Porota: Jaroslav Kodeš, Robert Kunesch, Jana Stejskalová, Petr Svoboda

Nominace: Divadlo Refektář, Praha / Pacient doktora Freuda

Doporučení: Divadelní spolek J. K. Tyl, Lomnice nad Popelkou / Balada pro banditu

Děčínská brána činohře dokořán

32. ročník krajské postupové přehlídky Děčínská brána představil v šesti inscenacích během tří dnů činoherní divadlo v jeho nejrůznějších podobách – od autorské hry po klasiku, od komedie a literárního pásma po modelová podobenství, mimořádně potěšující byl také důraz kladený na současnou dramatiku.

Přehlídku otevřelo literární pásmo s písničkami Jak se dělá divadlo vycházející ze sbírky fejetonů Jak se co dělá Karla Čapka, kterou přivezl DS Krupka v režii Štefana Olšáka. Soubor přehledně provedl diváka vznikem inscenace od první zkoušky až po popremiérové ohlasy a jednotlivé fáze zkušebního procesu prokládal humorně přetextovanými „šlágry“ doprovázenými naivistickými choreografiemi. Bohužel z inscenace nebylo patrné, zda usiluje být především úsměvnou retro podívanou, kde má hlavně vyznít Čapkův stále okouzlující literární styl a pozorovací postřeh, nebo jde i o částečnou satiru na divadlo dnešní. Zkušební proces, jak ho inscenace podávala, kopíroval v mnohém divadelní praxi první republiky, zároveň se mluvilo o dabingu, televizi apod.  Podobných nedůsledností či nahodilostí bylo v inscenaci příliš mnoho, jejich nechtěným důsledkem pak bylo zejména to, že ne vždy bylo poznat, zda se jedná o záměrnou parodii či jen inscenační nešikovnost.

Autorskou inscenaci na přehlídce zastupovali Bratři Mosteckého divadelního klubu Kasárny Petra Vrabce, zároveň představitele jedné ze dvou hlavních rolí. Příběh vypráví o dvou dospělých (či dospívajících) bratrech, kteří se potkávají po smrti své matky v newyorském bytě jednoho z nich a během čekání na čtení její závěti se přes počáteční neshody postupně sbližují, vyříkávají si řadu rodinných křivd, až dojdou k závěrečnému smíření. Hra i inscenace trpěly řadou začátečnických problémů, jako je přílišná doslovnost, popisnost či nesourodé mísení iluzivního a znakového divadelního jazyka, zároveň ale měla také řadu trefně lapidárních dialogů, byla příjemně minimalistická a zejména Matouš Linda mladšího bratra Dannyho tvaroval neokázale, se schopností prodat „hlášky“ vhodným podehráváním.

Na pole zcela současné dramatiky se pustily i dva další soubory. Rádobydivadlo Klapý v režii Jaroslava Kodeše a dramaturgii Petry Kohutové sáhlo po zatím neuváděném dramatickém debutu autorské dvojice (nejen) literátů Karla Kuny a Igora Malijevského Červená linie. Groteskní hra je vystavěna kolem z absurdní dramatiky vycházejícího nápadu, kdy do bytu nepříliš funkční rodiny tvořené manžely s dospívajícími dcerou a synem vnikne nezvaný muž s mluvicím jménem Smrad, který se v bytě usadí, odmítá ho opustit a postupně terorizuje celou rodinu. Obyvatelé bytu se agresi přicházející zvnějšku nedokáží nikterak postavit a pomoci se nedovolají ani u byrokratického policisty, hyperkorektní psycholožky, ani u bulvární redaktorky. Hra je nesporně zajímavou dramaturgickou volbou a Rádobydivadlo Klapý nabízí tradičně interpretačně vyspělý a suverénní inscenační tvar. Problémem je, že inscenace – a nejsem zde schopná zcela odkrýt, jestli za to může především text, nebo spíše režie s dramaturgií – honí příliš mnoho zajíců, a oproti podobným absurdně-modelovým groteskám, jaké se u nás psávaly v zejména v šedesátých letech, je příliš polytematická a nepřípadně mísí psychologizující a stylizovaně typizační prostředky, takže místo společensky aktuálního apelu ve svém vyznění působí až zmatečně. A to tak, že jsme se v lektorském sboru (kde jsem se sešla spolu s Renatou Grolmusovou, Petrem Janem Svobodou a Petrem Michálkem) nedokázali ani rozhodnout, zda je pro inscenátory Smrad negativní, či pozitivní postavou.

