Zpravodaje Přemostění 2025

Porota: Jakub Hulák, Hana Malaníková, Katarína Mišíková Hitzingerová, Štěpán Pácl, Alena Zemančíková

Nominace: neudělena

Doporučení: neuděleno

27. ročník krajské přehlídky ochotnického divadla v Lomnici nad Popelkou 2025

V Tylově divadle v Lomnici nad Popelkou se ve dnech 2.–5. dubna 2025 uskutečnil 27. ročník krajské přehlídky ochotnického divadla Jizerské oblasti. Přehlídku uspořádal místní divadelní spolek J. K. Tyl za finanční podpory ministerstva kultury ČR, Libereckého kraje a města Lomnice nad Popelkou. Uvedeno bylo devět inscenací převážně z provenience současné dramatické tvorby, z toho dva původní autorské počiny. Dramaturgická skladba programu přinesla v rovnovážném poměru jak hry komediálního charakteru, tak hry s vážným tematickým zaměřením. K inscenacím se uskutečnily diskusní kluby vedené lektory přehlídky Jaroslavem Kodešem, Milanem Strotzerem, Petrem Svobodou a Janou Stejskalovou. Byly přístupné hrajícím divadelním souborům, divadelníkům z jiných souborů i divácké veřejnosti. V úvodu diskusních klubů byly zprostředkovány reflexe diváků získané v tzv. Divadelní střelnici, která probíhala bezprostředně po každém představení ve foyeru divadla. Organizaci Divadelní střelnice zajišťovali Tomáš Čivrný a Lukáš Frydrych.

První přehlídkové představení sehrál divadelní soubor Vojan z Hrádku nad Nisou. Uvedl hru Terasa věhlasného francouzského spisovatele, filmového scénáristy a dramatika Jeana-Clauda Carrièra, který spolupracoval s neméně věhlasnými herci a režiséry (Tati, Barrault, Brook aj.). Dramaturgická volba souboru, respektive jeho režiséra Jana Sladkého, byla nesporně odvážná. Vyložit textovou předlohu, která osciluje mezi prostředky divadla absurdity, crazy komedie s existenciálním podtextem, ba až s prostředky jakoby od Čechova, není však snadné. Janu Sladkému se to nepodařilo, ačkoliv má v souboru potřebný herecký potenciál. Divákům se dostalo přetlumočení textu Carrièrovy hry, avšak nesourodým způsobem, tu a tam opepřeným nápady vnějškového charakteru. K zřetelnému myšlenkovému sdělení inscenace nedospěla.

Domácí divadelní spolek J. K. Tyl z Lomnice nad Popelkou nastudoval v režii Renaty Tomešové hru Jiřího Havelky Společenstvo vlastníků. I v tomto případě lze hovořit o dobré dramaturgické volbě kvalitní textové předlohy, nota bene pro početný herecký soubor, který umožnil patřičné typové obsazení. Režie přidala původní předloze rámec, provedla některé drobnější změny a zúžila jednu z vrcholových scén, a sice scénu domnělého porodu. Hraje se na kukátkovém jevišti a nikoliv s diváky obklopující herce ze všech stran stolu, u nějž se schůzuje. Ztrácí se sice pro diváky pocit, že jsou účastníky jednání, to však vyvažuje dobrá viditelnost a slyšitelnost díky horizontálně členěnému hracímu prostoru na kukátkovém jevišti, představujícím půdní prostory zanesené různým odloženým nábytkem. Lomnické provedení Havelkovy hry je velmi zdařilé, vévodí mu hned několik výtečných hereckých výkonů, předně Vladimíry Duštové v roli Paní Horvátové, Jarmily Barancové v roli Paní Roubíčkové a Barbory Rajmanové v roli Paní Zahrádkové (ceny). Mohli bychom však jmenovat i řadu dalších. K ještě působivějšímu vyznění inscenace by mohlo pomoci věnování pozornosti hbitějšímu navazování replik a razantnějšímu pojetí u některých představitelů postav hry. Inscenace byla doporučena k výběru na přehlídku Divadelní Piknik Most 2025.

Divadelní soubor J. K. Tyl z Josefova Dolu se zúčastnil s inscenací hry Soudné sestry, fantasy příběhem Terryho Pratchetta inspirovaným Shakespearovými dramaty v dramatizaci Stephena Briggse. Zajímavá dramaturgická volba, leč nelehká pro jevištní ztvárnění, jako ostatně všechna literární díla z rodu fantasy. To, co v literárním vyprávění umožňuje povolit uzdu čtenářově fantazii, musí jeviště konkretizovat, takže je divák ochuzen o své fantazijní vnímání. Patrně jediný způsob, jak se fantasy látky divadelně zmocnit, je v překvapivém ztvárnění inscenátory. Josefodolský soubor v režii Karla Stuchlíka převyprávěl sice příběh Soudných sester srozumitelně, avšak nikterak překvapivě. Věnoval značnou péči kostýmní a scénické výpravě, pro niž pořídil sadu obrazů četných prostředí, v nichž se děj hry odehrává,  promítaných na zadním prospektu jeviště. Zdá se, že pro jejich viditelnost obětoval i možnost využít jeviště k bohatšímu aranžmá. Většina jevištních akcí je situována k levé či pravé části jeviště. Až na výjimky jsou situace hry ztvárněny tradičním a ničím překvapujícím způsobem. Chybí jevištní zkratka, překvapivé řešení, ale i uplatnění humoru obsaženého v textu potřebným načasováním.

Spolek divadelních ochotníků z Rovenska pod Troskami uvedl romantickou komedii britské autorky Pam Valentine Láska mezi nebem a zemí. Komedie z roku 2007, která obletěla takřka celý svět, líčí soužití duchů utopeného slavného spisovatele a jeho ženy s nově nastěhovanými nájemníky – manželi, očekávajícími narození dítěte. Svižná a vtipná komedie podtrhuje to, co patří v životě k tomu podstatnému – šťastná rodina a pevná víra. Rovenskému souboru se v režii Jiřího Bímy podařilo vytvořit inscenaci zábavnou a zprostředkující jasně myšlenkové poslání hry. Zásluhu na tom mají především herecké výkony Jiřího Bímy v roli spisovatele Jacka Camerona (čestné uznání), Ivany Vagenknechtové v roli jeho ženy Susie (cena) a Aleny Kozubové v roli Strážného anděla (cena). Režisér a zároveň představitel jedné ze stěžejních rolí by potřeboval tzv. druhé oči pro ještě zdařilejší zvládnutí svého hereckého partu, zejména v druhé části hry. Pozornost by si zasloužila přesnější charakteristika postavy pronajímatele bytu Marka Webstera, či uchopení rolí dalších postav hry.

Ochotnický divadelní spolek Bozděch z Libáně se na přehlídce   představil s inscenací hry Nevěrníci z pera Oldřišky Ciprové, české spisovatelky a herečky z Plzně. Hra z roku 2009 je kriminální groteskou o nevěře a žárlivosti, navíc okořeněnou vraždou. Vyžaduje především dobré typové obsazení, schopnost načasování slovních gagů herci a fantazii. Souboru se toho však dostává jen částečně. Je to dáno nevelkou hereckou zkušeností většiny členů souboru, patrně i zkušeností režijní. Soubor sice převyprávěl příběh hry srozumitelně, ale k vpravdě komediálnímu vyznění grotesky zůstal dosti dlužen. Zářivou výjimkou byl herecký výkon Jany Kecerové v roli Sandry, manželky primáře (cena).

Spolek divadelních ochotníků Alois Jirásek z Úpice přispěl do přehlídkového programu hrou Helena ve stínu bratří Čapků autora Jiřího Rotha, českého spisovatele, dramatika, autora rozhlasových her a filmových scénářů. Režie se ujal iniciátor vzniku textu hry, znalec díla bratří Čapků Hasan Zahirovič j.h. Hra je pojednána jako hrané divadlo dokumentu o rodině Čapků, především o Heleně, sestře Josefa a Karla, žijící v Úpici na přelomu 19. a 20. století. Scénář vychází z doložené zprávy o návštěvě Heleny Čapkové v Úpici v roce 1960, kdy se do města přijela naposledy podívat (zemřela 1961), a kdy se na národním výboru rozhodovalo, jestli Helenu přivítají oficiálně či ne. Další obrazy jsou situovány do počátku století, do rodiny  významného úpického lékaře MUDr. Antonína Čapka a jeho ženy Boženy. Líčí, jak se Helena emancipačně osamostatňuje, zaznamenávají první lásku, konflikty s matkou, kamarádství, vdavky. V závěru hry se Helena při návštěvě Úpice setkává pouze se svojí někdejší spolužačkou a kamarádkou. Úpice se k odkazu rodiny Čapků v té době nehlásí. Představení vévodí velmi dobré herecké výkony postav celé rodiny Čapků včetně babičky, ty mají největší plochu své umění prokázat – Zdeněk Vylíčil v roli MUDr. Antonína Čapka, Irena Vylíčilová v roli jeho ženy Boženy, Kristýna Kuhnová v roli Heleny (ceny), Jana Kadaníková v roli Heleniny babičky (čestné uznání). Ani epizodní postavy však nezaostávají (např. Cikánka nebo Peterka). Snad jen úvodní obraz zasedání městského národního výboru by nemusel být od aktérů tak přehnaně karikovaný. Inscenaci doprovází hráč na akordeon. Scéna a kostýmy jsou funkční a stylové (cena souboru a Ireně Vylíčilové). Inscenace je nastudována velmi poctivě a divadelně poučeně. Byla doporučena do širšího výběru pro národní přehlídku Divadelní Piknik Most 2025 (viz titulní foto Milana Strotzera_pozn.red.)

Divadelní spolek Vojan z Libice nad Cidlinou se tentokrát se pokusil vybočit ze zavedené a diváky kvitované dramaturgie. Rozhodl se pro vážný autorský počin. Za ním stojí trojice herců, dvou dívek a jednoho muže – Barbora Stuchlíková, Eliška Nováková a Tomáš Čivrný. Ve společné autorsko-režijní tvorbě připravili představení vycházející z osobních traumatických zážitků, prožitků, a především ze silné touhy o nich hrát a vyvolávat v divácích zájem jim naslouchat. Představení Teorie pádů není syžetová inscenace, spíše se blíží k něčemu, co lze nazvat fragmentárním apelem, jakousi performancí, kdy v sedmi pádech-obrazech (přidává se ještě osmý), zaznamenáme střípky životních traumatizujících zážitků každého z aktérů. Cílem performance je pak informovat, apelovat, proklamovat a emocionálně zasáhnout diváky myšlenkou, že v době, kdy ve společnosti statisticky roste počet duševních traumat a nemocí u mladých lidí, je nutná radikální změna. Subjekty performance staví především na vlastní autenticitě. Což se občas projeví v nesrozumitelné dikci (děvčata). A to i díky tomu, že se celá inscenace odehrává uprostřed kruhu tvořeného diváky. Nicméně, nijak zásadně to nekazí dojem z představení. Naopak velmi pozitivně lze hodnotit autentický projev a  použití divadelních prostředků jako je světlo a zvuk, které nejsou pouhou esteticky výtvarnou složkou inscenace, ale z velké míry podporují i její ideu. Souboru byla udělena cena za kolektivní divadelní výpověď. Divadelní kvalita a formální postupy inscenace míří do oblasti netradičního experimentujícího divadla. Soubor byl se svou performancí doporučen do širšího výběru na celostátní přehlídku experimentujícího divadla Šrámkův Písek 2025.

Jedinou inscenací z oblasti divadelní klasiky přivezl do Lomnice soubor Hodkovické amatérské divadlo, a sice z díla Antona Pavloviče Čechova. V režii Filipa Zielinského nastudoval soubor aktovku Námluvy a dramatizaci povídky Starostlivý otec. K nim přidal režisér rámec, jehož obsahem je přiblížení osobnosti A. P. Čechova a jeho vztahu k jeho manželce, moskevské herečce Olze Leonardovně Knipperové. Nastudování soubor uvádí pod názvem Budu Tvým mužíčkem a Ty mou ženuškou, odvozeným z Čechovovy korespondence. Aktovka Námluvy postrádala potřebnou dynamiku ve stavbě této jevištní miniatury, a to vlivem zdlouhavé expozice a negradujících sekvencí hry. Výjimkou byl až samotný závěr hříčky. Lépe se souboru dařilo v Starostlivém otci, v němž soubor, respektive Martin Vele, představitel role Petra Petroviče Milkina, prokázal schopnost jevištní fantazie a herecké kreativity. I zde by však bylo zapotřebí zvládnutí větší míry herecké abecedy. To platí i o představiteli A. P. Čechova v připojeném rámci inscenace.

Poslední přehlídkové představení patřilo Divadelnímu spolku Vojan-Mladá haluz z Desné. Ten vytvořil působivou inscenaci o potřebě lásky. Východiskem mu k ní bylo oceňované monodrama Dospělé dítě/Mrtvé dítě britské dramatičky a performerky Claire Dowie z roku 1987. Režisérka souboru Petra Frydrychová původní text monodramatu rozepsala pro své mladistvé herečky (15  a 18 let) do dvou hereckých partů, čímž vytvořila potřebné partnerství pro realizaci monodramatu. Přepis není zcela lineární, některé sekvence hry upravovatelka přeskupila, pominula a upravila některé reálie, které souvisí se situováním příběhu hry do londýnského prostředí (cena za úpravu textu). Hra je o dospívání děvčete v prostředí, v němž se jí nedostává rodičovské lásky ani pochopení jiných dospělých s výjimkou starší ženy Lady. Hra sleduje hrdinku od útlého dětství až po dospívání. Život děvčete je provázen imaginární kamarádkou, kterou si hrdinka vytvořila ve své mysli. Ta se mění z nevinné a chápající až v manipulativní, cholerickou a nebezpečnou. Základním tématem je izolace, osamělost uprostřed společnosti.

V inscenaci hrají dvě na svůj věk dobře herecky vybavená děvčata – Anna Holcová a Lucie Víravová (cena za hereckou souhru). Hraje se ve volném prostoru umožňujícím četné pohybové kreace. Jediným scénickým objektem je bílé prostěradlo, které se v rukách aktérek proměňuje v různé předměty či k vymezování prostředí. Poměrně rozsáhlé textové penzum obě děvčata zvládají  s přehledem, a to především díky autentickému hereckému uchopení a ztotožněním se s tématem hry. Tím není řečeno, že by se nenalezla místa, kde by mohla být ku prospěchu větší pozornost věnovaná hlasovému projevu, respektive temporytmu inscenace. Za úvahu by stálo sklenutí oblouku příběhu k osobě Lady, která byla hrdince v dětství jedinou oázou, kde pociťovala porozumění a lásku. Nicméně, inscenace je působivou výpovědí o tom, co se dětem, adolescentům a potažmo komukoliv nedostává a bez čeho nelze dost dobře žít, o potřebě lásky a pochopení. Inscenace patřila k tomu nejlepšímu z přehlídkového programu. Vzhledem k věku aktérek nemohla být doporučena na národní přehlídku Divadelní Piknik v Mostě. Lektorský sbor přehlídky ji proto doporučil k pozornosti programové rady národní přehlídky Mladá scéna Ústí nad Orlicí 2025.

