Radima Brejchy (zároveň režisér inscenace). Odborná porota se rozhodla inscenaci nominovat do programu celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla 1. Divadelní Piknik v Mostě. Toto rozhodnutí se ve výsledku shodlo i s oceněním divácké poroty, která ji taktéž vyhodnotila jako nejlepší inscenaci přehlídky.

Na závěr je potřeba zmínit, že letošní horažďovická přehlídka se vyznačovala nejen tradiční pohostinností domácího souboru, který se na organizaci přehlídky podílí, ale také veskrze velice kvalitními inscenacemi – díky tomu se stala velice důstojnou oslavou čtyřicátého jubilea a nezbývá než popřát této přehlídce jen a jen to nejlepší do dalších let a ještě mnoho takových kulatých výročí!

Na návrh odborné poroty udělili pořadatelé následující ocenění:
Čestná uznání
Pavlíně Kyselové za herecký výkon v roli Nicole Cloutier v inscenaci Michelinovy hvězdy
Divadelního souboru Jirásek Nejdek
Janu Rejchovi za herecký výkon v roli Marciela Laboulangera v inscenaci Michelinovy hvězdy
Divadelního souboru Jirásek Nejdek
Libuši Mužíkové za herecký výkon v roli Matky v inscenaci Kočka na rozpálené plechové střeše
Tyjátru Horažďovice
Janě Kocifajové za herecký výkon v roli Dariny v inscenaci Odvrácená strana měsíce divadelního
souboru Trosky Kraslice
Robertu Neumanovi za herecký výkon v rolích Christa v inscenaci Hrabě Monte Carlo Divadelního
spolku Jezírko Plzeň
Marcele Švejdové za herecký výkon v rolích Mattea a Ochranky v inscenaci Hrabě Monte Carlo
Divadelního spolku Jezírko Plzeň
Pavle Macháčkové za herecký výkon v roli Ivany v inscenaci Nejlepší jsou studený Divadelního
spolku Ochotníci Ostrov
Ondřeji Benešovi za herecký výkon v rolích Radovana a Vodomila v inscenaci Svatební cesta do Jiljí
Divadla JakoHost Plzeň
Marku Marovičovi za herecký výkon v rolích Průvodčího a Rozzuřeného melancholika v inscenaci
Svatební cesta do Jiljí Divadla JakoHost Plzeň
Jakubu Klímovi za herecký výkon v rolích Faráře a Dřevorubce v inscenaci Svatební cesta do Jiljí
Divadla JakoHost Plzeň
Pavle Hoškové za herecký výkon v roli Zuzanky v inscenaci Figarova svatba souborů Ašlemenato a
Podividlo ažažAš
Janě Petříkové za herecký výkon v roli Hraběnky v inscenaci Figarova svatba souborů Ašlemenato
a Podividlo ažažAš
Souborům AŠlemenato a Podividlo ažažAš za kostýmy k inscenaci Figarova svatba
Kristině Kohoutové za výpravu k inscenaci Extrabuřt
Karlovi Šťastnému za dramaturgickou úpravu textu Kočka na rozpálené plechové střeše
Lence Kůsové za dramaturgickou úpravu textu Kočka na rozpálené plechové střeše
Karlovi Šťastnému za režii inscenace Kočka na rozpálené plechové střeše
Ceny
Lence Kůsové za herecký výkon v roli Margaret v inscenaci Kočka na rozpálené plechové střeše
Tyjátru Horažďovice
Lucii Listopadové za herecký výkon v roli Mae v inscenaci Kočka na rozpálené plechové střeše
Tyjátru Horažďovice
Miroslavě Bíbové za herecký výkon v roli Milky v inscenaci Odvrácená strana měsíce Divadelního
spolku Trosky Kraslice
Karlu Harantovi za herecký výkon v roli Viktora v inscenaci Odvrácená strana měsíce Divadelního
spolku Trosky Kraslice
Pavlu Bártovi za herecký výkon v roli On v inscenaci Svatební cesta do Jiljí Divadla JakoHost Plzeň
Marii Mušce Chmelíkové za herecký výkon v roli Ona v inscenaci Svatební cesta do Jiljí Divadla
JakoHost Plzeň
Radimu Brejchovi za herecký výkon v roli Jeho druhé já v inscenaci Svatební cesta do Jiljí Divadla
JakoHost Plzeň
Anně Pokorné za herecký výkon v rolích Amorka a Doktora
Kolektivu tvůrčí skupiny SKORONARVÁNO za herectví v inscenaci Extrabuřt
Karlovi Šťastnému za scénografii inscenace Kočka na rozpálené plechové střeše
Saint Giles Quartetu za hudební doprovod v inscenaci Svatební cesta do Jiljí
Kristině Kohoutové za dramaturgickou volbu textu inscenace Extrabuřt
Janě Kubátové, Radimu Brejchovi, Marii Mušce Chmelíkové za dramaturgickou úpravu inscenace
Svatební cesta do Jiljí
Kristině Kohoutové za režii inscenace Extrabuřt
Radimu Brejchovi za režii inscenace Svatební cesta do Jiljí

Cena divácké poroty
Divadlu JakoHost Plzeň za inscenaci Svatební cesta do Jiljí
Cena Tyjátru Horažďovice
Divadelnímu spolku Trosky Kraslice za inscenaci Odvrácená strana měsíce
Hlavní cena Horažďovická perla
Divadlu JakoHost Plzeň za inscenaci Svatební cesta do Jiljí
Na národní přehlídku 1. Divadelní Piknik v Mostě 2025
Nominována inscenace:
Miroslav Skála: Svatební cesta do Jiljí Divadla JakoHost Plzeň
Doporučeny inscenace:
Dietmar Jacobs, Moritz Netenjakob: Extrabuřt Divadla Žumbera/ SKORONARVÁNO Plzeň
Viliam Klimáček: Odvrácená strana Měsíce Divadelního spolku Trosky Kraslice

Porota: Lucie Kožinová, Petr Pochop, Martin Vokoun

zdroj: amaterskascena.cz

WINTERŮV RAKOVNÍK

Čestná uznání:

ŠIMONOVI VÁHALOVI za herecký výkon v roli Syna v inscenaci Taková divná doba Divadelního souboru Tyl Čistá

DIVADELNÍMU SOUBORU TYL ČISTÁ, ILONĚ TINTĚROVÉ A DIVADLU KAIROS 2 za scénografické řešení inscenace Taková divná doba

DIVADELNÍMU SOUBORU TYL ČISTÁ za dramaturgickou volbu hry Taková divná doba

JIŘÍMU BENDOVI za herecký výkon v roli Ferdinanda Vaňka v inscenaci Audience Divadelního souboru Divná Bára Mukařov

JAKUBU KOTKOVI za herecký výkon v roli Adolfa Hitlera v inscenaci Podnebí Divadelního spolku Tyl Říčany

LADISLAVU MUSILOVI za herecký výkon v roli Andreje Čikatova v inscenaci Podnebí Divadelního spolku Tyl Říčany

RADKU KOTLABOVI za herecký výkon v roli Ježíše v inscenaci Podnebí Divadýlka na dlani Mladá Boleslav

ROMANU DUŠKOVI za herecký výkon v roli Adolfa Hitlera v inscenaci Podnebí Divadýlka na dlani Mladá Boleslav

JENÍKU HEJDRYCHOVI za herecký výkon v roli Andreje Čikatila v inscenaci Podnebí Divadýlka na dlani Mladá Boleslav

DIVADÝLKU NA DLANI MLADÁ BOLESLAV za inscenaci Podnebí

DIVADLU RADAR / ZA OPONOU za inscenaci Encyklopedie akčního filmu

Ceny:

VILÉMU ŘÍHOVI za herecký výkon v inscenaci Vadí nevadí divadla V.A.D. Kladno

DIVADLU V.A.D. KLADNO za hereckou souhru v inscenaci Vadí nevadí

KAZIMÍRU LUPINCOVI A SPOL. za scénář k inscenaci Vadí nevadí

DIVADLO V.A.D. KLADNO za inscenaci Vadí nevadí

MARTINU VÍŠKOVI za herecký výkon v roli Ježíše Krista v inscenaci Podnebí Divadelního spolku Tyl Říčany

SIMONĚ MATOUŠKOVÉ za herecký výkon v roli Jana Mladého v inscenaci Podnebí Divadýlka na dlani Mladá Boleslav DIVADÝLKU NA DLANI MLADÁ BOLESLAV za scénografii k inscenaci Podnebí

LUKÁŠI HŮLOVI za herecký výkon v roli Heřmana Vogla v inscenaci Intimní život bulvárního fotografa Všenorské divadelní společnosti Všenory

DIVADLU RADAR / ZA OPONOU za herectví v inscenaci Encyklopedie akčního filmu

LUĎKU HORKÉMU za režii inscenace Encyklopedie akčního filmu Divadla RADAR / Za oponou

MIKULÁŠI ADAMOVI A ANNĚ POLÁKOVÉ za hudební nastudování a doprovod v inscenaci Encyklopedie akčního filmu Divadla RADAR / Za oponou

Odborná porota Wintrova Rakovníka 2025 se rozhodla do programu Divadelního Pikniku v Mostě 2025 doporučit:

PODNEBÍ Divadýlka na dlani Mladá Boleslav

ENCYKLOPEDIE AKČNÍHO FILMU Divadla RADAR / Za oponou

Odborná porota Wintrova Rakovníka 2025 se rozhodla do programu Divadelního Pikniku v Mostě 2025 nominovat:

VADÍ NEVADÍ divadla V.A.D. Kladno

Porota: Zdeněk Janál, Milan Schejbal, Milan Strotzer

zdroj: Tyl Rakovník

Divadelní Kojetín rok po třicítce aneb Pieta, monstra, maminky

31. ročník Divadelního Kojetína, přehlídky činoherního a hudebního divadla, se konal 12.-16. března 2025 v kojetínské sokolovně. Hanácká pohostinnost a možnost si v případě úspěchu zahrát na Divadelním Pikniku v Mostě přilákala jako obvykle v tomto krásném koutku světa enormní počet souborů.

Nakonec se do programu dostalo devět soutěžních a tři nesoutěžní představení. Nesoutěžily pohádky pro školy – Vodník Česílko zlínské Scény a Pověsti pro štěstí Divadla SemTamFór – a Procházkova komedie Ve státním zájmu v podání karvinského K.V.A.S.

Kupec benátský jako ořechovská oslava hravosti

Převýbornou komedii o benátském kupci aneb Kabaret karneval věky zaprášený, leč navýsost aktuální uvedl autor a režisér Vlastimil Peška poprvé na konci minulého tisíciletí v brněnském divadle Radost. Inscenace s vynikajícím komikem Erikem Pardusem v roli Opovědníka a zároveň Žida Shylocka získala Cenu Thálie českého divadla 1999/2000 za nejlepší inscenaci přehlídky profesionálních souborů divadel České republiky v anketě diváků. Podobně jako jiné Peškovy kusy slouží tento coby podklad k rozehrávání. Ve stylu lidového divadla, místy commedie dell´arte, místy cirkusové podívané, s významným podílem autorské hudby, líbivými pohybovými čísly a humorem tu dryjáčnickým, tu něžným. Osvědčený titul inspirovaný jak Shakespearem, tak původní italskou novelou Sera Giovanniho Fiorentina a lidovou hrou z Podkrkonoší Komedyje o dvou kupcích a židoj Šilokoj, tentokrát Peška režíruje v pandánu profesionální Radosti, ochotnickém Ořechovském divadle, jehož členové si však v artistnosti a hereckých schopnostech s profesionálními kolegy nezadají a některé z nich také ve svých řadách vítají. A tak jsme v úvodu Divadelního Kojetína sledovali rasantní kabaret o kupci Antoniovi (v podání Karla Hegnera, jinak též Opovědníka a německého hraběte), který si vypůjčí peníze od lichváře Shylocka (v podání autora a režiséra, který také s kolegy obstarává živou hudbu) a v případě insolvence má zaplatit librou svého masa. (Hle, první zrůda, kterou jsme na Divadelním Kojetíně potkali. Člověk, který se chová ke svému bližnímu nelidsky…) Vlastně jsou tam téměř všechny základní a klíčové motivy, které známe od Shakespeara. Dokonce s připsanou postavou ďábla, který našeptává a svádí, tudíž zbavuje postavy odpovědnosti za cokoliv. Vše se děje v rytmu charlestonu či jazzu nebo s feelingem skladeb Jaroslava Ježka, s odkazy na prvorepublikovou estetiku nebo němý film (únos Shylockovy dcery), s loutkově stylizovanými pasážemi (závěrečný soud). Pojednáno s obdivuhodnou energií divadelníků, kteří umějí hrát, zpívat a tančit.  Kus však tentokrát nerezonoval tak, jak jsou diváci u představení tohoto typu, a ořechovského k tomu, zvyklí. Snad to způsobila složitost příběhu, jehož hlavní dějová fakta se ztrácela v kabaretním řádění. Snad jistá nepřesnost a nedotaženost. Snad odložený začátek.

