Porota: Vít Malota, Alice Olmová, Sylvie Vůjtková

Nominace: neudělena

Doporučení: Místecké divadlo PROZATiM, Frýdek-Místek / Účet

Divadelní Kojetín ovládli netradiční čerti a andělé

Letošní 32. ročník Divadelního Kojetína se tradičně nesl ve velmi přátelském, neformálním duchu. Festival zahájil již tradičně dětský folklórní soubor Bezměrováček, tentokráte s hravým vystoupením na téma zabíjačka. Každá inscenace byla navíc opět uváděna zábavnou „kramářskou písní“ v podání Milana Zahradníka (harmonika, zpěv) a Hany Svačinové (zpěv), v níž se s nadsázkou pojmenuje, na co se diváci mohou těšit. Pravidelné zapojení malých folkloristů do zahájení, hravé uvádění inscenací i obsáhlý, nápaditý zpravodaj Divadelní Koječák a divácké hlasování souvisí nejen s aktivitami pořádajícího Městského kulturního střediska pod vedením Hany Svačinové, ale i jejich snahou, aby se festival stal se svou neopakovatelnou vstřícnou atmosférou nedílnou součástí kulturního života obce. A pořadatelům se to daří.

KONVERZAČKY V PŘEVAZE

Krajské přehlídky často předkládají ve své nabídce i část konverzačních či situačních komedií, které jsou u souborů oblíbené, protože nabízejí jednak vtipné situace a dialogy, zdánlivě jednoduché, realistické inscenační postupy, ale splňují i předpoklad divácké atraktivity u mainstreamového publika. V Kojetíně bylo možno zařadit do této linie inscenace Tchýně na zabití (Hanácká scéna Kojetín), Tři na lavičce (Divadlo Václav), Půldruhé hodiny zpoždění  (Divadlo Brod) a do jisté míry i detektivní komedii Osm žen (Kroužek Divadelních ochotníků Hvozdná).

Tchýně na zabití Jakuba Zindulky je umně sepsanou komedií, sestavenou z klišé, v níž je novopečený, tajně sezdaný manželský pár vystaven atakům tchýní z obou stran, které jsou zároveň nekompatibilní k sobě navzájem. Ve druhé části se jako v jakémsi očistci ocitnou obě tchýně jako duchové v bytě novomanželů, aby k sobě alespoň po smrti našly cestu a sblížily se. Bakalářská konverzačka se tedy ve druhé půli zlomí v duchařskou komedii. V nikterak objevné hře dbali všichni čtyři herečtí představitelé na jevištní mluvu. V rolích dvou tchýní Michaela Němčáková jako matka ženicha vsadila na drakonickou  uřvanou polohu, která se ovšem brzy vyčerpala a stala se stereotypní. Komediální  rovinu textu lépe ovládala  Marie Němečková, svou tchýni, v hippeasáckém období zastydlou Gene, vybavila dokonce i jemnými podehranými komentáři či ulítlými postpubertálními projevy. Veronika Vyskotová a Lukáš Chmela coby novomanželský pár mohli prokleslit parterský vztah s větší měrou vzájemné kontaktnosti, nicméně inscenace samozřejmě bodovala u domácího publika.

Dvojici ryze komorní her (Tři na lavičce Aldo Nikolaje a Půl druhé hodiny zpoždění Jeana Della a a Géralda Sibleyrase) spojovalo to, že v obou případech výběr titulu úzce souvisel s hereckým obsazením přímo na tělo hlavních protagonistů, protože oba soubory mají ve svém středu velmi zralé herecké osobnosti.

Z tohoto nepřímého „souboje“ vyšli na přehlídce lépe Václavovští s oblíbenou „lidskou“ komedií o samotě ve stáří Tři na lavičce. Josef König jako živelnější Silvestr a prvorepublikově nonšalantní Ctirad Bartoň vytvořili velmi přesvědčivou dvojici sympatických pětasedmdesátníků, mezi nimiž se zrodí pevné přátelství a snaha uniknout z předurčeného a očekávaného dožívání, Jana Kozičková coby bezprostřední sousedka a milovnice koček Ambra doplňovala jejich hereckou souhru. Režiséři Tomáš Hradil a Pavel Dorazil (byli podepsáni také pod režií Tchýně na zabití) svou hereckou interpretaci textu ozvláštnili symbolickou postavou Osudu, která vytvářela temnější, bluesovou atmosféru předělů mezi jednotlivými obrazy.

Také dvojice Roman Švehlík a Kateřina Nakládalová (pod hlavičkou divadla vystupuje jako host) v laskavé konverzační komedii Půldruhé hodiny zpoždění Divadla Brod dokazují, že jsou zkušenou hereckou dvojicí, která má schopnost na sebe velmi dobře partnersky reagovat. Ve hře, v níž manželé v takřka důchodovém věku začnou řešit místo společenské návštěvy, na niž mají společně odejít, svůj vztah, nenaplněné osobní ambice i neutěšený sexuální život, k sobě typově dobře ladí. Festivalová repríza však trpěla textovými nejistotami, rozvolněním temporytmu a místy i obecným režijním uchopením mizanscén, což přičítám mimojiné tomu, že režisér Roman Švehlík nemůže zevnitř inscenace zcela dohlédnout účinek komedie jako celku.

Interpretace hry Osm žen Roberta Thomase se pohybuje ve spektru od takřka ryzí komedie až po psychologizující verze s hororovými prvky. Hvozdenská inscenace v režii  profesionální herečky z Městského divadla Zlín nabídla především komediální pohled v tempu někdy až přespříliš překotném, kdy z jednání postav nebylo možné mnohdy odečíst ani motivace postav, detektivní linka, vzájemné podezírání se bylo potlačeno. Hvozdenská inscenace byla tedy spíše říznuta Goldoniho Treperendami. Nicméně právě dynamika inscenace, nasazení a herecká energie všech osmi dam, přehledné řešení mizanscén i některé dobře vystavěné komediální momenty rozhodly, že inscenace uspěla v diváckém hlasování a získala souboru Cenu diváka.

OBJEVNÁ DRAMATURGIE

Další festivalové inscenace lze již považovat za dramaturgicky či inscenačně ambicióznější či odvážnější. Do tohoto okruhu lze řadit Matku Ubu podle hry Josefa Kainara, Anděl Strážný Václava Havla, Muzeum Jeana-Michela Ribese, Čertovskou košařinu Marie Tesař a inscenaci hry Martiny Kinské Jen tak.

Stanislav Nemrava coby režisér DS Čapek Uherské Hradiště znovuobjevil pro jeviště Kainarovu variaci Jarryho dnes již klasické hry Ubu se vrací, kterou uvedl pod názvem Matka Ubu. Text hry měl premiéru v roce 1949 a okamžitě po svém uvedení se stal kvůli satirickému pohledu na mocenské choutky pro reprezentanty minulého režimu nepohodlným. V dnešní době jeví se však hra jako nadmíru aktuální groteskní analýza zneužívání moci a krutosti, s níž lze vládnout, ovšem vytříbená typicky kainarovskou jazykovou hravostí. Inscenace měla několik atraktivních výtvarných nápadů, pokoušela se o jevištní styl, kombinující brechtovské postupy a postupy absurdního a výtvarně stylizovaného divadla poukazujícího spíše na vykloubenost vztahů, zkrátka mohla mít nakročeno k osobité poetice. Soubor má ve svých řadách svou robustní postavou zcela charakteristického a typického Otce Ubu, ale to bohužel také nestačilo, na přehlídce byla inscenace prezentována jako absolutně nedozkoušená, rozpadlá, herecky nezralá, jakoby byla hra předvedena teprve v procesu zkoušení. Patrně to vzniklo vinou pokusu převést tuto již starší inscenaci do nového tvaru s akcentem na Matku Ubu  – tak inscenaci principál souboru Stanislav Nemrava pojmenoval. Doslovné využívání hudby odkazující k padesátým budovatelským letům navíc zbytečně zužovalo interpretaci toho opět aktuálního satirického textu a uvízla kvůli tomu spíše v minulosti.

Překvapivá byla také inscenace hry dramatičky a dramaturgyně pražského Švandova divadla Martiny Kinské Jen tak v podání Divadla Malá scéna Zlín, která byla, pokud je nám známo, uvedena vůbec poprvé. V až takřka surreálné grotesce, která byla autorčinou juvenilií, se o jedné silvestrovské noci srotí postavy kolem opilého, či v kocovině se zmítajícího hlavního hrdiny, violoncellisty Adama (Jakub Dominik Polínek) v prostorách jeho koupelny. Jazyk hry není realistický, banální se mísí s transcendentním, komické s existenciálním, ani vyznění postav nelze považovat za realistické, fragmenty silvestrovské noci v očích alkoholem opojeného Adama nabývají na bizarnosti. Obrazivá inscenace v důmyslné režii Jany Pluhařové nepostrádala sugestivní atmosféru a snahu o výraznou režijní interpretaci, nicméně vyznění inscenace v její roztříštěnosti jakoby postrádalo pevný bod v osobě Adama, kolem nějž svět postav krouží, v jehož hlavě nabývají „reálné postavy“ jen tak překvapivých významů. Inscenaci tedy nebylo lehké číst ani skrze emocionální napojení na postavy, nebylo však ani jednoduché rozklíčovat znaky a významy, které inscenátoři do svého jevištního tvaru vkládali.

Dramaturgicky objevné bylo také uvedení hry Jeana-Michela Ribese Muzeum DS ASPOL při Středisku volného času Lužánky Brno (režie Petra Rychecká). Ribesův komediální text je spíše sledem etud či skečů, které variuje autor v symbolickém prostoru muzea. V základní ose obrazů, které lze podle autora libovolně řadit, jde o střet umění a přírody, která svou přirozeností vytlačí to, co je umělé, či chcete-li umělecky vytvořené člověkem, ale kromě toho zachycují etudy i všednodenní výjevy z muzeí, takže se Muzeum stává i sociologickým obrazem naší společnosti i naší schopnosti, či častěji neschopnosti umění vnímat. V jednoduché scénografii – pouhých pár rámů od obrazů, pointují herci některé skeče zdařileji, některé přibližněji. Inscenace má svěží rytmus a radost z herecké spoluhry, prospělo by jí určitě více proměn v atmosférách jednotlivých etud a narušování hrozící monotónnosti.