Suma sumárum: Z devíti inscenací byly čtyři na úrovni, která je poměřovatelnou s úrovní inscenací na půdě celostátních divadelních přehlídek amatérského divadla. To je dobrý výsledek svědčící především o kvalitě práce souborů, které se přehlídky zúčastnily. Žádnou inscenaci však lektorský sbor nemohl bezvýhradně označit jako nominovanou na celostátní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Piknik Most 2025. Závěrem je třeba vzdát hold organizátorům přehlídky za její organizační zajištění, zejména členům místního divadelního spolku, jmenovitě pak Veronice Nožičkové a jejím nejbližším spolupracovníkům, na nichž ležela největší tíha odpovědnosti za zdařilý průběh.

zdroj: amaterskascena.cz

Ostravské Buchary 2025

13. ročník, šťastný 13. ročník krajské postupové přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla v Moravskoslezském kraji – Ostravské Buchary, které jsou začleněny do celorepublikové postupové přehlídky Divadelní Piknik v Mostě, se konal ve dnech 1. 4. – 6. 4. v krásném, historickém Kulturním domě v Ostravě – Michálkovicích. Organizátory přehlídky byli opět členové Divadla Devítka, s pověřením od NIPOS – ARTAMA. A nutno podotknout, že vše zvládli na výbornou. Za to jim patří velký dík.

Dobrou zprávou hned v úvodu letošního ročníku bylo i to, že bylo po letech obnoveno vydávání festivalového časopisu Rachot po Bucharech. Den, co den se mohli diváci těšit na festivalové novinky a pravidelné rubriky jako představení souboru a jeho festivalové hry, ohlédnutí za včerejškem, porota, ulovená celebrita, divácké očko či nečekané momenty.

Když mi bylo nabídnuto, abych se stala členkou letošní festivalové poroty, neváhala jsem ani vteřinu. Usednout po boku předsedkyně poroty dramaturgyně Sylvie Vůjtkové, herečky a pedagožky Karolíny Vyhlídal – Hýskové a dramaturga a režiséra Pavla Gejguše, bylo pro mě radostí. A radostí byly všechny festivalové večery a představení plná sobota. Přehlídky se zúčastnilo celkem osm souborů a každý z nich měl co nabídnout. Takže moje premiéra v roli porotkyně se opravdu nesla doslova na „dobré vlně“ a příjemných překvapení bylo po celou dobu víc než dost.

První představení se konalo na apríla, v režii Alena Dunatové jsme viděli divadelní soubor D. N. A. (Divadlo nadšených amatérů) z Frýdku – Místku s inscenací Smím prosit, Dodo? (premiéra 14. 10. 2022) autorské dvojice Gerárd Betton, Macheal Munz v překladu Jaromíra Janečka. Henry je vášnivý milovník žen. Jednoho dne se dozvídá, že po své tetě zdědil milión eur. Ale pouze pod podmínkou, že se do roka ožení. Situační komedie, která se těší ohlasu diváků nejen při svých reprízách, ale svou hravostí, důmyslně vymyšlenými situacemi, vypointovanými fóry a hereckými výkony rozesmávala i festivalové publikum. Občas mělo představení pomalejší rytmus ale i tak to byl to večer nejen zábavný, ale také dobrý festivalový start. Což bylo oceněno v závěru přehlídky, kdy obdržel Jaroslav Pszczolka čestné uznání za herecký výkon v roli Henriho v inscenaci Smím prosit, Dodo?  A Aleně Dunatové bylo uděleno čestné uznání za režii inscenace Smím prosit, Dodo?

Středeční večer patřil Divadelnímu souboru PROPADLO z Václavovic u Frýdku – Místku. Autorem díla Zážitkové dárky (premiéra 3. 11. 2023) je člen souboru Stanislav Kolář. Představení v režii Miroslavy Telecké se opíralo o pečlivě napsaný text, ve kterém je kladen důraz na každé slovo, na každý jakýkoli náznak slovního humoru. Což, bohužel, ne vždy bylo ku prospěchu věci, protože slovní humor se nejednou stal překážkou pro plynulý vývoj situace.  František Bařina, hrdina Kolářovy satirické komedie, má obrácen život na ruby od chvíle, kdy mu jeho kamarádi zcela nečekaně přinesou poněkud nezvyklé zážitkové dárky k narozeninám, ovšem v den, kdy narozeniny vůbec nemá.  Všichni společně odkrýváme, co že ten František dostal. Ve druhé části představení se Františkovy zážitky realizují před očima diváků tu s větším, tu s menším jevištním úspěchem. V sále bylo veselo a očekávalo se, jak ty absurdity dopadnou. Ale přece jen by inscenaci prospěly alespoň drobné textové úpravy, které by zlepšily tempo-rytmus díla. Obdivuhodné bylo opět herecké nasazení, a proto není divu, že porota udělila čestné uznání za herecký výkon hned třem členům souboru. Jiřímu Červenkovi, Michaele Nogolové a Magdě Urbancové.

Ani v letošním roce nemohlo na festivalu chybět amatérské divadlo BOBAN z Bohumína. A tentokrát to nebylo s hudební komedií, ale uvedli hru Lubomíra Kubátka Podhorský penzion (premiéra 23. 11. 2024), režie Milan Kursa. Na Ostravských Bucharech oslnili ve čtvrtek 3. 4. 2025 ještě dříve, než začali, a to parádní a detailně propracovanou a funkční scénografií, za kterou obdržel její autor Milan Kursa čestné uznání. A po úvodní sice milé, ale opravdu zbytečné omluvě režiséra za to, že představení začne jinak, než jsme zvyklí, to vypuklo – filmem, který už divadlo dnes běžně také používá. Proto není potřeba omluv a příště film jen víc propojit s představením. Děj na filmovém plátně nás zasvětil do expozice, aby pak představení pokračovalo na jevišti. Hra o tom, jak se lze před zásnubami příšerně pohádat, uzavřít nesmyslnou sázku a řešit kdo s kým se zasnoubí, ne jednou, ale rovnou třikrát, a kdo že je ve skutečnosti ten milionář? Svižné tempo, energie, nadhled, zdařilé herecké výkony, mnohé detailně vypracované. Malou vadou na kráse tohoto dobrého večera, byl samotný text hry. Velmi často se zde objevují autorem překombinované situace, které se pak stávají nedotaženými, i když herci dělají co mohou, tak hra začíná ve své druhé polovině poněkud „pokulhávat“. Byť se herci snažili domýšlet a aktivně doplňovat to, co autor nedopsal. Pro nás diváky tak představení dostalo i další rozměr, čemuž nemalou měrou pomohlo i režijní vedení. Proto si režisér inscenace Milan Kursa odnesl z festivalu cenu za režijní debut a dokonce i cenu za herecký výkon. Čestným uznáním za herecký výkon byl oceněn Ondřej Holaschke a celý soubor se pyšní cenou za herecké nasazení v inscenaci Podhorský penzion. Jejich elán a energie, kterou dokázali diváky nakazit, byla nepopsatelná.

Páteční odpoledne bylo zahájeno Kurzem sebedestrukce (premiéra 19. 6. 2024) z pera Jaroslava Wagnera, v režii Zdeňka Tomečka a na jevišti se představil soubor Skřítek z Havířova. Osvěžující a zajímavý text. Sice mladá, ale již vyhořelá terapeutka Petra pomáhá v několika prapodivných kurzech svým klientům s jejich prapodivnými závislostmi, Takže zavítáme například na kurz sarkasmu, na kurz boje se závislostí na plastických operacích či na kurz sebelítosti. A na nás divácích je, abychom odkryli starosti nejen účastníků kurzu, ale i terapeutky, která má svá trápení a problémy. Ne zrovna šťastným řešením pro inscenaci bylo, že herci seděli téměř po celou dobu představení na židlích ustavených do půlkruhu. Jakékoli jevištní akce byly minimální, největší prostor pro ně měla právě terapeutka v podání Jarky Žilkové. Té se podařilo bravurně zahrát podnapilou osobu. Její hranice byla přesná a naprosto uvěřitelná. Není proto divu, že obdržela čestné uznání za herecký výkon. Stejně tak jako obdržela čestné uznání za herecký výkon v tomto představení i Simona Laurenčík Zedová. Pro diváky bylo představení po stránce textové poutavé, byť bylo občas hercům hůř rozumět a jejich postavy by si zasloužil víc hloubky a povědomí o tom, jaké životní peripetie má postava, kterou hraji, už za sebou. Obecenstvo trápila chvílemi zdlouhavost díla, a to především dík již zmiňovanému nedostatku hereckých a jevištních akcí.

Ray Cooney 3+3 = 5 (premiéra 20. 4. 2024) v překladu Břetislava Hodka a v režii Petra Rady. Při této komedii v podání 1. Jarkovské divadelní společnosti z Proskovic se sál v pátek večer otřásal smíchem. Jednalo se o pokračování neméně úspěšné komedie 1+1=3. Komedie s bláznivou zápletkou, propletenec lží mezi mužem a oběma jeho manželkami, které jsou, jak se dovíme „nad věcí“ a k tomu dospívající děti a všudy přítomný „Amorův šíp“. Hrdina hry John Brown je doslova chycen do vlastní sítě a totéž platilo i o divácích, kteří se do sítě představení rádi nechali polapit a užili si mistrně napsanou komedii ve výborném nastudování. Herci hrál od počátku „na plný plyn“ a utáhnout takovou „řachandu“ je obrovská dřina. Scéna byla z technických a provozních důvodů řešena tak, že místo dveří byly závěsy. Což je sice pochopitelné a nápadité, ale přece jen ve dveřové komedii hrají dveře a jejich otevření, zavření či bouchnutí také svou nemalou roli, protože napomáhá a udržuje tempo rytmus představení. Ale jinak to byla výborná tečka za pátečním večerem. Důkazem, nechť je, že Soubor 1. Jarkovská divadelní společnost Proskovice obdržel čestné uznání za inscenaci 3+3=5  a a čestné uznání si odnes i Petr Rada za režii inscenace 3+3=5. Ústřední pánská dvojice Daniel Skřipčák a Vladimír Vašíček obdrželi cenu za herecký výkon. A to není vše! Je to právě 1. Jarkovská divadelní společnost Proskovice s inscenací 3+3=5, která v letošním roce vyhrála Cenu diváku.

Sobota se nesla ve znamení tří představení. Divadelní den zahajovali Lordi z Orlové s Dokonalou svatbou Robina Hawdona (premiéra 2. 11. 2024) v překladu Jana Šotkovského a režii Petra Pěnkavy. Skvěle napsaná situační komedie nás provede vším možným, co se může přihodit během svatebního šílení. A jako tečka nečekané rozuzlení a závěr, jak má být. Na rozdíl od jiných komedií má právě tato propracovanější strukturu postav, o to složitější je jejich uchopení. Lordům se podařilo odehrát s totálním nasazením bláznivé zmatky, na trochu klaustrofobické scéně, charaktery postav načrtli zdařile, ale detaily si ještě zaslouží vylepšení.  Herecké postavy, tak jak jsou napsány, v sobě, na rozdíl od jiných situačních komedií, skrývají i řadu podtextů, které je potřeba objevit, naplnit a zahrát. Nejzdařileji se to podařilo Veronice Jurové a Tomáši Kučovi, proto obdrželi čestné uznání za herecký výkon.

A jdeme do finále a ze zcela jiného soudku  – představením Básník Statického divadla z Ostravy (premiéra 10.10. 2024). Text napsal a zároveň i režíroval Jakub Tichý. Tragikomická groteska o životě a díle Petra Bezruče nabízí na tohoto velikána zcela jiný úhel pohledu. Text, který nemůže nebavit, absurdní humor, nimrat se či nenimrat ve vztahu autor – dílo. Civilní, pravdivé herectví, Ondřeje Turoně a Radoslava Piekielnického, bylo přesně načasováno pro diváka, aby si užil doslova každý „Bezručův krok“. A poznání, že blbci jsme tak trochu všichni…Celé představení bylo na Ostravských Bucharech výjimkou, protože nesoutěžilo. Už totiž vyhrálo jinde. Ale diváci si čas s Bezručem na Bucharech i tak užili a ceny do Statického divadla i tak putovaly – za autorský text (Jakubovi Tichému), za inscenaci (Statickému divadlu), za hudbu (Jakubovi Novákovi) i za herecké výkony (Ondřeji Turoňovi a Radoslavu Piekelnickému).

Tečkou za letošním ročníkem byla komedie Marca Camolettiho A do pyžam (premiéra 14. 2. 2025). Proskovické divadlo Nad Strouhou ji nastudovalo v překladu Jaromíra Janečka a v režii Vojtěcha Eliáše (viz titulní foto_archiv přehlídky_pozn.red.) Sledovat tuto komedii byla tak trochu spanilá jízda na horské dráze v detailně propracované výpravě. Opět dveře, služebná, manželka, milenka, záměny postav, krásné kostýmy a nápadité převleky a pomyslnou třešničkou na dortu pyžama! Celé představení doslova „letělo“ za nadšení vyprodaného sálu. Snad by si jen zasloužilo výraznější a jasnější tečku, ale o to se nakonec postarali diváci svým potleskem. A tleskali i při závěrečném hodnocení, kdy si právě tento soubor a tato inscenace odnášela nejvíc čestných uznání a cen.  Počínaje čestným uznáním za herecký výkon Vojtěchu Eliášovi, Martinu Kowalikovi, dále následovalo čestné uznání Vojtěchu Eliášovi za režii inscenace a čestné uznání Proskovickému divadlu Nad Struhou za inscenaci A do pyžam! Ato není vše! Dominika Najvert si odnesla cenu za herecký výkon a tečkou byla cena za výpravu k této inscenaci, která putovala do rukou její autorky Martiny Strakové Ručkové.

Je až neuvěřitelné, že v Proskovicích tvoří dva amatérské soubory a vzájemná podpora mezi nimi je příkladná. Ostatně to byl také jeden z rysů celé festivalu – jak moc ti v hledišti drželi těm na jevišti palce. Obecně na všech představeních byla divácká návštěvnost na festivalu velmi vysoká, v hledišti panovala tu a tam nervozita a byla vyslovována přání, ať to kolegům dobře dopadne. Pozitivem festivalu byla i řada autorských textů, které se dočkaly jevištní realizace. Všudypřítomná byla dobrá nálada, vzájemná podpora, úžasná a jedinečná atmosféra. Společným rysem všech festivalových představení bylo obrovské nadšení na jevišti, natěšení, nasazení, energie, samozřejmě zdravá tréma k tomu a radost z toho, že se povedlo. Někdy třeba s malým zaškobrtnutím, tu a tam nebylo rozumět (a já hltala každé slovo) a z jeviště nechtěně zněla ostravština, ale podstatné a nakažlivé je, že to všichni dělají rádi, ve volném čase, s neuvěřitelným elánem a láskou. Což byl pro mě, jako pro „prvoporotkyni“, kromě divadelního snažení a fantasie všech souborů, ten největší zážitek. Bylo mi ve společnosti takových nadšenců moc a moc dobře a s upřímným zájmem budu sledovat jejich další divadelní počínání. Prostě – „dostali jste mě“ a všem vám přeji ZLOMTE VAZ!

A dvojnásob to přeji 1. Jarkovské divadelní společnost Proskovice a Proskovickému divadlu Nad Struhou, protože oba soubory obdržely doporučení na Divadelní Piknik v Mostě.

Alice Olmová

VÝSLEDKY OSTRAVSKÉ BUCHARY 2025

Doporučení na Divadelní Piknik v Mostě:

1. Jarkovská divadelní společnost Proskovice s inscenací 3+3=5

Proskovické divadlo Nad Struhou s inscenací A do pyžam!

Cena diváků:

1. Jarkovská divadelní společnost Proskovice s inscenací 3+3=5

Čestné uznání:

Jaroslavu Pszczolkovi za herecký výkon v roli Henriho v inscenaci Smím prosit, Dodo?

Aleně Dunatové za režii inscenace Smím prosit, Dodo?

