Dačické kejklování 2025

Dvacátý pátý ročník krajské postupové přehlídky činoherního a hudebního divadla Dačické kejklování proběhl ve dnech 7. až 9. března 2025. V programu soutěžilo o postup na Národní přehlídku Divadelní Piknik Most celkem devět inscenací, z toho sedm komedií a dvě činoherní dramata.

Oslavu čtvrt století trvání si užili návštěvníci letošního Kejklování při každém úvodu jednotlivých představení. Místní ochotníci uváděli do chodu každý programový bod svým s velkou chutí kejklířským a divadelním uměním, a ozdobili tím velmi výrazně atmosféru celého svátečního  divadelního víkendu.

Potěšující skutečností byl počet čtyř dramatických předloh, respektive her napsaných členy jednotlivých soutěžících divadelních souborů, což by samo o sobě nemuselo mnoho znamenat, kdyby nešlo až na jedinou výjimku o nadprůměrné až vysoce kvalitní texty.

Přehlídku zahájilo představení inscenace komedie autorů Michaely Doleželové a Romana Wencla Královny podání místního Divadelního spolku Tyl Dačice. Nepříliš kvalitní text komedie o třech ženách různého věku, které spolu sdílejí jeden lázeňský pokoj, posloužil v tomto případě alespoň k prokázání nemalých hereckých schopností trojice účinkujících členek spolku dačických ochotníků. Hlavní význam této inscenace tkví v tom, že DS Tyl Dačice se opět vrátil k vlastní činnosti, což je velkým příslibem do budoucna.

Divadlo MonAmour Mnich je známé zejména díky autorsko-interpretační dvojici Monika Nováková a Bety Minářů, které tento divadelní subjekt založily za účelem scénování a předvádění vlastních her psaných v žánru monodramatu pro jednu herečku. Tou herečkou je Monika Nováková, ověnčená cenami za její zatím dva herecké výkony v inscenacích Modelka XXL a Dokud se randí. Po těchto na sebe navazujících velkých úspěších byl třetí tvůrčí počin Divadla MonAmour velice očekávaný. Představení hry Přeplněné prázdno přineslo jak skvělý text, tak velmi dobrý herecký výkon Moniky Novákové. Rezervy tentokrát byly ve výkladu textu a režii inscenace. Příběh mladé ženy bojující s duševní nemocí známou pod termínem panická ataka byl psán se záměrem, který jak vyplynulo při rozpravě na kritickém semináři po představení, byl zčásti opuštěn poté, když se souboru dostalo zavádějící zpětné vazby. Hlavním partnerem postavy hrdinky dramatu se pak na základě rady zvenčí stala hračka, velký plyšový medvěd. To postavu odvedlo od původního tématu skutečných důsledků panických ataků, které ji dostaly až do pozice životního outsidera. Důsledkem byly otázky ze strany publika, které si nebylo jisté, „co tím chtěl básník říci“. V průběhu dalších repríz se tato zcela jistě řešitelná rezerva dá při autorských i hereckých kvalitách Divadla MonAmour snadno odstranit.

Divadelní soubor Amadis uzavřel program prvního dne přehlídky představením inscenace hry Jiřího Janků a Petra Svojtky Pozor, zlý pes v režii Tomáše Hradila. Tuto parodii známého titulu Pes baskerwilský v podání Amadisu už viděli diváci loňské Národní přehlídky Krakonošův divadelní podzim. Tamní lektorský sbor v čele s režisérem a vysokoškolským divadelním pedagogem Milanem Schejbalem radil už v říjnu loňského roku realizátorům inscenace, aby dokončili z hlediska režie zejména závěrečnou scénu jinak velmi vydařeného představení. Bohužel se tak nestalo, a tak dačická soutěžní repríza bohužel opět nedopadla příliš dobře, až na ocenění několika výborných hereckých výkonů.

Suchdolský divadelní spolek SUD a jeho dvorní autorskou dvojici manželů Lenky a Víta Chaloupkových není třeba nijak zvláště moc představovat, to za ně dělá už několik let trvající dobrá divadelní práce s mnoha udělenými cenami. Letos suchdolští ochotníci přijeli do Dačic s inscenací hry manželů Chaloupkových Fantastické dobrodružství majora Browna. Autoři vycházeli z díla známého britského autora detektivních povídek G. K. Chestertona, konkrétně z povídky Klub podivných činností. Představení začíná čistou činoherní scénou setkání majora Browna s Basilem. Následuje několik jevištních obrazů, ve kterých suchdolští využijí různé interpretační prostředky včetně jimi často využívané stínohry, v jejichž průběhu se major Brown dozví o nebezpečí, které hrozí jisté slečně Misery. Při dalším vyšetřování napadení narazí major Brown, detektiv Rupert Grant a jeho bratr Basil na společnost, která slibuje svým klientům zprostředkovat nestandardní zážitky. Prolínání dramatických situací z těchto dvou dějových linek tvoří obsah celé hry, pro jejíž realizaci se SUD spojil s dalším subjektem, Divadlem (bez záruky) Praha.

Celkem zábavné představení ukázalo, že na dosažení zdárného výsledku je třeba vynaložit ještě celkem hodně práce. Pokud realizátoři dovedou k větší dokonalosti technickou stránku stínohry spojenou s činoherním herectvím, více využijí potenciálu obou souborů a vše uzraje v průběhu dalších repríz, zajisté se odstraní největší rezervy, které jsou v oblasti srozumitelnosti celku pro publikum.

Ženský amatérský spolek ŽAS Homole pod vedením autorky a režisérky Stanislavy Kočvarové přijel na Dačické kejklování s autorskou inscenací Poslední ráj (viz titulní foto Vojtěcha Lojky_pozn.red.). Jedná se o další příběhy z běžného života žen nejrůznějšího věku, což je zatím téma všech her, které vzešly ze spolupráce ŽASu se Stanislavou Kočvarovou, herečkou Studia dell´arte, scénáristkou a režisérkou.  V duchu již ukotvené vlastní poetiky souboru se na jevišti v invenční a hravé scénografii tentokrát rozvíjí děj uvnitř početné skupiny žen ocitnuvších se v suterénu dočasně uzavřeného obchodního domu Ráj. Publikum v řetězu jednotlivých jevištních obrazů sleduje řadu komediálních gagů, ve kterých jak je u ŽASu zvykem, jednají jednotlivé herečky tak, jak jim určuje vlastní povaha charakter i lidský ženský typ jako takový. Představení by prospěla důkladnější dramaturgie i režie, a také proškrtání textu. Rezervy jsou hlavně v oblasti práce s mizanscénou, protože zejména v první části se na jevišti odehrává často něco, co bývá někdy označováno slovem chaos. I když největším trumfem ŽASu je autentičnost jak jednotlivých účinkujících, tak obsahu her, divadlo jako takové – nebo chcete-li jevištní tvar, potřebuje vždy určitý řád, aby bylo dosaženo úspěchu.  I přes tyto výhrady to byla také tentokrát právě ona zmíněná autentičnost (jádro poetiky souboru), která posunula představení Posledního ráje mezi nejsilnější zážitky v rámci celé přehlídky.

Spolek ochotníků Malenice se Dačického kejklování zúčastnil se hrou členky souboru Elišky Mayaleh The best of český dějiny. V podstatě šlo o pásmo estrádních scének z dějin českého národa i státu celkem nevalné úrovně. Autorka je profesí středoškolská učitelka. Co se hry jako takové týká, není zcela jasné, pro jaké cílové publikum byla vytvořena. Zdali pro školní mládež či pro veřejnost. Celek obsahem poněkud připomíná Dívčí válku Františka Ringo Čecha, rozdíl je v tom, že Dívčí válka je o jistém úseku dějin, a The best of český dějiny jsou „průletem“ tisíciletou historií Čechů a jejich minulosti. Už z této informace je zřejmé, kolik času zbylo na jednotlivé dějinné události, když scénce o Hitlerovi a Evě Braunové bylo věnováno téměř deset minut. I když je zcela jistě nejlepším způsobem reflektovat jak národní identitu, tak zásadní dějinné a politické události s humorným nadhledem, dochází v průběhu představení v zájmu pobavení publika dost často k nežádoucímu jevu posunutí historické pravdy do oblasti místy až znevažování základů historie současného českého státu. Dobrý záměr se tak míjí účinkem. Škoda.

Spolek divadelních ochotníků Deštná se představil inscenací muzikálu Sugar aneb Někdo to rád horké autora Petera Stone v režii Josefa Jusko. Známý příběh dvojice hudebníků prchajících před bandou gangsterů odehráli deštenští ochotníci, co se hudebního doprovodu týká zcela brilantně. Pokud jde však o herecké výkony, pak až na několik výjimek dosti neuměle.  Vedle vynikajících hereckých výkonů představitelů postav Joe/Josefína (Jiří Fencl), a Jerry/Dafné (Vojtěch Voráček) nepřinesla herecká složka inscenace žádné nadprůměrné výsledky, snad až na představitele sira Osgooda Fieldinga (František Poslušný), Psí dečky, šéfa gangsterů (František Tupý), a manažera kapely Bienstocka (Josef Ližkař). Na výsledku se negativně podepsala celková délka představení včetně předimenzované děkovačky. Pochvalu si zasluhuje dívčí taneční skupina, a choreografie jejího vystoupení při písni Psí dečky.

DS Prácheňská scéna v Písku zahájila třetí a poslední den přehlídky v nedělním dopoledním představení inscenace hry Oskar pro Emily německých autorů F. Bohneta a A. Alexyho. Příběh manželské dvojice dvou herců vytvářejících si vlastní životní příběh překrucováním vlastních životů a žijících de fakto v iluzích,  je autory umístěn do USA.  Bohnet a Alexy však nezapřou dobrou znalost prostředí Hollywoodu i atmosféry slavnostního večera při udělování filmových cen Oscar. Je více podobných her pro dvojici herečka a herec v seniorském věku. Jejich úspěch je ovšem vždy podmíněn hereckými schopnostmi nejvyšších kvalit. Pokud nebudeme uvažovat o divadle profesionálním a ochotnickém, a ale jen o divadle dobrém a špatném, inscenace ani představení hry Oscar pro Emily písecké v podání herecké dvojice Zdeňka Chytrá a Milan Kurstein rozhodně nepatří k tomu špatnému, co se občas na divadelních jevištích u nás objevuje. V jejich výkonech (včetně představitele třetí postavy hry (Jakub Kokta) jsou sice místy i větší rezervy, přesto však stojí za zhlédnutí.

Posledním bodem programu letošního Dačického kejklování bylo představení postmoderní černé komedie Spolujezdec od Davida Jana Žáka v provedení DS DUTAM Prachatice. Sám autor také ztělesnil jednu postav hry.   Problematika vnitřního duchovního života člověka nazíraná D. J. Žákem pod inspirací filmů Davida Lynche a odkazující i na dílo C. G. Junga a S. Freuda je tématem textu, který patří k těm nejkvalitnějším plodům práce současných českých scénáristů a dramatiků. To je však bohužel jediná deviza tohoto divadelního počinu. Představení má velké rezervy v tempu i v rytmu, v úspěšné syntéze jednotlivých žánrů, která je podmínkou pro zdárné vyznění inscenací postmoderního divadla.