Po dalším současném textu, tentokrát ovšem v žánru lehce bulvární komedie s kriminální zápletkou, sáhl i Divadelní soubor Hraničář z Rumburka. Divadelní hra Rocker a dvě staré dámy Jany Pacnerové se v poslední době objevila na repertoáru hned několik souborů, a to jistě zejména proto, že nabízí velké příležitosti pro dvě herečky zralého věku. Těch se Eva Vosátková jako cynická penzionovaná právnička Agnes a Marta Nekolová jako diblíkovitá dobrosrdečná herečka Agnes ujímají suverénně a s velkým entuziasmem. Bohužel hra je dlouho budována jen jako sled víceméně předvídatelných historek, vyplývajících z nuceného se sžívání dvou naturelem i životní zkušeností zcela odlišných seniorek v pečovatelském domě. Humor často příliš lacině staví na stereotypech, kdy si dělá legraci ze zdravotních neduhů, neschopnosti seniorů používat moderní techniku a rozumět současnému jazyku plnému anglicismů. Oživení přichází až s kriminální zápletkou, což je bohužel až v poslední třetině hry, a navíc je pachatelka divákovi okamžitě odhalena. I tak ale najednou dramatická situace, která dovoluje oběma hlavním hrdinkám konečně skutečně jednat, vlije oběma herečkám energii do žil, jejich výkony rozkvétají a nezbývá jen litovat, že nedostaly příležitost v lepší předloze (s hořkým vědomím, že kvalitní texty pro herce dané věkové kategorie dramaturgie věru vidlemi přehazovat nemůže).

Ke klasickému textu sáhlo Studio 4F z Prahy, které do Děčína přivezlo Voltairova Candida, a to v amatérském divadle slavné dramatizaci Milana Schejbala a Hynka Boučka. Režisér Michal Šesták inscenaci koncipuje jako divadlo na divadle a výsledný tvar je mezi těmi, které byly na přehlídce k vidění, asi divadelně nejpoučenější, ať už ve scénografické, hudební či ostatních složkách. Ovšem místo toho, aby antiiluzivní brechtovský rámec divadla na divadle jasně nastavil, kdo je ta banda herců, kteří nám přicházejí hrát starý příběh o pikareskním putování naivního mladíka krutým a neútěšným světem a proč zrovna oni a zrovna dnes mají potřebu nám o něm vyprávět, slouží spíše jen jako prostředek k jarmarečnímu, hravému rozehrávání situací a jejich (často nápaditému a zábavnému) zdivadelňování. Jisté dryáčnictví „formy“ pak místy zcela přehluší „obsah“. Je tomu tak třeba v zásadní písni Rozumu, která je pojatá natolik exhibičně, že absolutně zaniká její text. Z útržků zaslechnutých slov jako „covid“ přitom jasně vyplývá, že zrovna zde mělo zaznít aktualizační autorské jádro výpovědi. Tam, kde se přece jen jistý nadhled nad příběhem a herecký komentář k daným situacím objeví, jako je tomu v náznacích ve výkonu Jakuba Schejbala, dává inscenace tušit, že by přece jen mohla být zajímavou zprávou o stavu dnešního světa.

Vrcholem festivalu tak zůstala inscenace hry Ivana Vyskočila Cesta do Úbic v nastudování souboru Li-Di z Litoměřic, která se objevila hned první den přehlídky (viz též titulní foto_pozn.red.). Dramaturgická volba titulu soubor postavila před věru nesnadný úkol. Jedná se o hru autorskou, spojenou s výraznou performerskou osobností Ivana Vyskočila, primárně psanou pro rozhlas a pevně ukotvenou v myšlenkovém, divadelním, a především společenském ovzduší komunistického Československa šedesátých let. Mladý soubor se úkolu zhostil sebevědomě a zároveň s pokorou ke zvolené předloze. Ačkoliv pod inscenací jsou podepsány jako režisérky Klára Hávová a Eliška Vytrhlíková, je patrné, že jde o dílo veskrze kolektivně autorské a osobitá Vyskočilova poetika je funkčně a tvořivě doplněná celým souborem, který na sebe slyší, má stejný humor a nebojí se výrazné, hyperbolizované zkratky, aniž by se proměnila v hereckou křeč. Vyskočilovu jazykovou ekvilibristiku pak namnoze přetváří ve výrazné a divadelně atraktivní fyzické gesto. Inscenace je vyskočilovsky hravá a zábavná, zároveň zachovává i veškerou absurditu předlohy. Především ale v příběhu o neúspěšné cestě mladé ženy za svým milým do nedosažitelných Úbic Li-Di dokázali objevit téma ryze současné. Silně, ale neplakátově artikulovali bezvýchodný životní pocit generace na prahu dospělosti, generace na rozdíl od těch bezprostředně předcházejících uvízlé ve světě bez optimistické životní perspektivy.

zdroj: amaterskascena.cz

Porota: Vít Malota, Alice Olmová, Sylvie Vůjtková

Nominace: neudělena

Doporučení: Místecké divadlo PROZATiM, Frýdek-Místek / Účet

Divadelní Kojetín ovládli netradiční čerti a andělé

Letošní 32. ročník Divadelního Kojetína se tradičně nesl ve velmi přátelském, neformálním duchu. Festival zahájil již tradičně dětský folklórní soubor Bezměrováček, tentokráte s hravým vystoupením na téma zabíjačka. Každá inscenace byla navíc opět uváděna zábavnou „kramářskou písní“ v podání Milana Zahradníka (harmonika, zpěv) a Hany Svačinové (zpěv), v níž se s nadsázkou pojmenuje, na co se diváci mohou těšit. Pravidelné zapojení malých folkloristů do zahájení, hravé uvádění inscenací i obsáhlý, nápaditý zpravodaj Divadelní Koječák a divácké hlasování souvisí nejen s aktivitami pořádajícího Městského kulturního střediska pod vedením Hany Svačinové, ale i jejich snahou, aby se festival stal se svou neopakovatelnou vstřícnou atmosférou nedílnou součástí kulturního života obce. A pořadatelům se to daří.