Sbohem, zůstávám! ve Velké Bystřici

Velkobystřický soubor se snad odjakživa soustředí na uvádění lehkých komedií, v lepším případě s přesahem. (Výjimkou byly v roce 2015 Arrabalův Miláček Fando a Lis či v roce 2017 Wedekindovo Probuzení jara, obojí přinejmenším pozoruhodné, a hlavně postavené na kvalitních předlohách.) Režisér Tomáš Hradil deklaruje, že se snaží vycházet z možností souboru, hledá dobré příležitosti pro své herce. A tak letos zvolil komedii Sbohem, zůstávám! francouzské herečky, scenáristky, dramatičky a režisérky Isabelle Mergault. V ní malíř s tvůrčím blokem Jean-Charles instruuje svou prostou milenku Gigi, jak zabít manželku, slavnou spisovatelku Barbaru, s tím, že bude dědit, následně se s Gigi ožení a budou žít spolu šťastně až do smrti. Následně se ukáže, že ve skutečnosti má Gigi plnit roli obětního beránka, Jean-Charles má ještě jednu milenku, o kterou skutečně stojí – a jeho žena Barbara se chce zabít sama, protože podle ní svého muže brzdí v tvůrčím rozletu… V podání velkobystřického souboru je Sbohem, zůstávám! spíše než moderní černá komedie pokus o bláznivou konverzačku. Účinkující – opora souboru Pavel Dorazil, Ludmila Bergová coby manželka, Martin Vráblík jako soused Gildas a především Sára Kanioková v roli milenky Gigi – hrají jako o život. (V Kojetíně posledně jmenovaná téměř doslova. Díky za to, že se navzdory zdravotní indispozici rozhodla vystoupit). Ale! Komedie má v sobě hořkost a dvojlomnost, která by si zasloužila naplnit. Pokud by byla hrána o poslední šanci na smysluplný vztah, o který postavy bojují, s přesnými akcenty, důsledným naplňováním až tragikomických situací a průběžným jednáním (to bohužel absentovalo), mnohé by bylo jasnější. A také bychom se dočkali oné komedie s přesahem, o něž se Tomáš Hradil tu a tam pokouší. Tuto ambici, pravda, v této inscenaci neuplatnil vědomě, stavěl ji jako čistou zábavu, jež nepotřebuje hlubší analýzu, ba ani vnitřní logiku. A zrazuje ho to, co sám označuje za základ: obsazení. Tuto komedii je prostě nezbytné obsadit zralými herci.

Strašidlo cantevillské ze Zlína – svět temnoty podle Polínka

Více než magických sedmero adaptací vzniklo na základě Wildeova Strašidla cantervillského. Předloha není čistá „duchařina“, spíše satirický šleh s ne zcela laskavým, spíše ironickým a sarkastickým humorem, vyváženým sentimentálními prvky – přesto se většinou jako romantická duchařina dělá. (Jsou duchové zrůdy? Obzvláště ti, co vraždí manželky a neodpustitelně znečišťují koberce?) Režisér Martin Dominik Polínek ve své dramatizaci pro Malou scénu ZUŠ Zlín zachoval základní dějová fakta a střet moderní materialistické americké rodiny, která se nastěhuje na anglický zámek, s konvencemi duchovní staré dobré Anglie. Základ vzal jako záminku k tomu, aby rozvíjel estetiku, která ho baví. (Poprvé jsme ji sledovali v Muzicoolu, který zlínští přivezli do Kojetína v roce 2012, nebo ve Večeru pro Edgara v roce 2017.) Tedy budování tajemné atmosféry, stavění obrazů temnoty až magické prostřednictvím stylizovaného pohybu herců či prostě z jejich těl. Emocionální účinek temných světů zvyšuje obvykle autorskou hudbou, tentokrát Martina Mráze. Dalším vkladem Martina Dominika Polínka do Strašidla cantervillského jsou také písňové pasáže, jež neposunují děj jako v muzikálu, spíše vyjevují vnitřní stavy postav. Výraznou roli hrají tzv. Hrůzyzpěváčci, kteří s vizáží postaviček Tima Burtona dělají drobné přestavby a kouzla. A zábavně působí obsazení otce a syna Otisových jedním představitelem… Studenti hrají své postavy s radostí a temperamentem, jen by to chtělo sjednotit styl. A bylo by třeba vymyslet „proč“ – protože tady jde opět o okouzlení čistou duchařinou, bez výraznějšího sdělení. Ale setkání s divadelním světem temnoty podle Polínka bývá vždy zážitek. Letos tomu bylo nejinak.

Co teď s námi bude? v Litovli, kde mají svého autora

Autorské divadlo zastupoval na Divadelním Kojetíně také Spurníkův ochotnický soubor Sokola Litovel. Dlouholetý autor Michal Schmalz ve spolupráci se svým režijním kolegou Pavlem Soldánem připravil komedii Co s námi teď bude? Cituji kolegu Vladimíra Fekara: „Hybridní tvar, který je jakousi zdlouhavou konverzační komedií bez výrazných dějových a situačních zvratů, sleduje příběh svatebčanů, kteří se ocitnou na svatbě podivného páru, chronického sebevraha a chronické zachránkyně nevinných mužů, policejní vyjednavačky, kterou zachránění muži přivedou opakovaně do chomoutu. Komedie plná absurdních zvratů, v níž se například vyjeví tetička šlapka a strýček stárnoucí rocker nakonec jako rodiče ženicha, který musel celý život strávit v děcáku, v níž se více než ženich a nevěsta, kteří mají být na svatbě oddáni, řeší podivná dvojice dvou pochybných celebrit Marcela a Vivien, jimiž jsou všichni hosté patrně posedlejší než vlastními zpackanými životy, má možná i při své nepravděpodobnosti a vykloubenosti možnost být jakousi absurdní hříčkou, je však, přiznejme si, poněkud neohrabaně konstruován a mnohdy působí jako ryzí autorský konstrukt, který v závěru posílí i to, že mediální sňatek celebrit Marcela a Vivien byl zařízen hospitalizovanými pacienty psychiatrie…“ Chytrý nápad jako vystřižený z mystifikačního filmu Vrtěti psem, ovšem komediálně pojednaný, převedený do světa celebrit a jejich fanoušků. Děj nakonec obsahuje tři samy o sobě slibné linie, které však byly znepřehledněny drobnými motivy a planými dialogy, jimž by prospěla ostrá tužka – a inscenaci samotné větší dynamika. Jak autor, tak režisér v komedii hrají (Michal Schmalz Mrňu, Pavel Soldán fotografa Vidíma) a absence pohledu zvnějšku je patrná. Nesporné pozitivum představuje autorská hudba. „Na takový divadelní koncert s pár úsečnými stand upy všech členů souboru bychom třeba i rádi vyrazili,“ dodává Vladimír Fekar, „protože tahle litovelská parta je veskrze sympatická.“

Divadlo Václav Václavov na svém Velkém vandru

Po regionálním tématu sáhl režijní tandem Josef König a Vladimíra Manďáková v Divadle Václav Václavov – a měl mimořádně šťastnou ruku. Václavov je součástí Zábřeha, města, v němž se narodil a jež opustil pábitelský polárník Jan Eskymo Welzl. A stal se hlavní postavou a hybatelem titulu Velký vandr aneb Podivuhodní skutkové hanáckého zámečníka na zlatém severu Miloše Pospíšila, který byl uveden poprvé v Divadle na provázku v roce 1976 (a v obnovené premiéře 1994), v režii Petera Scherhaufera a s Jiřím Pechou v hlavní roli. Václavovská inscenační verze Velkého vandru je velmi kreativní ve výtvarné stránce. Ocenění hodné je zvolené scénografické řešení – chodník do písmene „L“, jenž umožňuje rychlé přesuny a zároveň podporuje iluzi cestování hlavního hrdiny. „Podobně je zajímavé i kostýmování herců,“ napsal porotní kolega Jaroslav Kodeš, „kdy základem většiny pánských kostýmů jsou pruhovaná modro-bílá námořnická trika nebo jednodílné pánské plavky, které tak volně evokují námořní cestování, s významovým akcentem na pánské suspenzory, upozorňující na patriarchální vnímání světa doby Wenzlovy i jeho samotného.“ Podobně hravě pojednané jsou i rekvizity, kolovrat osudu (a zároveň perpéto mobile) na sáňkách, policejní stůl z bubnu, mikrofon z čajového sítka… Škoda jen, že se ona hravost nepromítla více do tempa a hereckých výkonů. Václavovští jsou velmi pietní v přístupu k látce, poctivě plní, co scénář nabízí a co mají narežírováno, ale chybí kreativní nadstavba. Jednou z výjimek je představitel Welzla. Opět slovy Jaroslava Kodeše: „Martin Juránek tvoří ústřední postavu jednak z podstaty své fyziognomie, jednak z dovedností hereckého řemesla. Je autentický, svérázný, pábitelský a až buransky sebevědomý. A má pro své chování a jednání argument, že se nechce dát zotročit, že chce zůstat svobodný i za cenu opětného opuštění jeho rodné země. A to je zřejmě i hlavní myšlenka celé hry. Tenhle argument musel hodně rezonovat v době vzniku inscenace v onom roce 1976. Dnes inscenace nevyznívá tak apelativně, spíše se jedná o jakési připomenutí slavného rodáka, který se zřejmě stal inspirací i pro v dnešní době daleko známějšího Járu Cimrmana, po kterém ovšem nebyla ještě pojmenována planetka 15425 24. září 1998 astronomem Petrem Pravcem.“ Navzdory zmíněným vadám na kráse se v inscenaci dostali václavovští ve svém dlouhodobém divadelním snažení nejdále – a proto byl Velký vandr aneb Podivuhodní skutkové hanáckého zámečníka na zlatém severu Divadla Václav Václavov doporučen do programu Divadelního Pikniku v Mostě.

Olga brněnského Dialogu aneb Nejen Havlová byla manželka

Faktografická zpráva o životě a díle Olgy Havlové… pardon, Scheinpflugové… („A není to jedno? Stejně málokdo pozná rozdíl!“) … ne, fakt to byla Scheinpflugová…  Spisovatelka, básnířka, dramatička, herečka a silná žena, o níž se obecně mluví maximálně jako o „manželce Karla Čapka“. V brněnském souboru Dialog tři ženy herečky a muž režisér. Genderová otázka trochu jinak. („Olga se nestarala o děti, protože žádné neměla. Kdyby je měla, tak by se o ně starala. Takže hypoteticky byla i ona obětí genderového stereotypu matky pečovatelky.“) A výpověď o tom, jak se vše zjednodušuje. Jak se ztrácí podstata věci. V čase. Ale i kvůli naší lenosti, neochotě či neschopnosti poznávat, vnímat svět a informace o něm komplexně. Množství klišé, jež jsou nahrazována ještě většími, trapnějšími, vyprázdněnějšími. Nakonec být jako osobnost zúžen na něčí manželku, zdaleka není to nejhorší. (mrk mrk, dámy) I když by si to feministky rády myslely. (mrk mrk mrk, pánové)

Období Olžina života převedená do stylizovaných výstupů. Přednáška v univerzitní aule, kde bojují o pozornost docentky doktorandka a studentka. (A holky si to fakt dávají.) Do talk show, v níž je představení básnické sbírky rychle transformováno do bulvarizace Olžina osobního život („A proč si vás Karel ještě nevzal?“). Vztah s Karlem Čapkem jako osobní zpověď „nanynky“ Olgy, reagující na Čapkovou hlavou strojově odříkané útržky z korespondence (včetně nejdůležitějšího dovětku – „Listy Olze: Korespondence z let 1920-1938. Praha, 1971“). Válečné období přes proměnu doktorandky v Hitlera. (Hle, další monstrum!) A módní přehlídku doporučující apartní modely vhodné při úprku do krytu. („Jedině deštník, dámy! Ochrání před deštěm i šplíchanci krve!“). A závěr života – nedělní chvilka poezie, v níž sice nezazní jediný verš, ale rvou se tam tlumočnice do znakového jazyka. Hra s formou – hra s tématem. Sled výstupů, jeden zábavnější než druhý, blíže ke konci mrazivější, se sebeironickou tečkou.