Porota pracovala ve složení Milan Schejbal, Ladislav Vrchovský, Pavlína Schejbalová a Zdeněk Janál a udělila tato ocenění:

Čestné uznání
Divadelnímu spolku Tyl Dačice za hereckou souhru v inscenaci Královny.
Monice Novákové a Bety Minářů za původní textovou předlohu k inscenaci
Přeplněné prázdno souboru MonAmour Mnich.
Monice Novákové za herecký výkon v inscenaci Přeplněné prázdno souboru
MonAmour Mnich.
Pavlu Dorazilovi za herecký výkon v roli Doktora Mortimera v inscenaci Pozor, zlý
pes DS Amadis.
Hereckému kolektivu DIVADLA (bez záruky) PRAHA a Suchdolského divadelního
spolku SUD za hereckou souhru v inscenaci Fantastické dobrodružství majora
Browna.
Kolektivu DIVADLA (bez záruky) PRAHA a Suchdolského divadelního spolku SUD za
scénografické řešení inscenace inscenace Fantastické dobrodružství majora Browna.
Stanislavě Kočvarové, Vojtovi Vrtkovi a kolektivu ŽAS za výpravu inscenace Poslední
Ráj Ženského amatérského spolku Homole.
Dáše Tupé za herecký výkon v roli Sugar v inscenaci Sugar aneb Někdo to rád horké
Divadelních ochotníků Deštná.
Františkovi Tupému za herecký výkon v roli Gangstera Psí dečky v inscenaci Sugar
aneb Někdo to rád horké Divadelních ochotníků Deštná.
Zdeňce Chytré za herecký výkon v roli Emily v inscenaci Oskar pro Emily DS
Prácheňská scéna v Písku.
Milanu Kursteinovi za herecký výkon v roli Henryho v inscenaci Oskar pro Emily DS
Prácheňská scéna v Písku.
Davidu Janu Žákovi za původní textovou předlohu k inscenaci Spolujezdec DS
DUTAM Prachatice.
Ceny
Martinu Vráblíkovi za herecký výkon v roli Sira Henryho Baskervilla v inscenaci
Pozor, zlý pes DS Amadis.
Romanu Tegelovi za herecký výkon v roli Doktora Watsona v inscenaci Pozor, zlý pes
DS Amadis.
Martinu Rumlerovi za herecký výkon v roli Vikáře Shortera v inscenaci Fantastické
dobrodružství majora Browna kolektivu DIVADLA (bez záruky) PRAHA a
Suchdolského divadelního spolku SUD.
Za hereckou souhru kolektivu Ženského amatérského spolku Homole v inscenaci
Poslední Ráj.
Jirkovi Fenclovi za herecký výkon v roli Joea, později Josefiny v inscenaci Sugar
aneb Někdo to rád horké Divadelních ochotníků Deštná.
Vojtovi Voráčkovi za herecký výkon v roli Jerryho, později Dafné v inscenaci Sugar
aneb Někdo to rád horké Divadelních ochotníků Deštná.

Doporučení programové radě národní přehlídky SČDO Divadla jednoho herce
2025 v Kaznějově k zařazení inscenace Přeplněné prázdno souboru MonAmour
Mnich do programu.

Doporučení inscenace Poslední Ráj Ženského amatérského spolku Homole do
programu Celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla
PIKNIK 2025 v Mostě.

Speciální cena poroty a diváků Milanu Krotkému a Haně Kocmálové ve
spolupráci s DS Tyl a Divadelním studiem Tyláček Dačice za invenční a
originální úvody soutěžních představení na přehlídce Dačické Kejklování 2025.

zdroj: amaterskascena.cz

Orlická maska 2025

Malá scéna Ústí nad Orlicí ve spolupráci s DS Vicena uspořádali 11. ročník krajské postupové přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla ve dnech 7. – 9. března 2025. Již tradiční přehlídka v podhůří Orlických hor v letošním roce hostila sedm souborů. Žánrově rozmanité inscenace si držely velmi slušnou úroveň a ke cti celé akci, organizátorům i všem účastníkům slouží, v jak milé a konstruktivní atmosféře se nesly rozborové semináře.

Prvním představením na prknech Malé scény byl Krysař od divadelního souboru Gymnázia Lanškroun ŠKEBLE. Vlastní úprava režiséra a pedagoga vychází nikoli z často užívané novely Viktora Dyka, nýbrž z těch nejstarších pramenů – volně podle bratří Grimmů. Mladým divadelníkům nechybí chuť a zápal pro věc, avšak touha „všechny nějak zaměstnat“ často výslednému tvaru spíše škodí. Otázky vyvolává celkové vyznění, které je nejednoznačné – zejména pak připsaná migrace obyvatel města Hameln na Moravu působí přinejlepším zvláštně. Velkou devizou byla energie představitele titulního krysaře. Ocenit lze i snahu nahlédnout na známou látku novým způsobem.

Divadlo EXIL Pardubice přizvalo k externí spolupráci coby režiséra Ladislava Špinera. Před ním stanul nelehký úkol zhostiti se rozsáhlého dramatu irského autora Briana Friela Tanec na konci léta. Vznikla inscenace s nespornými kvalitami, u níž však vyvstává i řada otázek. Mezi největší devizu patří výkony představitelek pěti sester, které společně tráví letní čas v rodinném domě. Herečky spolu dobře komunikují, a v rámci žánru psychologického realismu se jim podařilo postavy uspokojivým způsobem naplnit. Každá působí uvěřitelné, každá je odlišná, každá má svou vlastní osobnost. Rozpačitě pak místy působí výkony v postavách tanečníka Gerryho a syna jedné ze sester Michaela. Oba mají náročnou úlohu. Gerry je snílek, šarmantní prášil, který je hlavou v oblacích a svou klukovskou nespoutaností působí na strnulý svět sester jako exploze života. V hereckém naplnění takového partu zůstávají zatím mezery. Michael je naproti tomu vypravěčem celého příběhu, musí komentovat události s dostatečným odstupem, pevností a zároveň lehkostí blízkou vzpomínce na jedno vzdálené odpoledne kdysi roku 1936. Další slova lektorského sboru směřovala k míře sentimentu obsaženého v inscenaci a je jen na souboru, zda k těmto poznámkám přihlédne. I přes výše zmíněné problémy se jedná o nadmíru solidní inscenaci s nezpochybnitelnými (především hereckými) kvalitami. Proto byla Nominována na Divadelní Piknik v Mostě.

Sobotní blok zahájilo monodrama Mořská hráz Divadelního spolku teaTrum z Velkých Opatovic, které ce překvapivě odehrálo v sále Roškotova divadla. Přestože jak diváci tak (zda se) herec byli touto volbou prostoru zaskočení, podařilo se představiteli bilancujícího třicátníka energií a atmosférou prostor naplnit, což rozhodně není snad úkol. Lektorský sbor se v rámci rozborového semináře věnoval především temporytmu a zacházením s emocemi. Jak účinné může být, není-li blížící se tragédie příliš předjímána. Stejně tak místy rušila mechaničnost v melodii řeči. Náročný padesátiminutový monolog přesto měl místa, kdy publikum vnímalo se zatajeným dechem. A i přes scénickou jednoduchost nabídl působivé atmosférické obrazy.

D. S. Jana Nepomuka Štěpánka z České Třebové si coby titul zvolil nepříliš známou hru Alexe Koenigsmarka Svátek šepotaných hájů, která byla napsána působeně pro maďarské divadlo Katona v Budapešti. sympatickému souboru z části chybí zkušenosti s výstavbou a pointováním situací, z části doplácí na diskutabilní kvality textu. Černá komedie z prostředí krematoria nabízí poměrně mělkou zápletku točící se kolem dluhů majitele, plíživé ho kapitalismu a různých drobných lidských nešvarů. Soubor se více než na situace a jejich smysl soustředil na vykreslení různých prapodivných postaviček, které samy o sobě mohou působit vtipně, ale dohromady to celé po krátké chvíli pokulhává. Lektorský sbor ocenil nenucenou přirozenost jedné z hereček a doporučil soustředění na obsah a práci s hereckými fázemi, které jsou i v komedii (snad právě v ní) velmi potřeba.

Na motivy knihy Jiřího Dědečka Malá tlustá víla nazkoušel teplický Soubor Thespis inscenaci Příběhy z jednoho pokoje. Bezmála hodinové představení se vyznačuje laskavým a chytrým humorem, který potěší malé i velké diváky. Působivá je nadsázka, nadhled ale i vážnost se kterými všichni zúčastnění ke hře přistupují. Režijně herecké uchopení postav je velmi subtilní a přesto funkční. Soubor se nedopouští zbytečné podbízivost ke které by rozkošně napsaný text mohl svádět. Je možné pracovat na temporytmu, aby zážitek nebyl „přespříliš zenový“. Lektorský sbor také upozornil na různé drobné motivace postav a pár situací, které by bylo lze zkonkretizovat. Avšak čas společně strávený s Trpaslem, Malou tlustou vílou a dalšími si pochvalovali všichni Od pěti do sto pěti. Proto lektorský sbor doporučil inscenaci k postupu na Celostátní přehlídku amatérského divadla pro děti a mládež v Českém Krumlově.

Příjemným překvapením a zároveň zakončením druhého dne přehlídky se stalo druhé vystoupení Lanškrounských, tentokráte členů souboru Praškeble, tedy těch, kteří již nejsou gymnazisty, ale láska k divadlu jim zůstala. Inscenaci jistě pomohla větší zkušenost ansámblu, ale i konkrétní dramatický rámec příběhu. Soubor adaptoval Novelu Georgese Simenona Vlak, v níž popisuje vlastní zkušenosti z prvních dní vpádu německých vojsk do Francie během Druhé světové války. Valná většina děje se odehrává v nákladním voze vlaku mířícího hlouběji do vnitrozemí. Sledujeme příběh může od rodiny, který během krátké chvíle vzplane pro svou spolucestující. Souboru se podařilo skvěle předat atmosféru prchavého okamžiku, zážitku ve výjimečné situaci, který se již nikdy nebude opakovat. Výslednému tvaru velmi pomáhá nenucené (místy až nedivadelní) herectví. Může to být kouzlo okamžiku, který se rozplyne stejna jako noc v dusném nákladním vagonu, ale Vlak platil za působivé divadelní zážitky. Po zásluze soubor obdržel doporučení k postupu na Divadelní piknik v Mostě.