KONVERZAČKY V PŘEVAZE

Krajské přehlídky často předkládají ve své nabídce i část konverzačních či situačních komedií, které jsou u souborů oblíbené, protože nabízejí jednak vtipné situace a dialogy, zdánlivě jednoduché, realistické inscenační postupy, ale splňují i předpoklad divácké atraktivity u mainstreamového publika. V Kojetíně bylo možno zařadit do této linie inscenace Tchýně na zabití (Hanácká scéna Kojetín), Tři na lavičce (Divadlo Václav), Půldruhé hodiny zpoždění  (Divadlo Brod) a do jisté míry i detektivní komedii Osm žen (Kroužek Divadelních ochotníků Hvozdná).

Tchýně na zabití Jakuba Zindulky je umně sepsanou komedií, sestavenou z klišé, v níž je novopečený, tajně sezdaný manželský pár vystaven atakům tchýní z obou stran, které jsou zároveň nekompatibilní k sobě navzájem. Ve druhé části se jako v jakémsi očistci ocitnou obě tchýně jako duchové v bytě novomanželů, aby k sobě alespoň po smrti našly cestu a sblížily se. Bakalářská konverzačka se tedy ve druhé půli zlomí v duchařskou komedii. V nikterak objevné hře dbali všichni čtyři herečtí představitelé na jevištní mluvu. V rolích dvou tchýní Michaela Němčáková jako matka ženicha vsadila na drakonickou  uřvanou polohu, která se ovšem brzy vyčerpala a stala se stereotypní. Komediální  rovinu textu lépe ovládala  Marie Němečková, svou tchýni, v hippeasáckém období zastydlou Gene, vybavila dokonce i jemnými podehranými komentáři či ulítlými postpubertálními projevy. Veronika Vyskotová a Lukáš Chmela coby novomanželský pár mohli prokleslit parterský vztah s větší měrou vzájemné kontaktnosti, nicméně inscenace samozřejmě bodovala u domácího publika.

Dvojici ryze komorní her (Tři na lavičce Aldo Nikolaje a Půl druhé hodiny zpoždění Jeana Della a a Géralda Sibleyrase) spojovalo to, že v obou případech výběr titulu úzce souvisel s hereckým obsazením přímo na tělo hlavních protagonistů, protože oba soubory mají ve svém středu velmi zralé herecké osobnosti.

Z tohoto nepřímého „souboje“ vyšli na přehlídce lépe Václavovští s oblíbenou „lidskou“ komedií o samotě ve stáří Tři na lavičce. Josef König jako živelnější Silvestr a prvorepublikově nonšalantní Ctirad Bartoň vytvořili velmi přesvědčivou dvojici sympatických pětasedmdesátníků, mezi nimiž se zrodí pevné přátelství a snaha uniknout z předurčeného a očekávaného dožívání, Jana Kozičková coby bezprostřední sousedka a milovnice koček Ambra doplňovala jejich hereckou souhru. Režiséři Tomáš Hradil a Pavel Dorazil (byli podepsáni také pod režií Tchýně na zabití) svou hereckou interpretaci textu ozvláštnili symbolickou postavou Osudu, která vytvářela temnější, bluesovou atmosféru předělů mezi jednotlivými obrazy.

Také dvojice Roman Švehlík a Kateřina Nakládalová (pod hlavičkou divadla vystupuje jako host) v laskavé konverzační komedii Půldruhé hodiny zpoždění Divadla Brod dokazují, že jsou zkušenou hereckou dvojicí, která má schopnost na sebe velmi dobře partnersky reagovat. Ve hře, v níž manželé v takřka důchodovém věku začnou řešit místo společenské návštěvy, na niž mají společně odejít, svůj vztah, nenaplněné osobní ambice i neutěšený sexuální život, k sobě typově dobře ladí. Festivalová repríza však trpěla textovými nejistotami, rozvolněním temporytmu a místy i obecným režijním uchopením mizanscén, což přičítám mimojiné tomu, že režisér Roman Švehlík nemůže zevnitř inscenace zcela dohlédnout účinek komedie jako celku.

Interpretace hry Osm žen Roberta Thomase se pohybuje ve spektru od takřka ryzí komedie až po psychologizující verze s hororovými prvky. Hvozdenská inscenace v režii  profesionální herečky z Městského divadla Zlín nabídla především komediální pohled v tempu někdy až přespříliš překotném, kdy z jednání postav nebylo možné mnohdy odečíst ani motivace postav, detektivní linka, vzájemné podezírání se bylo potlačeno. Hvozdenská inscenace byla tedy spíše říznuta Goldoniho Treperendami. Nicméně právě dynamika inscenace, nasazení a herecká energie všech osmi dam, přehledné řešení mizanscén i některé dobře vystavěné komediální momenty rozhodly, že inscenace uspěla v diváckém hlasování a získala souboru Cenu diváka.

OBJEVNÁ DRAMATURGIE

Další festivalové inscenace lze již považovat za dramaturgicky či inscenačně ambicióznější či odvážnější. Do tohoto okruhu lze řadit Matku Ubu podle hry Josefa Kainara, Anděl Strážný Václava Havla, Muzeum Jeana-Michela Ribese, Čertovskou košařinu Marie Tesař a inscenaci hry Martiny Kinské Jen tak.