Jiřímu Červenkovi za herecký výkon v roli Františka Bařiny v inscenaci Zážitkové dárky

Michaele Nogolové za herecký výkon v inscenaci Zážitkové dárky

Magdě Urbancové za herecký výkon v inscenaci Zážitkové dárky

Milanu Kursovi za scénografii k inscenaci Podhorský penzion

Ondřeji Holaschkemu za herecký výkon v roli Šimona v inscenaci Podhorský penzion

Jarce Žilkové za herecký výkon v roli Terapeutky v inscenaci Kurz sebedestrukce

Simoně Laurenčík Zedové za herecký výkon v inscenaci Kurz sebedestrukce

Souboru 1. Jarkovská divadelní společnost Proskovice za inscenaci 3+3=5

Petru Radovi za režii inscenace 3+3=5

Veronice Jurové za herecký výkon v roli Julie v inscenaci Dokonalá svatba

Tomáši Kučovi za herecký výkon v roli Toma v inscenaci Dokonalá svatba

Vojtěchu Eliášovi za herecký výkon v roli Bertranda v inscenaci A do pyžam!

Martinu Kowalikovi za herecký výkon v roli Roberta v inscenaci A do pyžam!

Vojtěchu Eliášovi za režii inscenace A do pyžam!

Proskovickému divadlu Nad Struhou za inscenaci A do pyžam!

Ceny:

Milanu Kursovi za režijní debut inscenace Podhorský penzion

Milanu Kursovi za herecký výkon v roli Pepy v inscenaci Podhorský penzion

souboru Boban Bohumín za herecké nasazení v inscenaci Podhorský penzion

Danielu Skřipčákovi za herecký výkon v roli Stanleyho v inscenaci 3+3=5

Vladimíru Vašíčkovi za herecký výkon v roli Taťky v inscenaci 3+3=5

Jakubovi Tichému za autorský text inscenace Básník

Statickému divadlu za inscenaci Básník

Jakubovi Novákovi za scénickou hudbu k inscenaci Básník

Ondřeji Turoňovi za herecký výkon v inscenaci Básník

Radoslavu Piekelnickému za herecký výkon v inscenaci Básník

Dominice Najvert za herecký výkon v roli Brigitte 1 v inscenaci A do pyžam!

Martině Strakové Ručkové za výpravu k inscenaci A do pyžam!

zdroj: amaterskascena.cz

DĚČÍNSKÁ BRÁNA 2025

Na úvod pár čísel:

👉 31. ročník Děčínské brány (memoriál Josefa Doležala)

👉 Termín: 28.-30.3.2025

👉 7 představení během 3 dnů

👉 Na úvod křest brožury 30 let Děčínské brány – 300 výtisků

👉 1 odkazz na web: https://capekdecin.cz/decinska-brana/

👉 4 členové poroty: Renata Grolmusová, Petr Jan Svoboda, Johana Jurášová a Petr Michálek

Odpoledne s lakrimáčkem

DK Jirásek Česká Lípa

Musím se přiznat – nevěděl jsem, co je to lakrimáček. Ale rozhodně mi bylo jasné, kdo je to Václav Klapka, který hru napsal, režíroval a společně s Vlaďkou Zborníkovou v ní i hraje. Jde o třetí hru, kterou spolu ti dva v tandemu hrají, což je vidět. Dovedou si přihrát i “naslepo”. Co víc – občas jsem měl pocit, že některé situace jsou i z jejich života. No nejsou.

Situace je lákavá: Během čekání na začátek letního venkovního představení se v šatně potkají loutkoherečka a imitátor. Kvůli dešti se plánovaná show znovu a znovu odkládá. On a Ona, ale mohli by se klidně jmenovat i Vladimír a Estragon z Čekání na Godota, mají čas začít s dialogem o dětech, kumštu, životních výhrách i prohrách.

Je to hořká komedie o lidech na “poslední štaci”, ve které dojde i na Shakespeara, Erbena a loutková vystoupení pro děti v mateřských školkách. Romeo a Julie po čtyřiceti letech. Festival nesplněných přání, nenaplněných očekávání. Výzva.

Chvíli jsem šel po náznacích detektivky, bavilo mě sledovat, co z řečeného je, či není pravda. Bylo by výhodné něco si tajit a zjišťovat, co je ve skutečnosti za řečeným. Ale hledal jsem něco, co tam není.

Oblouk postav také není nosný. Zmíněná situace je tak rámec, nikoli základní stavební kámen – jakkoli platí, že hlavním tématem je čas a divák podprahově čeká, až na ně po všech těch zpovědích tak nějak zapomenou, jako na Firse.

Jinak lakrimáček je reference na lakrumáčka – smetanový krém, pribináček. Tedy svačinku. Tedy odměnu. V této inscenaci becherovku. Na zdraví!

Popel a pálenka

DS Karel Čapek Děčín

Komedie Bengta Ahlforse, finsko švédského dramatika, je těžký oříšek – a moc nepomůže, když řekneme, že jde o černou komedii. Na jedné ploše vidíme konverzačku, vnímáme silný sociální motiv s prvky laskavé společenské kritiky, brzy jsme v klasické dveřovce, druhé dějství je přitom jeden olbřímí monolog.

Režisérka Karla Vázlerová vede situace poučeně, zvláště zřetelná je její snaha hlídat průběžné jednání všech postav na scéně a úspěšně, zvláště v první části, zvládá i fyzické jednání postav, které je metaforické a danou postavu charakterizuje – otáčecí gag na gauči, scéna s kožešinou na zemi, atd.

Může se opřít o zkušenou herečku Lídu Panenkovou, která Veru Malgmgtrenovou hraje s lehkostí a ironické šlehy si vychutnává s grácií. Podobně je na tom Petra Nedvědová v roli pomocnice v domácnosti, pro závěrečnou pointu zásadní postava, jakkoli je obsazena zcela mimo svou věkovou kategorii. Porota ocenila i nadřazenou Ester Mickelsonovou v podání Jany Benešové.

Režisérku ale ve výsledku zrazují dvě základní věci:

1. každý hraje trochu jinou komedii – a škála je opravdu široká, od civilu po ryzí přehrávání

2. urna s popelem je umístěna do zadního plánu, navíc vedle květiny – což není výhodné vzhledem k tématu, situacím, ale i dialogům s nebožtíkem

Celkově jde o poučený, ale bohužel ne ve všech ohledech úspěšný pokus jak se poprat s nejednoznačnou látkou.

Starý bílý muž

Činohra Skaláček Tisá

Vidět na amatérském jevišti titul uvedený necelý rok po světové premiéře (v Berlíně se při nekorektních narážkách pískalo!) bylo samo o sobě přínosné. Hru mimochodem brzy uvede zlínské divadlo, po diváckém úspěchu hry Extrabuřt téže autorské dvojice – Dietmar Jacobs + Moritz Netenjakob. 

Ten rukopis je čitelný – tnout do živého. Bohužel za každou cenu.

Komedie o posledním rozloučení (druhé představení s urnou po sobě naznačovalo promyšlenou dramaturgii přehlídky) je totiž především pomyslným věšákem na figurky, které nežijí (pěknou výjimkou je postava faráře), jen představují teze výhodné pro demonstraci různých podob nekorektního chování.

Zajímavé to začne v okamžiku, kdy se hraje niternější téma – mohu ještě veřejně říkat to, co si skutečně myslím? Nakolik můj vlastní názor ovlivňuje strach o práci? Osobní cenzura v přímém přenosu.

Bohužel zvítězí mechaničnost předlohy. Navíc hraná na první repríze herci, kteří zapomínají text. Temporytmus se rozpadá, diváci se nesmějí jako na premiéře v Tisé, herci znervózní – kruh se roztáčí. Výsledkem je didaktické divadlo, kde postavy nevedou skutečný dialog.

Režisérka Jaroslava Leufenová přitom své svěřence vede vědomě až ke konci, kde se po všech zvratech snaží nabídnout katarzi, šikovně pracuje se stupňujícím se tlakem, kdy se herci víc a víc otáčejí na publikum, čímž nás beze slov tlačí k tomu, abychom se přiklonili na tu či onu stranu, celkový dojem “příliš velkého sousta” však nerozptýlí.

Agnes Belladone

Hraničář Rumburk

Režisérka Majka Koukolská má ráda velká plátna. Loni si se souborem troufla na Višňový sad, a nutno uznat, že když má v souboru Lenku Srbeckou, Raněvská vás dříve či později napadne. Letos si vybrala francouzskou hru Jean-Paula Alegreho z roku 2004.

Her o divadle je mnoho. Je to příležitost, jak tvůrci mohou říct něco o sobě samých, a zpravidla se autoři opírají i o metaforičnost celého příběhu, neboť všichni přece vědí, že “celý svět je divadlo a lidé v něm jsou herci”.

Čas plyne, ba skáče, a my vše sledujeme z jediného místa – divadelní šatny dominantní subrety, která svou káru dotáhne, mnohdy sentimentálně a předvídatelně, až ke konci. Autor se snaží vše postavit na kontrastu, využívá atraktivní perspektivy “behind the scene”, ale bohužel, jeho dílo působí staře a mnohdy unyle, a rumburským se nepovedlo z tohoto stínu vystoupit.

Riziko každý hry o divadle je to, že nebude schopna se sama na sebe podívat z nadhledu, s odstupem. Agnes Belladone je bohužel tento případ. Vážím si však poctivého přístupu paní režisérky.

Hory, nebo Lori

Divadelní soubor LI-DI Litoměřice

Nejmladší sekce litoměřického souboru LI-DI přivezla do Děčína životopisnou komedii Hory nebo Lori. Strategie “přípravky”, či “líhně” se ukazuje jako velmi přínosná, protože viděný tvar umožňuje objevit a rozvíjet talent nastupující generace.

“Kdo jsme, abychom hodnotili?” ptají se tvůrci v anotaci k inscenaci, ale jejich tvar je odvážnější – primární se jeví snaha sundat Máchu z piedestalu, demytizovat ho, někdy až dehonestovat, navíc z pozice občana Litoměřic, kde se po známém rozervanci jmenuje úplně všechno.

Forma koláže a přítomnost dvou protichůdných vypravěček (jedna reprezentuje učitelku, tedy didaktickou osu encyklopedického hesla, druhá řečené staví do světla někdy až feministické vzpoury proti násilnému sobci) umožňuje během sedmdesáti pěti minut chronologicky převyprávět známé i neznámé momenty z Máchova života, aniž bychom měli pocit, že jsme poučováni. A to je na scéně školní tabule!

Základním principem inscenace je totiž konflikt, kontrast, oxymorón. V dějové lince střet Tyla a Máchy, který by možná měl mít ještě svou tečku, a – jak již bylo popsáno – formálně je přeskakování mezi “vysokým a nízkým”.

Nic to nemění na tom, že tento tvar stále působí jako výstup dramatické výchovy – jakkoli se úvodní “hraní si na divadlo” víc a víc přesouvá do snahy vyprávět příběh a skončit u silného obrazu, kdy Mácha klečí před svou vlastní tabulí, kterou sám smaže, a následnou snovou sekvencí, kdy se znovu potká s Lori i se zesnulým synem Ludvíčkem.

V typicky kolektivní práci s variabilními kostkami na scéně lze vyzdvihnout i ojedinělé herecké výkony, jejichž devízou je především přirozenost, a to i v ve velmi vypjatých momentech. Rozálie Vraná jako Lori, Natálie Křížová jako Leni, i Matěj Podaný jako Mácha přinášejí na jeviště kvalitu, aniž by si přitom na něco hráli.

Při hodnocení jsme diskutovali o možnostech posunu některých částí (např. skeč s bratrem Michalem), lepší výstavbu násilnického vztahu, nebo třeba také to, že ne vše je třeba divadelně doříkávat. Z reakce tvůrců bylo zřejmé, že na sobě chtějí dále pracovat. To je dobrá zpráva. Jestli takhle pod vedením režisérek Kláry Hávové a Elišky Vytrhlíkové vypadají první krůčky nejmladší generace litoměřických ochotníků, dost se těším na jejich další zářez.

Za gaučem

Divadlo Máj Praha 

Jiří Jahoda napsal absurdní hru. Pro sebe a své kolegy. Nabídl ji režisérovi Miroslavu Řebíčkovi, dokonce mu dovolil, ať si s ní “dělá, co chce”.

Vznikla svižná absurdní groteska Smočkova ražení, tady ovšem se zásadní pohybovou linkou. Roman Solčány a Jiří Jahoda předvádějí opravdu artistní výkon, na amatérských jevištích nevídaný.

Ostatní kolegové jejich nasazení bohužel nestačí. Klavír, respektive tajemná klavíristka, vše dynamizuje, každé ohlédnutí je zvýrazněno tónem, v principu dokonalé gagové výstavby, nasazené tempo však bohužel časem upadá, klavír se dokonce stává pro některé až rušivý.

Přitom story o dalších a dalších umírajících se začíná vtipně zacyklovat, pomůže i meta vrstva s románovým motivem. Výtvarné řešení je pro daný žánr přesné – včetně barevnosti. Je to promyšlený, sympaticky ambiciózní tvar.

Mlíko na mozku

Rádobydivadlo Klapý 

Mlíko na mozku je hra v Česku dobře známé Hadar Galron (např. Mikve), kterou v roce 2018 napsala pod názvem I love mama.

Je to revue, možná spíš mozaika, kaleidoskop zprvu nepropojených příběhů, či spíše momentek na téma mateřství. Místy to působí dokonce jako za sebe poskládané anekdoty.

Zkušená autorka ale postupně začne s rozházenými kartami hrát mariáš. Nitky se splétají, v chytře seřazených sekvencích, pomyslné fotografie pořízené klíčovou postavou pro výzkum do školy, začínají tvořit ucelené album, přičemž na poslední straně je zemřelá babička a hned vedle ní právě narozené dítě.

(Někdy je těch motivů ale podle mého názoru příliš. V okamžiku, kdy se po všech těch rodinných katastrofách začne řešit i anorexie jedné z postav, mám znovu na této přehlídce pocit, že si autorka nejdřív napsala všechny nasbírané motivy, které si postupně odškrtává, měl jsem zkrátka dojem, že už je toho na úkor pravděpodobnosti až moc.)

Režisér Ladislav Valeš se může opřít o tradičně vyspělý soubor, tentokrát i v případě “dětských etud”. Přesto si v některých momentech komplikuje situaci.

Efekt divadla na divadle podporuje přítomností herců na jevišti, takže jsme stále v jakési čekárně. Herci jsou většinou “vyplí”, hledí apaticky do prázdna, což velmi ovlivňuje naše vnímání. Negativně. První půlka zase končí recitací písňové textu. Nevíme, proč postavy najednou začínají mluvit ve verších. Problematické jsou i zcizující komentáře do publika, se kterými každá z postav nakládá jinak.

Pomyslné “divadlo na divadle”, hraní si na téma, zcizení, komentář písní – to vše zůstává tak trochu na půli cesty k plně funkčnímu tvaru.

Pár bodů na závěr:

• Organizace bez chyby. O porotu bylo postaráno ještě lépe než loni.
• Obědy v nedaleké kavárně – dobré řešení.
• Důležitá poznámka – velmi slušná návštěvnost.
• Debaty tradičně otevřené a konkrétní.
• Zaměstnanci děčínského divadla jsou jistota.
• Shrnuto: Děčín je boží!