Hráno na jevišti s diváky. Bitevní pole vymezené kostýmy, jež postupně definují různé podoby jedné až tří žen a dopovídají, co má být sděleno. („To si děláte trapný anální humor?“)

Sami tvůrci nazývají svůj tvar „femini skeč“ (óóóóó), při debatě zaznívaly termíny jako „intelektuální stand up pro tři herečky“ (ááááááách) či „kabaret, pravda, bez písní“ (hmmmm)…

Odposlechnuto: odrazovým můstkem byl nákup knihy o životě Olgy Scheinpflugové v Levných knihách za 35,- Kč. Režisér, který zaujatě hovoří o tématu a metodě, herečky, které shovívavě naslouchají a dělají si poznámky.

Čistokrevný kabaret. (Na letošní přehlídce podruhé.) Nadsázka.  (Zrůdy jsou samozřejmě všichni. I Karel Čapek, který bojoval proti ženám prostě tím, že byl muž.)  Vynikající osobnostní herecké výkony tří dam.  Michaelo Bystrá Radvanová, Zdeňko Štreitová Tichá, Ivano Hlaváčová (bez určení pořadí) – DÍKY! Scenáristo a režisére Mirku Janíku – DÍKY, DÍKY! Nominace inscenace Olga (DS Dialog Brno) do programu Divadelního Pikniku v Mostě. (dlouhotrvající potlesk)

Monsters Number… už nevím, neboli Zaklínač ze Zlína

Zlínské Volné divadlo si pohrává ve své inscenaci s novelou známého autora fantasy literatury Andrzeje Sapkowského Zaklínač. Formou fyzického divadla pojednává první z příběhů knihy Poslední přání, o strize z incestu zrozené a její „záchraně“ zaklínačem Geraltem z Rivie. Téma prolínající se několika inscenacemi letošního Divadelního Kojetína verbalizováno – „Kdo je vlastně zrůda?“ Jinak slov moc není… V dlouhém úvodu se hledá, kdo byly nebo jsou zrůdy současného světa – pro někoho nevěrníci, pro jiného gayové a lesby. (Podle Sapkowského žádná z bytostí – neboť vše, co dělá, vyplývá z její přirozenosti.) Mladí tvůrci pod vedením Patrika Francla tak trochu zkoušejí, co divák vydrží (ouvertura v podobě tematické a krásné, ale předlouhé polské písně; delší výstupy odehrávající se v čisté tmě…). Hra s formou – kromě divadla až rituálního máme sledovat audioknihu, dabing polského filmu, PC hru, pohybové divadlo. A některým obrazům nelze upřít působivost (incest přes hru s pampeliškou, porod, celé království držící Strigu v truhle při domlouvání její likvidace…). Ne pro všechny je představení sdělné, nejlépe se chytají ti, kteří Zaklínače znají, ať už z knihy či ze seriálu. Také ne všichni jsou ochotni na způsob komunikace Volného divadla přistoupit. Představení je tak hluboce vážné, až tu a tam vzbuzuje smích. Takže spíš než o vnímání příběhu a porozumění tématu jde nakonec o zážitek z fyzického divadla jako takového. A jako má představení pravděpodobně velký význam „dovnitř“ souboru, tak byla rozprava s lektory spíše zaměřena „ven“. Jarda Kodeš nabídl neznalým vhled do literárního světa Zaklínače a možností jeho divadelního převodu. A své příležitosti se chopil také porotní kolega Pavel Hurych – protože zvuk a svícení hrály při dojmu z představení zásadní roli.

Česká maminka ze Strání, anóbrž Ženušky a maminky – základ státu

Česká maminka z pera otce slavnějšího Adolfa, Richarda Branalda, skutečně není skvostem ani ve svém dobovém veseloherním ranku. Vyšla v roce 1928 jako 555. svazek Švejdova divadelního sborníku v Ústředním divadelním nakladatelství čsl. ochotnictva.  Hru si vybral nováček přehlídky, DS Karla Högera ze Strání pod vedením debutanta Romana Tomáše, který převzal režijní post po Petru Bruštíkovi. Tomu byla vlastní záliba v operetních a lidových titulech (uvedl např. Cikánskou krev Adolfa a Richarda Branaldových či Madlenku z kovárny Oldřicha Sedlmeyera), které nabízejí laskavě naivní pohled na svět a základ pro muzeální způsob ochotničení. Soubor by se zřejmě rád posunul, ale protentokrát ještě především podlehl okouzlení hodnotovým založením a posláním hry, bez nalezení adekvátních prostředků, ospravedlňujících uvedení kusu. Poslání praví – buď hodný na své rodiče a život se ti za to odmění; máš-li někoho rád, jsi povinen býti k němu upřímným; i z básníka se dá vychovat schopný řezník; a býti ženuškou synáčka amerikánské maminky jest to pravé štěstíčko. Inscenace je ušlechtile učesaná a ve své dvouhodinové stopáži nevzrušivá. „Branald situoval hru do jižních Čech do vísky dojezdem nedaleko Prahy. Pietně chovají se inscenátoři k textu a jižní Čechy zachovávají,“ píše Vladimír Fekar. „Půdorys scény podle návrhu v textu obsaženém též je také takřka věrný. Jazyk zachovávají s koncovkami anachronickými, kulisy podtrhují onen muzeální přístup. Výběrem swingové a vážné symfonické hudby a částečně i stylem herectví pokouší se napodobit herectví prvorepublikové. Oživit archivy zaprášenou Českou maminku se bohužel příliš nepodařilo, zůstala archaicky strnulá, sentimentálně pomalá, málo komediální, málo živá.“ Kromě absence jednání a situací nepomáhají permanentně zapnuté mikroporty, jimiž jsou obdařeni všichni účinkující (podle tvůrců nutnost v jejich nově opraveném kulturním domě, jehož akustika je nevlídná). Přesto bylo setkání s tvůrci ze Strání milé. Snad jim v dalším konání pomůže základní divadelní abeceda, probraná při rozpravě. A osobně se těším na jejich další počin.

Houbičky, na kterých frčí celá strana v ostravské Staré aréně

Autor a režisér Ladislav Vrchovský přispěl do programu Divadelního Kojetína svým nejnovějším kusem o projevech a následcích komunistického teroru. Houbová polévka Naděždy K. Krupské, nazkoušená pod hlavičkou Staré arény Ostrava, představuje v abstraktním prostoru ala S vyloučením veřejnosti tři postavy, Lenina, Krupskou a Stalina, kteří dřímají na palandách a budí se v okamžiku, kdy si na ně někdo z živých vzpomene. Ve vedlejším prostoru sledujeme Stalinovu dceru Světlanu, která líčí svůj život s „pápočkou“ a to, co přináší (jestli jde o retro nebo současnost, nevíme). A k tomu zpěvák a zpěvačka, přítomní jevištnímu dění, komentují mezi obrazy viděné např. coby personifikovaný srp, hvězda či kladivo, při čemž jejich zpěv (na hudbu Edvarda Schiffauera) doprovázejí promítané otřesné snímky z ruské revoluce, gulagů, odvrácené strany budování Svazu…  V rámci thrillerové zápletky se Krupská představuje jako mozek revoluce, z jejíž houbové polévky braly a berou živiny všechny diktátorské osobnosti 20. století i současnosti. Lenina bolí hlava a Stalin neopouští svou bohorovnost a potměšilostí probleskující krutost. Inscenace je velmi apelativní, celkové poslání jasné, pokulhává způsob vyprávění, mrzí nekonkrétnost v základních věcech (z jakého času ústřední trojice promlouvá? Jestliže je po smrti, proč řeší věci, které si zjevně vyřešila už zaživa? Jestliže je naživu, kde se nachází a proč? Vedou dialog nebo nám pouze sdělují historická fakta? A proč může Světlana do jejich prostoru vstupovat? A jsou některé věci humor, nebo jsou myšleny vážně?).  Navíc těžkopádný temporytmus diváky postupně udolává, třebaže tomu, na co se dívá, rozumí a rád by byl zasažen… V této inscenaci vyvrcholil letošní zájem o zrůdy a monstra – v Houbové polévce jsou představeny velmi konkrétně, závěrečný nástup trojice zombie s heslem „Učte se, učte se, učte se!“ do diváků je působivý.

Pětidenní přehlídka byla výživná ve všech ohledech. V závěru musím zmínit dva fenomény, které jsou na Divadelním Kojetíně pěstovány více než desetiletí a odrážejí jeho genius loci. Prvním je Divadelní Koječák – „nekorektní společensko-kulturně-satiricko-kritický undergroundový bulletin přehlídky Divadelní Kojetín. Časopis, který může být, o čem chcete.“ Kromě podrobných zpráv lektorů o viděném, psaných bezprostředně po besedách s tvůrci, rozhovorů se soubory před a diváky po představeních a jiných seriózně se tvářících zpráv dodává šéfredaktorka Hana Korábová každý den porci někdy černého, někdy ironického, někdy infantilního humoru. Letos vyšla tři čísla během přehlídky, čtvrté v neděli na webu… A v republice ojedinělými a originálními jsou úvody před jednotlivými kusy – chytré a vtipné jarmareční písně „na světlo pro potěchu diváctva vydané“ v podání Hanky Svačinové a Milana Zahradníka za doprovodu tahací harmoniky.

Lektorský sbor nebyl vždy v dokonalé shodě. Což bylo dobře, protože tu a tam to jiskřilo. A hlavně při rozpravách se dařilo pojmenovávat témata a cesty, kudy by se mohl ten který soubor dále vydat, ať už při další práci na konkrétní inscenaci nebo v dalším směřování. Kromě monster, genderové 3 v 1 (ženy, ženušky a maminky) a piety vůči předlohám jsme nenašli o letošním Divadelním Kojetínu konkrétní jednotící téma. V našich myslích se jím nakonec stalo hledání divadelníků, které je velmi poctivé a zároveň různorodé ve svých formách a projevech.

Těším se, až za rok zazní z úst Milana Zahradníka „Vypněte si aparáty mobilní, ať nenastane ňáká situaca debilní“. Do Kojetína stojí za to se vracet. Díky.

Divadelní Kojetín 2025 – výsledky

Čestná uznání

Vlastimilu Peškovi za předlohu inscenace Převýborná historie o benátském kupci Ořechovského divadla

Kateřině Chmelové za roli Porcie v Převýborné historii o benátském kupci Ořechovského divadla

Vendule Kubešo za roli Nerissy v Převýborné historii o benátském kupci Ořechovského divadla

Karlu Hegnerovi za role Opovědníka, kupce Antonia a hraběte Steinera v Převýborné historii o benátském kupci Ořechovského divadla

Michalu Schmalzovi za hudbu k inscenaci Co s námi teď bude? Spurníkova OS Sokola Litovel

Martinu Dominiku Polínkovi za režii inscenace Strašidlo cantervillské Malé scény ZUŠ Zlín

Jakubu Špaňhelovi za roli Sira Simona de Canterville v představení Strašidlo cantervillské Malé scény ZUŠ Zlín

Ivě Kevešové Stáncové za roli Karolíny v inscenaci Co s námi teď bude? Spurníkova OS Sokola Litovel

Pavlu Soldánovi za roli Vidíma v inscenaci Co s námi teď bude? Spurníkova OS Sokola Litovel

Veronice Pospíšilové za roli Alžběty alias Cigaret Eny v inscenaci Velký vandr Divadla Václav Václavov

Divadlu Václav Václavov za volbu regionálního tématu v inscenaci Velký vandr

Volnému divadlu Zlín za jevištní koncept inscenace Zaklínač

Miloslavu Záleskému za roli Jaromíra Másla v inscenaci Česká maminka DS Karla Högera Strání

Ladislavu Vrchovskému za pokus o vhled do dějin teroru v inscenaci Houbová polévka Naděždy K. Krupské Staré arény Ostrava

Jitce Borovičkové za roli Krupské v inscenaci Houbová polévka Naděždy K. Krupské Staré arény Ostrava

Ceny

Sáře Kaniokové za roli Gigi v představení Sbohem, zůstávám! DS Osvětové besedy Velká Bystřice

Josefu Königovi a Vladimíře Manďákové za výtvarné řešení inscenace Velký vandr Divadla Václav Václavov

Martinu Juránkovi za roli Jana Welzla v inscenaci Velký vandr Divadla Václav Václavov

Miroslavu Janíkovi za režii inscenace Olga DS Dialog Brno

Michaele Bystré Radvanové za herecký výkon v inscenaci Olga DS Dialog Brno

Zdeňce Štreitové Tiché za herecký výkon v inscenaci Olga DS Dialog Brno

Ivaně Hlaváčové za herecký výkon v inscenaci Olga DS Dialog Brno

Divadelnímu spolku Dialog Brno za inscenaci Olga

Nominace do programu Divadelního Pikniku v Mostě

DS Dialog Brno – Olga, režie Miroslav Janík

Doporučení do programu Divadelního Pikniku v Mostě

Divadlo Václav Václavov – Velký vandr aneb Podivuhodní skutkové hanáckého zámečníka na zlatém severu, režie Josef König a Vladimíra Manďáková

Cena Divadelního Koječáka

DS Dialog Brno – Olga, režie Miroslav Janík

Porota: Vladimír Fekar, Jaroslav Kodeš, Petra Richter Kohutová

zdroj: amaterskascena.cz

Dačické kejklování 2025

Dvacátý pátý ročník krajské postupové přehlídky činoherního a hudebního divadla Dačické kejklování proběhl ve dnech 7. až 9. března 2025. V programu soutěžilo o postup na Národní přehlídku Divadelní Piknik Most celkem devět inscenací, z toho sedm komedií a dvě činoherní dramata.