Stanislav Nemrava coby režisér DS Čapek Uherské Hradiště znovuobjevil pro jeviště Kainarovu variaci Jarryho dnes již klasické hry Ubu se vrací, kterou uvedl pod názvem Matka Ubu. Text hry měl premiéru v roce 1949 a okamžitě po svém uvedení se stal kvůli satirickému pohledu na mocenské choutky pro reprezentanty minulého režimu nepohodlným. V dnešní době jeví se však hra jako nadmíru aktuální groteskní analýza zneužívání moci a krutosti, s níž lze vládnout, ovšem vytříbená typicky kainarovskou jazykovou hravostí. Inscenace měla několik atraktivních výtvarných nápadů, pokoušela se o jevištní styl, kombinující brechtovské postupy a postupy absurdního a výtvarně stylizovaného divadla poukazujícího spíše na vykloubenost vztahů, zkrátka mohla mít nakročeno k osobité poetice. Soubor má ve svých řadách svou robustní postavou zcela charakteristického a typického Otce Ubu, ale to bohužel také nestačilo, na přehlídce byla inscenace prezentována jako absolutně nedozkoušená, rozpadlá, herecky nezralá, jakoby byla hra předvedena teprve v procesu zkoušení. Patrně to vzniklo vinou pokusu převést tuto již starší inscenaci do nového tvaru s akcentem na Matku Ubu  – tak inscenaci principál souboru Stanislav Nemrava pojmenoval. Doslovné využívání hudby odkazující k padesátým budovatelským letům navíc zbytečně zužovalo interpretaci toho opět aktuálního satirického textu a uvízla kvůli tomu spíše v minulosti.

Překvapivá byla také inscenace hry dramatičky a dramaturgyně pražského Švandova divadla Martiny Kinské Jen tak v podání Divadla Malá scéna Zlín, která byla, pokud je nám známo, uvedena vůbec poprvé. V až takřka surreálné grotesce, která byla autorčinou juvenilií, se o jedné silvestrovské noci srotí postavy kolem opilého, či v kocovině se zmítajícího hlavního hrdiny, violoncellisty Adama (Jakub Dominik Polínek) v prostorách jeho koupelny. Jazyk hry není realistický, banální se mísí s transcendentním, komické s existenciálním, ani vyznění postav nelze považovat za realistické, fragmenty silvestrovské noci v očích alkoholem opojeného Adama nabývají na bizarnosti. Obrazivá inscenace v důmyslné režii Jany Pluhařové nepostrádala sugestivní atmosféru a snahu o výraznou režijní interpretaci, nicméně vyznění inscenace v její roztříštěnosti jakoby postrádalo pevný bod v osobě Adama, kolem nějž svět postav krouží, v jehož hlavě nabývají „reálné postavy“ jen tak překvapivých významů. Inscenaci tedy nebylo lehké číst ani skrze emocionální napojení na postavy, nebylo však ani jednoduché rozklíčovat znaky a významy, které inscenátoři do svého jevištního tvaru vkládali.

Dramaturgicky objevné bylo také uvedení hry Jeana-Michela Ribese Muzeum DS ASPOL při Středisku volného času Lužánky Brno (režie Petra Rychecká). Ribesův komediální text je spíše sledem etud či skečů, které variuje autor v symbolickém prostoru muzea. V základní ose obrazů, které lze podle autora libovolně řadit, jde o střet umění a přírody, která svou přirozeností vytlačí to, co je umělé, či chcete-li umělecky vytvořené člověkem, ale kromě toho zachycují etudy i všednodenní výjevy z muzeí, takže se Muzeum stává i sociologickým obrazem naší společnosti i naší schopnosti, či častěji neschopnosti umění vnímat. V jednoduché scénografii – pouhých pár rámů od obrazů, pointují herci některé skeče zdařileji, některé přibližněji. Inscenace má svěží rytmus a radost z herecké spoluhry, prospělo by jí určitě více proměn v atmosférách jednotlivých etud a narušování hrozící monotónnosti.

VRCHOLY PŘEHLÍDKY

K vrcholům přehlídky patřila inscenace Čertovská košařina, kterou na festival přivezli Morkovští ochotníci. Tato parta pravidelně uvádí hry vídeňské rodačky Marie Tesař. Pod tímto uměleckým pseudonymem se skrývá nejmenovaný principál souboru. Morkovští už předchozí svou inscenací ukázali, jakou cestou se vydávají. V příbězích, které inscenují, projevují zájem o místní kulturu a region, základní motivy hry velmi úzce souvisí přímo s obcí. Vyznění hry však má zároveň přesah, přestává být jen lokálním tématem. Tak například v předchozí hře Marie, dcera Kajetánova, pro niž byl výchozím momentem pro napsání existence hrobu Marie Tylové, dcery slavného obrozeneckého divadelníka, přímo v Morkovicích, jsme mohli sledovat hru o ironickém pohledu na česko-německé vztahy, ale i reflexi nelehkého života a údělu divadelníků. V Čertovské košařině se inspiračním impulsem stal Tizianův obraz Apollo a Marsyas, který lze nalézt v muzeu v nedaleké Kroměříži. Vznikla podivuhodná hra o trablích s čertem, kterého si ve sklepě uchovávají manželé, věnující se košíkářství (v obci Morkovice-Slížany je košíkařské muzeum). Inscenace rafinovaně pracuje s parodickými či hororovými prvky, stylizovaným až sošným, vědomě groteskním herectvím, postmoderně mísí vysoké s nízkým, vkládá aluze a citace. Motiv čerta, jehož si po staletí rodiny udržovaly rodiny ve sklepě, či chcete-li v chlívku, krmí ho lidským masem, aby se pak neustále sytili masem z jeho neustále dorůstající nohy, je výrazně hyperbolizovaný. Tvůrci kolem něj vytvořili originální divadelní tvar, který vypovídá o konci tradic, nebo až sektářském lpění na nich, o zmatení současného venkova, který neví, jak zareagovat na proměnu světa kolem něj a žije stále v minulosti, na strach, který je vede k tomu, že propadají spíše konspiračním teoriím.