VRCHOLY PŘEHLÍDKY

K vrcholům přehlídky patřila inscenace Čertovská košařina, kterou na festival přivezli Morkovští ochotníci. Tato parta pravidelně uvádí hry vídeňské rodačky Marie Tesař. Pod tímto uměleckým pseudonymem se skrývá nejmenovaný principál souboru. Morkovští už předchozí svou inscenací ukázali, jakou cestou se vydávají. V příbězích, které inscenují, projevují zájem o místní kulturu a region, základní motivy hry velmi úzce souvisí přímo s obcí. Vyznění hry však má zároveň přesah, přestává být jen lokálním tématem. Tak například v předchozí hře Marie, dcera Kajetánova, pro niž byl výchozím momentem pro napsání existence hrobu Marie Tylové, dcery slavného obrozeneckého divadelníka, přímo v Morkovicích, jsme mohli sledovat hru o ironickém pohledu na česko-německé vztahy, ale i reflexi nelehkého života a údělu divadelníků. V Čertovské košařině se inspiračním impulsem stal Tizianův obraz Apollo a Marsyas, který lze nalézt v muzeu v nedaleké Kroměříži. Vznikla podivuhodná hra o trablích s čertem, kterého si ve sklepě uchovávají manželé, věnující se košíkářství (v obci Morkovice-Slížany je košíkařské muzeum). Inscenace rafinovaně pracuje s parodickými či hororovými prvky, stylizovaným až sošným, vědomě groteskním herectvím, postmoderně mísí vysoké s nízkým, vkládá aluze a citace. Motiv čerta, jehož si po staletí rodiny udržovaly rodiny ve sklepě, či chcete-li v chlívku, krmí ho lidským masem, aby se pak neustále sytili masem z jeho neustále dorůstající nohy, je výrazně hyperbolizovaný. Tvůrci kolem něj vytvořili originální divadelní tvar, který vypovídá o konci tradic, nebo až sektářském lpění na nich, o zmatení současného venkova, který neví, jak zareagovat na proměnu světa kolem něj a žije stále v minulosti, na strach, který je vede k tomu, že propadají spíše konspiračním teoriím.

Dalším vrcholem přehlídky byla rozhlasová aktovka Václava Havla Anděl strážný v nastudování DS Viktorka Holešov v režii Ladislava Vrchovského, která byla jako plnohodnotná regulérní inscenace uvedena vůbec poprvé (viz titulní foto_pozn. red.). Anděl strážný s postavou Vaváka předznamenala komorní Havlovy texty, v nichž autor projikuje sám sebe do hlavní postavy (později pojmenované Ferdinand Vaněk). Hra o nezvyklém setkání spisovatele s nečekanou návštěvou, která se v jeho bytě zabydlí, stojí na herecké souhře Radima Kachlíře (Machoň) a Romana Uwe Juráně (Vavák). Zejména Radim Kachlíř překvapivě vede svou postavu strážného jako směs bezprostřední spontánnosti, odzbrojující vlezlosti, skryté tajemnosti a nebezpečnosti. Ačkoliv inscenace odkazuje na dobu svého vzniku (hra byla napsána v roce 1969) a na praktiky státní bezpečnosti, zachovává si to, že je zároveň podobenstvím o manipulaci, o snaze o vymývání mozků a zapření sebe sama. Stává se tak tato hra opětovně nebezpečně aktuální. Mnoho podstatných momentů se neodehrává prostřednictvím interpretace textu, jak by se u převedení rozhlasovky do jevištní podoby očekávalo, ale rafinovaným jednáním mezi replikami samotnými. Právě tam nabývá inscenace nových překvapivých významů, právě tam Kachlíř coby Machoň, jehož rafinovaný tlak a manipulativní jednání se projevuje na spíše udiveném Juráňovi (Vavák), dostává překvapivé nuance.

Posledně jmenované inscenace Čertovská košařina a Anděl strážný si vysloužily doporučení na národní přehlídku, velkou měrou i pro svou dramaturgickou objevnost (uvedení nového textu, první uvedení rozhlasové hry), aktuálnost témat, výrazné herecké interpretace postav nebo osobitou režijní poetiku. Je jen shodou okolností, že oceněné inscenace zcela netradičně pracují s archetypálními představiteli dobra a zla andělem a čertem, přičemž ani čert, ani anděl, nenesou vůbec tradiční atributy čertovství a andělství, jak jsme zvyklí. Je možná symbolické, že hranice dobra a zla jsou v těchto inscenacích rozostřeny.

DIVADLO JAKO PROSTOR K SEBEVYJÁDŘENÍ

Na Moravě se divadlem žije. Některé soubory dokazují, jak je pro ně velmi důležité vyjadřovat se prostřednictvím her k tématům, které je znepokojují, jimiž jsou obklopeni, jež se vynořují z naší minulosti. Nebývá to vůbec pravidlem. Ani mnohým amatérským divadelníkům není dění ve společnosti lhostejné a divadlo, inscenace se jim mnohdy stávají komunikačním kanálem, skrze nějž reagují na znepokojivé události kolem nás.

Odborná porota Divadelního Kojetína 2026 pracovala ve složení Robert Kotál Kunesch, Vladimír Fekar a Pavel Hurych.

VÝSLEDKY 32. ROČNÍKU PŘEHLÍDKY AMATÉRSKÝCH DIVADELNÍCH SOUBORŮ DIVADELNÍ KOJETÍN 2026

Doporučení do programu Divadelního Pikniku Most 2026:

Anděl strážný (Divadelní studio Viktorka Holešov) a Čertovská košařina (Morkovští ochotníci)

Cena Divadelního Koječáka – Kroužek divadelních ochotníků ve Hvozdné za inscenaci Osm žen

CENA:

– Divadelnímu studiu Viktorka Holešov za inscenaci Anděl Strážný

– Radimu Kachlířovi za roli Machoně v představení Anděl Strážný DS Viktorka Holešov

– Romanu Uwe Juráňovi za roli Vaváka v představení Anděl Strážný DS Viktorka Holešov

– Petře Rychecké za dramaturgii inscenace Muzeum DS ASpol SVČ Lužánky Brno

– Ctiradu Bartoňovi za roli Luigiho v představení Tři na lavičce Divadla Václav Václavov

– Josefu Königovi za roli Silvestra v představení Tři na lavičce Divadla Václav Václavov

– Marii Tesař za text a za dramaturgicko-režijní koncept inscenace Čertovská košařina Morkovských ochotníků

ČESTNÉ UZNÁNÍ:

– Marii Němečkové za roli Gene v představení Tchyně na zabití Hanácké scény Kojetín

– Veronice Vyskotové za roli Jindry Sedlákové v představení Tchyně na zabití Hanácké scény Kojetín

– Michaele Němčákové za roli Karly Králové v představení Tchyně na zabití Hanácké scény Kojetín

– Stanislavu Nemravovi za výtvarné nápady v představení Matka Ubu DS Čapek Uherské Hradiště

– DS ASpol Brno za scénu inscenace Muzeum DS ASpol SVČ Lužánky Brno

– DS ASpol Brno za souhru v představení Muzeum DS ASpol SVČ Lužánky Brno

– Janě Kozičkové za roli Ambry v představení Tři na lavičce Divadla Václav Václavov

– Evě Gnidové za roli Matky v představení Čertovská košařina Morkovských ochotníků

– Morkovským ochotníkům za inscenaci Čertovská košařina

– Osmi ženám za jednotu hereckého stylu v představení Osm žen Kroužku divadelních ochotníků ve Hvozdné

– Kroužku divadelních ochotníků ve Hvozdné za výpravu inscenace Osm žen

– Markétě Holcmanové za režii inscenace Osm žen Kroužku divadelních ochotníků ve Hvozdné

– Kateřině Nakládalové a Romanu Švehlíkovi za autentickou jevištní existenci v představení Půldruhé hodiny zpoždění Divadla Brod Uherský Brod

– Janě Pluhařové za režii inscenace Jen tak Malé scény ZUŠ Zlín

– Malé scéně ZUŠ Zlín za inscenaci Jen tak

zdroj: amaterskascena.cz

Horažďovická perla 2026

Západočeská přehlídka činoherního a hudebního divadla v Horažďovicích se dočkala 41. ročníku a opět nás ujistila, že má v kulturním životě regionu své stálé místo. Akci tradičně pořádalo město Horažďovice ve spolupráci s místním divadelním souborem, a i tentokrát přilákala jak širokou diváckou základnu, tak řadu ochotnických souborů.

Jak známo, je tato přehlídka dlouhodobě zaměřena na činoherní a hudební divadlo. I přes toto poměrně jasné vymezení se ukázalo, že ne všechny přihlášené inscenace kritéria přehlídky zcela naplnily. Na tuto skutečnost byly jednotlivé soubory citlivě upozorněny během rozborových seminářů, které probíhaly po každém z deseti soutěžních představení a jak známo – tvoří nedílnou součást programu.

Důraz kladený na zpětnou vazbu je velkým přínosem řady přehlídek a ta horažďovická není výjimkou. Každý zúčastněný soubor měl možnost vyslechnout si odborné hodnocení, případná doporučení opřená o divadelní praxi poroty a nakonec se každému z nich podařilo odnést si alespoň drobné ocenění, tedy přinejmenším jedno čestné uznání, ať už za herecký výkon, režii či jinou složku inscenace.

To se týkalo i relativních nováčků přehlídky, mezi něž letos patřily například soubor Jirásek Nejdek (komedie Jaromíra Břehového Otylka), Divadlo mladého herce ze Sokolova (a jejich verze Malého prince), ale také Ochotníků Ostrov s jejich autorskými Kravinami Sametové revoluce.

V těchto případech porota – letos ve složení Martin Vokoun (předseda), Jan Hnilička a Kristýna Tejmarová – usilovala především o srozumitelné pojmenování samotných parametrů divadla – respektive činohry a volala po větším sjednocení složek, a také čistotě žánrově–stylového uchopení inscenací.

K vidění bylo divadlo tematicky různorodé, stejně tak různých úrovní provedení, tituly autorské i tzv. interpretační, žhavá novinka i „klasika“.

Program odstartoval ve čtvrtek večer představením Ticho, pozor, natáčíme! souboru Za oponou z nedalekých Klatov. Ne zcela využitý potenciál komedie stopující jedno filmové natáčení (děj filmu se přitom odehrává na divadle) tkvěl hlavně ve složce režijně–herecké. Tedy až na jednu výjimku. Dvouhodinovou inscenaci s poněkud rozvleklým tempem každým svým výstupem neskutečně oživila paní Eva Krausová v roli Jojo, která podala mimořádně autentický výkon dokazující její pochopení pro žánr i pro dramatickou situaci jako takovou.