Výsledky

Čestná uznání:
Vlaďce Zborníkové – za herectví v inscenaci Odpoledne s lakrimáčkem, DK Jirásek Č. Lípa
Václavu Klapkovi – za herectví v inscenaci Odpoledne s lakrimáčkem, DK Jirásek Č. Lípa
Petře Nedvědové – za roli Kirsti v inscenaci Popel a pálenka, DS K. Čapek Děčín
Janě Benešové – za roli Ester v inscenaci Popel a pálenka, DS K. Čapek Děčín
Karle Vázlerové – za režii inscenace Popel a pálenka, DS K. Čapek Děčín
Činohra Skaláček Tisá – za výběr aktuálního tématu v inscenaci Za všechno můžu já aneb Starý bílý muž
Lence Srbecké – za herectví v roli Agnes v inscenaci Agnes Belladone, DS Hraničář Rumburk
Kláře Hávové a Elišce Vytrhlíkové – za režii inscenace Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
DS Li-Di Litoměřice – za dramaturgii inscenace Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
Divadlo Máj Praha – za kostýmy v inscenaci Za gaučem, Divadlo Máj Praha
Miroslavu Řebíčkovi – za režijní koncept inscenace Za gaučem, Divadlo Máj Praha
Aleně Šulcové – za roli Ley v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Petře Maťákové – za roli Elly v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Rádobydivadlu Klapý – za skupinovou roli dětí v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Ceny:
Václavu Klapkovi – za původní text inscenace Odpoledne s lakrimáčkem, DK Jirásek Česká Lípa
Ludmile Panenkové – za herectví v roli Very v inscenaci Popel a pálenka, DS K. Čapek Děčín
Rozálii Vrané – za roli Lori v inscenaci Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
Natálii Křížové – za roli Leni v inscenaci Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
Matěji Podanému – za roli Máchy v inscenaci Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
DS Li-Di Litoměřice – za scénografické řešení inscenace Hory, nebo Lori
Jiřímu Jahodovi – za roli Patrika v inscenaci Za gaučem, Divadlo Máj Praha
Romanu Solčánymu – za roli Radima v inscenaci Za gaučem, Divadlo Máj Praha
Daně Cendrové – za roli babičky v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Lence Šťastné – za roli Noy v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Hlavní ceny přehlídky:
DS Li-Di Litoměřice za inscenaci Hory, nebo Lori
Rádobydivadlu Klapý za inscenaci Mlíko na mozku
Doporučení do programu Divadelní Piknik Most – Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice

zdroj: amaterskascena.cz

Třešťské divadelní jaro 2025

Odborná porota ve složení Alena Zemančíková, Jiří Juráš a Ladislav Valeš (po dobu vyšetření v jihlavské nemocnici byl vystřídán Vladimírem Mátlem, který  v porotě po návratu kolegy už zůstal jako čtvrtý člen),  udělila vedle nominací a doporučení řadu individuálních cen a čestných uznání. Příjemným překvapením byla pestrost přístupů k divadlu:  tradiční  situační komedie sice už poněkud zvětraly,  ale překvapil a oslovil pokus o propojení divadla a rituálu s ekologickým poselstvím, zaujalo několik autorských inscenací, s vtipem reagujících  na  problémy současnosti, suverénním kumštem přispěly inscenace s živou hudbou a zpěvem, viděli jsme divadlo pro děti i s dětmi, samozřejmé zapojení seniorů do divadelních spolků a  dokonce i  literární drama nebo adaptace rozhlasové hry pro jeviště. Jistým zklamáním je neutuchající tendence inscenovat komerční texty bídné úrovně, tím hůř, když se tak děje v inscenacích pro děti nebo dokonce s dětmi na jevišti. Zcela odstrašujícím příkladem bylo nesoutěžní uvedení hry Františka Ringo Čecha Dívčí válka souborem Třeštíci. S žáky základní školy komedii nazkoušeli jejich pedagogové se všemi sexistickými nekorektnostmi a stereotypy, převzatými z videa profesionálního nastudování. Do posledního místa zaplněnému sálu rodičů, sousedů a příbuzných účinkujících dětí a nadšenému potlesku se těžko odborně vzdoruje, podobně jako  argumentaci oblibou filmů Zdeňka Trošky při setkání s porotou z úst pedagoga. Snad se odborné argumenty a volání po estetických nárocích při setkání s porotou dotkly alespoň některých žáků. Úroveň vkusu jejich pedagogů i jejich argumentace je však problém, který nás porotce trápil až do konce přehlídky. I na  velmi nedokonalých  inscenacích  s výpadky a zjevnými záskoky (Rytíř A la carte Veliký z Havlíčkova Brodu a Naši furianti z Humpolce) si člověk najde něco poctivého, ale z obratně a s velkou pílí secvičeného dramatického škváru  trčí hlavně vulgarita a naprostá nevhodnost pro školní inscenaci.

Autorské divadlo na různý způsob

Soubor VOŽIVOT z Mladé Vožice uvedl hru Kateřiny Pokorné Přelet nad kuřecím řízkem, v níž odvážně zdvihl téma, které v čím dál větší naléhavosti prostupuje současnou společností: totiž téma nadváhy, estetické normy pro lidské tělo a  ze sféry komerce diktované spotřeby. K odvaze souboru patří především to, že v inscenaci vydávají na milost i nemilost publika svá vlastní těla. Divadelní spolek z Mladé Vožice sehrál úvodní představení celé přehlídky opravdu „ jako vo život“ a získal si srdce publika právě tím, že o  divácký úspěch neusiloval prvoplánovými „fóry“, ale poctivým jevištním sdělením.  Doporučení na Krakonošův divadelní podzim.

Inscenace To dáme  divadla Kapota z Tábora  nahlíží prostřednictvím textu Martina Jurajdy do zákulisí politické strany, pracující ke svému úspěchu s pomocí dvojníků. Dokázali se vyhnout pokleslé politické satiře i poukazování na konkrétní stranu, prostě předvedli, podle pointy inscenace, „politické porno“ v barvách trikolóry.

Originálním a sympatickým, byť divadelně  nepoučeným příspěvkem v programu byla Zvuková báseň o Zemi souboru ZeMěTep z Třebíče. Účinkující, které spojuje společné bubnování a výroba dřevěných nástrojů, publikum krátce provedli osudem Země od stvoření přes první lidi, příchod civilizace, zamoření planety až k možnému východisku z katastrofy. Celé to rámuje postava Tuláka, který v odpadcích najde knihu, jejíž každá řádka se okamžitě uskuteční – docela dobrý impuls pro divadelní rozehrání. Inscenace měla povahu rituálu, Tuláka  hrál sám autor Luboš Mansfeld, celek kromě bubnování působil neobratně, ale oslovoval tématem, souzvukem nástrojů a kolektivní energií.

Jak se co (ne) dělá

Inscenace Jak se dělá divadlo divadla DUHA z Polné byla vytvořena sice poněkud staromódními výrazovými prostředky, bez komentáře nad tím, zda se tak, jak popsal Karel Čapek ve svých humoristických fejetonech, divadlo opravdu dělá, ale inscenaci  pozvedala živá jazzová kapela, která hrála a zpívala písničky Osvobozeného divadla. Když se podařilo propojit muziku s postavami činohry, inscenace se okamžitě dostala do vyšších  parametrů.

Dvakrát se objevila inscenace komedie Marca Camolettiho Na správné adrese, jednou v provedení Ochotnického souboru Forbína z Jistebnice, podruhé od Divadelního souboru Jiřího Voskovce ze Sázavy. Humor Camolettiho situační komedie, založené na nedorozumění,  je vyčichlý v mnohém ohledu, především však využitím fenoménu zkratek v novinových inzerátech, které vedou postavy k nepochopení situace, v níž se ocitly. Je s podivem, že ani mladším členům souborů, kteří přece takové inzeráty nemůžou pamatovat, nevadí, že hrají  nesmysl. V inscenaci  původně (snad) vtipné hry  záměn a nedorozumění nezbývá než tlačit na dvojsmysly a košilaté repliky, publikum se chová, jako by to bylo zábavné, a porotce si zoufá.

Dramaturgická překvapení

Překvapení způsobil domácí soubor Jana Lišky při TS Sokol Třešť. Dopoledne nešikovně sehráli pohádku Evy Schwarzové Tajemství obrazu, jejíž text nepodrobili dramaturgické rozvaze  a vytvořili tak inscenaci, z níž vyčnívají všechny herecké i textové nedostatky. A pak jako kouzlem tentýž večer sehráli diptych dvou rozhlasových her, Velké vteřiny Daniely Fischerové a Bouřky Marie Novákové, kde si docela dobře poradili s přenosem her na divadelní jeviště, s obsazením, s magickými momenty. Zejména Bouřka, válečná odyssea malého Franty, který v náhlém hnutí mysli naskočí do vlaku, jedoucího na frontu, a při návratu zažívá nebezpečí i dobrodružství, vzbudila u publika empatii a uznání pro jevištní proměny  i  herce, kteří  jako by byli jiní lidé než ti z dopolední pohádky. Velká vteřina zase představovala optimálně vybraný text pro hlavní protagonistku (Anna Fencíková), jejíž věk i životní a divadelní zkušenost podpořily přesvědčivost výpovědi.

Monika Nováková a  Bety Minářů, tvořící divadlo  MonAmour, Mnich, pravidelně přivážejí  monodrama. Tentokrát to bylo Přeplněné prázdno o dívce, která se celý život potýká s drobnými dysfunkcemi (rozbíhají se jí písmena, ale rozumí si s čísly), chorobnou uzavřeností, nutkavou potřebou sběratelství a lehkou sociální fobií.  Herečka Monika Nováková  vládne jevištním charismatem, její ztvárnění životních trablů hrdinky je přesvědčivé a přes nepřesnosti v herectví a nedomyšlenosti ve scénáři a režii (které lze snadno napravit) kontaktní s publikem.  Doporučení na Krakonošův divadelní podzim.  

Tři vrcholy

Třešťské divadelní jaro našlo svůj vrchol ve třech inscenacích. Sen Přemysla Ruta  Divadla Stodola Sivice oslovil souhrou všech inscenačních složek, dramaturgicko-režijním plánem, herectvím, funkční scénografií, koncentrací, s jakou soubor pochopil autorovu poetiku, jeho literární styl s vršením synonym (z nichž někdy vyletí výraz, který se mezi ně nehodí), děj, v němž se situace, které jsme už jednou viděli, opakují v jiné verzi, logiku jednání,  někdy protichůdnou běžné logice příčin a následků. Herečky a herci dali do služeb textu veškeré své rétorické schopnosti, naučili se přesně sáhodlouhé repliky a vystihli je  i střídmou, ale přesnou akcí. Sen Přemysla Ruta je intelektuální hříčka, která si poněkud utahuje z moderních psychologických teorií a  z obrozenských „rodných světniček“ a falešné maloměstské idyly a jejího jazyka. Byla napsána v roce 1992, kdy v podstatě  zapadla v tématech celospolečenské  transformace. Obsahem nezestárla, především ale našla v souboru STODOLA svého citlivého interpreta. Doporučení na Divadelní Piknik Most.

Sherlock Holmes – Skandál v Čechách souboru NaKop Tyjátr z Jihlavy pojednal dvě povídky Arthura Conana Doyla v duchu výpravné revue. Režisér, scénárista  a výtvarník Petr  Kopl příběh zpracoval už ve svém autorském a knižně vydaném komiksu, troufnu si ale tvrdit, že inscenace komiks esteticky i ideově převyšuje. Přivádí totiž na scénu královnu Victorii a přes její postavu (a postavu imperiálně arogantního majordoma) si jemně pohrává s předsudky vůči ženám, rasám  a sociálním skupinám, s viktoriánským dědictvím, které s sebou táhneme dodnes. Dočkáme se brilantního párového tance i souboje s gepardem, scény dodržují logiku detektivního příběhu, představitelé Holmese a dr. Watsona drží vysoko nastavenou laťku a výsledkem je představení, které uspokojí jak prostého diváka komedií, tak i náročnějšího, který ocení ironii i sebeironii herců. Triky a jevištní kouzla ocení všichni. Nominace na Divadelní Piknik Most.

Spolek divadelních ochotníků Deštná přivezl náhradou za  Ořechovské  divadlo muzikál Sugar aneb Někdo to rád horké. Nikoli amatérskou nápodobu, ale přesně na míru souboru ušitou  adaptaci slavného filmu s živou kapelou a mimořádnými hereckými výkony představitelů Joa/Josefíny a Jerryho/Dafne. Je to chytrá inscenace s osobitou a významotvornou hudební dramaturgií, v pečlivé, muzikál dílem v respektující a dílem  parodující výpravě, s fungující souhrou herců velkých i malých rolí. Celek  imponuje chytrým a nezávislým zacházením s filmovou předlohou a tím, jak spojuje ke společnému jevištnímu dílu všechny generace spolku. Je to sousedské divadlo ve smyslu společného díla celé obce, současně je to divadlo, které na sebe klade umělecké nároky ve všech složkách. A nutno říci, že účinkuje nejen doprovodná hudební skupina, ale se svými nástroji i jednotnými šatečky  dámský orchestr Melody Ladies a jejich zpěvačka Sugar, vše naživo a v úpravě, kterou herci zvládnou. Nominace na Krakonošův divadelní podzim.

Společná setkání a jejich smysl

V Třešti je zvykem, že se setkání s porotou účastní i diváci a divadelníci konkurenčních souborů, pokud se tedy můžou zdržet. Atmosféra je přátelská, nikdo nemá důvod se cítit dotčen či nepochopen, a pokud účinkující zajímá alespoň krátký hodnotící seminář o tom, co v jejich inscenaci funguje, co ne a proč, mají takové rozbory smysl bez ohledu na samotnou kvalitu nebo postup inscenace na národní přehlídku. Na příjemné atmosféře má zásluhu pořadatel, většinou plně obsazené hlediště svědčí o zájmu obyvatel Třeště a regionu  o divadlo. Malé nároky na jeho kvalitu, projevující se v divácké anketě, už tak dobrou zprávou nejsou.

Výsledky

Jednotlivé ceny:

Tereze Žaludové, Pavle Marii Šedivé a Vlastě Chrenkové za herectví v inscenaci Přelet nad kuřecím řízkem divadlaVOŽIVOT z Mladé Vožice

Divadlu DUHA z Polné za hudbu k inscenaci Jak se dělá divadlo

Janu Říhovi z divadla Stodola Sivice za dramaturgicko-režijní koncepci inscenace hry Přemysla Ruta Sen

Monice Novákové za hereckou práci v inscenaci Přeplněné prázdno divadla MonAmour, Mnich

Petru Koplovi za scénografii , scénář a režii inscenace Sherlock Holmes – Skandál v Čechách, divadelní spolek NaKop Tyjátr, Jihlava

Martinu Kacafírkovi za roli Dr. Watsona  v inscenaci Sherlock Holmes – Skandál v Čechách, divadelní spolek NaKop Tyjátr, Jihlava

Pavlu Štěpánovi za roli Sherlocka Holmese  v inscenaci Sherlock Holmes – Skandál v Čechách, divadelní spolek NaKop Tyjátr, Jihlava

Anně Fencíkové za herecký výkon v inscenaci hry Daniely Fischerové Velká vteřina, DS Jana Lišky při TJ Sokol Třešť

Vítězslavu Procházkovi za roli Franty v inscenaci hry Marie Novákové Bouřka, , DS Jana Lišky při TJ Sokol Třešť

Jirkovi Fenclovi za roli Joa/Josefíny v inscenaci Sugar aneb Někdo to rád horké Spolku divadelních ochotníků Deštná

Vojtovi Voráčkovi za za roli Jerryho/Dafne v inscenaci Sugar aneb Někdo to rád horké Spolku divadelních ochotníků Deštná

Dáše Tupé za roli Sugar  v inscenaci Sugar aneb Někdo to rád horké Spolku divadelních ochotníků Deštná

Členkám Orchestru Melody Ladies v inscenaci Sugar aneb Někdo to rád horké Spolku divadelních ochotníků Deštná

Jozefu Juskovi za komplexní divadelní tvar inscenaceSugar aneb Někdo to rád horké Spolku divadelních ochotníků Deštná

Doporučení do programu Národní přehlídky venkovského divadla Krakonošův divadelní podzim 2025:

Přelet nad kuřecím řízkem Souboru VOŽIVOT z Mladé Vožice a Přeplněné prázdno soutobu MonAmour Mnich.