Dalším vrcholem přehlídky byla rozhlasová aktovka Václava Havla Anděl strážný v nastudování DS Viktorka Holešov v režii Ladislava Vrchovského, která byla jako plnohodnotná regulérní inscenace uvedena vůbec poprvé (viz titulní foto_pozn. red.). Anděl strážný s postavou Vaváka předznamenala komorní Havlovy texty, v nichž autor projikuje sám sebe do hlavní postavy (později pojmenované Ferdinand Vaněk). Hra o nezvyklém setkání spisovatele s nečekanou návštěvou, která se v jeho bytě zabydlí, stojí na herecké souhře Radima Kachlíře (Machoň) a Romana Uwe Juráně (Vavák). Zejména Radim Kachlíř překvapivě vede svou postavu strážného jako směs bezprostřední spontánnosti, odzbrojující vlezlosti, skryté tajemnosti a nebezpečnosti. Ačkoliv inscenace odkazuje na dobu svého vzniku (hra byla napsána v roce 1969) a na praktiky státní bezpečnosti, zachovává si to, že je zároveň podobenstvím o manipulaci, o snaze o vymývání mozků a zapření sebe sama. Stává se tak tato hra opětovně nebezpečně aktuální. Mnoho podstatných momentů se neodehrává prostřednictvím interpretace textu, jak by se u převedení rozhlasovky do jevištní podoby očekávalo, ale rafinovaným jednáním mezi replikami samotnými. Právě tam nabývá inscenace nových překvapivých významů, právě tam Kachlíř coby Machoň, jehož rafinovaný tlak a manipulativní jednání se projevuje na spíše udiveném Juráňovi (Vavák), dostává překvapivé nuance.

Posledně jmenované inscenace Čertovská košařina a Anděl strážný si vysloužily doporučení na národní přehlídku, velkou měrou i pro svou dramaturgickou objevnost (uvedení nového textu, první uvedení rozhlasové hry), aktuálnost témat, výrazné herecké interpretace postav nebo osobitou režijní poetiku. Je jen shodou okolností, že oceněné inscenace zcela netradičně pracují s archetypálními představiteli dobra a zla andělem a čertem, přičemž ani čert, ani anděl, nenesou vůbec tradiční atributy čertovství a andělství, jak jsme zvyklí. Je možná symbolické, že hranice dobra a zla jsou v těchto inscenacích rozostřeny.

DIVADLO JAKO PROSTOR K SEBEVYJÁDŘENÍ

Na Moravě se divadlem žije. Některé soubory dokazují, jak je pro ně velmi důležité vyjadřovat se prostřednictvím her k tématům, které je znepokojují, jimiž jsou obklopeni, jež se vynořují z naší minulosti. Nebývá to vůbec pravidlem. Ani mnohým amatérským divadelníkům není dění ve společnosti lhostejné a divadlo, inscenace se jim mnohdy stávají komunikačním kanálem, skrze nějž reagují na znepokojivé události kolem nás.

Odborná porota Divadelního Kojetína 2026 pracovala ve složení Robert Kotál Kunesch, Vladimír Fekar a Pavel Hurych.

VÝSLEDKY 32. ROČNÍKU PŘEHLÍDKY AMATÉRSKÝCH DIVADELNÍCH SOUBORŮ DIVADELNÍ KOJETÍN 2026

Doporučení do programu Divadelního Pikniku Most 2026:

Anděl strážný (Divadelní studio Viktorka Holešov) a Čertovská košařina (Morkovští ochotníci)

Cena Divadelního Koječáka – Kroužek divadelních ochotníků ve Hvozdné za inscenaci Osm žen

CENA:

– Divadelnímu studiu Viktorka Holešov za inscenaci Anděl Strážný

– Radimu Kachlířovi za roli Machoně v představení Anděl Strážný DS Viktorka Holešov

– Romanu Uwe Juráňovi za roli Vaváka v představení Anděl Strážný DS Viktorka Holešov

– Petře Rychecké za dramaturgii inscenace Muzeum DS ASpol SVČ Lužánky Brno

– Ctiradu Bartoňovi za roli Luigiho v představení Tři na lavičce Divadla Václav Václavov

– Josefu Königovi za roli Silvestra v představení Tři na lavičce Divadla Václav Václavov