Páteční večer patřil sérii menších či větších příjemných překvapení, o která se postarali víceméně matadoři přehlídky. Jako první – soubor Jezírko Plzeň s detektivkou podle Agathy Christie Vražda v Orient Expresu. Režisérka Michaela Adámková zvolila populární dramatizaci Američana Kena Ludwiga, kterou opatřila velice funkční, vkusnou výpravou podtrhující žánr a až na pár výjimek se obstojně popasovala s žánrovými nástrahami předlohy i její adaptace. Porota se shodla, že tato inscenace patří i tomu nejlepšímu, co jsme od Jezírka za ta léta viděli.

Domácí soubor Tyjátr Horažďovice měl teprve týden po premiéře své novinky Drákula aneb Děsúplná komedie (Gordon Greenberg, Steve Rosen) a rovnou ji uvedl na přehlídce! Novinka je to i v obecném smyslu slova. Česká premiéra tohoto off-broadwayského hitu z roku 2023 se odehrála v brněnském Městském divadle teprve nedávno – v prosinci minulého roku a zjevně už tehdy stál režisér Karel Šťastný pomyslnou frontu na licenční smlouvu. Výsledkem je strhující, tak trochu komiksová podívaná, jejíž přímočarý parodický humor sice občas hraničí se školní besídkou, což ale bohatě vyvažuje naprostá herecká preciznost a souhra všech pěti protagonistů. Bravura, s níž se herci zhostili svých četných rolí bez přehánění snese uplatnění profesionálních kritérií (už i proto, že inscenace vznikla za dva měsíce). K dokonalosti  pak své figurky „dotáhli“ Vladimír Šlechta a Klára Šťastná, kteří si odnesli cenu za herecký výkon. Drákula kromě dalších cen odborné poroty obdržel též cenu diváckou, a také dostal doporučení na postup na 2. Divadelní Piknik v Mostě. Především ale vyhrál celou přehlídku a stal se držitelem Horažďovické perly.

O další radostný divácký zážitek se postarali v sobotu dopoledne členové a členky divadla JakoHost Plzeň, kteří tentokrát přijeli s Brechtovou Maloměšťákovou svatbou v režii Gabriely Vaškové. Předvedli všem činohru v tom nejlepším smyslu slova. Poctivě přečtený text, který se v rámci výkladu dočkal smysluplné aktualizace a naprostá herecká souhra všech „svatebčanů“ nám opět dokázala, že není záhodno podceňovat přípravu. Jinými slovy: jak důležité je promyšlené dramaturgicko–režijní uchopení s akcentem na otázku „Proč?“. V tom, že ví, co dělá, je na tento plzeňský soubor spoleh už léta a letos to opět dokázal, což vyústilo v několik cen a také nominaci na 2. Divadelní Piknik v Mostě. Mimořádně zdařilé a pro inscenaci důležité je také scénografické řešení z dílny Marka Maroviče.

Další plzeňská parta, tedy zatím spíše volné uskupení herců, kteří se začali sdružovat kolem persony Roberta Kunesche a hrají pod výmluvnou značkou Ragueneau, přijela s francouzskou konverzační komedií Ani spolu, ani bez sebe (Fabrice Roger-Lacan). Díky pevné režii Jaroslava Kodeše a dvěma přesvědčivým hereckým výkonům si mohli diváci vychutnat porci načernalého humoru s přelivem nadhledu a špetkou romantiky – zkrátka něco pro gurmány, kteří v divadle umí poslouchat. Šťouravá porota pouze doporučila “ještě škrtat”, neboť jak známo, francouzští autoři trpí grafomanií. Jinak byla též oceněna propracovaná funkční scénografie.

Divadlo bez zákulisí Sokolov vytáhlo na světlo poněkud zaprášenou Divadelní komedii Bengta Ahlforse. Svého času nesmírně populární text trpí celou řadou drobných neduhů, s nimiž se režisér Martin Volný popasoval jen zčásti, zato se mu ale velmi dařilo na poli hereckého obsazení, a to především v dámské části ansámblu. Výkon Pavlíny Šponiarové v hlavní roli patřil k ozdobám letošní přehlídky, pozadu nezůstávaly ani Karla Kohoutová v roli hvězdy Lindy a další kolegyně, které projevily velké pochopení divadelní svět a jeho výstřednosti – za své postavy a pravděpodobně i samy za sebe. I tomuto textu by prospělo výraznější krácení, jak jsme se shodli v porotě a ostatně i s některými jedinci z publika.

Symbolickým vrcholem byla nedělní repríza originální autorské inscenace Viktora Braunreitera (v tandemové režii s Annou Ratajskou) Švýcar. Ta nostalgicky i s humorem mapuje životní pouť paradoxně málo známé osobnosti lékaře Jeana de Carro osudově spjatého s Karlovými Vary. Už při prvotním ohledání jeho charakteru, „života a díla“ je člověku jasné, že ho nemůže hrát nikdo jiný, než živoucí legenda Divadelního studia D3 Petr Richter, jemuž je celé dílo věnováno. Za tuto několikanásobnou lokální poctu si karlovarští zasloužili několik ocenění od poroty a také kolegiální cenu od Tyjátru Horažďovice.

I se zkušenějšími pamětníky přehlídky jsme se shodli, že letošní ročník se velmi vydařil co do diváckého zájmu, ale hlavně počtu souborů, které zde strávily celý víkend. Projevily tím touhu se vzájemně inspirovat na představeních a snad i trochu vzdělávat na rozborových seminářích. Kapacita tzv. Porotovny často téměř nestačila, a stejně tak programová skladba. Ze 13 zájemců o účast mohlo být z kapacitních důvodů zařazeno pouze 10 souborů, přesto někteří nelenili a přijeli jen tak, rozšířit řady publika. Tento fakt propůjčil akci s pověstnou rodinnou atmosférou ještě další rozměr uvolněné a nenucené pospolitosti. Potvrzení toho, co mají všichni účastníci bez rozdílu společné – bez ohledu na jejich rozmanité názory, individuální vkus, zkušenosti či schopnosti.

Jedenačtyřicátý ročník znovu potvrdil význam této přehlídky jako prostoru pro setkávání, inspiraci i rozvoj amatérského divadla (nejen) v regionu. Zároveň ukázal, že chuť tvořit a sdílet zkušenosti i divadelní zážitky mezi lidmi stále přetrvává i v této nelehké době plné chaosu, přehlcenosti vjemy a technologiemi. A to je, alespoň podle mě, ta nejlepší zpráva.

PS: Ráda bych ještě zmínila velkou zásluhu všech, kdo tvoří, zaštiťují a udržují při životě (a na úrovni) festivalový zpravodaj Tyjátr Times. Starají se nám tak o příjemné čtení u ranní kávy a potřebný tok informací na papíře i internetu. Kdy redakce chodí spát ale raději nechci vědět.

Na návrh odborné poroty udělili pořadatelé následující ocenění:

Čestná uznání

Eve Krausové za herecký výkon v roli Jojo v inscenaci Ticho, pozor, natáčíme! Klatovského divadelního souboru Za oponou

Pavlu Hryszovi za herecký výkon v roli  Vypravěče v inscenaci Malý princ Divadla mladého diváka Sokolov

Vojtěchu Kopáčkovi za herecký výkon v roli 1. herce v inscenaci Drákula aneb Děsúplná komedie Tyjátru Horažďovice

Lence Kůsové za herecký výkon v roli 3. herce v inscenaci Drákula aneb Děsúplná komedie Tyjátru Horažďovice

Martinu Petrusovi za herecký výkon v roli 5. herce v inscenaci Drákula aneb Děsúplná komedie Tyjátru Horažďovice

Pavlu Frankovi za herecký výkon v roli Milana Tomana v inscenaci Kraviny sametové revoluce Divadelního spolku Ochotníci Ostrov

Michalu Pivoňkovi za herecký výkon v roli On v inscenaci Ani spolu, ani bez sebe Ragueneau Plzeň

Aleně Koškové za herecký výkon v roli Olgy v inscenaci Divadelní komedie Divadla bez zákulisí Sokolov

Viktorii Volné za herecký výkon v roli Lotty v inscenaci Divadelní komedie Divadla bez zákulisí Sokolov

Dane Horákové za herecký výkon v roli Janssonové v inscenaci Divadelní komedie Divadla bez zákulisí Sokolov

Zdeně Kyselové za herecký výkon v roli Otýlie Raftové v inscenaci Otylka Divadelního souboru Jirásek Nejdek

Klatovskému divadelnímu souboru Za Oponou za výpravu k inscenaci Ticho, pozor natáčíme!

Michaele a Davidu Adámkových za výpravu k inscenaci Vražda v Orient Expresu

Viktoru Braunreiteroví za tématicky objevný text hry Švýcar

Michaele Adámkové za režii inscenace Vražda v Orient Expresu

Ceny

Evě Veverové za herecký výkon v roli  Hraběnky Andrenyi v inscenaci Vražda v Erient Expresu Divadelního spolku Jezírko Plzeň

Vladimíru Šlechtovi za herecký výkon v roli 2. herce  v inscenaci Drákula aneb Děsúplná komedie  Tyjátru Horažďovice

Kláře Šťastné za herecký výkon v roli 4. herce v inscenaci Drákula aneb Děsúplná komedie  Tyjátru Horažďovice

Andree Dufkové za herecký výkon v roli Ona v inscenaci Ani spolu, ani bez sebe Ragueneau Plzeň

Pavlíně Šponiarové za herecký výkon v roli Matyldy v inscenaci Divadelní komedie Divadla bez zákulisí Sokolov

Karle Kohoutové za herecký výkon v roli Lindy v inscenaci Divadelní komedie Divadla bez zákulisí Sokolov

Petrovi Richterovi za herecký výkon v roli Jeana de Carro v inscenaci Švýcar Divadelního studia D3 Karlovy Vary

Divadlo JakoHost Plzeň za herectví v inscenaci  Maloměšťákova svatba

Marku Marovičovi za scénografii k inscenaci Maloměšťákova svatba

Janě Stejskalové za scénografii k inscenaci Ani spolu, ani bez sebe

Anně Ratajské, Johaně Selecké za kostýmy k inscenaci Švýcar

Karlu Šťastnému za režii inscenace Drákula aneb Děsúplná komedie

Gabriela Vaškové za režii inscenace Maloměšťáková svatba

Divadlu JakoHost Plzeň za inscenaci Maloměšťákova svatba

Cena divácké poroty: Tyjátr Horažďovice za inscenaci Drákula aneb Děsúplná komedie