Jediným nedělením a zároveň posledním představením Orlické masky byla fraška Raye a Michaela Cooneyových A je to v pytli! (viz titulní foto_archiv přehlídky_pozn. red.). Před každým, kdo se pustí do frašky – dveřovky v níž se pobíháním, emocemi a gagy nešetří, stojí dva hlavní úkoly: udržet energii a „umyslet to“ – tedy přesně a konkrétně vnímat všechny impulzy, které mi, coby postavě, přidělávají problémy, ze kterých následně musím najít cestu ven. Soubor Hýbl z České Třebové si s nelehkým úkolem poradil velmi slušně. Inscenace stále má hluchá místa a hlavní představitel musí lépe rozvrhnout „emoční zhroucení“, které musí být postupné tak, jak postupuje zamotanost celé situace. Velká část této britské komedie však u publika fungovala a řada momentů nabídla slušnou práci s timingem, temporytmem, smyslem pro vtip. Proto ji lektorský sbor doporučil k postupu na Celostátní přehlídku Divadelní piknik v Mostě.          

Výsledky Orlické masky 2025

Lektorský sbor, který pracoval ve složení MgA. Nina Malíková, MgA. Vladimír Fekar a MgA. Vít Malota udělil tato ocenění:

Čestná uznání

Viktoru Teichmannovi za herecký výkon v roli Krysaře v inscenaci Krysař DS Škeble Gymnázia Lanškroun

Vladimíru Chmelařovi za scénografii v inscenaci Tanec na konci léta Divadla EXIL, z.s., Pardubice

Martinu Moučkovi za herecký výkon v roli Alexe v inscenaci Mořská hráz DS teaTrum, Velké Opatovice

Ireně Branné za jevištní přirozenost v roli Paní Šťastné v inscenaci Svátek šepotavých… DS J. N. Štěpánka, Chrudim

Ivě Šimkové za režii inscenace Příběhy z jednoho pokoje DS Thespis, Teplice

DS Praškeble Lanškroun za inscenaci Vlak

Janu Střechovi za dramatizaci novely G. Simenona Vlak

Barboře Polákové za herecký výkon v roli Anny v inscenaci Vlak DS Praškeble, Lanškroun

Ondřeji Karlíkovi za herecký výkon v roli Souseda, Železničáře, Četníka v inscenaci Vlak DS Praškeble, Lanškroun

Jakubu Joklíkovi za herecký výkon v roli Rogera v inscenaci Vlak DS Praškeble, Lanškroun

DS „Hýbl“ při KC Česká Třebová za inscenaci A je to v pytli!

Michaele Vytlačilové za režii inscenace A je to v pytli! DS „Hýbl“ při KC Česká Třebová

Adamu Pávkovi za herecký výkon v roli Toma Kerwooda v inscenaci A je to v pytli! DS „Hýbl“ při KC Česká Třebová

Janu Vytlačilovi za herecký výkon v roli Dicka Kerwooda v inscenaci A je to v pytli! DS „Hýbl“ při KC Česká Třebová

Robinu Štanclovi za herecký výkon v roli Harryho Kerwooda v inscenaci A je to v pytli! DS „Hýbl“ při KC Česká Třebová

Ceny

Divadlu Exil, z.s., Pardubice za inscenaci Tanec na konci léta

Ladislavu Špinerovi za režijní vedení herců v inscenaci Tanec na konci léta Divadla Exil, z.s., Pardubice

Kateřině Fikejzové Prouzové, Nadě Kubínkové, Simoně Andrejsové, Vladimíře Goga, Karolíně Davidové za kolektivní hereckou souhru v rolích sester Mandyových v inscenaci Tanec na konci léta Divadla Exil, z.s., Pardubice

DS Thespis, Teplice za inscenaci Příběhy z jednoho pokoje

DS Thespis, Teplice za citlivé zvolení hereckých prostředků v inscenaci Příběhy z jednoho pokoje

Lektorský sbor nominuje na celostátní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Piknik Most 2025 Divadlo EXIL z.s., Pardubice s inscenací Tanec na konci léta.

Doporučuje

DS Praškeble, Lanškroun s inscenací Vlak,

DS „Hýbl“ při KC, Česká Třebová inscenace: A je to v pytli!

Lektorský sbor doporučuje na Celostátní přehlídku amatérského divadla pro děti a mládež Český Krumlov 2025 DS Thespis, Teplice s inscenací Příběhy z jednoho pokoje.

zdroj: amaterskascena.cz

Divadlení divadelně perspektivní

Jednadvacátý ročník Lounského divadlení pod hlavičkou Rádobydivadla Klapý a Vrchlického divadla v Lounech proběhl ve dnech 6. – 10. března 2025. Krajská přehlídka s postupem na Divadelní Piknik Most byla kromě tradičních úvodních slov organizátorů zahájena také vernisáží výstavy Vlaďky Zborníkové s názvem Bezčasí. Obrazy převážně tajuplných krajin zabydlely kavárnu a horní foyer divadla a pomohly dotvořit útulnou a přátelskou atmosféru přehlídky.

Prvním představením letošního ročníku přehlídky byla adaptace norsko-švédské filmové tragikomedie Povídky z kuchyně (2003) v režii Václava Poldy. Inscenace Kuchyně souboru DS KLAS Klášterec nad Ohří je předloze věrná a dělá vše pro to, aby překonala veškeré její nástrahy. Polda je v práci s textem zkušený, ale zde mu tvůrci filmu Bent Hamer a Jörgen Bergmark připravili narativem komplikovaný a mnohovrstevnatý příběh, který se jim ve specifickém temporytmu daří převyprávět díky filmovým prostředkům. Střih, fokus na detail a severem zavátá atmosféra, která zvídavě udržuje pozornost.

Na pozadí absurdního výzkumu – od optimalizace práce žen v domácnosti se obchodní zadání přesouvá k pozorování starých mládenců – se odkrývá příběh o samotě a (staro)novém přátelství. Příběh o tom, co kdo ztratil a co nachází. Inscenace i samotná předloha zápasí s jistou disproporčností. Většina času je věnována expozici a „pozorování ničeho“, přičemž to dějově nejzásadnější se odehrává zhruba v poslední třetině. Ono „pozorování ničeho“ však nastavuje důležitou rovinu, v níž se zkoumá obyčejnost a připravuje se půda všemu, co má náhle vystoupat na povrch. Inscenace by potřebovala podpořit a konkretizovat jednání – bod(y) zlomu v situacích a rozhodování postav musí přebít jistou metaforičnost vyprávění. Obzvlášť v tempu, které je neměnné. Dynamika vztahů se proměňuje pozvolna a jakoby samozřejmě (což není!), tok věcí se nenarušuje, nevzniká kontrast. A ke všemu je předvařeno – jen precizněji servírovat, aby bylo jasné, co je příloha a co hlavní chod. Místy si ani nepomáhá prostředky – někde se drží realismu a jinde se snaží komunikovat divadelním znakem.

Nicméně, i přes dílčí nešvary a částečnou nejasnost motivací je nutno zdůraznit, že se jedná o křehkou inscenaci, která se diváka dokáže dotknout tím nejvíce lidským způsobem. Leitmotiv Isaka a jeho koně Oskara spolu s přátelsky žárlivým a nakonec smířlivým trojúhelníkem Isak-Grant-Folke vnímám jako vrchol inscenace. Stejně tak herecký výkon Jana Miloty (Isak), který představuje výsostné „bytí na jevišti“, a to i v případě, kdy nejedná textem. Klášterecká Kuchyně je sondou do osamělé bolavé duše, která i přes temnou minulost dokáže odpustit nebo (se) obětovat.

Druhý den přehlídky zahájila ZUŠ Louny s jedním ze svých souborů – Žoviální reciprocitou, a to tentokrát nepostupově. Volba textu Ivana Klímy Cukrárna Myriam byla odvážná a je záhodno zmínit, že inscenace zvládla udržet téma, a že nelehkou látku mladí (a převážně nezkušení) herci ustáli se ctí. Navíc zde na postupy dramatické výchovy nelze úplně aplikovat parametry zpětné vazby, kterou dostávaly dospělé soubory. Cukrárna Myriam je absurdně laděnou satirou, která se mj. provokativně táže, kdo je a není pro společnost ještě užitečný a rozehrává rádoby tragický boj o spravedlnost. Marně. Systém vždy zvítězí nad jedincem.

Nelehký text, který nenabízí příliš možností a je nutné jej co nejtrefněji vyjevit, se souboru podařilo adekvátně seškrtat a co víc, překlenul jej do pomyslné divadelní puberty. Soubor si Klímu vybral sám, aby si zkusil pevný dramatický text, hrát v charakterech, zakoušet a držet žánr, a to vše v kolektivní režii. Tímto krokem se tak obrodil v uskupení, které si může dovolit pracovat ryze divadelními způsoby. O to pečlivěji se ale musí starat o souborovou dramaturgii, neboť je nasnadě, aby si vybíral texty sobě bližší (věkově i tematicky), na kterých se bude dále učit divadelním základům a dovednostem, kouzlu interpretace. A kde bude drzejší, jevištně energičtější a suverénnější i z hlediska postav a příběhu.

Tótovi (též uváděno pod názvem Rodina Tótů) je hra maďarského dramatika Istvána Örkényho, mj. autora často skloňované Kočičí hry. Příběh téhle rodinky vznikl už v roce 1956 a je to na něm bohužel znát. Je jazykově zastaralý, dějově přímočarý a (dnes) už nikterak šokující. Ukrývá v sobě ale potenciál panoptikální rodinky, která se v domnění, že zachraňuje a zlepšuje pozici svého syna ve válce, nechává šikanovat a omezovat nervově pochroumaným majorem. Majorem, kterého sem do horské vesničky poslal sám syn. Majorem, který je komickou figurou i zcela zásadní „hrozbou“, pokud neuposlechnou jeho výmyslů. Celá věc by měla oscilovat mezi absurdním dramatem a groteskou s jemným přesahem. A to se zde daří především v postavě dcery Ágiky, kterou famózně ztvárňuje Nikol Kostadinovová.

Tvůrčí tým manželů Richterových vyložil látku tak precizně a pregnantně, že ji částečně zbavil oné podivně oscilující životnosti. Něčeho, co bude komicky i tragicky artistní, a ne systémově perfektní. Inscenace je neúměrně dlouhá, chceme-li grotesku, a „adekvátně“ dlouhá, chceme-li líbezně vyslovovanou komedii. Text je vzatý, učebnicově vyložený a poslaný na jeviště s minimem zásahů a nepříliš velkou snahou cokoliv názorově narušit. Hrají se jednotlivé stavy postav a nehraje se proces. Vytrácí se průběžné jednání, představují se přesně narežírované a definitivně ohraničené dialogy, etudy a situace; šustí to papírem. A přitom, zvládá-li herecký soubor takto propracovaný mechanismus, je zaděláno na velice slibnou zábavu. Herecký potenciál je viditelný a látka koncepčně nablýskaná. Pozornost by ale měly ještě více dostat vztahy a vzájemné vazby, které budou vznikat zcela zásadní optikou „tady a teď“. Zkrátka: méně nezdravé úcty k předloze a hercům větší jevištní volnost.