Nominace do programu Krakonošova divadelního podzimu 2025: Sugar aneb Někdo to rád horké Splku divadelních ochotníků Deštná.

Doporučení do programu Divadelního Pikniku Most: Sen Divadla Stodola Sivice.

Nominace do programu Divadelního Pikniku Most: Sherlock Holmes – Skandál v Čechách souboru NaKop Tyjátr z Jihlavy.

zdroj: amaterskascena.cz

Divadelní Tříska 2025

Další ročník má za sebou pražská postupová přehlídka Divadelní Tříska. Sedm inscenací usilovalo o nominaci či doporučení na Celostátní přehlídku činoherního a hudebního divadla Divadelní Piknik v Mostě. Jedna se pak vydala cestou směr Celostátní přehlídka divadla pro děti a mládež Fimfárum Český Krumlov.

I letos se mimo jiné ukázal trend posledních let, kdy řadě souborů už nestačí existující dramatická literatura a pro své potřeby vytvářejí předlohy autorské. Tentokrát tak byla k vidění představení autorských textů hned tři: Střelnice souboru Kdomělčas, Norská žena od Puchmajera DS a Kabaret zdravotní aneb kdo je tady doktor pražského Kardio Theatre.

Všechny tyto tři autorské inscenace vědomě pracovaly se schopnostmi souboru a mají tu výhodu, že jsou psány na míru. Zbytek už záleží na schopnostech autorů a proto i mezi těmito texty byly k vidění jak velmi kvalitní, tak o něco slabší dramatické pokusy.

Ostatní účastníci sáhli při inscenování po existujících textech, a právě tady se ukázalo to, co zaznívá snad na každé přehlídce a při každé reflexi současného amatérského činoherního divadla: absence dramaturga nebo alespoň důsledná práce s textem už v okamžiku výběru a přípravy na inscenování. Další oči, ostrá tužka a znalost kontextu dramatické tvorby by souborům určitě pomohly při výběru textů a jejich scénování. Často by stačilo sáhnout jen „o poličku vedle“ a vybrat si text kvalitnější, pevnější. Z mého pohledu například Mary Page Marlow nepatří k tomu nejlepšímu, co Tracy Letts napsal (soubor Divadlo Radar/Šupitopresto) a P.R.S.A. autora píšícího pod pseudonymem Eugeniusz Szybal jsou textem vyloženě slabým, jehož téma tvářící se jako opozice k výtečnému Testosteronu může znít atraktivně, ale neumožňuje inscenátorům vytáhnout z něj cokoli, co by divadelně obstálo a nesvádělo k až nezáměrné jevištní trapnosti.

O to víc pak zazáří třeba zmíněná Norská žena Kateřiny Rudčenkové souboru DS Puchmajer, které zachází se stejným tématem, tedy identitou, životním zklamáním a směřováním a celkově s reflexí života žen poučeně, vtipně, s chytrostí i úžasnou sebeironií protagonistek. I kvůli tomu patřilo toto představení k vrcholům letošní Třísky.

Pokud voláme po povolání dramaturgů do zbraně i na „bojiště“ amatérských scén, je jasné, že to není jen tak a jde o proces dlouhodobý a hodně záleží i na chuti souborů si o dramaturgickou pomoc či prostou radu říct třeba spřáteleným profesionálům.

Co se ale dá odstranit relativně rychle a netřeba studovat, ale hlavně pracovat, je problém s jevištní mluvou. Hned v několika případech byla úroveň mluveného projevu na jevištní tak tristní, že i odborní lektoři museli při rozboru důrazně vytknout souborům tento nedostatek. Například u divadla Akorát a jejich McDonaghově Osiřelém západu mluvený projev dokonce znemožňoval nejen rozumět textu, ale poškozoval celý jevištní tvar.

Divadelní Tříska byla letos i přehlídkou hereckou. Třeba monolog Vojty Chalupy v roli Zeppa (Pomona souboru Radar/Načerno) byl strhující s profesionálními parametry. Podobně herecky zazářila souhra šesti hereček v Norské ženě Puchmajerů.

Na konec: určitě i letošní Tříska patřila v činoherním amatérském divadle k těm kvalitnějším přehlídkám a není náhodou, že poslední dobou posílá do programu celostátní přehlídky inscenace, které nejen, že o úroveň výš ostudu neudělají, ale často i zazáří. Věřme, že to tak bude i letos na Pikniku v Mostě.

Odborná porota ve složení Kateřina Baranowska, Johana Jurášová a Vít Malota do programu celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Piknik v Mostě

doporučila inscenaci Mary Page Marlowe souboru Divadlo RADAR / Šupitopresto,

doporučila inscenaci Pomona souboru Divadlo RADAR / Načerno,

doporučila inscenaci Osiřelý západ souboru Divadlo Akorát,

nominovala inscenaci Norská žena souboru Antonín Puchmajer D.S.

zdroj: amaterskascena.cz

Zpráva z festivalu Hobblík/Mumraj Hodonín

Už 19.ročník dvojpřehlídky Hobblík/Mumraj v Hodoníně se odehrál ve dnech 19.- 23.března. I když sluníčko svítilo o sto šest, porota ve složení Jana Soprová, Daniela Evjáková, Josef Morávek a studenti činoherního herectví JAMU Alžbeta Štubňová a Jakub Syrovátka proseděla celou dobu od rána do noci v sále Kulturního domu a na následných diskusích, sledovala/ hodnotila celkem 13 představení.   

Hobblík
Oproti předchozím ročníkům ubylo výrazně autorských počinů, většinou šlo o léty ověřené komediální tituly, frekventované jak na amatérských, tak profesionálních scénách.  Soubory se tedy většinou soustředí na jistotu a vkus mainstreamového diváka menších měst a vesnic. Pak už samozřejmě záleží na celkové kvalitě provedení, scénických i režijních nápadech a hereckých výkonech.
Do ranku oněch komediálních titulů, jejichž věhlas signalizovalo plné hlediště, se zařadily inscenace legendární hry F. Ringo Čecha Dívčí válka v provedení DS Nejenxsmíchu Vracov, Cooneyů  A je to v pytli! DS J.K. Tyl Brodek u Přerova či Weberův Blbec k večeři Ochotnického divadla Opatov.  K tomu můžeme připočítat i původní komedii U dvou ťopek  francouzského střihu o bláznivých proměnách  a záměnách v domácnosti dvou starých panen, toužících po jakémkoli ženichovi, kterou přivezl DS Mutěnice.  Obecně se dá říci, že tyto hry nabídly hromadu gagů, a crazy situací, jejichž interpretace pak záležela na zručnosti a sehranosti konkrétních kolektivů. Vzhledem k tomu, že všechny soubory měly v anotaci svých souborů formuli: „Hrajeme pro radost divákům“ , dá se říci, že svůj úkol v tomto směru plní. Festivaly amatérského divadla ovšem hledají přece jen něco trochu jiného….

Tvořivější ve výběru dramaturgie byl místní soubor Svatopluk Hodonín, který sáhl po francouzské hře Jeana Della a Géralda Sibleyrase Ať žije Bouchon z roku 2006, která měla na českém profesionálním jevišti premiéru v chebském divadle roku 2009. Hra pojednává o malém městečku, které je jen stěží na mapě k dohledání a hrozí mu zánik. Mají ovšem šikovného starostu, který doslova „dojí“ nejrůznější grantové výzvy, a tak toto miniměstečko získává absurdní dotace na velkoplošné pěstování banánů, chov ovcí a další barnumské akce. Vzhledem k tomu, že starosta rozdává peníze lidem, aby z městečka neodcházeli, v obecní pokladně nezůstává nic.  Jednou ale spadne klec, a do městečka přijede úředník z Bruselu, aby vše zkontroloval. Odtud se odvíjí řada bláznivých situací, v nichž archetyp úředníka (Vladimír Jašek se převtěluje v kontrolora různých nadací včetně charitativních)  nabírá kontury ďábelsky potměšilého  pokušitele. Snaha zbavit se podezření z defraudace vrcholí vyhlášením nezávislosti státu Bouchon, což ovšem doprovází spousta problémů. Ve prospěch věci je úprava, kdy soubor hru značně zkrátil a částečně změnil konec. Vznikla tak aktuální inscenace, která s nadhledem glosuje mnohdy nesmyslná nařízení Evropské unie i její grantovou politiku.

Stále ještě komedie, byť s existenciálním přesahem, přivezl Kroužek divadelních ochotníků z Hvozdné, tedy maďarskou hru Z. Eggresyho Šťovík, pečené brambory (v celomužském obsazení) a DS Bratří Mrštíků z Boleradic zase ženskou hru, Goldflamovu Dámskou šatnu. Dobrá příležitost ukázat zajímavé protichůdné charaktery postav, ale též prověřit hereckou připravenost, kvalitní řemeslo a souhru souboru.

Původní hry
Mnohé diváky, především starší generace bezpochyby potěšila původní retrokomedie Čundr? Ty bláho!, kterou přivezl DS TJ Sokol Staré Město. Jedná se o původní hru, psanou přímo na tělo dvěma herečkám, Za mlada jezdily společně s partou na čundry, spaly pod širákem a prožívaly první, dnes už málem zapomenuté lásky, Když se přítelkyně, zubařka a masérka, sejdou po letech cca čtyřiceti, rozhodnou se znovu vyzkoušet, jaké je to cítit vítr ve vlastech. Pochopitelně zjišťují, že nevýhody takových bláznivých nápadů většinou předčí romantiku. Vlídná komedie končí smírně, vlastně i mírně rozostřeným happy endem (a prý se můžeme těšit na pokračování, které režisérka opět píše svým herečkám na tělo).  Obě ženy se na tento retrovýlet vydaly s energií, notnou dávkou humoru a nadhledu, včetně poukazů na problémy, které takové romantizující vzpomínky nabízejí.

DS Břetislav Břeclav , který nejednou zabodoval i ve vyšších soutěžích, budil mnohá očekávání. Většinou totiž přijíždějí s vlastní autorskou hrou, a nejinak tomu bylo i letos. A byl to Nejlepší film všech dob: napsání textu, režie i tvorby inscenace se ujali především mladší členové souboru, v čele s Michalem Šefarou  a Filipem Hunkařem. Text s nadsázkou sleduje příběh svérázného hollywoodského režiséra, který natáčí filmy i pro kritiky natolik nesrozumitelné, že je mnohdy přecení a dekorují Oscarem,  V podstatě je to kombinace béčkových filmů, s vysoce uměleckou „chudou“ formou, takže filmy mají žádaný „existenciální přesah“ . V inspiraci je jasné, že autor je zjevně poučen rozmanitými typy současných produkcí, ale také nejrůznějšími fenomény a kauzami , které se s dnešním Hollywoodem i nezávislým filmem pojí. Správně napsaná smlouva může zamezit stížnostem herců na cokoli, jsou zcela v moci režiséra.  A i když prohnaný scénárista, dotčený tím, že režisér jeho texty nečte, zmanipuluje herce, aby se vzájemně pozabíjeli,  režisér z toho nakonec vyjde vítězně, a zdá se, že si půjde pro dalšího Oscara.  Nadsázka, a chvílemi hodně drsný jazyk propojují svět hereckých představitelů s rolemi postav, které ztvárňují, fanoušci a znalci filmu zde bezpochyby najdou množství nejrůznějších odkazů na konkrétní filmy, situace, ale i na lidi a kauzy, týkající se nehod na place (střelba, nespravedlivé oceňování, rozvody a rozchody, genderová a jiná vyváženost).  Soubor tak nabídl temperamentní, jiný pohled na divadlo, než tomu bylo v předchozích letech.

Posledním původním tvarem, navíc spojeným s historií Hodonína, týkajícím se prvního padlého  v 1. světové válce, byl Cyril, ten první z Hodonína. Děj se odehrává se ve dvou časových rovinách, v hospůdce U Kříže a v novodobém pubu Golden Cross (ten je oživen přítomností rappera- hospodského). V letech 1914-15 tu zastihneme jistou Marušku, která se loučí  se svým milým, odcházejícím do války, na frontu do Haliče. Právě o něm se hraje, neboť pravnučka (?) pátrá po osudu svého pradědečka (ano, zanechal tu Marušku v jiném stavu). Inscenace je jednak apelem, že dosud v Hodoníně neexistuje pomník padlým z této doby, na druhé straně předestírá kontrast mezi nadějemi těch, jejichž talent zmařila válka, na druhé straně talent současníka, který se ničí sám, nicneděláním a alkoholem.  Inscenace, hojně navštívená místními, ovšem naplnila očekávání jen napůl. Na velkém jevišti se protagonisté téměř ztráceli, pomohl by menší komorní prostor. Navíc, – kromě základního úkolu upozornit na neexistenci pomníku – není příběh příliš jasný (či působí až banálně), takže inscenace vyznívá trochu jako polotovar.

To nejlepší nakonec

Na závěr festivalu byla uvedena klasika, která získala nejen mnoho ocenění, ale také postup do vyšší soutěže. Mrštíkových Maryša, v interpretaci DS Slavkov u Brna (viz titulní foto Milana Strotzera_pozn.red.), v režii Ireny Rozsypalové, doslova okouzlila tím, nakolik jednotlivé složky do sebe přesně zapadaly a nabídly divákům tradiční českou hru v té nejlepší podobě. Lidnatý soubor, v němž hrají herci a herečky doslova všech generací, vytvořil citlivě působivé venkovské drama, v němž se propojuje herecká autenticita se symbolickým orámováním věčného příběhu hledání vlastního místa v životě, i za cenu sebezničení. Jedná se o velké plátno, jakousi scénickou báseň, v němž každá postava má své přesně vymezené místo. Herci a herečky svým postavám rozumí a vypracovávají je do detailů. Přitom je jasné, že tu nejde pouze o nadiktované a naučené pokyny od režisérky, vše plyne přirozeně jako voda v řece (a to se všemi víry a peřejemi emocí). Bylo bezpochyby nesnadné zkoordinovat takové množství herců/hereček tak, aby celkový jevištní obraz působil autenticky a „nikdo nevadil“. Kromě celkového pojetí Maryšina příběhu, spojujícího realistickou a symbolickou rovinu, jsou tu dvě základní ozvláštnění příběhu, které jsme dosud neměli možnost v rozmanitých verzích Maryši vidět. Tou první je přítomnost Vávrových dětí, které jiné inscenace pomíjejí. Druhou novou věcí je vystřídání dvou Maryš, v první části hraje Maryšu Lízalovou jedna herečka, v druhé části Maryšu Vávrovou jiná. Tím je akcentována proměna Maryši ve vnuceném manželství, přičemž při aktu přípravy otrávené kávy si obě Maryši podávají osudný hrnek…

Mumraj

V části přehlídky věnované studentskému či teenagerskému divadlu je bohužel už tradičně problém v nedostatku účastníků. A tak letos – kvůli neúčasti DS Pírko z Brna s Pánech much – zůstaly jen dva soubory, tematicky směřující k dětskému publiku. Divadlo Bedřicha Kaněry z Břeclavi přijelo s pohádkou Líný Kuba, holé neštěstí, s lehce didaktickým závěrem o Kubově proměně. Původní pohádka je vyšperkována různými nadpřirozenými postavičkami, od vodníka , přes trpaslíky až po různorodé dobré a zlé víly.  či loupežníky. Přes začátečnické problémy je inscenace pro děti zábavná, osvědčila se interakce s malými diváky, kterou nejlépe zvládl loupežník Adam.
Druhou inscenaci přivezl tradiční účastník Mumraje, tentokrát DS Štěci z Opavy, a činoherně upravenou verzí loutkové hry Víta Peřiny Komoří se ženili aneb Ze života obtížného hmyzu. Mladí herci prokázali dobrou sehranost (navzdory tomu, že na festivalu měli premiéru) i smysl pro specifický humor.  Zároveň nenásilně prezentovali poselství o tom, že i příslušníci různých živočišných druhů mohou mít k sobě navzájem dobré a láskyplné vztahy.