Cena Tyjátru Horažďovice: Divadelnímu studiu D 3 Karlovy Vary za inscenaci Švýcar

Hlavní cena Horažďovická perla: Tyjátr Horažďovice za inscenaci Drákula aneb Děsúplná komedie

Na národní přehlídku 2. Divadelní Piknik v Mostě 2026:

Nominována inscenace:

Bertold Brecht: Maloměšťákova svatba Divadla JakoHost Plzeň

Doporučena inscenace:

Gordon Greenberg, Steve Rosen: Drákula aneb Děsúplná komedie Tyjátru Horažďovice

zdroj: amaterskascena.cz

Myšlenky ze Křoví 2026

Pokud jde o pohádkovou tvorbu, jejím jediným zástupcem byla autorská pohádka Stanislava Nemravy O kouzelném copu, v níž se pod tajuplným dvojnázvem uherskohradišťských souborů Peapaperiputky/Několikaspřeží představily děti z místní ZUŠ společně se svými rodiči a dalšími spřátelenými herci. Inscenace kombinující činoherní a loutkové pasáže se vyznačuje nesmírně příjemnou energií insitního sousedského divadla (přičemž dětské části souboru se mnohem lépe než dospělým kolegům daří cílevědomě jednat v dramatické situaci), značně komplikovaný text s množstvím protichůdných motivací a inscenovaný prostřednictvím leckdy zavádějících obrazů se při všech sympatiích k věci poněkud topí sám v sobě.

Z téže režijní dílny pocházela i jednoduchá literární hříčka pro tři herce, inscenace veršované povídky O mládenci se dvanácti ženami ze slavné antologie Smích staré Francie v překladu Pavla Eisnera. Rovněž sympatickému tvaru v podání hradišťského souboru KAREL ANTONÍN škodila jednak neustále znějící podkresová hudba, jednak poměrně kolovrátkový přednes rýmovaného textu.

Od experimentů k činohře

Barvy mladého divadla hájila inscenace Vtisk slavičínsko-pozlovického souboru NaDotek, v níž mladá režisérka Gabriela Tomášková v rámci své maturitní práce zpracovala téma životních osudů a umění Vincenta van Gogha v dílem pohybové, dílem útržkově činoherní koláži. Choreograficky působivá inscenace chvályhodně nevypráví popisně životopis, místo toho (jak název napovídá) usiluje o impresi, zpřítomňující šířeji výlučnost života outsiderů. Početný kolektiv zčásti utvořili divadelně debutující studenti a studentky gymnázia – a jejich kompaktní, přesvědčivý projev inscenaci pomohl k doporučení na Mladou scénu do Velvar. (viz též titulní foto Pavla Němce_pozn.red.)

Tu nedebutující část kolektivu této inscenace tvoří studenti a studentky zlínské ZUŠ Malá scéna ze souboru Hoří, kteří v další inscenaci nazvané Klub pod pedagogickým vedením Jakuba Janíčka zpracovali osudy šesti členů a členek slavného klubu 27, od Janis Joplin po Amy Winehouse. V inscenaci se snad honilo příliš mnoho formálních i tematických zajíců najednou, ale její předností byla přesvědčivá kolektivní práce a také velká pěvecká i instrumentální dovednost souboru (jakkoliv hudbu pojednávaných osobností inscenace nijak nenadužívá). Téma drogové závislosti (včetně připomenutí, nejen na Křoví velice případného, že i alkohol je droga) se podařilo pojednat velice sdělně a nekaratelsky.

Úplně jinou práci mladého souboru předvedlo prostějovské Divadlo POINT, které ve vesměs středoškolském obsazení a v režii a úpravě Nikol Fojtíkové přistoupilo k Shakesperovu Zkrocení zlé ženy a pod názvem Zkrocení? se pokusilo vyrovnat s jeho pověstně kontroverzním líčením vztahů mezi muži a ženami. A jakkoliv tento chvályhodný pokus nedospěl v rovině výkladu k plné přesvědčivosti, rozhodně šlo o sympatickou podívanou s hezkou, poněkud pohádkovou pointou, sytým herectvím a výraznou výtvarnou (mix rokokových a moderních kostýmů) i živou hudební složkou.

Rovněž relativně mladý, byť již vysokoškolský soubor Brigáda Marie Kobkové z Olomouce (ale dnes už i Brna a Prahy) přispěl do programu tou asi vůbec nejpřekvapivější inscenací ročníku, a to v mnoha ohledech. Po formální stránce využívá moderních prvků dodnes na amatérské scéně nikoliv běžných, jako je live cinema či neobvyklá organizace divadelního (časo)prostoru. Z hlediska volby materiálu jde o jistý paradox: pod názvem S upřímnou soustrastí tvar v režii Denisy Kafkové skrývá autorský přepis prvních dvou dějství komedie Rakev pro dva současného francouzského komediografa Jeana-Pierra Martineze. Lehce detektivně laděný příběh o jednom pohřebním salonu a dvojici politických protivníků se tu rámuje připsaným rámcem výslechu jedné z postav, který zároveň skýtá dadaistický obrazový komentář k dění na scéně. Ve třetím dějství inscenace předlohu opouští nadobro, rezignuje na rozpracované motivy a připravené pointy a láme se až kamsi do psychologicko-thrillerových vod. Mnoho smyslu to nedává, ale pozoruhodné je to velice. Proč si ale takto formálně experimentující, inteligentní soubor zvolil jako podklad takovouhle třetiřadou veselohru, to je ještě větší záhada než mnoho z tajemství jednotlivých podezřelých.

Od bulváru ke klasice

Jean-Pierre Martinez páteční festivalový program vysloveně opanoval: dvě jeho aktovky, Vraždička bez následků a Pátek třináctého, tvořily také večerní program díky inscenaci brněnského Divadelního studia „V“ v režii nedávného absolventa JAMU Petra Akimova. Pokládám za dobré podotknout, že tento dramatik je sice velice plodný, ale ve skutečnosti to žádná hvězda francouzské komedie není, ve Francii by se profesionální uvedení jeho her dala spočítat na nemnoha prstech nemnoha rukou a ke hvězdám současného bulvárního repertoáru mají jeho řídké, vyspekulované texty vesměs dost daleko. Ani tyto dvě aktovky nejsou výjimkou, v případě brněnské inscenace jsme se však mohli setkat alespoň se snahou zkušených herců obhájit nepravděpodobně jednající postavy a přispět jistou komediální bravurou a zručným timingem. Zejména se tyto klady týkaly první z aktovek – v té druhé už soubor zčásti sklouzl k povážlivé míře přehrávání a figurkářství.

Zlínské Divadlo v Běhu mělo v režii Jakuba Janíčka šťastnější dramaturgickou ruku – sáhlo po osvědčené Cooneyho frašce Dvouplošník v hotelu Westminster. Dvouapůlhodinová inscenace nabídla některé velice solidní herecké výkony a vesměs dobrý cit pro míru komediální nadsázky, nepodařilo se jí však vytvořit a udržet bezprostřední pocit ohrožení, bez kterého se Cooneyho komediální stroječek, byť dramatikem, zručně zkonstruovaný, nemůže patřičně rozjet.

Napajedelský Divadelní soubor Zdeňka Štěpánka si zvolil zvlášť náročný komediální titul: slavná konverzačka francouzské dramatičky Yasminy Rezy Bůh masakru nepatří na amatérských scénách k často voleným titulům, jde totiž o žánr kladoucí na hereckou techniku zvlášť vysoké nároky. Inscenaci, kterou režijně připravil někdejší dlouholetý ředitel hradišťského Slováckého divadla Igor Stránský (po vzoru své tamní profesionální režie z roku 2010), se daří dobře vyhnout pasti, kterou text skrývá: postavy musejí být od samého začátku v konfliktu, nemění se jejich vzájemné vztahy, jenom míra, s níž civilizační nátěr skrývá jejich skutečnou agresivitu. Herecky v kultivovaném celku zvlášť vynikl Jan Balajka v roli netrpělivého právníka Alana.

Úplně jiný nesnadný úkol si předsevzal Divadelní soubor Jana Honsy z Karolinky, když v režii Miroslava Urubka nastudoval Její pastorkyni Gabriely Preissové. Skvělá Urubkova úprava, v níž trvá klasické drama málo přes hodinu a půl včetně přestávky, jde na dřeň situací, dovede výborně pracovat se střihem a využít i jiný než konvenčně realistický kód, jeho gró nicméně tvoří velké činoherní divadlo v užším slova smyslu. Může se opřít o zkušený kompaktní soubor, který má vedle bardů (jako je Josef Králík v roli Rychtáře) také řadu zdatných mladých posil, a herecký výkon Jitky Strbačkové v ústřední tragické roli Kostelničky patří k těm opravdu velkým. Ani krojovaná výprava, ani (skvělá) živá folklórní hudba se nijak nevylučují s tím, že jde opravdu o ryze současné, moderně vyložené, psychologicky strhující divadlo; žádné vyprávění z dávného venkova, ale drama dnešního člověka a společnosti. Její pastorkyňa získala (mimo jiných ocenění) také cenu za inscenaci a nominaci do programu Divadelního Pikniku v Mostě.

Slunný, jarní, bezmála lázeňský Slavičín nabídl tradičně pohostinné prostředí, mnoho inspirativních setkání a dost dobrého divadla. Spoustu podnětů (včetně dvou inspirativních inscenací od Buchet a loutek či workshopů) nabídl festival i v doplňkovém programu Díky za to všem z řad pořadatelských, diváckých – a za sebe i své kolegy z poroty bych rád všem divadelnicím a divadelníkům poděkoval za mimořádně vlídnou a snad i navzájem inspirativní atmosféru na seminářích. Alespoň z naší strany stolu se jevila jako opravdu kromobyčejně příjemná.

 

zdroj: amaterskascena.cz

 

Dačické kejklování 2026

Letošní 26. ročník krajské postupové přehlídky amatérského hudebního a činoherního divadla Jihočeského kraje proběhl ve dnech 6. až 8. března tradičně v dačickém Kulturním domě Beseda, v prvotřídní organizaci a péči místních a byl (nejen) podle vyjádření předsedy lektorského sboru Milana Schejbala z hlediska kvality inscenací nejlepší za posledních deset let.