Michal Šesták, oslovený Divadlem KOMA, přichází s ambiciózním konceptem, v němž se na jevišti sejdou hrdinové, jakými jsou a nejsou Richard III., Titus Andronicus, Lady Macbeth a Ofélie. Čtveřice shakespearovských postav má zahájit scénickou studii charakterů, onálepkovanou motivem antihrdinství. To je námět a pozice vskutku výtečná, ale bohužel se ji úplně nedaří naplnit. Má-li se jednat o scénickou studii charakterů, chce se vidět názor, zkoumat úhel pohledu na naše Antiheroes. Kde se v nich rodí zlo a jak to s nimi vlastně je – respektive proč to tak je. Obzvlášť, když inscenace začíná hereckou rozcvičkou a vypadá to, že herci budou se svými postavami polemizovat, budou se jimi trápit, budou se jich ptát a budou se jich třeba i zastávat. A když už je máme na jednom jevišti, že se postavy i k sobě budou vztahovat nějakým komentářem. Budou vytvářet paralelní světy a podléhat nelítostnému výzkumu a nastavování zrcadla jeden druhému.

Namísto studie však dostáváme jakousi přehledovou ročenku shakespearovských (anti)hrdinů. Nevyužívá se možný antagonismus, každá postava je uvězněna ve svém světě hry, aby znovu odvyprávěla svůj osud. Zas a znovu získáváme medailonek Richardova tyranského pádu bez možnosti vykoupení. Tragický osud Tita Andronica, který je dohnán ke krvavé pomstě a stává se tak morálně problematickým. Medailonek chladné manipulátorky a posléze psychicky zlomené ženy – Lady Macbeth. A Ofélie? Co ta tu mezi antihrdiny vlastně dělá? Nejedná aktivně, neexistuje u ní šedá zóna, je to pasivní oběť okolností, vyvláčena patriarchátem k emocionální destrukci. Antihrdinsky tu bojuje především premisa a tvar, kde jsme získali náboje do bazuky, ale střílet budeme jenom revolverem.

Avšak! I přes tento nevyužitý potenciál má inscenace současný vizuál a láká hereckými výkony, které jsou látce i konceptu plně odevzdané. Kladem inscenace je také porozumění shakespearovským tragédiím. Šesták ví, jaké pasáže z her vycizelovat a kdy je použít. Srozumitelně převypráví čtyři osudy, jejichž světy se prolínají skrze společné jmenovatele, jakými mohou být osudové zlo, šílenství, emoce, ambice a vnitřní konflikt. A jistě bychom na tomto přístupu našli i další plusové body, protože i přes to všechno „nepoužité“ komunikuje moderním jazykem, který se nebojí zakoušet divadlo jinak.

Stálice Lounského divadlení DK Jirásek z České Lípy přivezl na své kovově chladné káře svou Matku Kuráž. A když píšu „svou“, myslím tím opravdu jejich. Režisér Václav Klapka se rozhodl vyprávět Brechta po svém, a tak Jirásci hrají silný emotivní příběh o válce a o rodině ve válce. To je přístup absolutně legitimní a – jak dokazuje divácký standing ovation – vysoce účinný. Tohle divadlo skutečně patří hercům, protože se nejedná jen o další z řady nadstandardních výkonů souboru, které jsou již letitou tradicí. Má to svou poctivostí a odevzdaností vybojováno ještě něco navrch. Souhra všech zvolených složek slouží jedinému – udělat velkolepé divadlo, které zasáhne. A ona to ta původní hudba Vladimíra Lee Šolína dokáže. A kdyby náhodou ne, stojí zde s nastoupeným plukem představitelka titulní hrdinky Dita Krčmářová ve své nejlepší herecké formě. O úspěchu svědčí i počet udělených cen. Největší cenou jsou ale divácké ohlasy, které v pochvalném apelu neberou konce. A opět: právem.

Každá mince má však dvě strany – to ví i Matka Kuráž. Proto polemika: „Brecht nebrechtí“. On tenhle teoretik i praktik divadla někde vyleze i přes to, že jej berete po svém a že vás to jeho epické divadlo vlastně až tolik nebere. A to je v pořádku. Hrát v dnešní době Brechta by mohla být pěkná nuda. Jenže Brecht má názor. Dostává se tak do kontrapunktu s inscenací, která čerpá z textu, jenž je typickou ukázkou brechtovského smýšlení. Divadlo pro něho není jen zábavou, ale má být nástrojem společenské změny. Měli bychom přemýšlet o společenských mechanismech, které vedou k válce. Je to kritika její nekonečnosti, kritika kapitalismu. Protože válka životy sice ničí, ale současně a paradoxně válka živí. Proto vykládá svou Kuráž jako „antihrdinku“, která se pohybuje na pomezí matky samoživitelky, silné ženské hrdinky a archetypu obchodnice, která musí přežít. Matka Kuráž je válka a její děti jsou postoje k válce. A jak říká kapesní příručka epického divadla: divák s ní nemá soucítit. Má přemýšlet, analyzovat její jednání, aby si pak sám rozhodl, jestli je její pragmatismus nutností nebo selháním. Brecht jedná minimalisticky, netlačí nás emočně do kouta, aby z nás dostal přitakání hrůzám a tomu, co už víme. Úprava mj. výrazně oslabuje některé zásadní motivy postav (Kuráž, Kuchař, Yvette) a vzniknuvší díry zaplňuje jinou tematickou linkou, opět emotivní. Brechtův odstup zkrátka neexistuje.

A tak se může stát, že již nepůjde o kritiku války či názor na její působení, ale jenom o další bolestnou zprávu o válce. Ale i emoce může vést ke změně – a bude v nás silněji rezonovat. Jen už to tak úplně není Brecht. A proč bychom si ho tedy vybírali, když ho vůbec nepotřebujeme. Autoři takové velikosti se totiž bohužel vždycky trochu „ozvou“. A právě tyto úvahy mají poukazovat pouze na to, jak se ozvou a co s tím. A jestli vůbec něco. Neříkají, co je špatně a co dobře. Interpretativně i fakticky se zamýšlejí. A na tomto válečném poli, zřejmě a možná, nebude ani vítězů, ani poražených.

Mel Calman byl autor komiksů, skečů a karikatur. A to pro plátky jako The Times, The Guardian, The Sunday Telegraph a jim podobné. Byl to minimalista, který zemřel na srdeční záchvat. A taková je i jeho hra, minimalistická a se srdeční slabostí, kterou za něj dopsala „družka jeho života“ Deborah Moggach. V téhle banální a rozvinuté anekdotě se nám dohadují orgány pacienta Henryho – Srdce, Mozek, Žaludek a Penis. A co se asi stane, když se „sejdou“? Moderní moralitka, vtípek zneužívající funkčních stereotypů. Měli bychom na sebe dávat pozor, poslouchat svoje staré tělo a vůbec: naslouchat svému srdci. Protože bývalá manželka je bývalá z nějakého důvodu. Logicky.

Text je neúměrně dlouhý tomu, co říká a co by mohlo být jeho „tématem“. Současně si ale naštěstí nehraje na nic, čím není. Ačkoliv se děj posouvá, často to vypadá, že to nikam nesměřuje. Nebude tedy ani překvapením, že se předloha dříve či později sama vyčerpá a zůstane líbivě viset ve vzduchu.

Inscenace Ochotnického spolku Žumpa má však veliké štěstí. S civilně střídmou režií, s výtečnou chemií a hereckými výkony čtyř hlavních představitelů to dokáže urvat. Ne vždycky a na celé ploše, ale dokáže. Souboru se daří nedělat z této hříčky podbízivou a přisprostlou zábavičku, ale vkusně vtipnou podívanou. Dokáže vydržet všechny nesnáze textu, protože se na věc jde poctivě a chytře. Proaktivně. Stává se (ne)obyčejně hezkým a jednoduchým (v nepejorativním slova smyslu) zástupcem žánru.

A ačkoliv mi moje srdce říká: „Dobrý, už to nech bejt, je to pěkný,“ mozek mě trápí úvahami nad tím, jestli by nešlo více pracovat s mizanscénou. Vše se totiž odehrává v jednom plánu s placatě vyskládanými postelemi. Těch by mohlo i nemuselo být méně, mohly by se nápaditěji využívat a mohlo by se více pracovat s hierarchií či pozicemi orgánů. Inscenace totiž nejlépe funguje v místech, kdy se nespoléhá na svůj rádoby konverzační charakter, ale rozehrává se do a po prostoru. Čím více orgány kmitají, tím více je jasné, že se v těle a s tělem něco děje, na něco se reaguje, podporuje se situace a buduje napětí. Udržuje se také snáz temporytmus, který je třeba hned v úvodu hry nastaven skvěle. Čím více se hraje (nehledě na to, kolik se toho říká), tím více to šlape a více se vyjevuje možnost vhodné nekorektnosti nebo až montypythonovské provokace, po níž by se dalo také volat.

Všechny inscenace ukázaly soubory v nejlepším možném světle, odhalily jejich tvůrčí zájmy, rezonovaly publikem a bylo díky jejich inscenační práci o čem přemýšlet. Letošní ročník byl tedy perspektivní, neboť každý soubor přivezl dobré divadlo a více či méně problematickou předlohu, nad kterou jsme mohli lektorsky i divácky diskutovat. Zpětnou vazbou jsme se snažili být nejen nápomocní, ale také polemizující s látkou či tvarem, neboť naší úlohou bylo mj. kultivovat auditorium, kriticky o věcech uvažovat a posouvat se v divadelním vnímání a cítění dál. Lektorský sbor ve složení Jaromír Hruška, Lukáš Křížek a Jana Stejskalová byl po celou dobu přehlídky ve shodě a o čestných uznáních, cenách a doporučeních rozhodl jednomyslně.

Čestná uznání

DS KLAS Klášterec nad Ohří za scénografické řešení inscenace Kuchyně

Václavovi Poldovi za dramaturgickou volbu a adaptaci předlohy Povídky z kuchyně

Michalovi Šestákovi za koncept inscenace Antiheroes

Zvláštní cena poroty

Souboru Žoviální reciprocita (ZUŠ Louny) za volbu předlohy inscenace Cukrárna Myriam

Ceny

Janu Milotovi za herecký výkon v roli Isaka v inscenaci Kuchyně

Ditě Krčmářové za herecký výkon v roli Matky Kuráže v inscenaci Matka Kuráž

Nikol Kostadinovové za herecký výkon v roli Ágiky v inscenaci Tótovi

Divadlu KOMA za herecký přístup v inscenaci Antiheroes

DK Jirásek za scénograficko-režijní řešení inscenace Matka Kuráž

Vladimíru Lee Šolínovi za původní hudbu k inscenaci Matka Kuráž

DK Jirásek za hereckou souhru v inscenaci Matka Kuráž

Ochotnickému spolku Žumpa Nučice za organicky orgánovou souhru v inscenaci Srdeční slabost

Cena diváka

Ochotnickému spolku Žumpa Nučice za inscenaci Srdeční slabost

Cena ředitele Vrchlického divadla

Vlaďce Zborníkové za výtvarný ráz Lounského divadlení, milou tvář a věrnost divadlu

Doporučení do programu Divadelního Pikniku Most 2025

(v abecedním pořadí)

DS KLAS Klášterec nad Ohří za inscenaci Kuchyně

DK Jirásek Česká Lípa za inscenaci Matka Kuráž (viz též titulní foto z archivu přehlídky_pozn.red.)