Oslavu čtvrt století trvání si užili návštěvníci letošního Kejklování při každém úvodu jednotlivých představení. Místní ochotníci uváděli do chodu každý programový bod svým s velkou chutí kejklířským a divadelním uměním, a ozdobili tím velmi výrazně atmosféru celého svátečního  divadelního víkendu.

Potěšující skutečností byl počet čtyř dramatických předloh, respektive her napsaných členy jednotlivých soutěžících divadelních souborů, což by samo o sobě nemuselo mnoho znamenat, kdyby nešlo až na jedinou výjimku o nadprůměrné až vysoce kvalitní texty.

Přehlídku zahájilo představení inscenace komedie autorů Michaely Doleželové a Romana Wencla Královny podání místního Divadelního spolku Tyl Dačice. Nepříliš kvalitní text komedie o třech ženách různého věku, které spolu sdílejí jeden lázeňský pokoj, posloužil v tomto případě alespoň k prokázání nemalých hereckých schopností trojice účinkujících členek spolku dačických ochotníků. Hlavní význam této inscenace tkví v tom, že DS Tyl Dačice se opět vrátil k vlastní činnosti, což je velkým příslibem do budoucna.

Divadlo MonAmour Mnich je známé zejména díky autorsko-interpretační dvojici Monika Nováková a Bety Minářů, které tento divadelní subjekt založily za účelem scénování a předvádění vlastních her psaných v žánru monodramatu pro jednu herečku. Tou herečkou je Monika Nováková, ověnčená cenami za její zatím dva herecké výkony v inscenacích Modelka XXL a Dokud se randí. Po těchto na sebe navazujících velkých úspěších byl třetí tvůrčí počin Divadla MonAmour velice očekávaný. Představení hry Přeplněné prázdno přineslo jak skvělý text, tak velmi dobrý herecký výkon Moniky Novákové. Rezervy tentokrát byly ve výkladu textu a režii inscenace. Příběh mladé ženy bojující s duševní nemocí známou pod termínem panická ataka byl psán se záměrem, který jak vyplynulo při rozpravě na kritickém semináři po představení, byl zčásti opuštěn poté, když se souboru dostalo zavádějící zpětné vazby. Hlavním partnerem postavy hrdinky dramatu se pak na základě rady zvenčí stala hračka, velký plyšový medvěd. To postavu odvedlo od původního tématu skutečných důsledků panických ataků, které ji dostaly až do pozice životního outsidera. Důsledkem byly otázky ze strany publika, které si nebylo jisté, „co tím chtěl básník říci“. V průběhu dalších repríz se tato zcela jistě řešitelná rezerva dá při autorských i hereckých kvalitách Divadla MonAmour snadno odstranit.

Divadelní soubor Amadis uzavřel program prvního dne přehlídky představením inscenace hry Jiřího Janků a Petra Svojtky Pozor, zlý pes v režii Tomáše Hradila. Tuto parodii známého titulu Pes baskerwilský v podání Amadisu už viděli diváci loňské Národní přehlídky Krakonošův divadelní podzim. Tamní lektorský sbor v čele s režisérem a vysokoškolským divadelním pedagogem Milanem Schejbalem radil už v říjnu loňského roku realizátorům inscenace, aby dokončili z hlediska režie zejména závěrečnou scénu jinak velmi vydařeného představení. Bohužel se tak nestalo, a tak dačická soutěžní repríza bohužel opět nedopadla příliš dobře, až na ocenění několika výborných hereckých výkonů.

Suchdolský divadelní spolek SUD a jeho dvorní autorskou dvojici manželů Lenky a Víta Chaloupkových není třeba nijak zvláště moc představovat, to za ně dělá už několik let trvající dobrá divadelní práce s mnoha udělenými cenami. Letos suchdolští ochotníci přijeli do Dačic s inscenací hry manželů Chaloupkových Fantastické dobrodružství majora Browna. Autoři vycházeli z díla známého britského autora detektivních povídek G. K. Chestertona, konkrétně z povídky Klub podivných činností. Představení začíná čistou činoherní scénou setkání majora Browna s Basilem. Následuje několik jevištních obrazů, ve kterých suchdolští využijí různé interpretační prostředky včetně jimi často využívané stínohry, v jejichž průběhu se major Brown dozví o nebezpečí, které hrozí jisté slečně Misery. Při dalším vyšetřování napadení narazí major Brown, detektiv Rupert Grant a jeho bratr Basil na společnost, která slibuje svým klientům zprostředkovat nestandardní zážitky. Prolínání dramatických situací z těchto dvou dějových linek tvoří obsah celé hry, pro jejíž realizaci se SUD spojil s dalším subjektem, Divadlem (bez záruky) Praha.

Celkem zábavné představení ukázalo, že na dosažení zdárného výsledku je třeba vynaložit ještě celkem hodně práce. Pokud realizátoři dovedou k větší dokonalosti technickou stránku stínohry spojenou s činoherním herectvím, více využijí potenciálu obou souborů a vše uzraje v průběhu dalších repríz, zajisté se odstraní největší rezervy, které jsou v oblasti srozumitelnosti celku pro publikum.

Ženský amatérský spolek ŽAS Homole pod vedením autorky a režisérky Stanislavy Kočvarové přijel na Dačické kejklování s autorskou inscenací Poslední ráj (viz titulní foto Vojtěcha Lojky_pozn.red.). Jedná se o další příběhy z běžného života žen nejrůznějšího věku, což je zatím téma všech her, které vzešly ze spolupráce ŽASu se Stanislavou Kočvarovou, herečkou Studia dell´arte, scénáristkou a režisérkou.  V duchu již ukotvené vlastní poetiky souboru se na jevišti v invenční a hravé scénografii tentokrát rozvíjí děj uvnitř početné skupiny žen ocitnuvších se v suterénu dočasně uzavřeného obchodního domu Ráj. Publikum v řetězu jednotlivých jevištních obrazů sleduje řadu komediálních gagů, ve kterých jak je u ŽASu zvykem, jednají jednotlivé herečky tak, jak jim určuje vlastní povaha charakter i lidský ženský typ jako takový. Představení by prospěla důkladnější dramaturgie i režie, a také proškrtání textu. Rezervy jsou hlavně v oblasti práce s mizanscénou, protože zejména v první části se na jevišti odehrává často něco, co bývá někdy označováno slovem chaos. I když největším trumfem ŽASu je autentičnost jak jednotlivých účinkujících, tak obsahu her, divadlo jako takové – nebo chcete-li jevištní tvar, potřebuje vždy určitý řád, aby bylo dosaženo úspěchu.  I přes tyto výhrady to byla také tentokrát právě ona zmíněná autentičnost (jádro poetiky souboru), která posunula představení Posledního ráje mezi nejsilnější zážitky v rámci celé přehlídky.

Spolek ochotníků Malenice se Dačického kejklování zúčastnil se hrou členky souboru Elišky Mayaleh The best of český dějiny. V podstatě šlo o pásmo estrádních scének z dějin českého národa i státu celkem nevalné úrovně. Autorka je profesí středoškolská učitelka. Co se hry jako takové týká, není zcela jasné, pro jaké cílové publikum byla vytvořena. Zdali pro školní mládež či pro veřejnost. Celek obsahem poněkud připomíná Dívčí válku Františka Ringo Čecha, rozdíl je v tom, že Dívčí válka je o jistém úseku dějin, a The best of český dějiny jsou „průletem“ tisíciletou historií Čechů a jejich minulosti. Už z této informace je zřejmé, kolik času zbylo na jednotlivé dějinné události, když scénce o Hitlerovi a Evě Braunové bylo věnováno téměř deset minut. I když je zcela jistě nejlepším způsobem reflektovat jak národní identitu, tak zásadní dějinné a politické události s humorným nadhledem, dochází v průběhu představení v zájmu pobavení publika dost často k nežádoucímu jevu posunutí historické pravdy do oblasti místy až znevažování základů historie současného českého státu. Dobrý záměr se tak míjí účinkem. Škoda.

Spolek divadelních ochotníků Deštná se představil inscenací muzikálu Sugar aneb Někdo to rád horké autora Petera Stone v režii Josefa Jusko. Známý příběh dvojice hudebníků prchajících před bandou gangsterů odehráli deštenští ochotníci, co se hudebního doprovodu týká zcela brilantně. Pokud jde však o herecké výkony, pak až na několik výjimek dosti neuměle.  Vedle vynikajících hereckých výkonů představitelů postav Joe/Josefína (Jiří Fencl), a Jerry/Dafné (Vojtěch Voráček) nepřinesla herecká složka inscenace žádné nadprůměrné výsledky, snad až na představitele sira Osgooda Fieldinga (František Poslušný), Psí dečky, šéfa gangsterů (František Tupý), a manažera kapely Bienstocka (Josef Ližkař). Na výsledku se negativně podepsala celková délka představení včetně předimenzované děkovačky. Pochvalu si zasluhuje dívčí taneční skupina, a choreografie jejího vystoupení při písni Psí dečky.

DS Prácheňská scéna v Písku zahájila třetí a poslední den přehlídky v nedělním dopoledním představení inscenace hry Oskar pro Emily německých autorů F. Bohneta a A. Alexyho. Příběh manželské dvojice dvou herců vytvářejících si vlastní životní příběh překrucováním vlastních životů a žijících de fakto v iluzích,  je autory umístěn do USA.  Bohnet a Alexy však nezapřou dobrou znalost prostředí Hollywoodu i atmosféry slavnostního večera při udělování filmových cen Oscar. Je více podobných her pro dvojici herečka a herec v seniorském věku. Jejich úspěch je ovšem vždy podmíněn hereckými schopnostmi nejvyšších kvalit. Pokud nebudeme uvažovat o divadle profesionálním a ochotnickém, a ale jen o divadle dobrém a špatném, inscenace ani představení hry Oscar pro Emily písecké v podání herecké dvojice Zdeňka Chytrá a Milan Kurstein rozhodně nepatří k tomu špatnému, co se občas na divadelních jevištích u nás objevuje. V jejich výkonech (včetně představitele třetí postavy hry (Jakub Kokta) jsou sice místy i větší rezervy, přesto však stojí za zhlédnutí.

Posledním bodem programu letošního Dačického kejklování bylo představení postmoderní černé komedie Spolujezdec od Davida Jana Žáka v provedení DS DUTAM Prachatice. Sám autor také ztělesnil jednu postav hry.   Problematika vnitřního duchovního života člověka nazíraná D. J. Žákem pod inspirací filmů Davida Lynche a odkazující i na dílo C. G. Junga a S. Freuda je tématem textu, který patří k těm nejkvalitnějším plodům práce současných českých scénáristů a dramatiků. To je však bohužel jediná deviza tohoto divadelního počinu. Představení má velké rezervy v tempu i v rytmu, v úspěšné syntéze jednotlivých žánrů, která je podmínkou pro zdárné vyznění inscenací postmoderního divadla.