Obě inscenace zdejší děti zjevně pobavily, ale na postup do vyšší soutěže to nestačilo. Můžeme si jen přát, aby se v příštím roce nabídka souboru zvýšila.

Výsledky

Čestná uznání

Čestné uznání za interpretaci postavy domovnice Marcele Mokrušové v inscenaci U dvou ťopek

Čestné uznání Adamu Janulíkovi za interpretaci postavy loupežníka Křivouše v inscenaci Líný Kuba, holé neštěstí

Čestné uznání Jiřímu Kraiserovi za autentický projev v inscenaci Blbec k večeři

Čestné uznání Jonáši Kubáčovi za interpretaci postavy Ováda v inscenaci Komáři se ženili.

Čestné uznání Anně Staníčkové za interpretaci Pavouka a dalších postav v inscenaci Komáři se ženili.

Čestné uznání Petru Horákovi za interpretaci postavy Dicka v inscenaci A je to v pytli

Čestné uznání Lukáši Ivánkovi za zpracování regionálního tématu v inscenaci Cyril, ten první z Hodonína

Čestné uznání Ivanu Markovi za roli Vávry v inscenaci Maryša

Čestné uznání Radimu Kachlířovi za roli Francka v inscenaci Maryša

Ceny

Cena Věře Pešákové za interpretaci postavy Lízy v inscenaci Dámská šatna

Cena Haně Samsonové za interpretaci postavy Trudy v inscenaci Dámská šatna

Cena DS Svatopluk Hodonín za dramaturgickou volbu a úpravu textu hry Ať žije Bouchon

Cena Lukáši Pachlovi za interpretaci postavy Starosty v inscenaci Ať žije Bouchon

Cena Anně Hudákové za autorský text a režii Čundr? Ty bláho!

Cena Renatě Nadal Látalové za interpretaci postavy Lojs v inscenaci Čundr? Ty bláho!

Cena Evě Šmídové za režii inscenace A je to v pytli

Cena Štěpánu Procházkovi za interpretaci postavy Harryho v inscenaci A je to v pytli

Cena Filipu Koenigovi za interpretaci postavy Koně v inscenaci Blbec k večeři

Cena Michalu Šefarovi za původní autorský text Nejlepší film všech dob

Cena souboru DS Břetislav Břeclav za inscenaci Nejlepší film všech dob

Cena Kroužku divadelních ochotníků Hvozdná za inscenaci Šťovík, pečené brambory

Cena za herecký výkon Davidu Langerovi v inscenaci Šťovík, pečené brambory

Cena za herecký výkon Jaromíru Javorovi v inscenaci Šťovík, pečené brambory

Cena za herecký výkon Jakubu Henzelému v inscenaci Šťovík, pečené brambory

Cena DS Slavkov u Brna za inscenaci Maryša

Cena Milanu Hrazdírkovi za roli Lízala v inscenaci Maryša

Cena Markétě Moudré za roli Maryši Lízalové

Cena Martě Šujanové za roli Maryši Vávrové

Porota doporučuje do programu Šrámkova Písku 2025 inscenaci DS Břetislav Břeclav za inscenaci Nejlepší film všech dob.

Porota doporučuje k výběru do programu Divadlního Pikniku Most 2025 inscenaci Šťovík, pečené brambory Kroužku divadelních ochotníků Hvozdná

Porota nominuje do programu Divadelního Pikniku Most 2025 inscenaci Maryša DS Slavkov u Brna.

zdroj: amaterskascena.cz

Západočeská oblastní přehlídka činoherního a hudebního divadla již po čtyřicáté !!!

Letošní ročník regionální přehlídky se nesl ve znamení významného jubilea – amatérští divadelníci ze západních Čech se v Horažďovicích o víkendu od 14. do 16. března 2025 sešli letos již po čtyřicáté (poprvé zde západočeská přehlídka probíhala sice v roce 1979, ale některé roky z různých důvodů neproběhla). Celá přehlídka se tedy letos nesla ve velice slavnostním duchu, ale nebylo nouzi ani o zábavu – kromě speciálního jubilejního programu, který si pro přehlídku připravil domácí soubor Tyjátr Horažďovice také průběžně probíhala jakási „skrytá hra“, ve které měli účinkující soubory za úkol do svých inscenací jakýmkoli způsobem zařadit číslovku 40. Ku příležitosti jubilea byl také vydán bulletin připomínající jednotlivé ročníky přehlídky a výrazné tváře s touto přehlídkou spojené. Tento bulletin vydalo město Horažďovice ve spolupráci se Svazem českých divadelních ochotníků a Tyjátru Horažďovice,  autorsky jsou pod ním podepsáni Lenka Kůsová, Hana Šiková a Karel Šťastný.

Stejně jako v minulých letech byl zájem o přehlídku ze strany západočeských souborů velký a o postup na celostátní přehlídku soutěžilo celkem devět souborů. Kromě léty prověřených a osvědčených letošní přehlídka hostila také dva zcela nové soubory a to Divadelní soubor Jirásek Nejdek a také divadelní soubor D.R.A.K. (= Divadelní Radovánky Amatérů Kašperskohorských). Odborná porota letos zasedla ve složení režisér Martin Vokoun (předseda poroty), herec a lektor Petr Pochop a herečka a pedagožka Lucie Kožinová. Tajemnicí poroty byla jako tradičně Hana Šiková.

Žánrově stejně jako v letech minulých převládaly v dramaturgii přehlídky zejména texty komediálního charakteru (Michelinovy hvězdy Ondřeje Krause v podání Divadelního souboru Jirásek Nejdek, Hrabě Monte Carlo autorského tandemu Michaela Doleželová a Roman Vencl v inscenaci Divadelního spolku Jezírko Plzeň, Nejlepší jsou studený Josefa Berana od Divadelního souboru Ochotníci Ostrov a Dovolená snů Tomáše Kuceje v provedení již zmíněného souboru D.R.A.K. z Kašperských Hor).

Velmi specifické místo v programu přehlídky zaujaly dvě inscenace textů spadajících do kategorie „klasické“. Jednalo se o inscenaci psychologického dramatu Tennesseeho Williamse Kočka na rozpálené plechové střeše od domácího souboru Tyjátr Horažďovice, který kromě odvážné dramaturgické volby a některých výrazných hereckých výkonů představil také velice působivou scénografickou složku, jejímž autorem a zároveň režisérem inscenace je Karel Šťastný (za obě tyto složky byl oceněn). Druhou inscenací pak byla Figarova svatba aneb andělé, šneci a lidé – originální současný text Davida Drábka vycházející z klasické komedie Pierra Augustina de Beaumarchaise, který vznikl ve spolupráci dvou ašských souborů Podividlo ažažAš a Ašlemenato.

Dále se pak objevily dvě velice dramaturgicky i inscenačně zajímavé inscenace, které sice žánrově spadají mezi komedie, ale obě nesou velice významný tematický přesah. Jedná se o inscenaci textu Viliama Klimáčka Odvrácená strana Měsíce v podání souboru Trosky Kraslice (režie Miroslav Lešek) a inscenaci německé hry autorské dvojice Dietmar Jacobs a Moritz Netenjakob s názvem Extrabuřt v podání tvůrčí skupiny SKORONARVÁNO spadající pod plzeňské divadlo Žumbera (režie Kristina Kohoutová). Obě dvě inscenace zaujaly odbornou porotu nejen originální a odvážnou dramaturgickou volbou, ale také kompaktní režií a velice kvalitními a vyrovnanými hereckými výkony (herecká ocenění pro Miroslavu Bíbovou, Karla Haranta a celý herecký kolektiv souboru SKORONARVÁNO) a proto byly obě doporučeny k zařazení do programu celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla 1. Divadelní Piknik v Mostě.

Jednoznačným vítězem jubilejní horažďovické přehlídky se nakonec stala autorská dramatizace původně filmového scénáře Svatební cesta do Jiljí, která vznikla v produkci Divadla JakoHost z Plzně (viz titulní foto_archiv přehlídky_pozn.red.). Tato ve všech složkách vyrovnaná inscenace převádí filmovou předlohu na jeviště velice originálním neiluzivním způsobem. Soubor publikum neustále baví a překvapuje novými nápady, gagy a řešením dramatických situací. K zážitku z inscenace také přispívají velice soustředěné herecké výkony (zejména Marie Muška Chmelíková a Pavel Bárta v hlavních rolích), použití živé scénické hudby v podání Saint Giles Quartetu a využití funkce ironizujícího komentátora děje v podání Radima Brejchy (zároveň režisér inscenace). Odborná porota se rozhodla inscenaci nominovat do programu celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla 1. Divadelní Piknik v Mostě. Toto rozhodnutí se ve výsledku shodlo i s oceněním divácké poroty, která ji taktéž vyhodnotila jako nejlepší inscenaci přehlídky.

Na závěr je potřeba zmínit, že letošní horažďovická přehlídka se vyznačovala nejen tradiční pohostinností domácího souboru, který se na organizaci přehlídky podílí, ale také veskrze velice kvalitními inscenacemi – díky tomu se stala velice důstojnou oslavou čtyřicátého jubilea a nezbývá než popřát této přehlídce jen a jen to nejlepší do dalších let a ještě mnoho takových kulatých výročí!

Na návrh odborné poroty udělili pořadatelé následující ocenění:
Čestná uznání
Pavlíně Kyselové za herecký výkon v roli Nicole Cloutier v inscenaci Michelinovy hvězdy
Divadelního souboru Jirásek Nejdek
Janu Rejchovi za herecký výkon v roli Marciela Laboulangera v inscenaci Michelinovy hvězdy
Divadelního souboru Jirásek Nejdek
Libuši Mužíkové za herecký výkon v roli Matky v inscenaci Kočka na rozpálené plechové střeše
Tyjátru Horažďovice
Janě Kocifajové za herecký výkon v roli Dariny v inscenaci Odvrácená strana měsíce divadelního
souboru Trosky Kraslice
Robertu Neumanovi za herecký výkon v rolích Christa v inscenaci Hrabě Monte Carlo Divadelního
spolku Jezírko Plzeň
Marcele Švejdové za herecký výkon v rolích Mattea a Ochranky v inscenaci Hrabě Monte Carlo
Divadelního spolku Jezírko Plzeň
Pavle Macháčkové za herecký výkon v roli Ivany v inscenaci Nejlepší jsou studený Divadelního
spolku Ochotníci Ostrov
Ondřeji Benešovi za herecký výkon v rolích Radovana a Vodomila v inscenaci Svatební cesta do Jiljí
Divadla JakoHost Plzeň
Marku Marovičovi za herecký výkon v rolích Průvodčího a Rozzuřeného melancholika v inscenaci
Svatební cesta do Jiljí Divadla JakoHost Plzeň
Jakubu Klímovi za herecký výkon v rolích Faráře a Dřevorubce v inscenaci Svatební cesta do Jiljí
Divadla JakoHost Plzeň
Pavle Hoškové za herecký výkon v roli Zuzanky v inscenaci Figarova svatba souborů Ašlemenato a
Podividlo ažažAš
Janě Petříkové za herecký výkon v roli Hraběnky v inscenaci Figarova svatba souborů Ašlemenato
a Podividlo ažažAš
Souborům AŠlemenato a Podividlo ažažAš za kostýmy k inscenaci Figarova svatba
Kristině Kohoutové za výpravu k inscenaci Extrabuřt
Karlovi Šťastnému za dramaturgickou úpravu textu Kočka na rozpálené plechové střeše
Lence Kůsové za dramaturgickou úpravu textu Kočka na rozpálené plechové střeše
Karlovi Šťastnému za režii inscenace Kočka na rozpálené plechové střeše
Ceny
Lence Kůsové za herecký výkon v roli Margaret v inscenaci Kočka na rozpálené plechové střeše
Tyjátru Horažďovice
Lucii Listopadové za herecký výkon v roli Mae v inscenaci Kočka na rozpálené plechové střeše
Tyjátru Horažďovice
Miroslavě Bíbové za herecký výkon v roli Milky v inscenaci Odvrácená strana měsíce Divadelního
spolku Trosky Kraslice
Karlu Harantovi za herecký výkon v roli Viktora v inscenaci Odvrácená strana měsíce Divadelního
spolku Trosky Kraslice
Pavlu Bártovi za herecký výkon v roli On v inscenaci Svatební cesta do Jiljí Divadla JakoHost Plzeň
Marii Mušce Chmelíkové za herecký výkon v roli Ona v inscenaci Svatební cesta do Jiljí Divadla
JakoHost Plzeň
Radimu Brejchovi za herecký výkon v roli Jeho druhé já v inscenaci Svatební cesta do Jiljí Divadla
JakoHost Plzeň
Anně Pokorné za herecký výkon v rolích Amorka a Doktora
Kolektivu tvůrčí skupiny SKORONARVÁNO za herectví v inscenaci Extrabuřt
Karlovi Šťastnému za scénografii inscenace Kočka na rozpálené plechové střeše
Saint Giles Quartetu za hudební doprovod v inscenaci Svatební cesta do Jiljí
Kristině Kohoutové za dramaturgickou volbu textu inscenace Extrabuřt
Janě Kubátové, Radimu Brejchovi, Marii Mušce Chmelíkové za dramaturgickou úpravu inscenace
Svatební cesta do Jiljí
Kristině Kohoutové za režii inscenace Extrabuřt
Radimu Brejchovi za režii inscenace Svatební cesta do Jiljí

Cena divácké poroty
Divadlu JakoHost Plzeň za inscenaci Svatební cesta do Jiljí
Cena Tyjátru Horažďovice
Divadelnímu spolku Trosky Kraslice za inscenaci Odvrácená strana měsíce
Hlavní cena Horažďovická perla
Divadlu JakoHost Plzeň za inscenaci Svatební cesta do Jiljí
Na národní přehlídku 1. Divadelní Piknik v Mostě 2025
Nominována inscenace:
Miroslav Skála: Svatební cesta do Jiljí Divadla JakoHost Plzeň
Doporučeny inscenace:
Dietmar Jacobs, Moritz Netenjakob: Extrabuřt Divadla Žumbera/ SKORONARVÁNO Plzeň
Viliam Klimáček: Odvrácená strana Měsíce Divadelního spolku Trosky Kraslice

Porota: Lucie Kožinová, Petr Pochop, Martin Vokoun

zdroj: amaterskascena.cz

WINTERŮV RAKOVNÍK

 

Čestná uznání:

ŠIMONOVI VÁHALOVI za herecký výkon v roli Syna v inscenaci Taková divná doba Divadelního souboru Tyl Čistá

DIVADELNÍMU SOUBORU TYL ČISTÁ, ILONĚ TINTĚROVÉ A DIVADLU KAIROS 2 za scénografické řešení inscenace Taková divná doba

DIVADELNÍMU SOUBORU TYL ČISTÁ za dramaturgickou volbu hry Taková divná doba

JIŘÍMU BENDOVI za herecký výkon v roli Ferdinanda Vaňka v inscenaci Audience Divadelního souboru Divná Bára Mukařov

JAKUBU KOTKOVI za herecký výkon v roli Adolfa Hitlera v inscenaci Podnebí Divadelního spolku Tyl Říčany

LADISLAVU MUSILOVI za herecký výkon v roli Andreje Čikatova v inscenaci Podnebí Divadelního spolku Tyl Říčany