– Marii Tesař za text a za dramaturgicko-režijní koncept inscenace Čertovská košařina Morkovských ochotníků

ČESTNÉ UZNÁNÍ:

– Marii Němečkové za roli Gene v představení Tchyně na zabití Hanácké scény Kojetín

– Veronice Vyskotové za roli Jindry Sedlákové v představení Tchyně na zabití Hanácké scény Kojetín

– Michaele Němčákové za roli Karly Králové v představení Tchyně na zabití Hanácké scény Kojetín

– Stanislavu Nemravovi za výtvarné nápady v představení Matka Ubu DS Čapek Uherské Hradiště

– DS ASpol Brno za scénu inscenace Muzeum DS ASpol SVČ Lužánky Brno

– DS ASpol Brno za souhru v představení Muzeum DS ASpol SVČ Lužánky Brno

– Janě Kozičkové za roli Ambry v představení Tři na lavičce Divadla Václav Václavov

– Evě Gnidové za roli Matky v představení Čertovská košařina Morkovských ochotníků

– Morkovským ochotníkům za inscenaci Čertovská košařina

– Osmi ženám za jednotu hereckého stylu v představení Osm žen Kroužku divadelních ochotníků ve Hvozdné

– Kroužku divadelních ochotníků ve Hvozdné za výpravu inscenace Osm žen

– Markétě Holcmanové za režii inscenace Osm žen Kroužku divadelních ochotníků ve Hvozdné

– Kateřině Nakládalové a Romanu Švehlíkovi za autentickou jevištní existenci v představení Půldruhé hodiny zpoždění Divadla Brod Uherský Brod

– Janě Pluhařové za režii inscenace Jen tak Malé scény ZUŠ Zlín

– Malé scéně ZUŠ Zlín za inscenaci Jen tak

zdroj: amaterskascena.cz

Horažďovická perla 2026

Západočeská přehlídka činoherního a hudebního divadla v Horažďovicích se dočkala 41. ročníku a opět nás ujistila, že má v kulturním životě regionu své stálé místo. Akci tradičně pořádalo město Horažďovice ve spolupráci s místním divadelním souborem, a i tentokrát přilákala jak širokou diváckou základnu, tak řadu ochotnických souborů.

Jak známo, je tato přehlídka dlouhodobě zaměřena na činoherní a hudební divadlo. I přes toto poměrně jasné vymezení se ukázalo, že ne všechny přihlášené inscenace kritéria přehlídky zcela naplnily. Na tuto skutečnost byly jednotlivé soubory citlivě upozorněny během rozborových seminářů, které probíhaly po každém z deseti soutěžních představení a jak známo – tvoří nedílnou součást programu.

Důraz kladený na zpětnou vazbu je velkým přínosem řady přehlídek a ta horažďovická není výjimkou. Každý zúčastněný soubor měl možnost vyslechnout si odborné hodnocení, případná doporučení opřená o divadelní praxi poroty a nakonec se každému z nich podařilo odnést si alespoň drobné ocenění, tedy přinejmenším jedno čestné uznání, ať už za herecký výkon, režii či jinou složku inscenace.

To se týkalo i relativních nováčků přehlídky, mezi něž letos patřily například soubor Jirásek Nejdek (komedie Jaromíra Břehového Otylka), Divadlo mladého herce ze Sokolova (a jejich verze Malého prince), ale také Ochotníků Ostrov s jejich autorskými Kravinami Sametové revoluce.

V těchto případech porota – letos ve složení Martin Vokoun (předseda), Jan Hnilička a Kristýna Tejmarová – usilovala především o srozumitelné pojmenování samotných parametrů divadla – respektive činohry a volala po větším sjednocení složek, a také čistotě žánrově–stylového uchopení inscenací.

K vidění bylo divadlo tematicky různorodé, stejně tak různých úrovní provedení, tituly autorské i tzv. interpretační, žhavá novinka i „klasika“.

Program odstartoval ve čtvrtek večer představením Ticho, pozor, natáčíme! souboru Za oponou z nedalekých Klatov. Ne zcela využitý potenciál komedie stopující jedno filmové natáčení (děj filmu se přitom odehrává na divadle) tkvěl hlavně ve složce režijně–herecké. Tedy až na jednu výjimku. Dvouhodinovou inscenaci s poněkud rozvleklým tempem každým svým výstupem neskutečně oživila paní Eva Krausová v roli Jojo, která podala mimořádně autentický výkon dokazující její pochopení pro žánr i pro dramatickou situaci jako takovou.

Páteční večer patřil sérii menších či větších příjemných překvapení, o která se postarali víceméně matadoři přehlídky. Jako první – soubor Jezírko Plzeň s detektivkou podle Agathy Christie Vražda v Orient Expresu. Režisérka Michaela Adámková zvolila populární dramatizaci Američana Kena Ludwiga, kterou opatřila velice funkční, vkusnou výpravou podtrhující žánr a až na pár výjimek se obstojně popasovala s žánrovými nástrahami předlohy i její adaptace. Porota se shodla, že tato inscenace patří i tomu nejlepšímu, co jsme od Jezírka za ta léta viděli.