Ochotnickému spolku Žumpa Nučice za inscenaci Srdeční slabost

zdroj: amaterskascena.cz

Terapeutický POPAD 2025

Letošní Pražská oblastní přehlídka amatérského divadla s postupem na Divadelní Piknik Most proběhla v Kulturně komunitním centru Koruna v Praze-Radotíně v režii Amatérské divadelní asociace. Ve dnech 27. února až 2. března 2025 jsme zhlédli deset soutěžních představení převážně tragikomického ladění

Autorské divadlo SMYSL, složené z amatérů z Ukrajiny, USA, Česka, Slovenska a Gruzie se objevilo na POPAD už loni, a to s dokumentární koláží, složenou z osobních příběhů účinkujících. Představení se jmenovalo Copak nemluvím česky?! aneb Cizincem proti své vůli a dohromady ho dala autorka a režisérka Violetta Šikina. Letos SMYSL přivezl podobný tvar, který vznikl v rámci projektu Divadlo – škola integrace. Pod názvem Dneska je první den zbytku mého života jsme sledovali příběhy patnácti postav, dílem cizinců, dílem Čechů, které pojí jeden časoprostor – současnost v Praze. Vypovídá se o přátelství (které funguje v každém věku), o strachu ze stáří (dtto), o nutnosti volby a osobní zodpovědnosti… Je mnoho důvodů, proč soubor respektovat – jeho úporná snaha se vyslovit, třebaže „česky převážně s přízvukem“, schopnost nelhat si do kapsy, vůle učit se (oproti loňsku už jsme nesledovali množství slepených výstupů, byla patrná snaha zachytit oblouk jednotlivých příběhů a postav) a ochota svůj kus uvést, třebaže jedna z hereček odjela den před přehlídkou z rodinných důvodů do Izraele… Utkví výstup s dopisem matce v podání Marie Dos Santos, tanec s berlemi … nebo roztančený závěr. Zásadním problémem je neúměrná stopáž (135 minut bez přestávky), jistá jednotvárnost výstupů a omezená schopnost naplnit žánr (pohybujeme se na pomezí, na půdě tragikomedie). Nicméně SMYSL má smysl, o tom není nejmenších pochyb.

DS Proměna pod vedením autorky a režisérky Heleny Kubů funguje v podstatě na podobném principu jako SMYSL – seniorský soubor naplňuje především funkci terapeutickou, možnost setkávání se a zároveň něco vytvořit, a funguje lépe „dovnitř“ než „ven“.  Bakalářský příběh Tři v jednom o třech spolubydlících kamarádkách, které se dohodnou, že s muži skončily, a my sledujeme, co se stane, když to jedna z nich poruší, bohužel trpí nedostatky původního scénáře, stereotypním temporytmem, neúměrně dlouhými přestavbami – a hlavně absentující nadsázkou. Technická stránka při představení v Radotíně fungovala špatně a hercům nepomáhala. (Proměna nemá technika, takže ho musí suplovat režisérka, což je bolest mnoha amatérských souborů.) Tu a tam představení „zasvítilo“: při výstupu Ladislava Kročka coby hluchého kuchaře Rudolfa, při etudě Heleny Dvornické čili Dany, která červené šaty z mládí promění v šálu, nebo při setkání kamarádek po delší době v závěru, kde se objevila odpovídající míra energie.

Režisér Miroslav Řebíček, kmenový režisér a herec DS Hraničář Rumburk, přivezl na letošní POPAD dvě inscenace (a v uplynulém roce ve vlastní režii uvedl ještě o jednu víc, každou v jiném souboru). Tragikomedie Třetí prst na levé ruce Dermota Canavana nabízí silný příběh a výrazné herecké příležitosti pro dvě herečky. V rumburském DS Hraničář ztělesňuje starší rebelku Niamh, jejíž existence skrývá tajemství, debutující Milena Nagelová, vzpomínající Grace Irena Kubicová. Rozhovor dvou povahově i osudem rozdílných sester z rodiny žijící na irském venkově nad fotografiemi z dětství je dobře upraven a v základní rovině i dobře postaven. Hraje se na funkční jednoduché scéně, na níž je pouze stavebnice ze sedáků a historický kazetový magnetofon, zbytek určuje světlo. Bohužel zejména ve druhé polovině jde více o poetické divadlo než důsledné naplňování často drsných situací, tvůrce ještě čeká jejich dokonkretizování, zvěcnění a převedení úvahových a lyrických pasáží do jednání. Mnoho diváků bylo příběhem o ztrátách a cestě ke smíření zasaženo.

Divadlo Riyo je tradiční účastník POPAD, obvykle si vybírá nejednoduché předlohy a nebojí se složitějšího hledání jejich interpretace. Režisér Vilém Zjevný – zjevně David Surmaj – se pustil do absurdní komedie Kdo je pan Schmitt? hojně hraného Sébastiena Thiéryho a připravil pro diváky v sobotu večer zážitek a potěšení z komplexně pojednaného divadla. Z možností, které hra nabízí, zvolili tvůrci cestu komediální, ale povedlo se jim realizací dosáhnout toho, že diváka chvílemi intenzivně mrazí. Během příběhu rodiny očního lékaře Beliéra (nebo Schmitta? Schwarze? Koho vlastně?), v jehož bytu jednou večer zazvoní telefon (který nemá) a neznámý volající se ptá po někom, kdo tam není (opravdu?), si divák klade otázku, nakolik jsou naše rozhodnutí skutečně naše, co určuje naši identitu a osobnost, jaká míra přizpůsobení se okolnostem je možná, aniž bychom ztratili integritu, co představuje pojem „vnitřní svoboda“. Hraje se ve středostavovské kuchyni beze stěn, jíž dominují dveře.  Všichni účinkující osvědčují smysl pro absurdno a ovládají přesnou míru nadsázky. Obzvláště okouzlující je Petra Cachová v roli paní Beliérové/ Schmittové, jež představuje vrchol komformismu: nepochopitelné změny okolností dokáže přijímat bez mrknutí oka a během představení se viditelně proměňuje, a to i fyzicky. Michalu Platkevičovi se daří bravurně zprostředkovat rozpad osobnosti. Připsaná postava, nazvaná „To“, je personifikací sil, které ovlivňují náš svět a postupně mizí, neboť její rozkladnou funkci přebírají lidé; mnozí diváci by se bez ní obešli jako bez zbytečného polopatismu, pro některé byla vítanou pomůckou při orientaci, oč vlastně jde. A tak jediné, co rušilo jinak čistý zážitek, byla nesrozumitelnost mluvy při expresivních scénách. Inscenace Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo získala jak cenu diváka, tak doporučení do programu Divadelního Pikniku v Mostě. (viz titulní foto Jindřišky Netrestové)

Noc bláznů Louise Nowry si divadelní spolek S bojkou v zádech při Vysoké škole ekonomické Praha vyloženě užívá. V komedii se parta pacientů z psychiatrické léčebny rozhodne nazkoušet představení Mozartovy opery Cosi fan tutte, i když nikdo z nich neumí hrát ani zpívat a už vůbec ne italsky.  Zkoušení změní jak hostujícího začínajícího režiséra z „normálního“ světa, tak většinu zúčastněných… Sympatická skupina mladých tvůrců, tu více, tu méně zkušených, pod vedením režisérky Moniky Pulišové vnímá hru jako „komedii plnou střetů jedinečných diagnóz a vtipných momentů“. Tuto premisu naplňují. Hru si vybrali především pro možnost zahrát si postavy bláznů – a v inscenaci na sebe leccos prozrazují, třebaže spíše bezděčně.  Bylo zvoleno netradiční prostorové řešení: díky za odvahu, v ulici na POPAD dosud nikdo nehrál. Stylově čisté bylo předvedení opery na konci, zábavné, ale bohužel mimo sdělení (není prezentováno jako výsledek snažení postav, ale jako samostatný artistní výstup). Pomohlo by přesněji zaměřovat divákovu pozornost, soustředit se na naplňování situací a zobrazovat proces, nikoli výsledek. Nicméně radost ze hry souboru S bojkou v zádech byla nakažlivá.

Dady Box autora a režiséra Ludvíka Pivoňky a divadelníků ze souboru Post Scriptum je přírodní úkaz. I toto divadlo plní zjevně terapeutický účel, je o setkávání a společné tvorbě převážně seniorů. Premiéru měla satirická hra „o neuvěřitelných osudech obstarožních pánů, odložených v bývalé mateřské školce“ v roce 2009, v roce 2011 pak získala tato konverzační gerontokomedie na přehlídce Karlínské jeviště hlavní cenu dr. Vladimíra Veselého, autor a režisér v jedné osobě první cenu a kolektiv cenu za brilantní cit pro kultivovaný humor a vynikající souhru. I po tolika letech lze vše plus minus podepsat – kromě hodnocení předlohy, která má parametry Troškova Kameňáku. Zápletka (se záměnou dvou postav stejného jména a nalezením ztracené dcery) začala až po šedesáti minutách dialogů více či méně vtipných, s množstvím vtípků a špílců (hláška „V případě paternity tohoto druhu u soudu rozhoduje los nezletilého nepříbuzného se soudcem!“ mi z neznámých důvodů utkvěla). Obdivuhodní jsou účinkující s pěticí představitelů „odloženců“ Miroslavem Chocholou, Františkem Kasíkem, Otou Kovaříkem, Ondřejem Typoltem a Janem Řičařem v čele, jejich hravost, nadhled a vědomé naplňování situací baví.