Přehlídku zahájilo představení inscenace hry N.V. Gogola Ženitba v podání DS Prácheňská scéna v Písku a v režii Milana Kursteina. Soubor, který je tradičním účastníkem Dačického kejklován po dobu mnoha let, potvrdil slova zaznívající na adresu těchto píseckých ochotníků při rozborech jejich představení v minulých ročnících, že více než hlavně zábavné komedie současných autorů, které kromě snahy rozesmát publikum nemají jiný cíl, jim sluší česká, případně světová klasika.

Gogolova Ženitba se v České republice hraje častěji než v jiných zemích. Zdroje této obliby jsou s největší pravděpodobností v tom, že jednotlivé postavy, jejich povahy a charaktery, jsou autorem vykresleny naprosto srozumitelně, zcela přesně, a ani jedna z nich není postavou kladnou. Gogol ve své Ženitbě vytvořil plejádu postav, které až na jedinou nemají cíl hodný následování. A i ta jediná, Ilja Kočkarev, přítel hlavní postavy, nápadníka Podkolatova, nakonec podléhá síle peněz a vlastní řevnivosti.

Režisér inscenace Milan Kurstein neměl díky kvalitě předlohy žádný problém s výkladem jednotlivých postav. Ačkoliv se ve vlastní dramaturgicko-režijní koncepci držel tradičního uchopení této komedie, a neusiloval o originální výklad a režijní a herecké uchopení, byl tento přístup zvolen vzhledem ke kvalitám hereckého souboru zvolen zcela oprávněně. Ve výsledku šlo o nejlepší představení Prácheňské scény za posledních několik let.

Divadelní soubor Amadis přivezl tentokrát do Dačic inscenaci komedie Taková normální rodinka v režii Tomáše Hradila. Slavná televizní komedie Fan Vavřincové z roku 1971 čekala podle slov upravovatele textu pro inscenaci Josefa Širhala v jeho šuplíku již několik let. Režisér Tomáš Hradil si tentokrát z domovského souboru Osvětové Besedy Velká Bystřice vzal do Amadisu coby posilu tři výrazné herečky, Ludmilu Bergovou, Evu Anikki Peltonen a Sáru Kaniokovou, a pokusil se na obrovský úspěch Takové normální rodinky ze sedmdesátých letech navázat. Snaha se však zcela nevyvedla. Příčinou je v tomto případě nedostatečný odstup od původních představitelů a představitelek jednotlivých postav, a malého tvůrčího hereckého vkladu a vyvarování se napodobování původních postav příběhu. Mužské herecké výkony tentokrát převýšily ty ženské.

Suchdolský divadelní soubor SUD se přehlídky zúčastnil s komedií autorské dvojice Lenky a Víta Chaloupkových Slečna Marplová: Pletichy pralesa v režii Lenky Chaloupkové.

Soubor SUD si pod vedením manželů Chaloupkových vytvořil vlastní svébytnou a originální poetiku, díky které dosáhl nemalých úspěchů včetně účasti na vrcholových národních přehlídkách. V rozhovoru pro zpravodaj letošního Kejklování Lenka Chaloupková říká: „V roce 2026 si soubor SUD připomíná dvě významná výročí: Sto dvacet let od založení prvního ochotnického divadla v Suchdole nad Lužnicí a dvacet let existence SUDu. Chtěli jsme připravit inscenaci, ve které si zahraje všech pětadvacet členů souboru.“

V kontextu se slovy Lenku Chaloupkové vzpomínám na výrok profesora Jana Císaře o společenské úloze a hodnotě práce ochotnických spolků, která v mnoha případech dokonce převyšuje estetickou úlohu a hodnotu. V době, kdy ochotnické spolky hlavně usilují o postupy z krajských do národních přehlídek a pokud možno až do programu Jiráskova Hronova, a vytvářejí inscenační projekty opřené o účinkování těch nejlepších herců odkudkoliv, kteří zrovna mají čas, a spolkový život někdy dokonce taková snaha zcela zničí, je postoj vedení SUDu velmi chvályhodný.

Nelze říct, že by díky účasti všech členů souboru utrpěla kvalita inscenace hry Slečna Marplová: Pletichy pralesa. Pravdou však je, že se na některých minulých ročnících Dačického Kejklování SUD představilo s mnohem propracovanější, a i z hlediska jednotlivých hereckých výkonů kvalitnější inscenací a představením. Rezervy jsou tentokát hlavně v přehlednosti příběhu a také v některých hereckých výkonech. Stále však platí to, co zdobilo a zdobí výsledky práce manželů Chaloupkových a jejich kolegů: kvalitní hudební složka inscenace, vysoká míra kreativity ve výtvarné a scénografické oblasti, i nápaditost provázející jak tvorbu textu, tak jeho jevištní realizaci. Navzdory zmíněným nedostatkům patřilo představení Suchdolského divadelního spolku SUD k vrcholům přehlídky.

Písecké Divadlo Pod čarou přispělo do programu přehlídky představením inscenace Písecký orloj aneb Po starých píseckých schodech autora textu a režiséra Jaromíra Hrušky.

V programu k představení je psáno: Prostřednictvím humorně dojemné „divadelní rekonstrukce“ některých obrazů z původního nalezeného filmu z roku 1939 nahlédnete do těch nejobyčejnějších životních osudů významných a neobyčejných osobností meziválečného města Písku i osudů významných a neobyčejných hereckých hvězd tehdejšího českého filmu.

Pokud by někdo chtěl „vygooglit“ na internetu český film Písecký orloj z roku 1939, dočká se jen lakonického sdělení umělé inteligence: Na základě vyhledávání neexistuje žádný známý československý film z roku 1938 s názvem „Písecký orloj“. Že jde o fikci je však samozřejmé ihned po otevření prvních stránek textu. A je to právě textová předloha pro inscenaci, ve které je skryta kvalita, bohužel ne zcela využitá.

Představení se skládá z dvanácti obrazů, které jsou od druhého do jedenáctého vystavěny jako divadelní scény z natáčení filmu, včetně počáteční „Klapky“ a povelu filmového režiséra: „Akce!“ Každý obraz kromě jedenáctého však není ničím jiným, než žánrovým divadelním skečem s banální příhodou připomínající produkcí ženských románů a harlekýnek (např. edice Harlequin, Sladký život) z devadesátých let minulého století. Po řadě banalit o první lásce studentské, zamilovaném starším muži, těhotné slečně oplodněné dragounským důstojníkem atd.  které v celku vytvoří obraz maloměstského života plného malicherností, přijde jako blesk z čistého nebe obraz číslo jedenáct, rok 1938 a nástup hitlerovského fašismu. Pokud chtěl Jaromír Hruška jako autor textu upozornit na současnost, ve které jsme se všichni zabývali hlavně vlastním písečkem, a tím vytvořili živnou půdu pro nacionalismus, populismus i fašismus poznamenávající dnešní realitu, politickou scénu i společenský život, pak smekám. Bohužel však tento dojem může být také zcela subjektivní a ojedinělý. Dvanáctý obraz, který v textu hry přiloženém k přihlášce do přehlídky ani není, pak přináší pouze medailonky hereckých hvězd se jmény Jiří Plachý, Saša Rašilkov, Otomar Korbelář, Teodor Pištěk, Antonie Nedošínská či Rudolf Hrušínský, jejichž spojitost s předválečným městem Písek je buď minimální nebo zcela žádná. Vlažné až chladné přijetí publikem bylo mimo nezáživné dění na jevišti poznamenáno i nečekaně dlouhou délkou představení, ve kterém nezaslouženě zanikly i vydařenější herecké výkony členů Divadla Pod Čarou.

Spolek ochotníků z Blatné se rozhodl pro nastudování veleslavné komedie Vlastníci z pera Jiřího Havelky v režii Kateřiny Malečkové. Díky autentickému uchopení jednotlivých postav a mnoha nadprůměrným až vynikajícím hereckým výkonům bylo toto soutěžní představení dalším vrcholem přehlídky. Vlastníci blatenských ochotníků ukazují cestu všem, kteří se rozhodnou o jevištní zpracování slavné filmové či televizní předlohy s tím, že se na hony pokusí vyhnout každému napodobování originálu v oblasti nejen hereckých výkonů.

Tvůrčí skupina pokročilých při DS Čelakovský Strakonice uvedl komedii finského autora Bengta Ahlforse Popel a pálenka aneb Paní plukovníková v režii Eduarda Krčka.  Zvolit tuto komedii pro nastudování ochotnickým souborem je možné jen při splnění zásadní podmínky: mít vhodnou představitelku hlavní role, herečku ve starším nebo pokročilém seniorském věku. Však také na domácích profesionálních scénách hrály postavu paní Věry (Paní plukovníková) takové herecké hvězdy, jako jsou Jaroslava Adamová, Květa Fialová nebo Jiřina Bohdalová.

Tvůrčí skupina pokročilých strakonických ochotníků ale hereckou hvězdu vysokých kvalit ve svém středu má, a dokonce disponuje i dalšími herci s nadprůměrnými interpretačními výkony. Paní Kristina Kubičková, která Věru, vdovu po plukovníkovi hraje, je však herečkou, která se neztratí ani mezi ženskými špičkami současného českého profesionálního divadla. Navíc má v inscenaci skvělou partnerku v Drahomiře Tylové, která hraje postavu Kristi. Výkon obou hereček ocenili diváci dlouhotrvajícím potleskem.

Divadelní soubor bratří Mrštíků Boleradice přijel do Dačic s inscenací Romeo, Julie a tma v režii Juraje Hádera. Dramatizace novely Jana Otčenáška, kterou vytvořil Otakar Blanda pro Divadlo Jiřího Wolkera v roce 1959, se hraje dodnes, a stále má co říci svým divákům. V čase, kdy nepříliš daleko od našich domovů zuří dobyvačná válka Ruska proti Ukrajině, to platí ještě více.

Inscenace boleradických ochotníků nese znaky naprosto profesionální režie, scénografie včetně kostýmní složky a celkového výtvarného pojetí. Navazuje na nejlepší počiny DS bratří Mrštíků z Boleradic. Režisér Juraj Háder v nejlepším smyslu slova „vyšívá“ atmosféru vznikající lásky způsobem režijního vedení dvojice hlavních představitelů Ester a Pavla. Filip Fajt ještě nemá patnáct let, a představitelka Ester Veronika Holacká také působí vzhledem tak, že připomíná z dnešního pohledu dětský věk hrdinů Shakespearovy tragédie. Žijeme v době, která opět potřebuje hrdiny, a Háderova inscenace Romea, Julie a tma jejich příklady nabízí. Představení se stalo naprostým vrcholem letošního Dačického Kejklování.