Porota pracovala ve složení Milan Schejbal, Ladislav Vrchovský, Pavlína Schejbalová a Zdeněk Janál a udělila tato ocenění:

Čestné uznání
Divadelnímu spolku Tyl Dačice za hereckou souhru v inscenaci Královny.
Monice Novákové a Bety Minářů za původní textovou předlohu k inscenaci
Přeplněné prázdno souboru MonAmour Mnich.
Monice Novákové za herecký výkon v inscenaci Přeplněné prázdno souboru
MonAmour Mnich.
Pavlu Dorazilovi za herecký výkon v roli Doktora Mortimera v inscenaci Pozor, zlý
pes DS Amadis.
Hereckému kolektivu DIVADLA (bez záruky) PRAHA a Suchdolského divadelního
spolku SUD za hereckou souhru v inscenaci Fantastické dobrodružství majora
Browna.
Kolektivu DIVADLA (bez záruky) PRAHA a Suchdolského divadelního spolku SUD za
scénografické řešení inscenace inscenace Fantastické dobrodružství majora Browna.
Stanislavě Kočvarové, Vojtovi Vrtkovi a kolektivu ŽAS za výpravu inscenace Poslední
Ráj Ženského amatérského spolku Homole.
Dáše Tupé za herecký výkon v roli Sugar v inscenaci Sugar aneb Někdo to rád horké
Divadelních ochotníků Deštná.
Františkovi Tupému za herecký výkon v roli Gangstera Psí dečky v inscenaci Sugar
aneb Někdo to rád horké Divadelních ochotníků Deštná.
Zdeňce Chytré za herecký výkon v roli Emily v inscenaci Oskar pro Emily DS
Prácheňská scéna v Písku.
Milanu Kursteinovi za herecký výkon v roli Henryho v inscenaci Oskar pro Emily DS
Prácheňská scéna v Písku.
Davidu Janu Žákovi za původní textovou předlohu k inscenaci Spolujezdec DS
DUTAM Prachatice.
Ceny
Martinu Vráblíkovi za herecký výkon v roli Sira Henryho Baskervilla v inscenaci
Pozor, zlý pes DS Amadis.
Romanu Tegelovi za herecký výkon v roli Doktora Watsona v inscenaci Pozor, zlý pes
DS Amadis.
Martinu Rumlerovi za herecký výkon v roli Vikáře Shortera v inscenaci Fantastické
dobrodružství majora Browna kolektivu DIVADLA (bez záruky) PRAHA a
Suchdolského divadelního spolku SUD.
Za hereckou souhru kolektivu Ženského amatérského spolku Homole v inscenaci
Poslední Ráj.
Jirkovi Fenclovi za herecký výkon v roli Joea, později Josefiny v inscenaci Sugar
aneb Někdo to rád horké Divadelních ochotníků Deštná.
Vojtovi Voráčkovi za herecký výkon v roli Jerryho, později Dafné v inscenaci Sugar
aneb Někdo to rád horké Divadelních ochotníků Deštná.

Doporučení programové radě národní přehlídky SČDO Divadla jednoho herce
2025 v Kaznějově k zařazení inscenace Přeplněné prázdno souboru MonAmour
Mnich do programu.

Doporučení inscenace Poslední Ráj Ženského amatérského spolku Homole do
programu Celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla
PIKNIK 2025 v Mostě.

Speciální cena poroty a diváků Milanu Krotkému a Haně Kocmálové ve
spolupráci s DS Tyl a Divadelním studiem Tyláček Dačice za invenční a
originální úvody soutěžních představení na přehlídce Dačické Kejklování 2025.

zdroj: amaterskascena.cz

Orlická maska 2025

Malá scéna Ústí nad Orlicí ve spolupráci s DS Vicena uspořádali 11. ročník krajské postupové přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla ve dnech 7. – 9. března 2025. Již tradiční přehlídka v podhůří Orlických hor v letošním roce hostila sedm souborů. Žánrově rozmanité inscenace si držely velmi slušnou úroveň a ke cti celé akci, organizátorům i všem účastníkům slouží, v jak milé a konstruktivní atmosféře se nesly rozborové semináře.

Prvním představením na prknech Malé scény byl Krysař od divadelního souboru Gymnázia Lanškroun ŠKEBLE. Vlastní úprava režiséra a pedagoga vychází nikoli z často užívané novely Viktora Dyka, nýbrž z těch nejstarších pramenů – volně podle bratří Grimmů. Mladým divadelníkům nechybí chuť a zápal pro věc, avšak touha „všechny nějak zaměstnat“ často výslednému tvaru spíše škodí. Otázky vyvolává celkové vyznění, které je nejednoznačné – zejména pak připsaná migrace obyvatel města Hameln na Moravu působí přinejlepším zvláštně. Velkou devizou byla energie představitele titulního krysaře. Ocenit lze i snahu nahlédnout na známou látku novým způsobem.

Divadlo EXIL Pardubice přizvalo k externí spolupráci coby režiséra Ladislava Špinera. Před ním stanul nelehký úkol zhostiti se rozsáhlého dramatu irského autora Briana Friela Tanec na konci léta. Vznikla inscenace s nespornými kvalitami, u níž však vyvstává i řada otázek. Mezi největší devizu patří výkony představitelek pěti sester, které společně tráví letní čas v rodinném domě. Herečky spolu dobře komunikují, a v rámci žánru psychologického realismu se jim podařilo postavy uspokojivým způsobem naplnit. Každá působí uvěřitelné, každá je odlišná, každá má svou vlastní osobnost. Rozpačitě pak místy působí výkony v postavách tanečníka Gerryho a syna jedné ze sester Michaela. Oba mají náročnou úlohu. Gerry je snílek, šarmantní prášil, který je hlavou v oblacích a svou klukovskou nespoutaností působí na strnulý svět sester jako exploze života. V hereckém naplnění takového partu zůstávají zatím mezery. Michael je naproti tomu vypravěčem celého příběhu, musí komentovat události s dostatečným odstupem, pevností a zároveň lehkostí blízkou vzpomínce na jedno vzdálené odpoledne kdysi roku 1936. Další slova lektorského sboru směřovala k míře sentimentu obsaženého v inscenaci a je jen na souboru, zda k těmto poznámkám přihlédne. I přes výše zmíněné problémy se jedná o nadmíru solidní inscenaci s nezpochybnitelnými (především hereckými) kvalitami. Proto byla Nominována na Divadelní Piknik v Mostě.

Sobotní blok zahájilo monodrama Mořská hráz Divadelního spolku teaTrum z Velkých Opatovic, které ce překvapivě odehrálo v sále Roškotova divadla. Přestože jak diváci tak (zda se) herec byli touto volbou prostoru zaskočení, podařilo se představiteli bilancujícího třicátníka energií a atmosférou prostor naplnit, což rozhodně není snad úkol. Lektorský sbor se v rámci rozborového semináře věnoval především temporytmu a zacházením s emocemi. Jak účinné může být, není-li blížící se tragédie příliš předjímána. Stejně tak místy rušila mechaničnost v melodii řeči. Náročný padesátiminutový monolog přesto měl místa, kdy publikum vnímalo se zatajeným dechem. A i přes scénickou jednoduchost nabídl působivé atmosférické obrazy.

D. S. Jana Nepomuka Štěpánka z České Třebové si coby titul zvolil nepříliš známou hru Alexe Koenigsmarka Svátek šepotaných hájů, která byla napsána působeně pro maďarské divadlo Katona v Budapešti. sympatickému souboru z části chybí zkušenosti s výstavbou a pointováním situací, z části doplácí na diskutabilní kvality textu. Černá komedie z prostředí krematoria nabízí poměrně mělkou zápletku točící se kolem dluhů majitele, plíživé ho kapitalismu a různých drobných lidských nešvarů. Soubor se více než na situace a jejich smysl soustředil na vykreslení různých prapodivných postaviček, které samy o sobě mohou působit vtipně, ale dohromady to celé po krátké chvíli pokulhává. Lektorský sbor ocenil nenucenou přirozenost jedné z hereček a doporučil soustředění na obsah a práci s hereckými fázemi, které jsou i v komedii (snad právě v ní) velmi potřeba.

Na motivy knihy Jiřího Dědečka Malá tlustá víla nazkoušel teplický Soubor Thespis inscenaci Příběhy z jednoho pokoje. Bezmála hodinové představení se vyznačuje laskavým a chytrým humorem, který potěší malé i velké diváky. Působivá je nadsázka, nadhled ale i vážnost se kterými všichni zúčastnění ke hře přistupují. Režijně herecké uchopení postav je velmi subtilní a přesto funkční. Soubor se nedopouští zbytečné podbízivost ke které by rozkošně napsaný text mohl svádět. Je možné pracovat na temporytmu, aby zážitek nebyl „přespříliš zenový“. Lektorský sbor také upozornil na různé drobné motivace postav a pár situací, které by bylo lze zkonkretizovat. Avšak čas společně strávený s Trpaslem, Malou tlustou vílou a dalšími si pochvalovali všichni Od pěti do sto pěti. Proto lektorský sbor doporučil inscenaci k postupu na Celostátní přehlídku amatérského divadla pro děti a mládež v Českém Krumlově.

Příjemným překvapením a zároveň zakončením druhého dne přehlídky se stalo druhé vystoupení Lanškrounských, tentokráte členů souboru Praškeble, tedy těch, kteří již nejsou gymnazisty, ale láska k divadlu jim zůstala. Inscenaci jistě pomohla větší zkušenost ansámblu, ale i konkrétní dramatický rámec příběhu. Soubor adaptoval Novelu Georgese Simenona Vlak, v níž popisuje vlastní zkušenosti z prvních dní vpádu německých vojsk do Francie během Druhé světové války. Valná většina děje se odehrává v nákladním voze vlaku mířícího hlouběji do vnitrozemí. Sledujeme příběh může od rodiny, který během krátké chvíle vzplane pro svou spolucestující. Souboru se podařilo skvěle předat atmosféru prchavého okamžiku, zážitku ve výjimečné situaci, který se již nikdy nebude opakovat. Výslednému tvaru velmi pomáhá nenucené (místy až nedivadelní) herectví. Může to být kouzlo okamžiku, který se rozplyne stejna jako noc v dusném nákladním vagonu, ale Vlak platil za působivé divadelní zážitky. Po zásluze soubor obdržel doporučení k postupu na Divadelní piknik v Mostě.

Jediným nedělením a zároveň posledním představením Orlické masky byla fraška Raye a Michaela Cooneyových A je to v pytli! (viz titulní foto_archiv přehlídky_pozn. red.). Před každým, kdo se pustí do frašky – dveřovky v níž se pobíháním, emocemi a gagy nešetří, stojí dva hlavní úkoly: udržet energii a „umyslet to“ – tedy přesně a konkrétně vnímat všechny impulzy, které mi, coby postavě, přidělávají problémy, ze kterých následně musím najít cestu ven. Soubor Hýbl z České Třebové si s nelehkým úkolem poradil velmi slušně. Inscenace stále má hluchá místa a hlavní představitel musí lépe rozvrhnout „emoční zhroucení“, které musí být postupné tak, jak postupuje zamotanost celé situace. Velká část této britské komedie však u publika fungovala a řada momentů nabídla slušnou práci s timingem, temporytmem, smyslem pro vtip. Proto ji lektorský sbor doporučil k postupu na Celostátní přehlídku Divadelní piknik v Mostě.          

Výsledky Orlické masky 2025

Lektorský sbor, který pracoval ve složení MgA. Nina Malíková, MgA. Vladimír Fekar a MgA. Vít Malota udělil tato ocenění:

Čestná uznání

Viktoru Teichmannovi za herecký výkon v roli Krysaře v inscenaci Krysař DS Škeble Gymnázia Lanškroun

Vladimíru Chmelařovi za scénografii v inscenaci Tanec na konci léta Divadla EXIL, z.s., Pardubice

Martinu Moučkovi za herecký výkon v roli Alexe v inscenaci Mořská hráz DS teaTrum, Velké Opatovice

Ireně Branné za jevištní přirozenost v roli Paní Šťastné v inscenaci Svátek šepotavých… DS J. N. Štěpánka, Chrudim

Ivě Šimkové za režii inscenace Příběhy z jednoho pokoje DS Thespis, Teplice

DS Praškeble Lanškroun za inscenaci Vlak

Janu Střechovi za dramatizaci novely G. Simenona Vlak

Barboře Polákové za herecký výkon v roli Anny v inscenaci Vlak DS Praškeble, Lanškroun

Ondřeji Karlíkovi za herecký výkon v roli Souseda, Železničáře, Četníka v inscenaci Vlak DS Praškeble, Lanškroun

Jakubu Joklíkovi za herecký výkon v roli Rogera v inscenaci Vlak DS Praškeble, Lanškroun

DS „Hýbl“ při KC Česká Třebová za inscenaci A je to v pytli!