RADKU KOTLABOVI za herecký výkon v roli Ježíše v inscenaci Podnebí Divadýlka na dlani Mladá Boleslav

ROMANU DUŠKOVI za herecký výkon v roli Adolfa Hitlera v inscenaci Podnebí Divadýlka na dlani Mladá Boleslav

JENÍKU HEJDRYCHOVI za herecký výkon v roli Andreje Čikatila v inscenaci Podnebí Divadýlka na dlani Mladá Boleslav

DIVADÝLKU NA DLANI MLADÁ BOLESLAV za inscenaci Podnebí

DIVADLU RADAR / ZA OPONOU za inscenaci Encyklopedie akčního filmu

Ceny:

VILÉMU ŘÍHOVI za herecký výkon v inscenaci Vadí nevadí divadla V.A.D. Kladno

DIVADLU V.A.D. KLADNO za hereckou souhru v inscenaci Vadí nevadí

KAZIMÍRU LUPINCOVI A SPOL. za scénář k inscenaci Vadí nevadí

DIVADLO V.A.D. KLADNO za inscenaci Vadí nevadí

MARTINU VÍŠKOVI za herecký výkon v roli Ježíše Krista v inscenaci Podnebí Divadelního spolku Tyl Říčany

SIMONĚ MATOUŠKOVÉ za herecký výkon v roli Jana Mladého v inscenaci Podnebí Divadýlka na dlani Mladá Boleslav DIVADÝLKU NA DLANI MLADÁ BOLESLAV za scénografii k inscenaci Podnebí

LUKÁŠI HŮLOVI za herecký výkon v roli Heřmana Vogla v inscenaci Intimní život bulvárního fotografa Všenorské divadelní společnosti Všenory

DIVADLU RADAR / ZA OPONOU za herectví v inscenaci Encyklopedie akčního filmu

LUĎKU HORKÉMU za režii inscenace Encyklopedie akčního filmu Divadla RADAR / Za oponou

MIKULÁŠI ADAMOVI A ANNĚ POLÁKOVÉ za hudební nastudování a doprovod v inscenaci Encyklopedie akčního filmu Divadla RADAR / Za oponou

Odborná porota Wintrova Rakovníka 2025 se rozhodla do programu Divadelního Pikniku v Mostě 2025 doporučit:

PODNEBÍ Divadýlka na dlani Mladá Boleslav

ENCYKLOPEDIE AKČNÍHO FILMU Divadla RADAR / Za oponou

Odborná porota Wintrova Rakovníka 2025 se rozhodla do programu Divadelního Pikniku v Mostě 2025 nominovat:

VADÍ NEVADÍ divadla V.A.D. Kladno

 

Porota: Zdeněk Janál, Milan Schejbal, Milan Strotzer

zdroj: Tyl Rakovník

Divadelní Kojetín rok po třicítce aneb Pieta, monstra, maminky

31. ročník Divadelního Kojetína, přehlídky činoherního a hudebního divadla, se konal 12.-16. března 2025 v kojetínské sokolovně. Hanácká pohostinnost a možnost si v případě úspěchu zahrát na Divadelním Pikniku v Mostě přilákala jako obvykle v tomto krásném koutku světa enormní počet souborů.

Nakonec se do programu dostalo devět soutěžních a tři nesoutěžní představení. Nesoutěžily pohádky pro školy – Vodník Česílko zlínské Scény a Pověsti pro štěstí Divadla SemTamFór – a Procházkova komedie Ve státním zájmu v podání karvinského K.V.A.S.

Kupec benátský jako ořechovská oslava hravosti

Převýbornou komedii o benátském kupci aneb Kabaret karneval věky zaprášený, leč navýsost aktuální uvedl autor a režisér Vlastimil Peška poprvé na konci minulého tisíciletí v brněnském divadle Radost. Inscenace s vynikajícím komikem Erikem Pardusem v roli Opovědníka a zároveň Žida Shylocka získala Cenu Thálie českého divadla 1999/2000 za nejlepší inscenaci přehlídky profesionálních souborů divadel České republiky v anketě diváků. Podobně jako jiné Peškovy kusy slouží tento coby podklad k rozehrávání. Ve stylu lidového divadla, místy commedie dell´arte, místy cirkusové podívané, s významným podílem autorské hudby, líbivými pohybovými čísly a humorem tu dryjáčnickým, tu něžným. Osvědčený titul inspirovaný jak Shakespearem, tak původní italskou novelou Sera Giovanniho Fiorentina a lidovou hrou z Podkrkonoší Komedyje o dvou kupcích a židoj Šilokoj, tentokrát Peška režíruje v pandánu profesionální Radosti, ochotnickém Ořechovském divadle, jehož členové si však v artistnosti a hereckých schopnostech s profesionálními kolegy nezadají a některé z nich také ve svých řadách vítají. A tak jsme v úvodu Divadelního Kojetína sledovali rasantní kabaret o kupci Antoniovi (v podání Karla Hegnera, jinak též Opovědníka a německého hraběte), který si vypůjčí peníze od lichváře Shylocka (v podání autora a režiséra, který také s kolegy obstarává živou hudbu) a v případě insolvence má zaplatit librou svého masa. (Hle, první zrůda, kterou jsme na Divadelním Kojetíně potkali. Člověk, který se chová ke svému bližnímu nelidsky…) Vlastně jsou tam téměř všechny základní a klíčové motivy, které známe od Shakespeara. Dokonce s připsanou postavou ďábla, který našeptává a svádí, tudíž zbavuje postavy odpovědnosti za cokoliv. Vše se děje v rytmu charlestonu či jazzu nebo s feelingem skladeb Jaroslava Ježka, s odkazy na prvorepublikovou estetiku nebo němý film (únos Shylockovy dcery), s loutkově stylizovanými pasážemi (závěrečný soud). Pojednáno s obdivuhodnou energií divadelníků, kteří umějí hrát, zpívat a tančit.  Kus však tentokrát nerezonoval tak, jak jsou diváci u představení tohoto typu, a ořechovského k tomu, zvyklí. Snad to způsobila složitost příběhu, jehož hlavní dějová fakta se ztrácela v kabaretním řádění. Snad jistá nepřesnost a nedotaženost. Snad odložený začátek.

Sbohem, zůstávám! ve Velké Bystřici

Velkobystřický soubor se snad odjakživa soustředí na uvádění lehkých komedií, v lepším případě s přesahem. (Výjimkou byly v roce 2015 Arrabalův Miláček Fando a Lis či v roce 2017 Wedekindovo Probuzení jara, obojí přinejmenším pozoruhodné, a hlavně postavené na kvalitních předlohách.) Režisér Tomáš Hradil deklaruje, že se snaží vycházet z možností souboru, hledá dobré příležitosti pro své herce. A tak letos zvolil komedii Sbohem, zůstávám! francouzské herečky, scenáristky, dramatičky a režisérky Isabelle Mergault. V ní malíř s tvůrčím blokem Jean-Charles instruuje svou prostou milenku Gigi, jak zabít manželku, slavnou spisovatelku Barbaru, s tím, že bude dědit, následně se s Gigi ožení a budou žít spolu šťastně až do smrti. Následně se ukáže, že ve skutečnosti má Gigi plnit roli obětního beránka, Jean-Charles má ještě jednu milenku, o kterou skutečně stojí – a jeho žena Barbara se chce zabít sama, protože podle ní svého muže brzdí v tvůrčím rozletu… V podání velkobystřického souboru je Sbohem, zůstávám! spíše než moderní černá komedie pokus o bláznivou konverzačku. Účinkující – opora souboru Pavel Dorazil, Ludmila Bergová coby manželka, Martin Vráblík jako soused Gildas a především Sára Kanioková v roli milenky Gigi – hrají jako o život. (V Kojetíně posledně jmenovaná téměř doslova. Díky za to, že se navzdory zdravotní indispozici rozhodla vystoupit). Ale! Komedie má v sobě hořkost a dvojlomnost, která by si zasloužila naplnit. Pokud by byla hrána o poslední šanci na smysluplný vztah, o který postavy bojují, s přesnými akcenty, důsledným naplňováním až tragikomických situací a průběžným jednáním (to bohužel absentovalo), mnohé by bylo jasnější. A také bychom se dočkali oné komedie s přesahem, o něž se Tomáš Hradil tu a tam pokouší. Tuto ambici, pravda, v této inscenaci neuplatnil vědomě, stavěl ji jako čistou zábavu, jež nepotřebuje hlubší analýzu, ba ani vnitřní logiku. A zrazuje ho to, co sám označuje za základ: obsazení. Tuto komedii je prostě nezbytné obsadit zralými herci.

Strašidlo cantevillské ze Zlína – svět temnoty podle Polínka

Více než magických sedmero adaptací vzniklo na základě Wildeova Strašidla cantervillského. Předloha není čistá „duchařina“, spíše satirický šleh s ne zcela laskavým, spíše ironickým a sarkastickým humorem, vyváženým sentimentálními prvky – přesto se většinou jako romantická duchařina dělá. (Jsou duchové zrůdy? Obzvláště ti, co vraždí manželky a neodpustitelně znečišťují koberce?) Režisér Martin Dominik Polínek ve své dramatizaci pro Malou scénu ZUŠ Zlín zachoval základní dějová fakta a střet moderní materialistické americké rodiny, která se nastěhuje na anglický zámek, s konvencemi duchovní staré dobré Anglie. Základ vzal jako záminku k tomu, aby rozvíjel estetiku, která ho baví. (Poprvé jsme ji sledovali v Muzicoolu, který zlínští přivezli do Kojetína v roce 2012, nebo ve Večeru pro Edgara v roce 2017.) Tedy budování tajemné atmosféry, stavění obrazů temnoty až magické prostřednictvím stylizovaného pohybu herců či prostě z jejich těl. Emocionální účinek temných světů zvyšuje obvykle autorskou hudbou, tentokrát Martina Mráze. Dalším vkladem Martina Dominika Polínka do Strašidla cantervillského jsou také písňové pasáže, jež neposunují děj jako v muzikálu, spíše vyjevují vnitřní stavy postav. Výraznou roli hrají tzv. Hrůzyzpěváčci, kteří s vizáží postaviček Tima Burtona dělají drobné přestavby a kouzla. A zábavně působí obsazení otce a syna Otisových jedním představitelem… Studenti hrají své postavy s radostí a temperamentem, jen by to chtělo sjednotit styl. A bylo by třeba vymyslet „proč“ – protože tady jde opět o okouzlení čistou duchařinou, bez výraznějšího sdělení. Ale setkání s divadelním světem temnoty podle Polínka bývá vždy zážitek. Letos tomu bylo nejinak.

Co teď s námi bude? v Litovli, kde mají svého autora

Autorské divadlo zastupoval na Divadelním Kojetíně také Spurníkův ochotnický soubor Sokola Litovel. Dlouholetý autor Michal Schmalz ve spolupráci se svým režijním kolegou Pavlem Soldánem připravil komedii Co s námi teď bude? Cituji kolegu Vladimíra Fekara: „Hybridní tvar, který je jakousi zdlouhavou konverzační komedií bez výrazných dějových a situačních zvratů, sleduje příběh svatebčanů, kteří se ocitnou na svatbě podivného páru, chronického sebevraha a chronické zachránkyně nevinných mužů, policejní vyjednavačky, kterou zachránění muži přivedou opakovaně do chomoutu. Komedie plná absurdních zvratů, v níž se například vyjeví tetička šlapka a strýček stárnoucí rocker nakonec jako rodiče ženicha, který musel celý život strávit v děcáku, v níž se více než ženich a nevěsta, kteří mají být na svatbě oddáni, řeší podivná dvojice dvou pochybných celebrit Marcela a Vivien, jimiž jsou všichni hosté patrně posedlejší než vlastními zpackanými životy, má možná i při své nepravděpodobnosti a vykloubenosti možnost být jakousi absurdní hříčkou, je však, přiznejme si, poněkud neohrabaně konstruován a mnohdy působí jako ryzí autorský konstrukt, který v závěru posílí i to, že mediální sňatek celebrit Marcela a Vivien byl zařízen hospitalizovanými pacienty psychiatrie…“ Chytrý nápad jako vystřižený z mystifikačního filmu Vrtěti psem, ovšem komediálně pojednaný, převedený do světa celebrit a jejich fanoušků. Děj nakonec obsahuje tři samy o sobě slibné linie, které však byly znepřehledněny drobnými motivy a planými dialogy, jimž by prospěla ostrá tužka – a inscenaci samotné větší dynamika. Jak autor, tak režisér v komedii hrají (Michal Schmalz Mrňu, Pavel Soldán fotografa Vidíma) a absence pohledu zvnějšku je patrná. Nesporné pozitivum představuje autorská hudba. „Na takový divadelní koncert s pár úsečnými stand upy všech členů souboru bychom třeba i rádi vyrazili,“ dodává Vladimír Fekar, „protože tahle litovelská parta je veskrze sympatická.“

Divadlo Václav Václavov na svém Velkém vandru

Po regionálním tématu sáhl režijní tandem Josef König a Vladimíra Manďáková v Divadle Václav Václavov – a měl mimořádně šťastnou ruku. Václavov je součástí Zábřeha, města, v němž se narodil a jež opustil pábitelský polárník Jan Eskymo Welzl. A stal se hlavní postavou a hybatelem titulu Velký vandr aneb Podivuhodní skutkové hanáckého zámečníka na zlatém severu Miloše Pospíšila, který byl uveden poprvé v Divadle na provázku v roce 1976 (a v obnovené premiéře 1994), v režii Petera Scherhaufera a s Jiřím Pechou v hlavní roli. Václavovská inscenační verze Velkého vandru je velmi kreativní ve výtvarné stránce. Ocenění hodné je zvolené scénografické řešení – chodník do písmene „L“, jenž umožňuje rychlé přesuny a zároveň podporuje iluzi cestování hlavního hrdiny. „Podobně je zajímavé i kostýmování herců,“ napsal porotní kolega Jaroslav Kodeš, „kdy základem většiny pánských kostýmů jsou pruhovaná modro-bílá námořnická trika nebo jednodílné pánské plavky, které tak volně evokují námořní cestování, s významovým akcentem na pánské suspenzory, upozorňující na patriarchální vnímání světa doby Wenzlovy i jeho samotného.“ Podobně hravě pojednané jsou i rekvizity, kolovrat osudu (a zároveň perpéto mobile) na sáňkách, policejní stůl z bubnu, mikrofon z čajového sítka… Škoda jen, že se ona hravost nepromítla více do tempa a hereckých výkonů. Václavovští jsou velmi pietní v přístupu k látce, poctivě plní, co scénář nabízí a co mají narežírováno, ale chybí kreativní nadstavba. Jednou z výjimek je představitel Welzla. Opět slovy Jaroslava Kodeše: „Martin Juránek tvoří ústřední postavu jednak z podstaty své fyziognomie, jednak z dovedností hereckého řemesla. Je autentický, svérázný, pábitelský a až buransky sebevědomý. A má pro své chování a jednání argument, že se nechce dát zotročit, že chce zůstat svobodný i za cenu opětného opuštění jeho rodné země. A to je zřejmě i hlavní myšlenka celé hry. Tenhle argument musel hodně rezonovat v době vzniku inscenace v onom roce 1976. Dnes inscenace nevyznívá tak apelativně, spíše se jedná o jakési připomenutí slavného rodáka, který se zřejmě stal inspirací i pro v dnešní době daleko známějšího Járu Cimrmana, po kterém ovšem nebyla ještě pojmenována planetka 15425 24. září 1998 astronomem Petrem Pravcem.“ Navzdory zmíněným vadám na kráse se v inscenaci dostali václavovští ve svém dlouhodobém divadelním snažení nejdále – a proto byl Velký vandr aneb Podivuhodní skutkové hanáckého zámečníka na zlatém severu Divadla Václav Václavov doporučen do programu Divadelního Pikniku v Mostě.