Premiéru Úsměvu Dafné italského autora Vittoria Franceschiho a druhého tragikomického opusu režiséra Miroslava Řebíčka, jsme měli možnost vidět na festivalu Bez zbytečnejch řečí v Plzni před šesti týdny. Stejně jako tenkrát, i na POPAD převedl Robert Kotál Kunesch v roli umírajícího botanika Giovanniho jeden z nejlepších mužských hereckých výkonů přehlídky. Robert je znám mimo jiné jako zakladatel divadelního souboru Ragueneau a jeho práce pro amatérské divadlo obecně, včetně dovážení amatérských představení do plzeňského divadélka JoNáš, je obdivuhodná. Stejně jako akcelerace snahy propojovat a dávat dohromady divadelníky ze všech možných koutů divadelního vesmíru. V tomto případě se sešel s bývalými kolegy z režijní školy ADA, kromě režiséra s Míšou Seghmanovou a Martou Veselou; jedna hraje jeho sestru Rózu (křesťanku se „zelenýma rukama“), druhá bývalou studentku a vědkyni Sibyllu (s níž ho pojil nejen pracovní vztah). Ve scéně Gabriely Pojerové se odvíjí napínavý psychologický příběh s objevenou jedovatou květinou Giovanninou z Bornea v centru. Účinkujícím se daří charakterizovat postavy, zobrazovat proces jejich uvažování, také správně dávkovat informace. Jen tu a tam se režisér příliš spoléhá na sílu textu… Nicméně i díky tomu, jak se inscenace proměnila od premiéry a jak výrazně kvalitativně se posunula, bylo radostí Úsměv Dafné sledovat.

Art Club Ferdinand, sdružení obyvatel a chatařů z Hlásné Třebaně, dělá pro svoji komunitu spoustu záslužné práce – organizuje místní kulturu, pořádá koncerty, výstavy apod. Členové divadelního souboru, založeného pod touto hlavičkou v roce 2023, přivezli na POPAD sousedskou buranskou komedii Jakuba Fabela Instalace, dobře udělaný programový leták a nemalou dávku arogance.

Smrt v brokátové pohovce Lucille Fletcher je předloha slavného filmu Nespavost s Elizabeth Taylor v hlavní roli. Detektivní drama se začíná odvíjet od okamžiku, kdy Elena Wheelerová uvidí oknem v sousedním domě mrtvolu muže na pohovce potažené zeleným brokátem, jež ale před příjezdem policie zmizí. Závěrečný cliffhanger mění sled zdánlivě iracionálních jevů, podivných okolností a nepochopitelných faktů v realizaci velmi racionálního plánu pomsty. DS UCHO TJ Sokol Praha-Uhříněves s režisérem Matějem Špalkem v čele hraje noir příběh v poctivě založené scéně Petra Kořínka. (Velmi osvěžující – pro některé soubory scénografii představují vypůjčené židle…). Inscenace doplácí na ne zcela zvládnutou analytickou práci a její realizaci – všechno má stejnou důležitost, divákovi nejsou nabízeny stopy skutečné i falešné tak, aby je zaznamenal, vztahy jsou ve slovech, nikoli ve fyzickém jednání. Navíc dopolední hodina přispěla k tomu, že někteří účinkující výrazně podehrávali. Takže děj byl sice převyprávěn, závěrečné odhalení překvapilo, ale bez hlubšího zaujetí, protože nebylo budováno napětí, tím pádem chyběla i gradace. Přesto někteří diváci deklarovali, že si představení užili: příběh ala Hitchcockovo Okno do dvora byl pro ně sám o sobě atraktivní – a Adéla Žofková v hlavní roli jím respektuhodně provázela.

Utíkej, smrtko, utíkej! je u nás jediný hraný kus Sauliuse Šaltenise, jeho prozaická podoba vyšla v osmdesátých letech v novele Ořechový chléb. Dramaturgyně a režisérka Věra Mašková předlohu upravila pro divadelní soubor SUMUS. Převedla příběh o lásce dvou mladých, jejich rodičích a jedné krávě, v němž tušíme nejen výpověď o nelehké cestě do dospělosti, ale i o historii a osudu Litvy, do sledu poetických obrazů. Stvořila svět, který je relativně v pořádku, přestože – nebo právě proto, že v něm živí hovoří s mrtvými. Jako obvykle v případě SUMUS jsme sledovali poučené, dobře vystavěné a od všech účinkujících (těch zkušenějších i nováčků) dobře odvedené představení. Využívá se postupů antiiluzivního divadla, pracuje s jevištním znakem a scénickou metaforou. Výrazně zaujal Tobiáš Frýdl v roli Andriuse a Roman Solčány jako Antanas. A krásnější krávu, než jakou byla Anna Murphy, bychom na českých jevištích pohledali…  Přes takřka nesnesitelné technické problémy (opět supluje osvětlovače a zvukaře režisérka) získala inscenace Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS doporučení do programu Divadelního Pikniku v Mostě.

Byly to výživné tři a půl dne, v kontextu toho, co se děje ve světě, doslova a do písmene terapeutické. Velký dík patří Magistrátu hlavního města Prahy za poskytnuté finance. A také Amatérské divadelní asociaci s Jakubem Pilařem v čele, technikovi Pavlu Stráníkovi a souboru Gaudium (ten pečoval o soubory a během víkendu nakrmil sto lidí). V hledišti sedělo na jednotlivých kusech v průměru padesát diváků, kteří se v hojném počtu účastnili rozprav po představení (neboli „pozápasových debat“, jak je nazýval moderátor Pepé Šedivý). Škoda jen nefungující kavárny či jiné osvěžovny pro diváky. A také toho, že do sálu se na přehlídková představení chodilo poněkud nedůstojně přes dvůr.

Lektorský sbor pracoval ve složení dramaturgyně Petra Richter Kohutová (předsedkyně), režisér Jaroslav Kodeš, herečka Eva Kodešová (důstojný záskok za Hanu Marvanovou, která na poslední chvíli ochořela) a výtvarnice Jana Stejskalová. Doporučení byla udělena dvě – inscenaci Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo a Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS.

POPAD 2025 – výsledky

Čestné uznání

Elišce Challise za herecký výkon v představení Dneska je první den zbytku mého života Autorského divadla SMYSL

Marii Dos Santos za herecký výkon v představení Dneska je první den zbytku mého života Autorského divadla SMYSL

Irině Yevstigneyevě za herecký výkon v představení Dneska je první den zbytku mého života Autorského divadla SMYSL

Ladislavu Kročkovi za roli Rudolfa v představení Tři v jednom DS Proměna

Miroslavu Řebíčkovi a Martinu Růžičkovi za dramaturgickou úpravu hry Třetí prst na levé ruce pro inscenaci DS Hraničář Rumburk

Mileně Nagelové za roli Niamh v představení Třetí prst na levé ruce DS Hraničář Rumburk

Petře Tomanové za roli Cherry v představení Noc bláznů souboru S bojkou v zádech

Adamu Zrckovi za roli Douga v představení Noc bláznů souboru S bojkou v zádech

Heleně Zajícové za roli Vrchní sestry v představení Dady Box souboru Post Scriptum

Anně Pourové za roli dcery Dáši v představení Dady Box souboru Post Scriptum

Miroslavu Řebíčkovi za režii inscenace Úsměv Dafné DS Ragueneau Plzeň

Petru Kořínkovi za realizaci scény inscenace Smrt v brokátové lenošce DS UCHO

Adéle Žofkové za roli Eleny Wheelerové v představení Smrt v brokátové lenošce DS UCHO

Věře Maškové a Barboře Zajíčkové za vytvoření scénického obrazu v inscenaci Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS

Anně Muphy za roli Krávy v představení Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS

Cena

Ireně Kubicové za roli Grace v představení Třetí prst na levé ruce DS Hraničář Rumburk

Davidu Surmajovi za režii inscenace Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo Praha

Petře Cachové za roli Paní Schmittové/ Beliérové v představení Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo Praha

Michalu Platkevičovi za roli pana Schmitta/ Beliéra v představení Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo Praha

Miroslavu Chocholovi, Františku Kasíkovi, Otovi Kovaříkovi, Ondřeji Typoltovi a Janu Řičařovi za souhru v představení Dady Box souboru Post Scriptum

Robertu Kuneschovi za roli Giovanniho v představení Úsměv Dafné DS Ragueneau Plzeň

Tobiáši Frýdlovi za roli Andriuse v představení Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS

Romanu Solčánymu za roli Antanase v představení Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS

DOPORUČENÍ DO PROGRAMU CP DIVADELNÍ PIKNIK MOST

Divadlo Riyo Praha – Sébastien Thiéry: Kdo je pan Schmitt?, režie David Surmaj

DS SUMUS Praha – Saulius Šaltenis: Utíkej, smrtko, utíkej!, režie Věra Mašková

zdroj: amaterskascena.cz

Turnov, Žlutomodrý kocour

Porota: Michal Samir, Milan Schejbal, Tereza Marečková

Nominace: neudělena

Doporučení: OLDstars Praha / Svatba

Doporučení: Statické divadlo Frýdek-Místek / Básník

zdroj: nipos.cz

Žánrově pestrý Červený Kostelec 2025

28. krajská východočeská přehlídka činoherního a hudebního divadla v Červeném Kostelci se konala ve dnech 13.-16. 2. 2025 v Divadle J. K. Tyla. Jedna z prvních letošních postupových přehlídek nabídla jedenáct představení deseti souborů.

K vidění byla česká klasika z nejklasičtějších (Stroupežnického Naši furianti a Tylův Strakonický dudák), klasika z nejklasičtějších světová (Lorcův Dům Bernardy Alby a Shakespearův Sen noci svatojánské), dnes již klasika detektivní (Past na osamělého muže, zde uvedená pod starším názvem Stalo se v Chamonix) i zástupci dramatiky 21. století (Vítr ve větvích topolů, Dadákovi Poutníci do Lhasy, adaptace Pratchettových Soudných sester). Objevily se dva autorské tituly, C´est la vie Dominiky Vondráčkové a Jeho vlasť Petra Hakena. Vedle sebe se ocitla představení nejmladší generace (zmíněné C´est la vie v podání orlickotýnišťských Pobertů) a generace nejzralejší (zástupci domácího DS Na tahu v Sibleyrasově Větru ve větvích topolů), vedle čistě ženského titulu (Dům Bernardy Alby) se objevil čistě mužský (Vítr ve větvích topolů). A po boku zkušených účastníků, které v Červeném Kostelci vídáme téměř každý rok, stanuli nováčci z Lovčických ochotníků. A pro zajímavost – přehlídku navštívilo 173 aktivních účastníků (mínus tři Holky Elky a jejich tým – dvanácté představení z programu přehlídky vypadlo pro nemoc) z Královéhradeckého, Pardubického a Libereckého kraje.

Náchodská divadelní scéna, v jejímž rámci se profilují tři skupiny (veteráni, generace 2015 a nadějní gymnazisté), se červenokostelecké přehlídky účastní pravidelně. Tentokrát si režisér Petr Dudáček k realizaci vybral Tetu z Brazílie, komedii údajného krále francouzského bulváru Jeana Barbiera. Komedie se skládá z atraktivních motivů vytrhaných z klasických francouzských frašek (manželská nevěra na několikerý způsob, láska společensky, majetkově a v tomto případě i věkově nerovných partnerů, nečekaná návštěva vzdálené příbuzné, trable s penězi…), které jsou nicméně seskládány za sebou bez průběžné linky, jež by divákovi dala důvod, aby ho představení zajímalo až do konce. Nepomáhá překlad Jana Cimického, v mnoha případech neodpovídající obsazení (výjimkou typem i schopnostmi je Anna Dubnová v titulní roli a Vratislav Hanuš jako inspektor Holub) a nedostatečné uchopení žánru.