Domácí soubor Tyjátr Horažďovice měl teprve týden po premiéře své novinky Drákula aneb Děsúplná komedie (Gordon Greenberg, Steve Rosen) a rovnou ji uvedl na přehlídce! Novinka je to i v obecném smyslu slova. Česká premiéra tohoto off-broadwayského hitu z roku 2023 se odehrála v brněnském Městském divadle teprve nedávno – v prosinci minulého roku a zjevně už tehdy stál režisér Karel Šťastný pomyslnou frontu na licenční smlouvu. Výsledkem je strhující, tak trochu komiksová podívaná, jejíž přímočarý parodický humor sice občas hraničí se školní besídkou, což ale bohatě vyvažuje naprostá herecká preciznost a souhra všech pěti protagonistů. Bravura, s níž se herci zhostili svých četných rolí bez přehánění snese uplatnění profesionálních kritérií (už i proto, že inscenace vznikla za dva měsíce). K dokonalosti  pak své figurky „dotáhli“ Vladimír Šlechta a Klára Šťastná, kteří si odnesli cenu za herecký výkon. Drákula kromě dalších cen odborné poroty obdržel též cenu diváckou, a také dostal doporučení na postup na 2. Divadelní Piknik v Mostě. Především ale vyhrál celou přehlídku a stal se držitelem Horažďovické perly.

O další radostný divácký zážitek se postarali v sobotu dopoledne členové a členky divadla JakoHost Plzeň, kteří tentokrát přijeli s Brechtovou Maloměšťákovou svatbou v režii Gabriely Vaškové. Předvedli všem činohru v tom nejlepším smyslu slova. Poctivě přečtený text, který se v rámci výkladu dočkal smysluplné aktualizace a naprostá herecká souhra všech „svatebčanů“ nám opět dokázala, že není záhodno podceňovat přípravu. Jinými slovy: jak důležité je promyšlené dramaturgicko–režijní uchopení s akcentem na otázku „Proč?“. V tom, že ví, co dělá, je na tento plzeňský soubor spoleh už léta a letos to opět dokázal, což vyústilo v několik cen a také nominaci na 2. Divadelní Piknik v Mostě. Mimořádně zdařilé a pro inscenaci důležité je také scénografické řešení z dílny Marka Maroviče.

Další plzeňská parta, tedy zatím spíše volné uskupení herců, kteří se začali sdružovat kolem persony Roberta Kunesche a hrají pod výmluvnou značkou Ragueneau, přijela s francouzskou konverzační komedií Ani spolu, ani bez sebe (Fabrice Roger-Lacan). Díky pevné režii Jaroslava Kodeše a dvěma přesvědčivým hereckým výkonům si mohli diváci vychutnat porci načernalého humoru s přelivem nadhledu a špetkou romantiky – zkrátka něco pro gurmány, kteří v divadle umí poslouchat. Šťouravá porota pouze doporučila “ještě škrtat”, neboť jak známo, francouzští autoři trpí grafomanií. Jinak byla též oceněna propracovaná funkční scénografie.

Divadlo bez zákulisí Sokolov vytáhlo na světlo poněkud zaprášenou Divadelní komedii Bengta Ahlforse. Svého času nesmírně populární text trpí celou řadou drobných neduhů, s nimiž se režisér Martin Volný popasoval jen zčásti, zato se mu ale velmi dařilo na poli hereckého obsazení, a to především v dámské části ansámblu. Výkon Pavlíny Šponiarové v hlavní roli patřil k ozdobám letošní přehlídky, pozadu nezůstávaly ani Karla Kohoutová v roli hvězdy Lindy a další kolegyně, které projevily velké pochopení divadelní svět a jeho výstřednosti – za své postavy a pravděpodobně i samy za sebe. I tomuto textu by prospělo výraznější krácení, jak jsme se shodli v porotě a ostatně i s některými jedinci z publika.

Symbolickým vrcholem byla nedělní repríza originální autorské inscenace Viktora Braunreitera (v tandemové režii s Annou Ratajskou) Švýcar. Ta nostalgicky i s humorem mapuje životní pouť paradoxně málo známé osobnosti lékaře Jeana de Carro osudově spjatého s Karlovými Vary. Už při prvotním ohledání jeho charakteru, „života a díla“ je člověku jasné, že ho nemůže hrát nikdo jiný, než živoucí legenda Divadelního studia D3 Petr Richter, jemuž je celé dílo věnováno. Za tuto několikanásobnou lokální poctu si karlovarští zasloužili několik ocenění od poroty a také kolegiální cenu od Tyjátru Horažďovice.

I se zkušenějšími pamětníky přehlídky jsme se shodli, že letošní ročník se velmi vydařil co do diváckého zájmu, ale hlavně počtu souborů, které zde strávily celý víkend. Projevily tím touhu se vzájemně inspirovat na představeních a snad i trochu vzdělávat na rozborových seminářích. Kapacita tzv. Porotovny často téměř nestačila, a stejně tak programová skladba. Ze 13 zájemců o účast mohlo být z kapacitních důvodů zařazeno pouze 10 souborů, přesto někteří nelenili a přijeli jen tak, rozšířit řady publika. Tento fakt propůjčil akci s pověstnou rodinnou atmosférou ještě další rozměr uvolněné a nenucené pospolitosti. Potvrzení toho, co mají všichni účastníci bez rozdílu společné – bez ohledu na jejich rozmanité názory, individuální vkus, zkušenosti či schopnosti.