Olga brněnského Dialogu aneb Nejen Havlová byla manželka

Faktografická zpráva o životě a díle Olgy Havlové… pardon, Scheinpflugové… („A není to jedno? Stejně málokdo pozná rozdíl!“) … ne, fakt to byla Scheinpflugová…  Spisovatelka, básnířka, dramatička, herečka a silná žena, o níž se obecně mluví maximálně jako o „manželce Karla Čapka“. V brněnském souboru Dialog tři ženy herečky a muž režisér. Genderová otázka trochu jinak. („Olga se nestarala o děti, protože žádné neměla. Kdyby je měla, tak by se o ně starala. Takže hypoteticky byla i ona obětí genderového stereotypu matky pečovatelky.“) A výpověď o tom, jak se vše zjednodušuje. Jak se ztrácí podstata věci. V čase. Ale i kvůli naší lenosti, neochotě či neschopnosti poznávat, vnímat svět a informace o něm komplexně. Množství klišé, jež jsou nahrazována ještě většími, trapnějšími, vyprázdněnějšími. Nakonec být jako osobnost zúžen na něčí manželku, zdaleka není to nejhorší. (mrk mrk, dámy) I když by si to feministky rády myslely. (mrk mrk mrk, pánové)

Období Olžina života převedená do stylizovaných výstupů. Přednáška v univerzitní aule, kde bojují o pozornost docentky doktorandka a studentka. (A holky si to fakt dávají.) Do talk show, v níž je představení básnické sbírky rychle transformováno do bulvarizace Olžina osobního život („A proč si vás Karel ještě nevzal?“). Vztah s Karlem Čapkem jako osobní zpověď „nanynky“ Olgy, reagující na Čapkovou hlavou strojově odříkané útržky z korespondence (včetně nejdůležitějšího dovětku – „Listy Olze: Korespondence z let 1920-1938. Praha, 1971“). Válečné období přes proměnu doktorandky v Hitlera. (Hle, další monstrum!) A módní přehlídku doporučující apartní modely vhodné při úprku do krytu. („Jedině deštník, dámy! Ochrání před deštěm i šplíchanci krve!“). A závěr života – nedělní chvilka poezie, v níž sice nezazní jediný verš, ale rvou se tam tlumočnice do znakového jazyka. Hra s formou – hra s tématem. Sled výstupů, jeden zábavnější než druhý, blíže ke konci mrazivější, se sebeironickou tečkou.

Hráno na jevišti s diváky. Bitevní pole vymezené kostýmy, jež postupně definují různé podoby jedné až tří žen a dopovídají, co má být sděleno. („To si děláte trapný anální humor?“)

Sami tvůrci nazývají svůj tvar „femini skeč“ (óóóóó), při debatě zaznívaly termíny jako „intelektuální stand up pro tři herečky“ (ááááááách) či „kabaret, pravda, bez písní“ (hmmmm)…

Odposlechnuto: odrazovým můstkem byl nákup knihy o životě Olgy Scheinpflugové v Levných knihách za 35,- Kč. Režisér, který zaujatě hovoří o tématu a metodě, herečky, které shovívavě naslouchají a dělají si poznámky.

Čistokrevný kabaret. (Na letošní přehlídce podruhé.) Nadsázka.  (Zrůdy jsou samozřejmě všichni. I Karel Čapek, který bojoval proti ženám prostě tím, že byl muž.)  Vynikající osobnostní herecké výkony tří dam.  Michaelo Bystrá Radvanová, Zdeňko Štreitová Tichá, Ivano Hlaváčová (bez určení pořadí) – DÍKY! Scenáristo a režisére Mirku Janíku – DÍKY, DÍKY! Nominace inscenace Olga (DS Dialog Brno) do programu Divadelního Pikniku v Mostě. (dlouhotrvající potlesk)

Monsters Number… už nevím, neboli Zaklínač ze Zlína

Zlínské Volné divadlo si pohrává ve své inscenaci s novelou známého autora fantasy literatury Andrzeje Sapkowského Zaklínač. Formou fyzického divadla pojednává první z příběhů knihy Poslední přání, o strize z incestu zrozené a její „záchraně“ zaklínačem Geraltem z Rivie. Téma prolínající se několika inscenacemi letošního Divadelního Kojetína verbalizováno – „Kdo je vlastně zrůda?“ Jinak slov moc není… V dlouhém úvodu se hledá, kdo byly nebo jsou zrůdy současného světa – pro někoho nevěrníci, pro jiného gayové a lesby. (Podle Sapkowského žádná z bytostí – neboť vše, co dělá, vyplývá z její přirozenosti.) Mladí tvůrci pod vedením Patrika Francla tak trochu zkoušejí, co divák vydrží (ouvertura v podobě tematické a krásné, ale předlouhé polské písně; delší výstupy odehrávající se v čisté tmě…). Hra s formou – kromě divadla až rituálního máme sledovat audioknihu, dabing polského filmu, PC hru, pohybové divadlo. A některým obrazům nelze upřít působivost (incest přes hru s pampeliškou, porod, celé království držící Strigu v truhle při domlouvání její likvidace…). Ne pro všechny je představení sdělné, nejlépe se chytají ti, kteří Zaklínače znají, ať už z knihy či ze seriálu. Také ne všichni jsou ochotni na způsob komunikace Volného divadla přistoupit. Představení je tak hluboce vážné, až tu a tam vzbuzuje smích. Takže spíš než o vnímání příběhu a porozumění tématu jde nakonec o zážitek z fyzického divadla jako takového. A jako má představení pravděpodobně velký význam „dovnitř“ souboru, tak byla rozprava s lektory spíše zaměřena „ven“. Jarda Kodeš nabídl neznalým vhled do literárního světa Zaklínače a možností jeho divadelního převodu. A své příležitosti se chopil také porotní kolega Pavel Hurych – protože zvuk a svícení hrály při dojmu z představení zásadní roli.

Česká maminka ze Strání, anóbrž Ženušky a maminky – základ státu

Česká maminka z pera otce slavnějšího Adolfa, Richarda Branalda, skutečně není skvostem ani ve svém dobovém veseloherním ranku. Vyšla v roce 1928 jako 555. svazek Švejdova divadelního sborníku v Ústředním divadelním nakladatelství čsl. ochotnictva.  Hru si vybral nováček přehlídky, DS Karla Högera ze Strání pod vedením debutanta Romana Tomáše, který převzal režijní post po Petru Bruštíkovi. Tomu byla vlastní záliba v operetních a lidových titulech (uvedl např. Cikánskou krev Adolfa a Richarda Branaldových či Madlenku z kovárny Oldřicha Sedlmeyera), které nabízejí laskavě naivní pohled na svět a základ pro muzeální způsob ochotničení. Soubor by se zřejmě rád posunul, ale protentokrát ještě především podlehl okouzlení hodnotovým založením a posláním hry, bez nalezení adekvátních prostředků, ospravedlňujících uvedení kusu. Poslání praví – buď hodný na své rodiče a život se ti za to odmění; máš-li někoho rád, jsi povinen býti k němu upřímným; i z básníka se dá vychovat schopný řezník; a býti ženuškou synáčka amerikánské maminky jest to pravé štěstíčko. Inscenace je ušlechtile učesaná a ve své dvouhodinové stopáži nevzrušivá. „Branald situoval hru do jižních Čech do vísky dojezdem nedaleko Prahy. Pietně chovají se inscenátoři k textu a jižní Čechy zachovávají,“ píše Vladimír Fekar. „Půdorys scény podle návrhu v textu obsaženém též je také takřka věrný. Jazyk zachovávají s koncovkami anachronickými, kulisy podtrhují onen muzeální přístup. Výběrem swingové a vážné symfonické hudby a částečně i stylem herectví pokouší se napodobit herectví prvorepublikové. Oživit archivy zaprášenou Českou maminku se bohužel příliš nepodařilo, zůstala archaicky strnulá, sentimentálně pomalá, málo komediální, málo živá.“ Kromě absence jednání a situací nepomáhají permanentně zapnuté mikroporty, jimiž jsou obdařeni všichni účinkující (podle tvůrců nutnost v jejich nově opraveném kulturním domě, jehož akustika je nevlídná). Přesto bylo setkání s tvůrci ze Strání milé. Snad jim v dalším konání pomůže základní divadelní abeceda, probraná při rozpravě. A osobně se těším na jejich další počin.

Houbičky, na kterých frčí celá strana v ostravské Staré aréně

Autor a režisér Ladislav Vrchovský přispěl do programu Divadelního Kojetína svým nejnovějším kusem o projevech a následcích komunistického teroru. Houbová polévka Naděždy K. Krupské, nazkoušená pod hlavičkou Staré arény Ostrava, představuje v abstraktním prostoru ala S vyloučením veřejnosti tři postavy, Lenina, Krupskou a Stalina, kteří dřímají na palandách a budí se v okamžiku, kdy si na ně někdo z živých vzpomene. Ve vedlejším prostoru sledujeme Stalinovu dceru Světlanu, která líčí svůj život s „pápočkou“ a to, co přináší (jestli jde o retro nebo současnost, nevíme). A k tomu zpěvák a zpěvačka, přítomní jevištnímu dění, komentují mezi obrazy viděné např. coby personifikovaný srp, hvězda či kladivo, při čemž jejich zpěv (na hudbu Edvarda Schiffauera) doprovázejí promítané otřesné snímky z ruské revoluce, gulagů, odvrácené strany budování Svazu…  V rámci thrillerové zápletky se Krupská představuje jako mozek revoluce, z jejíž houbové polévky braly a berou živiny všechny diktátorské osobnosti 20. století i současnosti. Lenina bolí hlava a Stalin neopouští svou bohorovnost a potměšilostí probleskující krutost. Inscenace je velmi apelativní, celkové poslání jasné, pokulhává způsob vyprávění, mrzí nekonkrétnost v základních věcech (z jakého času ústřední trojice promlouvá? Jestliže je po smrti, proč řeší věci, které si zjevně vyřešila už zaživa? Jestliže je naživu, kde se nachází a proč? Vedou dialog nebo nám pouze sdělují historická fakta? A proč může Světlana do jejich prostoru vstupovat? A jsou některé věci humor, nebo jsou myšleny vážně?).  Navíc těžkopádný temporytmus diváky postupně udolává, třebaže tomu, na co se dívá, rozumí a rád by byl zasažen… V této inscenaci vyvrcholil letošní zájem o zrůdy a monstra – v Houbové polévce jsou představeny velmi konkrétně, závěrečný nástup trojice zombie s heslem „Učte se, učte se, učte se!“ do diváků je působivý.

Pětidenní přehlídka byla výživná ve všech ohledech. V závěru musím zmínit dva fenomény, které jsou na Divadelním Kojetíně pěstovány více než desetiletí a odrážejí jeho genius loci. Prvním je Divadelní Koječák – „nekorektní společensko-kulturně-satiricko-kritický undergroundový bulletin přehlídky Divadelní Kojetín. Časopis, který může být, o čem chcete.“ Kromě podrobných zpráv lektorů o viděném, psaných bezprostředně po besedách s tvůrci, rozhovorů se soubory před a diváky po představeních a jiných seriózně se tvářících zpráv dodává šéfredaktorka Hana Korábová každý den porci někdy černého, někdy ironického, někdy infantilního humoru. Letos vyšla tři čísla během přehlídky, čtvrté v neděli na webu… A v republice ojedinělými a originálními jsou úvody před jednotlivými kusy – chytré a vtipné jarmareční písně „na světlo pro potěchu diváctva vydané“ v podání Hanky Svačinové a Milana Zahradníka za doprovodu tahací harmoniky.

Lektorský sbor nebyl vždy v dokonalé shodě. Což bylo dobře, protože tu a tam to jiskřilo. A hlavně při rozpravách se dařilo pojmenovávat témata a cesty, kudy by se mohl ten který soubor dále vydat, ať už při další práci na konkrétní inscenaci nebo v dalším směřování. Kromě monster, genderové 3 v 1 (ženy, ženušky a maminky) a piety vůči předlohám jsme nenašli o letošním Divadelním Kojetínu konkrétní jednotící téma. V našich myslích se jím nakonec stalo hledání divadelníků, které je velmi poctivé a zároveň různorodé ve svých formách a projevech.

Těším se, až za rok zazní z úst Milana Zahradníka „Vypněte si aparáty mobilní, ať nenastane ňáká situaca debilní“. Do Kojetína stojí za to se vracet. Díky.

Divadelní Kojetín 2025 – výsledky

Čestná uznání

Vlastimilu Peškovi za předlohu inscenace Převýborná historie o benátském kupci Ořechovského divadla

Kateřině Chmelové za roli Porcie v Převýborné historii o benátském kupci Ořechovského divadla

Vendule Kubešo za roli Nerissy v Převýborné historii o benátském kupci Ořechovského divadla

Karlu Hegnerovi za role Opovědníka, kupce Antonia a hraběte Steinera v Převýborné historii o benátském kupci Ořechovského divadla

Michalu Schmalzovi za hudbu k inscenaci Co s námi teď bude? Spurníkova OS Sokola Litovel

Martinu Dominiku Polínkovi za režii inscenace Strašidlo cantervillské Malé scény ZUŠ Zlín

Jakubu Špaňhelovi za roli Sira Simona de Canterville v představení Strašidlo cantervillské Malé scény ZUŠ Zlín

Ivě Kevešové Stáncové za roli Karolíny v inscenaci Co s námi teď bude? Spurníkova OS Sokola Litovel

Pavlu Soldánovi za roli Vidíma v inscenaci Co s námi teď bude? Spurníkova OS Sokola Litovel

Veronice Pospíšilové za roli Alžběty alias Cigaret Eny v inscenaci Velký vandr Divadla Václav Václavov

Divadlu Václav Václavov za volbu regionálního tématu v inscenaci Velký vandr

Volnému divadlu Zlín za jevištní koncept inscenace Zaklínač

Miloslavu Záleskému za roli Jaromíra Másla v inscenaci Česká maminka DS Karla Högera Strání

Ladislavu Vrchovskému za pokus o vhled do dějin teroru v inscenaci Houbová polévka Naděždy K. Krupské Staré arény Ostrava

Jitce Borovičkové za roli Krupské v inscenaci Houbová polévka Naděždy K. Krupské Staré arény Ostrava

Ceny

Sáře Kaniokové za roli Gigi v představení Sbohem, zůstávám! DS Osvětové besedy Velká Bystřice

Josefu Königovi a Vladimíře Manďákové za výtvarné řešení inscenace Velký vandr Divadla Václav Václavov

Martinu Juránkovi za roli Jana Welzla v inscenaci Velký vandr Divadla Václav Václavov

Miroslavu Janíkovi za režii inscenace Olga DS Dialog Brno

Michaele Bystré Radvanové za herecký výkon v inscenaci Olga DS Dialog Brno

Zdeňce Štreitové Tiché za herecký výkon v inscenaci Olga DS Dialog Brno

Ivaně Hlaváčové za herecký výkon v inscenaci Olga DS Dialog Brno

Divadelnímu spolku Dialog Brno za inscenaci Olga

Nominace do programu Divadelního Pikniku v Mostě

DS Dialog Brno – Olga, režie Miroslav Janík

Doporučení do programu Divadelního Pikniku v Mostě

Divadlo Václav Václavov – Velký vandr aneb Podivuhodní skutkové hanáckého zámečníka na zlatém severu, režie Josef König a Vladimíra Manďáková

Cena Divadelního Koječáka

DS Dialog Brno – Olga, režie Miroslav Janík

 

Porota: Vladimír Fekar, Jaroslav Kodeš, Petra Richter Kohutová

zdroj: amaterskascena.cz