DS Na tahu Červený Kostelec se s režisérem Rostislavem Hejcmanem pustil do hry francouzského dramatika Géralda Sibleyrase Vítr ve větvích topolů. (viz úvodní foto Ivo Mičkala) Sibleyras je u nás znám jako autor dialogické Půldruhé hodiny zpoždění nebo zejména amatéry uváděné politicko-buranské frašky Ať žije Bouchon! Vítr ve větvích topolů přeložil Tom Stoppard do angličtiny a jeho anglický název, Heroes čili Hrdinové, ač se odchyluje od originálu, lépe vystihuje téma, které by se dalo shrnout sentencí „stáří není pro zbabělce“. Laskavá konverzační tragikomedie nabízí vynikající role pro tři zralé herce a kamenného psa a líčí přípravu hrdinů ala Jonassonův stoletý stařík na útěk z domova důchodců před „smrtelným nebezpečím“ ze strany řádové sestry Madeleine. O život v té hře skutečně jde, ale úplně jinak… Červenokostelecká inscenace mimo jiné zahajovala loňský Jiráskův Hronov. Pavel Zuzek, Jan Brož a Pavel Labík v rolích vojáckého Gustava, omdlévajícího Fernanda a asertivního Reného jsou vynikající, rozumějí tragikomickému životnímu pocitu a umějí ho sdělit, hrají konkrétně a bez sentimentu – a zejména díky nim inscenace, která je i velmi solidně režijně vystavěná, funguje. Během rozpravy po představení tak bylo možné mluvit o subtilnějších tématech, třeba o možných režijních akcentech.

Každá inscenace Novoměstské divadelní sebranky je experimentem svého druhu, NODIVSE nikdy nevstupuje do stejné řeky. Pod vedením režisérky Lucie Kotěrové začali v roce 2018 rasantní úpravou Shakespearovy Půjčky za oplátku, pokračovali středověkou moralitou Odsouzení Hostiny, postupy dramatické výchovy vystavěnou autorskou inscenaci Nahoru na horu – a letos přivezli Stroupežnického Naše furianty. Inscenaci s podtitulem „sousedská veselohra z obce, kde všichni všechno vědí“ uvádějí v epizující úpravě a hrají ji více než rok. Příběh seškrtali na anekdotu a pokusili se ho prezentovat formou jarmarečního divadla, včetně rámujících zpěvů lidových písní doprovázených živým harmonikářem, s náznakovou scénografií a herectvím postaveným na typech, zbavených veškeré psychologie. Tento způsob Stroupežnického se již po půlhodině ukázal jako poněkud nešťastný, vzpíraly se postavy i příběh; navíc režii chyběla důslednost a většina účinkujících hrála nepřesně. Nicméně i když se letos nezadařilo, soubor, řečeno slovy Aleše Bergmana, „dobře tluče na dveře“.

DS Vrchlický z Jaroměře si zopakoval téma ženství a mateřství – po Čapkově Matce se pustil do Domu Bernardy Alby (F.G. Lorca) a přivedl na jeviště deset žen a hudebníky s kytarou a cajonem. Režírovala Stanislava Glembek. Ta zároveň v představení tančí, je personifikovanou svobodou, symbolem vzpoury, obrazem kříže, ale také kamenovanou padlou ženou. Hodinu a půl trvající inscenace je silná v obrazech spolubytí ženských společenství, dívčí skrze Bernardiny sestry, zrale ženské skrze Bernardu, Poncii a Prudencii – těm nechybí jistá autenticita – ale zaostává vedení ke sdělení obecnějších témat. Červenokostelecké představení navíc trpělo nedostatečnostmi v oblasti mluvy, často nebylo rozumět. Nekoncepčně působilo používání hudby nahrané a živé, také důvod přítomnosti hudebníků na scéně se nepodařilo ozřejmit. Přesto představení udrželo pozornost diváků po celou dobu. V dobrém typovém obsazení zaujala zejména Eva Urbancová jako služebná Poncia, velmi konkrétní ve své plebejskosti, a Ludmila Rindová jako Angustias. A je obdivuhodné, že představení vůbec proběhlo – hrálo se se třemi záskoky.

Spolek divadelních ochotníků Úpice brázdil donedávna česká jeviště se svým hitem, Smetanovou Prodanou nevěstou, provedenou s obdivuhodnou energií. Loni v Červeném Kostelci překvapil uvedením Kunderovy Královny Dagmar. Tentokrát uvedl pod vedením debutujícího režiséra Lukáše Králíka Pratchettovy Soudné sestry v překladu Stephena Briggse a, jak jinak, v úpravě Hany Burešové a Štěpána Otčenáška. Inscenace je vynikající pro Pratchettovce-začátečníky, protože příběh je přehledně převyprávěn a všechny linky (s výjimkou té s duchem krále Verence, která je sice zahájena, ale vytratí se do neznáma) mají čitelný začátek, prostředek a konec. Bohužel retardují přestavby a předělová hudba, která zdržuje a k tomu vede k pocitu jednotvárnosti. Sympatické je herecké obsazení s trojicí čarodějek v čele (Irena Vylíčilová jako Bábi Zlopočasná, Jana Hüblová jako Stařenka Oggová a vynikající Helena Košťálová jako Magráta Česneková) a spolupráce zkušenějších herců s nováčky. Inscenační výsledek je velmi slušný. Nicméně příběhy Terryho Pratchetta i nadále čekají na odvážlivce, kteří jeho literární kvality převedou do divadelního jazyka.

Lovčičtí ochotníci (čili LOOCH) se v Červeném Kostelci objevili poprvé. Přivezli rasantní úpravu čilépe vlastní autorskou verzi Snu noci svatojánské, která zachovává oba světy (Athény s Theseem a Hippolytou a les o svatojánské noci s Oberonem, Pukem a Titanií) a dějovou linku čtveřice milenců, matených přes šťávu z laskavce. Zcela zmizela linie řemeslníků, přibyly tři zralé ženy, které příběhem provázejí. Kámen úrazu je divácké očekávání – Lovčičtí svůj kus uvádějí jako Shakespeara, ale ve skutečnosti jde o představení na motivy, žánrově o výpravnou pohádku se zpěvy pro rodiče s dětmi. Jsou zachovány některé Shakespearovy verše v překladu Václava Renče, ale častěji je nahrazují písně režiséra Vladimíra Beňa, dílem parafráze Shakespearových sonetů, dílem odkazy na monolog bratra Vavřince v Romeovi a Julii atd. Sousedské představení v sobě má určitou míru zábavnosti a poklona patří režisérovi, který vše dokázal přizpůsobit svému ansámblu, jeho danostem a schopnostem.

Pobertové z Týniště nad Orlicí loni přivezli komediální detektivku Když končí hra z pera členky souboru Dominiky Vondráčkové, s originálním základním nápadem (mladí adepti herectví si přivydělávají padělatelstvím). Letos uvedené drama C´est la vie, opět Dominiky Vondráčkové v roli autorky, režisérky a představitelky role Heleny, jako by bylo inspirované filmovým muzikálem Mamma Mia! (odehrává se na řeckém ostrově, kde se dějí věci…). Pokouší se ukázat, jak se promění náš pohled na situaci, když nahlédneme za masky postav a odhalíme skutečnou podstatu jejich vztahů. Toho odhaleného je až až – nefungující komunikace, nevěra, manipulace, domácí násilí… Fakt, že soubor má šestnáct členů, kteří chtějí být, zkoušet a hrát kolektivně, je velmi sympatický, ale projevuje se to mimo jiné v tom, že všichni mají na jevišti stejnou energii, stejný rytmus řeči, stejnou dynamiku pohybu, což vede ke stereotypu a k tomu, že divákovi jedna postava splývá s druhou. K tomu všechny závažné problémy, které se ve hře řeší a které členy souboru nepochybně zajímají (v průběhu představení rozdávají letáčky o poradně proti domácímu násilí), jsou jen nahozeny v dialozích bez hloubky i emocionálního účinku. Je nepochybné, že soubor ví, co chce sdělit a proč – a naučit se, jak to udělat, je jeho úkol do budoucna.

Exil Pardubice je zkušený soubor, který často opouští svou komfortní zónu. V sobotu odpoledne uvedl hru Matěje Dadáka z roku 2018 Poutníci do Lhasy a postaral se o nejkontroverznější příspěvek do programu červenokostelecké přehlídky. Černá komedie o bizarní sektičce, která plánuje svůj odpor vůči spojenému fousáčstvu celého světa vyjádřit atentátem na dalajlámu a přípravy realizuje s obdivuhodnou neschopností, má problémy už v předloze. Lidově řečeno „honí mnoho zajíců“ a její devizou je spíše zachycení paranoidní atmosféry a znepokojení stavem světa než kompaktní příběh. Režisérka Naďa Kubínová ve spolupráci s Lucií Haškovou a s požehnáním autora vytvořila obratnou úpravu, která mnohé z těchto problémů eliminuje. Jako hlavní téma zvolila přátelství, které se stává toxickým, také se pokusila sjednotit žánr, který v původním textu výstup od výstupu kolísá. Bohužel ne všechno, co textová úprava vyřešila, se podařilo následně vtělit do inscenačního tvaru. Řemeslná disponovanost souboru je nicméně nesporná. Sektičku v podání zkušených „Exiláků“, Aleše Dvořáka, Lukáše Kopeckého a Matěje Karase, doplnil v roli Jesetera Matěj Hromádka, kterého pamatujeme z loňska z titulní role jesličkovského Krále Ubu. Nejlépe vychází hravý výstup s testováním detektoru výbušnin a také scéna policejního výslechu s laktační komplikací, která připomíná McDonaghova Pana Polštáře a ve které exceluje režisérka v roli Horké.

Náchodská divadelní scéna letos podruhé – a v sobotu podruhé vynikající výkon režisérky v menší roli. Past na osamělého muže čili Stalo se v Chamonix Roberta Thomase, autora Osmi žen a dalších well-made-plays, byla uvedena opět v překladu Jana Cimického. Ve výborně napsané detektivce ohlásí manžel zmizení své ženy a následně sledujeme krok za krokem vyšetřování, v jehož rámci nic není tím, čím se zdá. Náchodská inscenace je poctivě udělaná klasická činohra, dobře vyložená i strukturovaná, s funkční scénou a solidními hereckými výkony, jimž vedle Pavla Ryse coby Corbana a Cyrila Šourka jako komisaře vévodí právě režisérka Ludmila Šmídová v roli Ošetřovatelky. V rámci červenokostelecké reprízy totiž působila zejména první třetina herecky introvertně. Poté, co paní Šmídová vnesla na jeviště správnou kombinaci schopnosti inteligentně a konkrétně naplnit dvojakost své postavy a diváky si tzv. „povodit“, plus správnou míru exprese, strhla ostatní účinkující a ke konci jsme spěli s obdivuhodnou dynamikou a energií.