Bechyňský DS Lužnice přispěl do programu pohádkou Kateřiny Lužné O pekelném křišťálu. Autorka využívá obliby tzv. čertovských pohádek. Má z počátku velmi dobře nakročeno, neboť v expozici vychází z tradiční české lidové slovesnosti i divadelní tradice. Peklo zde má charakter sídla „mravnostní policie“, místa, ve kterém hříšníci pykají a trpí za hříchy, kterých se dopustili v průběhu pozemského života. Čerti pak mezi lidmi vyhledávají takové jedince, kteří nemají v srdci lásku k jiným lidem, ale hlavně k penězům a ke hmotnému bohatství, případně sledují bezohledně jen svůj vlastní prsopúěch, a jejím jedno, nakolik při tom ubližují ostatním. Nechybí ani dvojice  mladých do sebe zamilovaných, přičemž mladík Ondra je pracovitý, poctivý a slušný hoch zamilovaný do Barušky, neteře zlé tety, jen po bohatství toužící statkářky.

Posud je vše v pořádku. Pak ale přijde naprosto nesmyslný odklon od tradičního pojetí čertovské pohádky. Ondra, vyhnaný statkářkou do pekla s tím, že se nesmí vrátit bez peklého křišťálu, najde v pekle trojici čertic, vládkyň pekla, kterých se bojí všichni čerti. Celá polovina času představení je promarněna rádoby zábavnými scénkami střetů čertic mezi sebou, nebo hledáním odvahy ke vzpouře u čertů čerticemi ovládaných. Hlavní dějová linka je zcela opuštěna.

Nakonec se však Kateřina Lužná přece jen vrací zpátky k tradici, a zlá statkářka je po Ondrově návratu k Barušce a pozemskému životu po zásluze odnesena do pekla. Mohla by to být pohádka o kouzelné moci kamene přátelství a lásky, kterou slibuje program k představení. Pro všechny budoucí inscenátory se nabízí jediná rada: prostřední část děje, odehrávající se v pekle, je třeba zcela přepsat, dopracovat, spojit s hlavní linií příběhu. A může z toho vzniknout dobrý divadelní počin.

Závěrečná Past na myši Agathy Christie v podání DS J. K. Tyl České Budějovice ukázala vysokou náročnost scénování textové předlohy, která patří k tomu nejlepšímu ve svém žánru. Past na myši mnozí teatrologové bez ostychu definují jako nejlepší divadelní detektivku vůbec. Autorka mimořádně důmyslně vytváří z každé postavy osobu, která může být hledaným vrahem. A. Christie to však navíc dělá s obrovským citem pro divadelní dramatickou situaci, umisťuje děj mizanscén do přesně definovaného prostoru v interiéru penzionu, ve kterém se vše odehrává. Geniální hra klade nesmírně vysoké nároky na inscenační i herecký tým. To však vůbec neznamená, že by se o nastudování neměli pokoušet amatéři a ochotníci, ba právě naopak. Je to výzva, je třeba detailněji číst text, resp. podtext, líp promyslet motivace jednání jednotlivých postav, postavy vést do dramatických situací tak, aby podezřelí byli vlastně všichni a zkrátka ne pouze ilustrovat text, ale i to, co je v podtextu. Nepříliš vydařený výsledek, kterého bohužel bylo publikum letošního Dačického kejklování svědkem, přinesl i tak divácký zážitek z detektivního příběhu, ale hlavně velkou zkušenost členů DS J. K. Tyl do budoucna.

Lektorský tým Dačického Kejklování 2026 ve složení Pavlína Schejbalová, Zdeněk Janál, Milan Schejbal a Ladislav Vrchovský udělil účastníkům přehlídky následující ocenění:

Čestná uznání
Martině Kemrové za herectví v roli Agáty v inscenaci Ženitba DS Prácheňská scéna v Písku
Evě Annikki Peltonen za herectví roli Pavly v inscenaci Taková normální rodinka DS Amadis
Sáře Kaniokové za herectví v roli Kačenky v inscenaci Taková normální rodinka DS Amadis
Suchdolskému divadelnímu souboru SUD za hereckou souhru v inscenaci Slečna Marplová:
Pletichy pralesa
Romanu Čadovi za herectví v roli Adolfa Heyduka / Jiřího Plachého v inscenaci Písecký orloj aneb
Po starých píseckých schodech Divadla pod čarou Písek
Veronice Hurtíkové za herectví v roli Terezky / Nataši Golové v inscenaci Písecký orloj aneb Po
starých píseckých schodech Divadla pod čarou Písek
Kateřině Malečkové za režii inscenace Vlastníci Spolku divadelních ochotníků v Blatné
Josefu Kohoutovi za herectví v roli pana Zahrádky v inscenaci Vlastníci Spolku divadelních
ochotníků v Blatné
Jakubu Čadkovi za herectví v roli pana Kubáta v inscenaci Vlastníci Spolku divadelních ochotníků
v Blatné
Martinu Sikorovi za herectví v roli pana Nitranského v inscenaci Vlastníci Spolku divadelních
ochotníků v Blatné
Drahomíře Tylové za herectví v roli Kristi v inscenaci Popel a pálenka Tvůrčí skupiny pokročilých
při DS Čelakovský Strakonice
Veronice Holacké za herectví v roli Ester v inscenaci v inscenaci Romeo, Julie a tma Divadelního
spolku bratří Mrštíků Boleradice
Martině Mrzenové za kostýmy v inscenaci O pekelném křišťálu Bechyňského DS Lužnice
Vítku Houzarovi za herectví v roli Ondry v inscenaci O pekelném křišťálu Bechyňského DS
Lužnice
Michalu Korbelovi za herectví v roli Barnabáše v inscenaci O pekelném křišťálu Bechyňského DS
Lužnice
Suchdolskému divadelnímu souboru SUD za inscenaci Slečna Marplová: Pletichy pralesa
Spolku divadelních ochotníků v Blatné za inscenaci Vlastníci Spolku divadelních ochotníků
v Blatné
Janě Michalové za herectví v roli Mollie Ralstonové v inscenaci Past na myši DS Tyl České
Budějovice
Zvláštní čestné uznání Michalu Kopeckému za záchranu představení Past na myši DS Tyl České
Budějovice v Dačicích 8. března 2026

Ceny
Karlu Smolovi za herectví v roli Nenažraného v inscenaci Ženitba DS Prácheňská scéna v Písku
Radku Brousilovi za herectví v roli Podkolatova v inscenaci Ženitba DS Prácheňská scéna v Písku
Jaroslavu Hemalovi za herectví v roli Petra v inscenaci Taková normální rodinka DS Amadis
Františku Kašpárkovi za herectví v roli Zdeňka v inscenaci Taková normální rodinka DS Amadis
Suchdolskému divadelnímu souboru SUD za režijně-scénografické řešení inscenace Slečna
Marplová: Pletichy pralesa
Tereze Maškové za herectví v roli paní Zahrádkové v inscenaci Vlastníci Spolku divadelních
ochotníků v Blatné
Vojtěchu Kovářovi za herectví v roli pana Švece v inscenaci Vlastníci Spolku divadelních
ochotníků v Blatné
Kristině Kubíčkové za herectví v roli Věry v inscenaci Popel a pálenka Tvůrčí skupiny pokročilých
při DS Čelakovský Strakonice
Filipu Fajtovi za herectví v roli Pavla v inscenaci v inscenaci Romeo, Julie a tma Divadelního
spolku bratří Mrštíků Boleradice
Zdeňku Prokešovi za herectví v roli Čepka v inscenaci v inscenaci Romeo, Julie a tma
Divadelního spolku bratří Mrštíků Boleradice
Štěpánce Veselé za scénu a kostýmy pro inscenaci Romeo, Julie a tma Divadelního spolku bratří
Mrštíků Boleradice
Divadelnímu spolku bratří Mrštíků Boleradice za inscenaci Romeo, Julie a tma
Juraji Háderovi za režii inscenace Romeo, Julie a tma Divadelního spolku bratří Mrštíků
Boleradice
Bohumile Kopecké za herectví v roli Slečny Casewellové v inscenaci Past na myši DS Tyl České
Budějovice
Doporučení do programu Divadelního Pikniku Most 2026:
Inscenace Slečna Marplová: Pletichy pralesa Suchdolského divadelního souboru SUD
Inscenace Vlastníci Spolku divadelních ochotníků v Blatné
Nominace do programu Divadelního Pikniku Most 2026:
Inscenace Romeo, Julie a tma Divadelního spolku bratří Mrštíků Boleradic

zdroj: amaterskascena.cz

Divadlení herecky progresivní

Pokud jsem o loňském 21. ročníku Lounského divadlení napsal, že bylo divadelně perspektivní, mohlo by letošním přívlastkem být: herecky (či snad souborově) progresivní. Krajská přehlídka s postupem na Divadelní Piknik Most se tradičně konala pod záštitou pořadatele Vrchlického divadla v Lounech a Rádobydivadla Klapý jako spolupořadatele.

Pomyslným dramaturgickým leitmotivem přehlídky byl humor a otázky jedince ve společnosti. Humor ve všech podobách, od nejpřízemnějšího až po ten vyšší (parafrázováno s Bachtinem) a problematika člověka ve světě, který sám pomáhal stvořit. Téma existence i lidské niternosti bylo nahlíženo s groteskností, která (u)měla pobavit i mrazit.