Michaele Vytlačilové za režii inscenace A je to v pytli! DS „Hýbl“ při KC Česká Třebová

Adamu Pávkovi za herecký výkon v roli Toma Kerwooda v inscenaci A je to v pytli! DS „Hýbl“ při KC Česká Třebová

Janu Vytlačilovi za herecký výkon v roli Dicka Kerwooda v inscenaci A je to v pytli! DS „Hýbl“ při KC Česká Třebová

Robinu Štanclovi za herecký výkon v roli Harryho Kerwooda v inscenaci A je to v pytli! DS „Hýbl“ při KC Česká Třebová

Ceny

Divadlu Exil, z.s., Pardubice za inscenaci Tanec na konci léta

Ladislavu Špinerovi za režijní vedení herců v inscenaci Tanec na konci léta Divadla Exil, z.s., Pardubice

Kateřině Fikejzové Prouzové, Nadě Kubínkové, Simoně Andrejsové, Vladimíře Goga, Karolíně Davidové za kolektivní hereckou souhru v rolích sester Mandyových v inscenaci Tanec na konci léta Divadla Exil, z.s., Pardubice

DS Thespis, Teplice za inscenaci Příběhy z jednoho pokoje

DS Thespis, Teplice za citlivé zvolení hereckých prostředků v inscenaci Příběhy z jednoho pokoje

Lektorský sbor nominuje na celostátní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Piknik Most 2025 Divadlo EXIL z.s., Pardubice s inscenací Tanec na konci léta.

Doporučuje

DS Praškeble, Lanškroun s inscenací Vlak,

DS „Hýbl“ při KC, Česká Třebová inscenace: A je to v pytli!

Lektorský sbor doporučuje na Celostátní přehlídku amatérského divadla pro děti a mládež Český Krumlov 2025 DS Thespis, Teplice s inscenací Příběhy z jednoho pokoje.

zdroj: amaterskascena.cz

Divadlení divadelně perspektivní

Jednadvacátý ročník Lounského divadlení pod hlavičkou Rádobydivadla Klapý a Vrchlického divadla v Lounech proběhl ve dnech 6. – 10. března 2025. Krajská přehlídka s postupem na Divadelní Piknik Most byla kromě tradičních úvodních slov organizátorů zahájena také vernisáží výstavy Vlaďky Zborníkové s názvem Bezčasí. Obrazy převážně tajuplných krajin zabydlely kavárnu a horní foyer divadla a pomohly dotvořit útulnou a přátelskou atmosféru přehlídky.

Prvním představením letošního ročníku přehlídky byla adaptace norsko-švédské filmové tragikomedie Povídky z kuchyně (2003) v režii Václava Poldy. Inscenace Kuchyně souboru DS KLAS Klášterec nad Ohří je předloze věrná a dělá vše pro to, aby překonala veškeré její nástrahy. Polda je v práci s textem zkušený, ale zde mu tvůrci filmu Bent Hamer a Jörgen Bergmark připravili narativem komplikovaný a mnohovrstevnatý příběh, který se jim ve specifickém temporytmu daří převyprávět díky filmovým prostředkům. Střih, fokus na detail a severem zavátá atmosféra, která zvídavě udržuje pozornost.

Na pozadí absurdního výzkumu – od optimalizace práce žen v domácnosti se obchodní zadání přesouvá k pozorování starých mládenců – se odkrývá příběh o samotě a (staro)novém přátelství. Příběh o tom, co kdo ztratil a co nachází. Inscenace i samotná předloha zápasí s jistou disproporčností. Většina času je věnována expozici a „pozorování ničeho“, přičemž to dějově nejzásadnější se odehrává zhruba v poslední třetině. Ono „pozorování ničeho“ však nastavuje důležitou rovinu, v níž se zkoumá obyčejnost a připravuje se půda všemu, co má náhle vystoupat na povrch. Inscenace by potřebovala podpořit a konkretizovat jednání – bod(y) zlomu v situacích a rozhodování postav musí přebít jistou metaforičnost vyprávění. Obzvlášť v tempu, které je neměnné. Dynamika vztahů se proměňuje pozvolna a jakoby samozřejmě (což není!), tok věcí se nenarušuje, nevzniká kontrast. A ke všemu je předvařeno – jen precizněji servírovat, aby bylo jasné, co je příloha a co hlavní chod. Místy si ani nepomáhá prostředky – někde se drží realismu a jinde se snaží komunikovat divadelním znakem.

Nicméně, i přes dílčí nešvary a částečnou nejasnost motivací je nutno zdůraznit, že se jedná o křehkou inscenaci, která se diváka dokáže dotknout tím nejvíce lidským způsobem. Leitmotiv Isaka a jeho koně Oskara spolu s přátelsky žárlivým a nakonec smířlivým trojúhelníkem Isak-Grant-Folke vnímám jako vrchol inscenace. Stejně tak herecký výkon Jana Miloty (Isak), který představuje výsostné „bytí na jevišti“, a to i v případě, kdy nejedná textem. Klášterecká Kuchyně je sondou do osamělé bolavé duše, která i přes temnou minulost dokáže odpustit nebo (se) obětovat.

Druhý den přehlídky zahájila ZUŠ Louny s jedním ze svých souborů – Žoviální reciprocitou, a to tentokrát nepostupově. Volba textu Ivana Klímy Cukrárna Myriam byla odvážná a je záhodno zmínit, že inscenace zvládla udržet téma, a že nelehkou látku mladí (a převážně nezkušení) herci ustáli se ctí. Navíc zde na postupy dramatické výchovy nelze úplně aplikovat parametry zpětné vazby, kterou dostávaly dospělé soubory. Cukrárna Myriam je absurdně laděnou satirou, která se mj. provokativně táže, kdo je a není pro společnost ještě užitečný a rozehrává rádoby tragický boj o spravedlnost. Marně. Systém vždy zvítězí nad jedincem.

Nelehký text, který nenabízí příliš možností a je nutné jej co nejtrefněji vyjevit, se souboru podařilo adekvátně seškrtat a co víc, překlenul jej do pomyslné divadelní puberty. Soubor si Klímu vybral sám, aby si zkusil pevný dramatický text, hrát v charakterech, zakoušet a držet žánr, a to vše v kolektivní režii. Tímto krokem se tak obrodil v uskupení, které si může dovolit pracovat ryze divadelními způsoby. O to pečlivěji se ale musí starat o souborovou dramaturgii, neboť je nasnadě, aby si vybíral texty sobě bližší (věkově i tematicky), na kterých se bude dále učit divadelním základům a dovednostem, kouzlu interpretace. A kde bude drzejší, jevištně energičtější a suverénnější i z hlediska postav a příběhu.

Tótovi (též uváděno pod názvem Rodina Tótů) je hra maďarského dramatika Istvána Örkényho, mj. autora často skloňované Kočičí hry. Příběh téhle rodinky vznikl už v roce 1956 a je to na něm bohužel znát. Je jazykově zastaralý, dějově přímočarý a (dnes) už nikterak šokující. Ukrývá v sobě ale potenciál panoptikální rodinky, která se v domnění, že zachraňuje a zlepšuje pozici svého syna ve válce, nechává šikanovat a omezovat nervově pochroumaným majorem. Majorem, kterého sem do horské vesničky poslal sám syn. Majorem, který je komickou figurou i zcela zásadní „hrozbou“, pokud neuposlechnou jeho výmyslů. Celá věc by měla oscilovat mezi absurdním dramatem a groteskou s jemným přesahem. A to se zde daří především v postavě dcery Ágiky, kterou famózně ztvárňuje Nikol Kostadinovová.

Tvůrčí tým manželů Richterových vyložil látku tak precizně a pregnantně, že ji částečně zbavil oné podivně oscilující životnosti. Něčeho, co bude komicky i tragicky artistní, a ne systémově perfektní. Inscenace je neúměrně dlouhá, chceme-li grotesku, a „adekvátně“ dlouhá, chceme-li líbezně vyslovovanou komedii. Text je vzatý, učebnicově vyložený a poslaný na jeviště s minimem zásahů a nepříliš velkou snahou cokoliv názorově narušit. Hrají se jednotlivé stavy postav a nehraje se proces. Vytrácí se průběžné jednání, představují se přesně narežírované a definitivně ohraničené dialogy, etudy a situace; šustí to papírem. A přitom, zvládá-li herecký soubor takto propracovaný mechanismus, je zaděláno na velice slibnou zábavu. Herecký potenciál je viditelný a látka koncepčně nablýskaná. Pozornost by ale měly ještě více dostat vztahy a vzájemné vazby, které budou vznikat zcela zásadní optikou „tady a teď“. Zkrátka: méně nezdravé úcty k předloze a hercům větší jevištní volnost.

Michal Šesták, oslovený Divadlem KOMA, přichází s ambiciózním konceptem, v němž se na jevišti sejdou hrdinové, jakými jsou a nejsou Richard III., Titus Andronicus, Lady Macbeth a Ofélie. Čtveřice shakespearovských postav má zahájit scénickou studii charakterů, onálepkovanou motivem antihrdinství. To je námět a pozice vskutku výtečná, ale bohužel se ji úplně nedaří naplnit. Má-li se jednat o scénickou studii charakterů, chce se vidět názor, zkoumat úhel pohledu na naše Antiheroes. Kde se v nich rodí zlo a jak to s nimi vlastně je – respektive proč to tak je. Obzvlášť, když inscenace začíná hereckou rozcvičkou a vypadá to, že herci budou se svými postavami polemizovat, budou se jimi trápit, budou se jich ptát a budou se jich třeba i zastávat. A když už je máme na jednom jevišti, že se postavy i k sobě budou vztahovat nějakým komentářem. Budou vytvářet paralelní světy a podléhat nelítostnému výzkumu a nastavování zrcadla jeden druhému.

Namísto studie však dostáváme jakousi přehledovou ročenku shakespearovských (anti)hrdinů. Nevyužívá se možný antagonismus, každá postava je uvězněna ve svém světě hry, aby znovu odvyprávěla svůj osud. Zas a znovu získáváme medailonek Richardova tyranského pádu bez možnosti vykoupení. Tragický osud Tita Andronica, který je dohnán ke krvavé pomstě a stává se tak morálně problematickým. Medailonek chladné manipulátorky a posléze psychicky zlomené ženy – Lady Macbeth. A Ofélie? Co ta tu mezi antihrdiny vlastně dělá? Nejedná aktivně, neexistuje u ní šedá zóna, je to pasivní oběť okolností, vyvláčena patriarchátem k emocionální destrukci. Antihrdinsky tu bojuje především premisa a tvar, kde jsme získali náboje do bazuky, ale střílet budeme jenom revolverem.

Avšak! I přes tento nevyužitý potenciál má inscenace současný vizuál a láká hereckými výkony, které jsou látce i konceptu plně odevzdané. Kladem inscenace je také porozumění shakespearovským tragédiím. Šesták ví, jaké pasáže z her vycizelovat a kdy je použít. Srozumitelně převypráví čtyři osudy, jejichž světy se prolínají skrze společné jmenovatele, jakými mohou být osudové zlo, šílenství, emoce, ambice a vnitřní konflikt. A jistě bychom na tomto přístupu našli i další plusové body, protože i přes to všechno „nepoužité“ komunikuje moderním jazykem, který se nebojí zakoušet divadlo jinak.

Stálice Lounského divadlení DK Jirásek z České Lípy přivezl na své kovově chladné káře svou Matku Kuráž. A když píšu „svou“, myslím tím opravdu jejich. Režisér Václav Klapka se rozhodl vyprávět Brechta po svém, a tak Jirásci hrají silný emotivní příběh o válce a o rodině ve válce. To je přístup absolutně legitimní a – jak dokazuje divácký standing ovation – vysoce účinný. Tohle divadlo skutečně patří hercům, protože se nejedná jen o další z řady nadstandardních výkonů souboru, které jsou již letitou tradicí. Má to svou poctivostí a odevzdaností vybojováno ještě něco navrch. Souhra všech zvolených složek slouží jedinému – udělat velkolepé divadlo, které zasáhne. A ona to ta původní hudba Vladimíra Lee Šolína dokáže. A kdyby náhodou ne, stojí zde s nastoupeným plukem představitelka titulní hrdinky Dita Krčmářová ve své nejlepší herecké formě. O úspěchu svědčí i počet udělených cen. Největší cenou jsou ale divácké ohlasy, které v pochvalném apelu neberou konce. A opět: právem.