Autorská Jeho vlasť, pásmo na motivy šesti programních symfonických básní Mé vlasti Bedřicha Smetany s návodným „odehrává se sem tam v současnosti, sem tam za onoho času v okolí Vltavy od Šumavy až k Mělníku“, je dílem režiséra Petra Hakena a Turnovského divadelního studia. Inscenace se pokouší být syntetická: scénografie s jedním ústředním objektem, neckami, používá projekci – ilustrace z Jiráska; kostýmy začínají od lederhosen a pokračují přes trička s nápisy „Fuck Žižka“ či „I love Přemysl“, dívky začínají závoji a dospívají ke koženým korzetům; zní hudba reprodukovaná – samozřejmě většinou Smetana, naživo pak Čechy krásné, Čechy mé, Ktož sú boží bojovníci a podobně; herecké akce jsou dílem pohybové, dílem činoherní; použitý jazyk tu a tam současný obecný, tu a tam stylizovaný, mísící němčinu s češtinou…   Ze sledu etud popisujících, kterak dva germánští muži a dvě slovanské ženy plují po Vltavě a přehrávají si staré pověsti české s punkovou nadsázkou, si zapamatujete hlavně to, že Smetana byl pivovarský synek a že „böhmisches Paradies“ jsou pivo, vepřo, holky. Cituji jednoho z diváků – „prostě Haken“.

Kdo jiný by měl inscenovat Tyla než vlastenecký divadelní spolek? V tomto případě Vlastík z Vrchlabí, kterému se ale podařilo stvořit moderní adaptaci starého příběhu při dodržení klasického činoherního přístupu.Báchorku z roku 1847 Strakonický dudák aneb Hody divých žen režisér Tibor Hájek výrazně seškrtal a upravil a vytvořil osmdesátiminutový fungující inscenační tvar s náznakovou scénou, jednoduchými kostýmy a opulentní původní hudbou. Příběh Švandy, který trpí pocitem výlučného umělce, jemuž by měl patřit celý svět a za jeho neúspěchy může vždycky někdo druhý, nabyl díky obsazení generační přídech. Působivá je scéna na popravišti, kde je Švanda atakován nikoli strašidly, ale vlastními vnitřními démony. A sdělení příběhu z 19. století se mimo jiné díky výkladu postav a ústřední herecké čtveřici – Patriku Papouškovi v titulní roli, Markétě Vajdíkové coby Dorotce, Liboru Kukačkovi coby Kalafunovi a Lence Skavroňové jako Kordule – podařilo posunout výrazně k dnešku.

Přehlídku pořádá Centrum uměleckých aktivit, Volné sdružení východočeských divadelníků, Městské kulturní středisko Červený Kostelec a Divadelní soubor NA TAHU s finanční podporou Královéhradeckého kraje a Ministerstva kultury ČR. Lektorský sbor pracoval ve složení Aleš Bergman (předseda poroty), Petra Richter Kohutová, Lukáš Rieger a Regina Szymiková, tajemnicí byla Kateřina Fikejzová Prouzová. Nejčastěji se v rámci rozhovorů po představeních řešil žánr a kterak ho naplnit. Doporučení do programu Divadelního Pikniku Most obdržel DS Na tahu Červený Kostelec s inscenací Vítr ve větvích topolů a Exil Pardubice s Poutníky do Lhasy.

Výsledky KP Červený Kostelec 2025

Čestná uznání

Anně Dubnové za roli tetičky Klementýny Fichonové v inscenaci Teta z Brazílie Náchodské divadelní scény

Rostislavu Hejcmanovi za režii inscenace Vítr ve větvích topolů DS Na tahu  Červený Kostelec

Lucii Kotěrové za úpravu Našich furiantů NODIVSE Nové Město nad Metují

Kláře Šrůtkové za roli Verunky v inscenaci NODIVSE Nové Město nad Metují

Evě Urbancové za roli Poncie v inscenaci Dům Bernardy Alby DS Vrchlický Jaroměř

Ludmile Rindové za roli Angustias v inscenaci Dům Bernardy Alby DS Vrchlický Jaroměř

Ireně Vylíčilové za roli Bábi Zlopočasné v inscenaci Soudné sestry SDO Alois Jirásek Úpice

Janě Hüblové za roli Stařenky Oggové v inscenaci Soudné sestry SDO Alois Jirásek Úpice

Petru Košťálovi za roli Šaška v inscenaci Soudné sestry SDO Alois Jirásek Úpice

Vladimíru Beňovi za adaptaci Snu noci svatojánské pro inscenaci Lovčických ochotníků

Anně Petrovické za roli Elfa v inscenaci Sen noci svatojánské Lovčických OCHotníků Lovčice

Pavlu Petrovickému a Heleně Volejníkové za výpravu v inscenaci Sen noci svatojánské Lovčických OCHotníků Lovčice

Barboře Johanidesové za roli Lukrécie v inscenaci C´est la vie DS Pobertové Týniště nad Orlicí

Pavlu Rysovi za roli Daniela Corbana v inscenaci Stalo se v Chamonix Náchodské divadelní scény

Monice Heinzelové za roli Florence v inscenaci Stalo se v Chamonix Náchodské divadelní scény

Patriku Papouškovi za titulní roli v inscenaci Strakonický dudák aneb Hody divých žen Vlasteneckého divadelního spolku Vlastík Vrchlabí

Markétě Vajdíkové za roli Dorotky v inscenaci Strakonický dudák aneb Hody divých žen Vlasteneckého divadelního spolku Vlastík Vrchlabí

Liboru Kukačkovi za roli Kalafuny v inscenaci Strakonický dudák aneb Hody divých žen Vlasteneckého divadelního spolku Vlastík Vrchlabí

Lence Skavroňové za roli Korduly v inscenaci Strakonický dudák aneb Hody divých žen Vlasteneckého divadelního spolku Vlastík Vrchlabí

Tiboru Hájkovi za dramaturgickou koncepci inscenace Strakonický dudák aneb Hody divých žen Vlasteneckého divadelního spolku Vlastík Vrchlabí

Ceny

Pavlu Zuzkovi za roli Gustava v inscenaci Vítr ve větvích topolů DS Na tahu Červený Kostelec

Janu Brožovi za roli Fernanda v inscenaci Vítr ve větvích topolů DS Na tahu Červený Kostelec

Pavlu Labíkovi za roli Reného v inscenaci Vítr ve větvích topolů DS Na tahu Červený Kostelec

Lucii Kotěrové za scénografii v inscenaci NODIVSE Nové Město nad Metují

Heleně Košťálové za roli Magráty Česnekové v inscenaci Soudné sestry SDO Alois Jirásek Úpice

Nadě Kubínkové za režii inscenace Poutníci do Lhasy Divadla Exil Pardubice

Divadlu Exil Pardubice za ansámblové herectví v inscenaci Poutníci do Lhasy

Ludmile Šmídové za roli Ošetřovatelky v inscenaci Stalo se v Chamonix Náchodské divadelní scény

Doporučení do programu CP Divadelní Piknik Most: 

DS Na tahu Červený Kostelec, Gérald Sibleyras: Vítr ve větvích topolů, režie Rostislav Hejcman (viz úvodní foto, autor fotografie Ivo Mičkal)

Exil Pardubice, Matěj Dadák: Poutníci do Lhasy, režie Naďa Kubínková

zdroj: amaterskascena.cz

Divadelní salon paní Ljuby 2024

DIPLOMY

Cenu za roli Ruth v inscenaci DS Právě začínáme Holky z kalendáře získává Eva Bartošová

Cenu za roli Chris v inscenaci DS Právě začínáme Holky z kalendáře získává Klára Šimicová

Cenu za roli Annie v inscenaci DS Právě začínáme Holky z kalendáře získává Jana Keilová

Cenu za realizaci kostýmů v inscenaci Holky z kalendáře získává DS Právě začínáme

Cenu za autorsko-režijní koncept a výtvarné řešení v inscenaci DS Vojan Popelka: Bylo, nebylo? získává Tomáš Čivrný

Cenu za roli Roberta v inscenaci DS Vojan A do pyžam! získává Tomáš Čivrný

Cenu za roli Brigitte (služky) v inscenaci DS Vojan A do pyžam! získává Žaneta Bergmanová

Cenu za režii v inscenaci DS Vojan A do pyžam! získává Jaroslav Vondruška

Cenu za scénografii v inscenaci Co se stalo o Vánocích? získává DS Slánská scéna

ČESTNÁ UZNÁNÍ

Za herecký výkon v inscenaci DS 1. neratovické divadelní Paní z ledu získává Marie Živná

Za roli Káje v inscenaci DS 1. neratovické divadelní Paní z ledu získává Martin Peprný

Za herecký výkon v inscenaci DS 1. neratovické divadelní Paní z ledu získává Marta Veselá

Za režii inscenace DS Právě začínáme Holky z kalendáře získávají Jana Sůvová a Klára Šimicová

Za roli Macechy v inscenaci DS Vojan Popelka: Bylo, nebylo? získává Marcela Zajíčková

Za roli Žanety v inscenaci DS Vojan Popelka: Bylo, nebylo? získává Žaneta Bergmanová

Za hudební a pěvecké nastudování v inscenaci České Vánoce získává DS Skaláček Tisá

Za roli Bernarda v inscenaci DS Vojan A do pyžam! získává František Černý

Za roli Jacqueline v inscenaci DS Vojan A do pyžam! získává Milena Pohořalá

Za pěvecké nastudování v inscenaci Charleyova teta získává DS Jiřího Voskovce

Za roli Franty v inscenaci DS Slánská scéna Co se stalo o Vánocích? získává David Šarboch

Za roli Vypravěčky v inscenaci DS Slánská scéna Co se stalo o Vánocích? získává Hana Kunertová

Za hudební a pěvecké nastudování v inscenaci Co se stalo o Vánocích? získává DS Slánská scéna

CENA STAROSTY MĚSTA

získává DS Slánská scéna za inscenaci Co se stalo o Vánocích?

CENA MARIE A FRANTIŠKA ŽIVNÝCH

získává Tereza Robochová za roli Gerdy v inscenaci DS 1. neratovické divadelní Paní z ledu

POSTUP NA NÁRODNÍ PŘEHLÍDKU

Porota vybrala představení  PANÍ Z LEDU k postupu na národní přehlídku POPELKA RAKOVNÍK.

Porota vybrala představení POPELKA: BYLO, NEBYLO? na národní přehlídku POPELKA RAKOVNÍK a KRAKONOŠŮV DIVADELNÍ TÝDEN ve Vysokém nad Jizerou.

POROTA: Z. Janál, M. Král, R. Vencl, J. Kališová, K. Holánová, G. Macků

zdroj: amaterskascena.cz