Jedenačtyřicátý ročník znovu potvrdil význam této přehlídky jako prostoru pro setkávání, inspiraci i rozvoj amatérského divadla (nejen) v regionu. Zároveň ukázal, že chuť tvořit a sdílet zkušenosti i divadelní zážitky mezi lidmi stále přetrvává i v této nelehké době plné chaosu, přehlcenosti vjemy a technologiemi. A to je, alespoň podle mě, ta nejlepší zpráva.

PS: Ráda bych ještě zmínila velkou zásluhu všech, kdo tvoří, zaštiťují a udržují při životě (a na úrovni) festivalový zpravodaj Tyjátr Times. Starají se nám tak o příjemné čtení u ranní kávy a potřebný tok informací na papíře i internetu. Kdy redakce chodí spát ale raději nechci vědět.

Na návrh odborné poroty udělili pořadatelé následující ocenění:

Čestná uznání

Eve Krausové za herecký výkon v roli Jojo v inscenaci Ticho, pozor, natáčíme! Klatovského divadelního souboru Za oponou

Pavlu Hryszovi za herecký výkon v roli  Vypravěče v inscenaci Malý princ Divadla mladého diváka Sokolov

Vojtěchu Kopáčkovi za herecký výkon v roli 1. herce v inscenaci Drákula aneb Děsúplná komedie Tyjátru Horažďovice

Lence Kůsové za herecký výkon v roli 3. herce v inscenaci Drákula aneb Děsúplná komedie Tyjátru Horažďovice

Martinu Petrusovi za herecký výkon v roli 5. herce v inscenaci Drákula aneb Děsúplná komedie Tyjátru Horažďovice

Pavlu Frankovi za herecký výkon v roli Milana Tomana v inscenaci Kraviny sametové revoluce Divadelního spolku Ochotníci Ostrov

Michalu Pivoňkovi za herecký výkon v roli On v inscenaci Ani spolu, ani bez sebe Ragueneau Plzeň

Aleně Koškové za herecký výkon v roli Olgy v inscenaci Divadelní komedie Divadla bez zákulisí Sokolov

Viktorii Volné za herecký výkon v roli Lotty v inscenaci Divadelní komedie Divadla bez zákulisí Sokolov

Dane Horákové za herecký výkon v roli Janssonové v inscenaci Divadelní komedie Divadla bez zákulisí Sokolov

Zdeně Kyselové za herecký výkon v roli Otýlie Raftové v inscenaci Otylka Divadelního souboru Jirásek Nejdek

Klatovskému divadelnímu souboru Za Oponou za výpravu k inscenaci Ticho, pozor natáčíme!

Michaele a Davidu Adámkových za výpravu k inscenaci Vražda v Orient Expresu

Viktoru Braunreiteroví za tématicky objevný text hry Švýcar

Michaele Adámkové za režii inscenace Vražda v Orient Expresu

Ceny

Evě Veverové za herecký výkon v roli  Hraběnky Andrenyi v inscenaci Vražda v Erient Expresu Divadelního spolku Jezírko Plzeň

Vladimíru Šlechtovi za herecký výkon v roli 2. herce  v inscenaci Drákula aneb Děsúplná komedie  Tyjátru Horažďovice

Kláře Šťastné za herecký výkon v roli 4. herce v inscenaci Drákula aneb Děsúplná komedie  Tyjátru Horažďovice

Andree Dufkové za herecký výkon v roli Ona v inscenaci Ani spolu, ani bez sebe Ragueneau Plzeň

Pavlíně Šponiarové za herecký výkon v roli Matyldy v inscenaci Divadelní komedie Divadla bez zákulisí Sokolov

Karle Kohoutové za herecký výkon v roli Lindy v inscenaci Divadelní komedie Divadla bez zákulisí Sokolov

Petrovi Richterovi za herecký výkon v roli Jeana de Carro v inscenaci Švýcar Divadelního studia D3 Karlovy Vary

Divadlo JakoHost Plzeň za herectví v inscenaci  Maloměšťákova svatba

Marku Marovičovi za scénografii k inscenaci Maloměšťákova svatba

Janě Stejskalové za scénografii k inscenaci Ani spolu, ani bez sebe

Anně Ratajské, Johaně Selecké za kostýmy k inscenaci Švýcar

Karlu Šťastnému za režii inscenace Drákula aneb Děsúplná komedie

Gabriela Vaškové za režii inscenace Maloměšťáková svatba

Divadlu JakoHost Plzeň za inscenaci Maloměšťákova svatba

Cena divácké poroty: Tyjátr Horažďovice za inscenaci Drákula aneb Děsúplná komedie

Cena Tyjátru Horažďovice: Divadelnímu studiu D 3 Karlovy Vary za inscenaci Švýcar

Hlavní cena Horažďovická perla: Tyjátr Horažďovice za inscenaci Drákula aneb Děsúplná komedie

Na národní přehlídku 2. Divadelní Piknik v Mostě 2026:

Nominována inscenace:

Bertold Brecht: Maloměšťákova svatba Divadla JakoHost Plzeň

Doporučena inscenace:

Gordon Greenberg, Steve Rosen: Drákula aneb Děsúplná komedie Tyjátru Horažďovice

zdroj: amaterskascena.cz