Divadlo Z lavice Klobuky: Balada pro banditu

Studenti ZŠ Klobuky v čele s pedagožkou Martou Zaimlovou a kamarády-odchovanci, kteří už brázdí chodby středoškolské, nejsou na Divadlení nováčkem. Letos se představili s dalším odvážným počinem, a to s muzikálem v českém kontextu nejlegendárnějším – Baladou pro banditu (M. Uhde, M. Štědroň). Inscenaci se bohužel nepodařilo nalézt své téma, které se krčilo kdesi za nánosem nevyužitých rekvizit, scénických prvků a repetitivních dále se neproměňujících ornamentů. Nešlo ani o folklórní baladu, ani o politickou alegorii či snad příběh o vzniku mýtu. Vytrácela se romantizace násilí a rozlišit identitu zbojníka/hrdiny/padoucha v boji za svobodu nebylo v rámci neurčitých situací a načrtnutých vztahů úplně možné. Kdyby se více zamířilo na výklad, jistě by se odhalilo, jak příběh přátelství, zrady a lásky vyprávět. V rámci rozboru jsme se též dostali k žánru muzikálu, který je jeden z nejtěžších a má určitá pravidla. Mladým hercům nepomáhal ani zvolený hudební koktejl – někdy se zpívalo naživo, jindy se reprodukovalo a někdy šlo o kombinaci obojího. Dramaticky srozumitelný a emocemi nabitý příběh Nikoly Šuhaje tak zůstal někde na rozcestí, neboť kvůli náročné komplexnosti žánru vyžaduje větší a letitější herecké, pohybové a pěvecké zkušenosti.

Nicméně, na pozadí inscenace se vynořilo něco mnohem zásadnějšího. Soudržnost. Studenti jsou divadlem nadšení a lze pozorovat umělecký i osobnostní růst. Marta Zaimlová citlivě naslouchá jejich potřebám, souborově vnímají získanou zpětnou vazbu a jsou plní zdravě přidrzlého elánu. Klobučtí začínají pracovat se svým divadelním vnímáním a věřím, že se brzy budeme těšit z něčeho, co bude jejich a co jim půjde snáz než tato divadelní legenda.

DS KLAS Klášterec nad Ohří: Pozor, natáčíme!

Patrick Haudecoeur a Gérald Sibleyras jsou renomovaní tvůrci, kteří jsou autorsky, režijně, herecky i producentsky srozumění jak s divadelním, tak i s filmovým prostředím. Stálice lounské přehlídky DS KLAS má obdobné předpoklady. Soubor umí pracovat se žánrem, netratí na hereckých dispozicích a chlubí se poučeně zkušenou režií.

Situační a „metadivadelní“ komedie Pozor, natáčíme! však klade hned několik překážek. V prvé řadě je to práce s publikem. My, jako diváci, se stáváme filmovým komparsem, který spolu s herci natáčí scénu v divadle. Naše nebojácně mladická porota tak volala po větší „šikaně“ a konkrétnějším „útoku“. Většina konfrontací mezi herci a námi se zahazovala, byla neurčitá anebo nenápadně pomrkávala, že se nemusíme ničeho bát. Jenže právě ona divácká tenze je nedílnou součástí, kterou inscenace již ve svém základu vyžaduje. Nakonec se tak hraje s námi, ale vlastně bez nás. A přitom, v případě divačky a jejího „PŠT“ to fungovalo výborně. Protože bylo jasné, o koho jde a byl tomu věnován adekvátní prostor. Na obranu souboru je ale zase potřeba vzít na vědomí, že i v komediálně bezpečném prostoru je práce s publikem (tím a oním) rozdílná a složitá a že ne každý přistoupí na tuto provokativní hru.

Další náročností je, že se tato situační komedie v jasně definovaném prostředí postupně transformuje do komedie vztahové a rámec, který je nejzajímavější se vytrácí až do doby, než nastoupí na scénu „divák“/figurant, aby natáčení zachránil. Je proto nutné prokomponovaně pracovat se vším, co je v tomto filmově divadelním světě k dispozici. Charaktery, čitelné motivace a budování situací, které se na sebe nabalují jako lavina. Gagy se musejí připravovat již dříve, klášterečtí je bohužel odbavují spíše postupně a tak, jak přicházejí popořadě ve scénáři. Pomohla by tomu větší drzost vůči autorům i textu a vsadit více na své vlastní schopnosti než na to, jak hru opatrně používat či interpretovat. I přes místy problematickou strukturu formátu a skromnějšího „zneužívání“ průběžného jednání a rozehrávání, se ale stále jedná o poctivě udělanou a velice zábavnou podívanou. A v kontextu letošního ročníku, bych rád dodal i jeden stěžejní a pochvalný přívlastek: vkusnou!

DK Jirásek Česká Lípa: Srnky

Srnky v režii Václava Klapky nabídly první interpretační prostor k tomu, jak číst texty, které se zdají být na první dobrou a priori divné, banální a nic víc než humorné. Soubor se vydává cestou vulgarizované hříčky, která má posloužit jako možná studie (ne)lidsky podivínských až úchylných charakterů, které jsou pak materiálem pro ověření hereckých dispozic a nově nabitých schopností souboru. Herci se nebojí dělat si srandu ze sebe i z nás. V tomto nastavení a ve své ryze soběstačné divadelní vyšinutosti (hlavně se nezabývat pohybem znaku a dodržováním nastavených principů) pak bodují u leckterého diváka. Právem.

Tomáš Svoboda však Srnky napsal dost možná s poněkud jiným a hlubším záměrem. Jako pohádku pro dospělé s tragicky dobrým koncem. Jako absurdní jednoaktovku. Jako příběh čtyř outsiderů, vykolejených ze života. A budeme-li na to nahlížet jako na vyprávěnku, která vědomě pracuje s prvky absurdity, objevíme hloubku a niternost. Čtyři magické srnky splní čtyřem lůzrům jejich nejniternější přání, protože to, co bychom na nich mohli odsuzovat je až sekundární. Jejich „úchylnost“ má někde nějaký základ. V jejich vnitřním světě a ve světě kolem nich. V Českolipské verzi se však možné žánrové i myšlenkové prameny absentují či upravují po svém, a tak jsme tedy – v rámci inscenační volby zcela legitimně – v jiném ranku uvažování. A tak netřeba látku „po našem porotcovském“ problematizovat a nechat ji prostě existovat v její hrubě artistní formě. Niternosti a poetičnosti stranou.

DK Jirásek Česká Lípa: Lidská tragikomedie

Lidská tragikomedie se právem stala vrcholem přehlídky. Vědomě pracuje srozumitelným divadelním jazykem a dává pozornost všem inscenačním složkám. Od výtvarné stránky, přes light design až po herecké výkony. Režie poskládá jedno k druhému, a přitom dokáže uhlídat, aby se principy nenarušovaly a sloužily nebo se podřizovaly celku. A to i na tak velké ploše, jakou je tato nelehká Klímova filozoficko-alkoholická pouť životem. Důslednosti divadelního tvaru by pomohlo zlepšit dílčí temporytmus některých pasáží a neustále ověřovat a cizelovat souhru v rámci hereckého stylu a interpretace.

Ladislav Klíma byl filozof alkoholik, který dokázal uhranout i nasrat. Inscenace si mj. klade za cíl, zachovat i onu ideovou stránku hry a nespokojit se pouze se studií zvrácených charakterů a tragikomedií jejich zpackaných životů. Filozofické drama si tak nabídne ze solipsismu, egodeismu a vůbec vědomého sebeklamu i sebepoznání, kde se vše vzájemně ruší. Hrajeme hru, v níž nelze nic vyhrát ani ztratit. Na pozadí téhle zvrácené blasfemické amorální filozofie je pak nejlepší si jenom hrát, smát se, a nakonec se uchlastat k smrti.

Klíma si ve hře vedle modelových charakterů na nichž snadno dokáže úpadek lidský i společenský, vytváří také dvě alter ega. Básníka Pulce a filozoficko-božskou entitu Odjinuda. Skrze ně pak bezprecedentně a transparentně traktuje své myšlenky, úvahy i poblázněné výkřiky na pomezí Boha a Ďábla. Pokouší nás. Provokuje. Nicméně: provokuje také sama inscenace? Nutí se zamýšlet, aby pak podobně jako Klíma vše zakončila „nihilismem“? Výklad Odjinuda jakožto zbožštělé entity by tak potřeboval jasnější klíč. Aktuálně stojí na výborné herecké dramaturgii a uchopení postavy. Inscenace se snaží dostát klímovskému „všeobjímání“ a trochu tak zastírá svůj vlastní názor a hlavní leitmotiv. Je potřeba to číst přes Odjinuda nebo přes Pulce? Obě alter ega totiž nabízejí odlišný výklad. Říká mi inscenace něco konkrétního a já si mám odnášet nějakou tu ideu o životě, o světě a o lidských skutcích? Anebo jsem dostal plochu na níž vyjevit má se vše, ale vlastně s tím dál už nemusím pracovat, protože hlavní sdělení je oproti veškerému filozofování veskrze banální? Nabízí se tedy doporučení ověřit inscenaci myšlenkově, zvolit si konkrétní důrazy a nehrát všechno ve stejné důležitosti a závažnosti. Můžu totiž pak dostat buď: oslabeného Klímu nad vším bdícím anebo Českolipského Klímu, který se k tomu prvnímu nějak vztahuje. Hodně sil do další práce!

NOPOĎ Cvikov: Dívčí válka

Dívčí válka, NOPODěm již potřetí nazkoušená, je inscenací ku oslavě výročí souboru i následným – podle slov režiséra – plně funkčním a nadčasovým kasaštykem. O tomhle veleúspěšném trháku od Františka Ringo Čecha jsme pak byli nuceni přemýšlet. Je tahle rádoby historická parodie opravdu stále nadčasová? Jaký je vlastně rozdíl mezi aktuálností a aktualizací? A má určitý typ humoru a zábavy svou poplatnou dobu či kontext, a tedy i trvanlivost? Sto lidí, sto chutí. Sexualizace vztahů je tu od nepaměti. Už řecký dramatik Aristofanés píše svou Lysistratu, kde se ženy rozhodnou ukončit válku sexuální stávkou. Proč by to tedy nemohlo fungovat i dnes? Protože záleží, v jaké estetice a v jakém jazyce je nám tento pudový fakt předkládán. Obzvláště, je-li jediným hybatelem děje. Inscenace je spíše přehlídka vtipů a vulgárně banálních „metafor“, které se ale nebudují a nevycházejí ze situace. Dokonce ani herci se k nim nijak nevztahují a hrají je tak, jak jsou napsány.

Což samo o sobě v prizmatu bulvárního entertainmentu není nijak špatně (!), své diváky to zřejmě (na)vždycky bude mít, ale problémem zůstává, že inscenace postrádá divadelnost, kterou bychom si od dramatického umění měli nárokovat. V jakékoliv žánrové podobě. Skečovitost a pomrkávající deklamace srandiček je ale bohužel zakořeněna už v samotné předloze a souboru tak nenabízí většinu toho, co bychom po nich mohli chtít. Nicméně, velice rádi se s ním někdy setkáme u jejich autořiny či loutkového představení, v nichž jim budeme fandit stejně jako nyní, ale s tím rozdílem, že nás tentokrát budou mít šanci zaujmout.