Každá mince má však dvě strany – to ví i Matka Kuráž. Proto polemika: „Brecht nebrechtí“. On tenhle teoretik i praktik divadla někde vyleze i přes to, že jej berete po svém a že vás to jeho epické divadlo vlastně až tolik nebere. A to je v pořádku. Hrát v dnešní době Brechta by mohla být pěkná nuda. Jenže Brecht má názor. Dostává se tak do kontrapunktu s inscenací, která čerpá z textu, jenž je typickou ukázkou brechtovského smýšlení. Divadlo pro něho není jen zábavou, ale má být nástrojem společenské změny. Měli bychom přemýšlet o společenských mechanismech, které vedou k válce. Je to kritika její nekonečnosti, kritika kapitalismu. Protože válka životy sice ničí, ale současně a paradoxně válka živí. Proto vykládá svou Kuráž jako „antihrdinku“, která se pohybuje na pomezí matky samoživitelky, silné ženské hrdinky a archetypu obchodnice, která musí přežít. Matka Kuráž je válka a její děti jsou postoje k válce. A jak říká kapesní příručka epického divadla: divák s ní nemá soucítit. Má přemýšlet, analyzovat její jednání, aby si pak sám rozhodl, jestli je její pragmatismus nutností nebo selháním. Brecht jedná minimalisticky, netlačí nás emočně do kouta, aby z nás dostal přitakání hrůzám a tomu, co už víme. Úprava mj. výrazně oslabuje některé zásadní motivy postav (Kuráž, Kuchař, Yvette) a vzniknuvší díry zaplňuje jinou tematickou linkou, opět emotivní. Brechtův odstup zkrátka neexistuje.

A tak se může stát, že již nepůjde o kritiku války či názor na její působení, ale jenom o další bolestnou zprávu o válce. Ale i emoce může vést ke změně – a bude v nás silněji rezonovat. Jen už to tak úplně není Brecht. A proč bychom si ho tedy vybírali, když ho vůbec nepotřebujeme. Autoři takové velikosti se totiž bohužel vždycky trochu „ozvou“. A právě tyto úvahy mají poukazovat pouze na to, jak se ozvou a co s tím. A jestli vůbec něco. Neříkají, co je špatně a co dobře. Interpretativně i fakticky se zamýšlejí. A na tomto válečném poli, zřejmě a možná, nebude ani vítězů, ani poražených.

Mel Calman byl autor komiksů, skečů a karikatur. A to pro plátky jako The Times, The Guardian, The Sunday Telegraph a jim podobné. Byl to minimalista, který zemřel na srdeční záchvat. A taková je i jeho hra, minimalistická a se srdeční slabostí, kterou za něj dopsala „družka jeho života“ Deborah Moggach. V téhle banální a rozvinuté anekdotě se nám dohadují orgány pacienta Henryho – Srdce, Mozek, Žaludek a Penis. A co se asi stane, když se „sejdou“? Moderní moralitka, vtípek zneužívající funkčních stereotypů. Měli bychom na sebe dávat pozor, poslouchat svoje staré tělo a vůbec: naslouchat svému srdci. Protože bývalá manželka je bývalá z nějakého důvodu. Logicky.

Text je neúměrně dlouhý tomu, co říká a co by mohlo být jeho „tématem“. Současně si ale naštěstí nehraje na nic, čím není. Ačkoliv se děj posouvá, často to vypadá, že to nikam nesměřuje. Nebude tedy ani překvapením, že se předloha dříve či později sama vyčerpá a zůstane líbivě viset ve vzduchu.

Inscenace Ochotnického spolku Žumpa má však veliké štěstí. S civilně střídmou režií, s výtečnou chemií a hereckými výkony čtyř hlavních představitelů to dokáže urvat. Ne vždycky a na celé ploše, ale dokáže. Souboru se daří nedělat z této hříčky podbízivou a přisprostlou zábavičku, ale vkusně vtipnou podívanou. Dokáže vydržet všechny nesnáze textu, protože se na věc jde poctivě a chytře. Proaktivně. Stává se (ne)obyčejně hezkým a jednoduchým (v nepejorativním slova smyslu) zástupcem žánru.

A ačkoliv mi moje srdce říká: „Dobrý, už to nech bejt, je to pěkný,“ mozek mě trápí úvahami nad tím, jestli by nešlo více pracovat s mizanscénou. Vše se totiž odehrává v jednom plánu s placatě vyskládanými postelemi. Těch by mohlo i nemuselo být méně, mohly by se nápaditěji využívat a mohlo by se více pracovat s hierarchií či pozicemi orgánů. Inscenace totiž nejlépe funguje v místech, kdy se nespoléhá na svůj rádoby konverzační charakter, ale rozehrává se do a po prostoru. Čím více orgány kmitají, tím více je jasné, že se v těle a s tělem něco děje, na něco se reaguje, podporuje se situace a buduje napětí. Udržuje se také snáz temporytmus, který je třeba hned v úvodu hry nastaven skvěle. Čím více se hraje (nehledě na to, kolik se toho říká), tím více to šlape a více se vyjevuje možnost vhodné nekorektnosti nebo až montypythonovské provokace, po níž by se dalo také volat.

Všechny inscenace ukázaly soubory v nejlepším možném světle, odhalily jejich tvůrčí zájmy, rezonovaly publikem a bylo díky jejich inscenační práci o čem přemýšlet. Letošní ročník byl tedy perspektivní, neboť každý soubor přivezl dobré divadlo a více či méně problematickou předlohu, nad kterou jsme mohli lektorsky i divácky diskutovat. Zpětnou vazbou jsme se snažili být nejen nápomocní, ale také polemizující s látkou či tvarem, neboť naší úlohou bylo mj. kultivovat auditorium, kriticky o věcech uvažovat a posouvat se v divadelním vnímání a cítění dál. Lektorský sbor ve složení Jaromír Hruška, Lukáš Křížek a Jana Stejskalová byl po celou dobu přehlídky ve shodě a o čestných uznáních, cenách a doporučeních rozhodl jednomyslně.

Čestná uznání

DS KLAS Klášterec nad Ohří za scénografické řešení inscenace Kuchyně

Václavovi Poldovi za dramaturgickou volbu a adaptaci předlohy Povídky z kuchyně

Michalovi Šestákovi za koncept inscenace Antiheroes

Zvláštní cena poroty

Souboru Žoviální reciprocita (ZUŠ Louny) za volbu předlohy inscenace Cukrárna Myriam

Ceny

Janu Milotovi za herecký výkon v roli Isaka v inscenaci Kuchyně

Ditě Krčmářové za herecký výkon v roli Matky Kuráže v inscenaci Matka Kuráž

Nikol Kostadinovové za herecký výkon v roli Ágiky v inscenaci Tótovi

Divadlu KOMA za herecký přístup v inscenaci Antiheroes

DK Jirásek za scénograficko-režijní řešení inscenace Matka Kuráž

Vladimíru Lee Šolínovi za původní hudbu k inscenaci Matka Kuráž

DK Jirásek za hereckou souhru v inscenaci Matka Kuráž

Ochotnickému spolku Žumpa Nučice za organicky orgánovou souhru v inscenaci Srdeční slabost

Cena diváka

Ochotnickému spolku Žumpa Nučice za inscenaci Srdeční slabost

Cena ředitele Vrchlického divadla

Vlaďce Zborníkové za výtvarný ráz Lounského divadlení, milou tvář a věrnost divadlu

Doporučení do programu Divadelního Pikniku Most 2025

(v abecedním pořadí)

DS KLAS Klášterec nad Ohří za inscenaci Kuchyně

DK Jirásek Česká Lípa za inscenaci Matka Kuráž (viz též titulní foto z archivu přehlídky_pozn.red.)

Ochotnickému spolku Žumpa Nučice za inscenaci Srdeční slabost

zdroj: amaterskascena.cz

Terapeutický POPAD 2025

Letošní Pražská oblastní přehlídka amatérského divadla s postupem na Divadelní Piknik Most proběhla v Kulturně komunitním centru Koruna v Praze-Radotíně v režii Amatérské divadelní asociace. Ve dnech 27. února až 2. března 2025 jsme zhlédli deset soutěžních představení převážně tragikomického ladění

Autorské divadlo SMYSL, složené z amatérů z Ukrajiny, USA, Česka, Slovenska a Gruzie se objevilo na POPAD už loni, a to s dokumentární koláží, složenou z osobních příběhů účinkujících. Představení se jmenovalo Copak nemluvím česky?! aneb Cizincem proti své vůli a dohromady ho dala autorka a režisérka Violetta Šikina. Letos SMYSL přivezl podobný tvar, který vznikl v rámci projektu Divadlo – škola integrace. Pod názvem Dneska je první den zbytku mého života jsme sledovali příběhy patnácti postav, dílem cizinců, dílem Čechů, které pojí jeden časoprostor – současnost v Praze. Vypovídá se o přátelství (které funguje v každém věku), o strachu ze stáří (dtto), o nutnosti volby a osobní zodpovědnosti… Je mnoho důvodů, proč soubor respektovat – jeho úporná snaha se vyslovit, třebaže „česky převážně s přízvukem“, schopnost nelhat si do kapsy, vůle učit se (oproti loňsku už jsme nesledovali množství slepených výstupů, byla patrná snaha zachytit oblouk jednotlivých příběhů a postav) a ochota svůj kus uvést, třebaže jedna z hereček odjela den před přehlídkou z rodinných důvodů do Izraele… Utkví výstup s dopisem matce v podání Marie Dos Santos, tanec s berlemi … nebo roztančený závěr. Zásadním problémem je neúměrná stopáž (135 minut bez přestávky), jistá jednotvárnost výstupů a omezená schopnost naplnit žánr (pohybujeme se na pomezí, na půdě tragikomedie). Nicméně SMYSL má smysl, o tom není nejmenších pochyb.

DS Proměna pod vedením autorky a režisérky Heleny Kubů funguje v podstatě na podobném principu jako SMYSL – seniorský soubor naplňuje především funkci terapeutickou, možnost setkávání se a zároveň něco vytvořit, a funguje lépe „dovnitř“ než „ven“.  Bakalářský příběh Tři v jednom o třech spolubydlících kamarádkách, které se dohodnou, že s muži skončily, a my sledujeme, co se stane, když to jedna z nich poruší, bohužel trpí nedostatky původního scénáře, stereotypním temporytmem, neúměrně dlouhými přestavbami – a hlavně absentující nadsázkou. Technická stránka při představení v Radotíně fungovala špatně a hercům nepomáhala. (Proměna nemá technika, takže ho musí suplovat režisérka, což je bolest mnoha amatérských souborů.) Tu a tam představení „zasvítilo“: při výstupu Ladislava Kročka coby hluchého kuchaře Rudolfa, při etudě Heleny Dvornické čili Dany, která červené šaty z mládí promění v šálu, nebo při setkání kamarádek po delší době v závěru, kde se objevila odpovídající míra energie.

Režisér Miroslav Řebíček, kmenový režisér a herec DS Hraničář Rumburk, přivezl na letošní POPAD dvě inscenace (a v uplynulém roce ve vlastní režii uvedl ještě o jednu víc, každou v jiném souboru). Tragikomedie Třetí prst na levé ruce Dermota Canavana nabízí silný příběh a výrazné herecké příležitosti pro dvě herečky. V rumburském DS Hraničář ztělesňuje starší rebelku Niamh, jejíž existence skrývá tajemství, debutující Milena Nagelová, vzpomínající Grace Irena Kubicová. Rozhovor dvou povahově i osudem rozdílných sester z rodiny žijící na irském venkově nad fotografiemi z dětství je dobře upraven a v základní rovině i dobře postaven. Hraje se na funkční jednoduché scéně, na níž je pouze stavebnice ze sedáků a historický kazetový magnetofon, zbytek určuje světlo. Bohužel zejména ve druhé polovině jde více o poetické divadlo než důsledné naplňování často drsných situací, tvůrce ještě čeká jejich dokonkretizování, zvěcnění a převedení úvahových a lyrických pasáží do jednání. Mnoho diváků bylo příběhem o ztrátách a cestě ke smíření zasaženo.

Divadlo Riyo je tradiční účastník POPAD, obvykle si vybírá nejednoduché předlohy a nebojí se složitějšího hledání jejich interpretace. Režisér Vilém Zjevný – zjevně David Surmaj – se pustil do absurdní komedie Kdo je pan Schmitt? hojně hraného Sébastiena Thiéryho a připravil pro diváky v sobotu večer zážitek a potěšení z komplexně pojednaného divadla. Z možností, které hra nabízí, zvolili tvůrci cestu komediální, ale povedlo se jim realizací dosáhnout toho, že diváka chvílemi intenzivně mrazí. Během příběhu rodiny očního lékaře Beliéra (nebo Schmitta? Schwarze? Koho vlastně?), v jehož bytu jednou večer zazvoní telefon (který nemá) a neznámý volající se ptá po někom, kdo tam není (opravdu?), si divák klade otázku, nakolik jsou naše rozhodnutí skutečně naše, co určuje naši identitu a osobnost, jaká míra přizpůsobení se okolnostem je možná, aniž bychom ztratili integritu, co představuje pojem „vnitřní svoboda“. Hraje se ve středostavovské kuchyni beze stěn, jíž dominují dveře.  Všichni účinkující osvědčují smysl pro absurdno a ovládají přesnou míru nadsázky. Obzvláště okouzlující je Petra Cachová v roli paní Beliérové/ Schmittové, jež představuje vrchol komformismu: nepochopitelné změny okolností dokáže přijímat bez mrknutí oka a během představení se viditelně proměňuje, a to i fyzicky. Michalu Platkevičovi se daří bravurně zprostředkovat rozpad osobnosti. Připsaná postava, nazvaná „To“, je personifikací sil, které ovlivňují náš svět a postupně mizí, neboť její rozkladnou funkci přebírají lidé; mnozí diváci by se bez ní obešli jako bez zbytečného polopatismu, pro některé byla vítanou pomůckou při orientaci, oč vlastně jde. A tak jediné, co rušilo jinak čistý zážitek, byla nesrozumitelnost mluvy při expresivních scénách. Inscenace Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo získala jak cenu diváka, tak doporučení do programu Divadelního Pikniku v Mostě. (viz titulní foto Jindřišky Netrestové)

Noc bláznů Louise Nowry si divadelní spolek S bojkou v zádech při Vysoké škole ekonomické Praha vyloženě užívá. V komedii se parta pacientů z psychiatrické léčebny rozhodne nazkoušet představení Mozartovy opery Cosi fan tutte, i když nikdo z nich neumí hrát ani zpívat a už vůbec ne italsky.  Zkoušení změní jak hostujícího začínajícího režiséra z „normálního“ světa, tak většinu zúčastněných… Sympatická skupina mladých tvůrců, tu více, tu méně zkušených, pod vedením režisérky Moniky Pulišové vnímá hru jako „komedii plnou střetů jedinečných diagnóz a vtipných momentů“. Tuto premisu naplňují. Hru si vybrali především pro možnost zahrát si postavy bláznů – a v inscenaci na sebe leccos prozrazují, třebaže spíše bezděčně.  Bylo zvoleno netradiční prostorové řešení: díky za odvahu, v ulici na POPAD dosud nikdo nehrál. Stylově čisté bylo předvedení opery na konci, zábavné, ale bohužel mimo sdělení (není prezentováno jako výsledek snažení postav, ale jako samostatný artistní výstup). Pomohlo by přesněji zaměřovat divákovu pozornost, soustředit se na naplňování situací a zobrazovat proces, nikoli výsledek. Nicméně radost ze hry souboru S bojkou v zádech byla nakažlivá.

Dady Box autora a režiséra Ludvíka Pivoňky a divadelníků ze souboru Post Scriptum je přírodní úkaz. I toto divadlo plní zjevně terapeutický účel, je o setkávání a společné tvorbě převážně seniorů. Premiéru měla satirická hra „o neuvěřitelných osudech obstarožních pánů, odložených v bývalé mateřské školce“ v roce 2009, v roce 2011 pak získala tato konverzační gerontokomedie na přehlídce Karlínské jeviště hlavní cenu dr. Vladimíra Veselého, autor a režisér v jedné osobě první cenu a kolektiv cenu za brilantní cit pro kultivovaný humor a vynikající souhru. I po tolika letech lze vše plus minus podepsat – kromě hodnocení předlohy, která má parametry Troškova Kameňáku. Zápletka (se záměnou dvou postav stejného jména a nalezením ztracené dcery) začala až po šedesáti minutách dialogů více či méně vtipných, s množstvím vtípků a špílců (hláška „V případě paternity tohoto druhu u soudu rozhoduje los nezletilého nepříbuzného se soudcem!“ mi z neznámých důvodů utkvěla). Obdivuhodní jsou účinkující s pěticí představitelů „odloženců“ Miroslavem Chocholou, Františkem Kasíkem, Otou Kovaříkem, Ondřejem Typoltem a Janem Řičařem v čele, jejich hravost, nadhled a vědomé naplňování situací baví.

Premiéru Úsměvu Dafné italského autora Vittoria Franceschiho a druhého tragikomického opusu režiséra Miroslava Řebíčka, jsme měli možnost vidět na festivalu Bez zbytečnejch řečí v Plzni před šesti týdny. Stejně jako tenkrát, i na POPAD převedl Robert Kotál Kunesch v roli umírajícího botanika Giovanniho jeden z nejlepších mužských hereckých výkonů přehlídky. Robert je znám mimo jiné jako zakladatel divadelního souboru Ragueneau a jeho práce pro amatérské divadlo obecně, včetně dovážení amatérských představení do plzeňského divadélka JoNáš, je obdivuhodná. Stejně jako akcelerace snahy propojovat a dávat dohromady divadelníky ze všech možných koutů divadelního vesmíru. V tomto případě se sešel s bývalými kolegy z režijní školy ADA, kromě režiséra s Míšou Seghmanovou a Martou Veselou; jedna hraje jeho sestru Rózu (křesťanku se „zelenýma rukama“), druhá bývalou studentku a vědkyni Sibyllu (s níž ho pojil nejen pracovní vztah). Ve scéně Gabriely Pojerové se odvíjí napínavý psychologický příběh s objevenou jedovatou květinou Giovanninou z Bornea v centru. Účinkujícím se daří charakterizovat postavy, zobrazovat proces jejich uvažování, také správně dávkovat informace. Jen tu a tam se režisér příliš spoléhá na sílu textu… Nicméně i díky tomu, jak se inscenace proměnila od premiéry a jak výrazně kvalitativně se posunula, bylo radostí Úsměv Dafné sledovat.

Art Club Ferdinand, sdružení obyvatel a chatařů z Hlásné Třebaně, dělá pro svoji komunitu spoustu záslužné práce – organizuje místní kulturu, pořádá koncerty, výstavy apod. Členové divadelního souboru, založeného pod touto hlavičkou v roce 2023, přivezli na POPAD sousedskou buranskou komedii Jakuba Fabela Instalace, dobře udělaný programový leták a nemalou dávku arogance.

Smrt v brokátové pohovce Lucille Fletcher je předloha slavného filmu Nespavost s Elizabeth Taylor v hlavní roli. Detektivní drama se začíná odvíjet od okamžiku, kdy Elena Wheelerová uvidí oknem v sousedním domě mrtvolu muže na pohovce potažené zeleným brokátem, jež ale před příjezdem policie zmizí. Závěrečný cliffhanger mění sled zdánlivě iracionálních jevů, podivných okolností a nepochopitelných faktů v realizaci velmi racionálního plánu pomsty. DS UCHO TJ Sokol Praha-Uhříněves s režisérem Matějem Špalkem v čele hraje noir příběh v poctivě založené scéně Petra Kořínka. (Velmi osvěžující – pro některé soubory scénografii představují vypůjčené židle…). Inscenace doplácí na ne zcela zvládnutou analytickou práci a její realizaci – všechno má stejnou důležitost, divákovi nejsou nabízeny stopy skutečné i falešné tak, aby je zaznamenal, vztahy jsou ve slovech, nikoli ve fyzickém jednání. Navíc dopolední hodina přispěla k tomu, že někteří účinkující výrazně podehrávali. Takže děj byl sice převyprávěn, závěrečné odhalení překvapilo, ale bez hlubšího zaujetí, protože nebylo budováno napětí, tím pádem chyběla i gradace. Přesto někteří diváci deklarovali, že si představení užili: příběh ala Hitchcockovo Okno do dvora byl pro ně sám o sobě atraktivní – a Adéla Žofková v hlavní roli jím respektuhodně provázela.

Utíkej, smrtko, utíkej! je u nás jediný hraný kus Sauliuse Šaltenise, jeho prozaická podoba vyšla v osmdesátých letech v novele Ořechový chléb. Dramaturgyně a režisérka Věra Mašková předlohu upravila pro divadelní soubor SUMUS. Převedla příběh o lásce dvou mladých, jejich rodičích a jedné krávě, v němž tušíme nejen výpověď o nelehké cestě do dospělosti, ale i o historii a osudu Litvy, do sledu poetických obrazů. Stvořila svět, který je relativně v pořádku, přestože – nebo právě proto, že v něm živí hovoří s mrtvými. Jako obvykle v případě SUMUS jsme sledovali poučené, dobře vystavěné a od všech účinkujících (těch zkušenějších i nováčků) dobře odvedené představení. Využívá se postupů antiiluzivního divadla, pracuje s jevištním znakem a scénickou metaforou. Výrazně zaujal Tobiáš Frýdl v roli Andriuse a Roman Solčány jako Antanas. A krásnější krávu, než jakou byla Anna Murphy, bychom na českých jevištích pohledali…  Přes takřka nesnesitelné technické problémy (opět supluje osvětlovače a zvukaře režisérka) získala inscenace Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS doporučení do programu Divadelního Pikniku v Mostě.

Byly to výživné tři a půl dne, v kontextu toho, co se děje ve světě, doslova a do písmene terapeutické. Velký dík patří Magistrátu hlavního města Prahy za poskytnuté finance. A také Amatérské divadelní asociaci s Jakubem Pilařem v čele, technikovi Pavlu Stráníkovi a souboru Gaudium (ten pečoval o soubory a během víkendu nakrmil sto lidí). V hledišti sedělo na jednotlivých kusech v průměru padesát diváků, kteří se v hojném počtu účastnili rozprav po představení (neboli „pozápasových debat“, jak je nazýval moderátor Pepé Šedivý). Škoda jen nefungující kavárny či jiné osvěžovny pro diváky. A také toho, že do sálu se na přehlídková představení chodilo poněkud nedůstojně přes dvůr.

Lektorský sbor pracoval ve složení dramaturgyně Petra Richter Kohutová (předsedkyně), režisér Jaroslav Kodeš, herečka Eva Kodešová (důstojný záskok za Hanu Marvanovou, která na poslední chvíli ochořela) a výtvarnice Jana Stejskalová. Doporučení byla udělena dvě – inscenaci Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo a Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS.

POPAD 2025 – výsledky

Čestné uznání

Elišce Challise za herecký výkon v představení Dneska je první den zbytku mého života Autorského divadla SMYSL

Marii Dos Santos za herecký výkon v představení Dneska je první den zbytku mého života Autorského divadla SMYSL

Irině Yevstigneyevě za herecký výkon v představení Dneska je první den zbytku mého života Autorského divadla SMYSL

Ladislavu Kročkovi za roli Rudolfa v představení Tři v jednom DS Proměna

Miroslavu Řebíčkovi a Martinu Růžičkovi za dramaturgickou úpravu hry Třetí prst na levé ruce pro inscenaci DS Hraničář Rumburk

Mileně Nagelové za roli Niamh v představení Třetí prst na levé ruce DS Hraničář Rumburk

Petře Tomanové za roli Cherry v představení Noc bláznů souboru S bojkou v zádech

Adamu Zrckovi za roli Douga v představení Noc bláznů souboru S bojkou v zádech

Heleně Zajícové za roli Vrchní sestry v představení Dady Box souboru Post Scriptum

Anně Pourové za roli dcery Dáši v představení Dady Box souboru Post Scriptum

Miroslavu Řebíčkovi za režii inscenace Úsměv Dafné DS Ragueneau Plzeň

Petru Kořínkovi za realizaci scény inscenace Smrt v brokátové lenošce DS UCHO

Adéle Žofkové za roli Eleny Wheelerové v představení Smrt v brokátové lenošce DS UCHO

Věře Maškové a Barboře Zajíčkové za vytvoření scénického obrazu v inscenaci Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS

Anně Muphy za roli Krávy v představení Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS

Cena

Ireně Kubicové za roli Grace v představení Třetí prst na levé ruce DS Hraničář Rumburk

Davidu Surmajovi za režii inscenace Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo Praha

Petře Cachové za roli Paní Schmittové/ Beliérové v představení Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo Praha

Michalu Platkevičovi za roli pana Schmitta/ Beliéra v představení Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo Praha

Miroslavu Chocholovi, Františku Kasíkovi, Otovi Kovaříkovi, Ondřeji Typoltovi a Janu Řičařovi za souhru v představení Dady Box souboru Post Scriptum

Robertu Kuneschovi za roli Giovanniho v představení Úsměv Dafné DS Ragueneau Plzeň

Tobiáši Frýdlovi za roli Andriuse v představení Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS

Romanu Solčánymu za roli Antanase v představení Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS

DOPORUČENÍ DO PROGRAMU CP DIVADELNÍ PIKNIK MOST

Divadlo Riyo Praha – Sébastien Thiéry: Kdo je pan Schmitt?, režie David Surmaj

DS SUMUS Praha – Saulius Šaltenis: Utíkej, smrtko, utíkej!, režie Věra Mašková

zdroj: amaterskascena.cz