Bez skladu Praha: Zhyň, divadlo, zhyň!

Cena za námět a autorský počin je zcela na místě, protože právě ona geneze a pretext jsou největší silou inscenace. Na jevišti, v jakémsi antikizovaném prostoru, kde se rozpadá divadlo (čti: kulisy), koexistují divadelní postavy – Richard III. a Lady Macbeth (Shakespeare), Maryša (Mrštíkové), Salome (Wilde) a k nim přidružené literární postavy Taťána (Puškin) a Malý princ (Exupéry). Vstupní výzvou pro soubor bylo vzít si veliké monology, navíc proti hereckému typu, a naučit se s nimi pracovat. A to se i děje. Celé toto veřejné „herecké cvičení“ je však povýšeno rámcem záchrany divadla.

Postavy utíkají do Netflixů a filmových zpracování, svět živého umění se medializuje a divadlo zaniká, protože ztrácí diváka. A tyto postavy by jej měly vybojovat, jinak brzy také zahynou. Inscenace má nakročeno k velké divadelně-intoušské (v nepejorativním významu slova) zábavě. Postavy se ironicky konfrontují a v zákonitostech vlastního světa komentují dění. Zaděláno na nespočet možností a „popkulturně“ metadivadelních nápadů na druhou. Nicméně: jakkoliv chytrá a divadelně vděčná věc se před námi odehrává, bohužel po chvíli vyklusává, protože nenaplňuje možný potenciál. Vše je jaksi samostojné pro sebe, ale ne pro avizovaný děj a příběh. Není tu už ani strach o divadlo či o sebe, postavy neintrikují, nepomáhají si, nesnaží se získat si diváka. Fungují vedle sebe, a to navíc v ne úplně dobře ukotveném světě, jehož pravidlům bych měl rozumět. Nápady a náměty zůstávají nevyřčené, nejasné, zastřené. Mrzení z tak trochu „klamavé reklamy“ a namlsání v úvodní části inscenace však snadno přebije vědomí, že herci i tvůrci jsou zdatní, chytří a pregnantně nápadití. A že si nakročili k velice kvalitnímu autorskému divadlu. Prosím, nezhyňte, ale vytrvejte!

Divadlo EXIL Pardubice: Příběhy obyčejného šílenství

Příběhy obyčejného šílenství jsou příběhem člověka, který se rozhodne brát šílenství jako inspiraci. Možná je uvnitř „obyčejný psychopat“ a možná se mu ty labilní okolnosti prostě dějí. Koneckonců, celý svět kolem něj je přehlídkou uchopitelně neuchopitelných lidských kuriozit. Petr chce zkrátka být šťastný a chce se vrátit ke své bývalce. Je (obdobně jako postavy v Srnkách) dalším důkazem zvrácené a křehké niternosti, stává se dalším příkladem normalizace lidské podivnosti. Našeho pochopení osamoceného člověka v té a oné situaci. Jedním z témat hry je neztratit (mezilidský) kontakt, a právě to ji činí nesporně zajímavou.

Herecky vybavený soubor však dostává klamavé zadání, o čem situace a vztahy jsou a jak by se měly rozehrávat. Zelenkova přirozeně humorná dialogičnost a umění postav existovat v nápaditě všedním vyprávění se tady devalvuje na snahu o velkou činoherní komedii.

Ztrácí se nuance a repliky jsou nadbytečně deklamovány v přímočaré snaze pobavit. Ale to by měla dělat ona prazvláštně autentická situace v níž se postavy outsidersky zmítají. Naprosto nepochopitelně se narušuje princip čtvrté stěny a minimalistická výprava nedává hercům možnosti mizanscénování. Téměř vše se odehrává ve stoje, staticky, kolem ledničky. Prostor, stejně jako vyznění inscenace se tak zplošťují na minimum. Nefungují zde ani příběhy, ani obyčejnost ani šílenství. Pokud za něj tedy nepovažujeme scény, které by mohly mít za úkol šokovat. Témata se transformují v divnou vyprázdněnou komedii. Což je opět a legitimně styl, který si najde svého diváka. Inscenace je divadelně pokročilá a bytostně herecká, ale bohužel se vzdaluje tomu, čím by mohla být. Z pozice režijního výkladu totiž degraduje svou hloubku a možnou poetičnost.

DS Jiří Poděbrady: Farma zvířat

Velké „stádo“ poctivých a sehraných herců, vkusně zkratkovitá dramatizace, cílevědomá režie a jedna divadelní bajka, za kterou by souboru měli pedagogové trhat ruce, protože už to se studenty nebudou muset probírat. To je Farma zvířat souboru DS Jiří, která tím dělá Orwellovu dílu jistou službu – tlumočí jej tak, jak má být tlumočeno. Neznásilňuje jeho poselství výdobytky. Bez zbytečných překvapení, nových interpretačních zákrut, bez uměle přidané aktualizace. Inscenace předkládá (tentokrát skutečně) nadčasový text s přirozenou poctivostí a v době, v níž je dobré pamatovat toho, co už bychom dávno měli vědět. Taková vkusná upomínka – rozhlédnout se a prověřit, jestli věci jsou vážně takové, jaké se zdají být.

S čím by se dalo polemizovat je ona extrémní doslovnost inscenace. Ve své scénické přemrštěnosti totiž nenabízí možnost zvratu či prostor pro interpretaci, domyšlení si jakékoliv události, není zde prostor pro kritické uvažování. Od prvopočátku se hraje výsledek, protože to tak má být. Vytrácí se proces a hrají se stavy. Aby to bylo jasné, aby se nepřidávaly vrstvy, aby byl čas se klidně soustředit na hravá zvířátka v pozadí, protože když mi unikne zásadní dialog, tak se stejně dojde tam, kam má. Ověření a zamyšlení by stálo v rámci pokusu o fokus diváckého zážitku. Na jevišti se toho děje abnormálně mnoho a důležité se občas vytrácí, čímž by se mohly oslabovat motivy jednotlivých postav. Tato citačně inscenační přesnost je úctyhodná a otevírá tak obsáhlejší diskuzi, zdali jako divák opravdu potřebuji něco navíc. Zdali i opakovaná percepce známé látky může a měla by nabízet obohacení či posun v uvažování než jen faktograficky zdůraznit již vyřčené. Nejde o tradičně stejný cíl, jako o cestu k němu. (viz. též titulní foto I. Petřivalské_pozn. red.)

***

V letošním roce slavíme zápis zapsání Hraní amatérského divadla v České republice na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO a domnívám se, že Lounské divadlení v tomto duchu bylo malým divadelním svátkem. Soubory nestagnují, dávají si protiúkoly a vstupují do inscenací s odvahou a nasazením, které je radost sledovat. Náš lektorský sbor si kladl za cíl být nápomocný, polemizovat s látkou či tvarem, ohledávat možnosti výkladu textu a myšlenek autorů, pomáhat orientaci v kontextech a konotacích. Snažili jsme se být proaktivní v kultivaci auditoria, kriticky o věcech přemýšlet a společně se tak posouvat v divadelním vnímání a cítění dál. Děkujeme všem za inspiraci a dialog.

K mému-našemu lektorskému resumé si také dovolujeme upozornit na obnovené Zrcadlení Lounského divadlení („festivalový zpravodaj“), které má nově na starost studentstvo Gymnázia Václava Hlavatého v Lounech. Dočtete se zde jejich osobité postřehy, divácké ohlasy a dílčí rozhovory s herci či tvůrci. Po kompletaci bude Zrcadlení zasláno všem zúčastněným a zástupcům NIKu, dále pak bude k dispozici několikero výtisků ve Vrchlického divadle v Lounech a jistě jej zvládnete získat i na vyžádání u pořadatelů lounské přehlídky. Přejeme nově vznikající redakci mnoho sil a chuti do reflexe divadla a domovské přehlídky.

Lektorský sbor ve složení Kateřina Letáková, Petr Theodor Pidrman a Lukáš Křížek byl po celou dobu ve shodě a o čestných uznáních, cenách, doporučení i nominaci rozhodl jednomyslně.

Výsledky:

SPECIÁLNÍ CENA POROTY

Studentstvu Gymnázia Václava Hlavatého v Lounech za obnovení Zrcadlení Lounského divadlení

ČESTNÁ UZNÁNÍ

Kateřině Kosařové za hudební nastudování role Eržiky v inscenaci Balada pro banditu

Zdeňce Nyklíčkové za roli Rose v inscenaci Pozor, natáčíme!

Za kolektivní nasazení a herecké dispozice souboru DK Jirásek Česká Lípa v inscenaci Srnky

Kristýně Kňákal Brožové za kostýmy v inscenaci Lidská tragikomedie

Jolaně Lalić Liškové za výpravu v inscenaci Zhyň, divadlo, zhyň!

CENY

Jakubovi Hrbkovi za roli Figuranta v inscenaci Pozor, natáčíme!

Štěpánovi Kňákalovi za režii inscenace Lidská tragikomedie

Milanu Kořenovi za light design inscenace Lidská tragikomedie

Jiřímu Gottlieberovi za roli Odjinuda v inscenaci Lidská tragikomedie

Souboru Bez skladu za námět a autorský počin inscenace Zhyň, divadlo, zhyň!

Alexandru Gregarovi za roli Otce v inscenaci Příběhy obyčejného šílenství

Souboru DS Jiří Poděbrady za hereckou souhru v inscenaci Farma zvířat

CENA DIVÁKA

DS Jiří Poděbrady za inscenaci Farma zvířat

CENA ŘEDITELE VRCHLICKÉHO DIVADLA

Souboru DK Jirásek Česká Lípa za mimořádný zážitek při ztvárnění mimořádného textu v inscenaci Lidská tragikomedie

DOPORUČENÍ DO PROGRAMU DIVADELNÍHO PIKNIKU MOST

DS Jiří Poděbrady za inscenaci Farma zvířat

Porota též navrhuje zvážení zařazení do programu Celostátní přehlídky amatérského divadla

pro děti a mládež Fimfárum Český Krumlov.

NOMINACE DO PROGRAMU DIVADELNÍHO PIKNIKU MOST

DK Jirásek Česká Lípa za inscenaci Lidská tragikomedie

zdroj: amaterskascena.cz