Překlad – Bohumil Mathesius, Taťjana Hašková, Jaroslav Hulák
Dramatizace – Johana Kudláčková, Josef Kovalčuk, Hrobeso
Dramaturgie – Luděk Horký
Režie – Lukáš Křížek
Scéna a kostýmy – Kateřina Baranowska
Světelný design – Michael Simandl Světla, zvuk – Ela Hejdová a Ester Gracerová Text písně – A. S. Puškin (úryvky z výboru Trýzeň milosti, překlad Hana Vrbová) Hudba k písni „Běsovská“ – Anna Poláková a Mikuláš Adam Hlasová spolupráce – Denisa Agarski
Osoby a obsazení
Nikolaj Stavrogin – Radek Šedivý
Alexej Kirillov – Johan Klesal
Štěpán Verchovenskij – David Slížek
Petr Verchovenskij – Martin Holzknecht / Radomír Pivoda
Ivan Šatov – Adam Ondřich / Jan Žídek
Tichon, Feďka – Martin Čepelík / Matěj Beneš
Mavrikij Nikolajevič – Michael Simandl / Prokop Vopařil
Ignat Lebjadkin – Vojtěch Chalupa
Ljamšin – Filip Beitl
Šigalev – Vojtěch Machuta
Erkel – Jan Plíva
Gaganov – Matěj Chalupa
Varvara Stavroginová – Lucie Valenová / Helena Plicková
Praskovja Drozdovová – Jana Kobesová / Magdaléna Gracerová Chrzová
Marja Lebjadkinová – Markéta Šedivá / Ivana Vránková
„Je to jenom maličký odporný běsík, který má rýmu a nevyvedl se.“
V malém ospalém městečku se šíří neklid a násilí. Někdo spustil řetězec událostí, které vedou ke ztrátě všech dosavadních hodnot. Může za to Nikolaj Stavrogin nebo Petr Verchovenskij? Hranice mezi dobrem a zlem se začínají vytrácet a běsi v nitru jednotlivců i celé společnosti rozpoutávají chaos. Není-li Boha, všechno je dovoleno! Dostojevského pokřivený a krutý pamflet nelítostně zkoumá temnotu lidské duše a destruktivní sílu radikálních ideologií.
Soubor
Hrobeso je generační divadelní soubor z pražských Holešovic. Vznikl v roce 1997, kdy jeho aktérům nebylo v průměru víc než třináct let. Po celou dobu své existence soubor úzce spolupracuje s Domem dětí a mládeže Prahy 7. Jeho stálou domovskou scénou je přes dvacet let holešovické Divadlo RADAR. Hrobeso se zaměřuje především na oblast činoherního a hudebního interpretačního divadla. Momentálně má na svém repertoáru americkou tragikomedii Noaha Haidla Srdcaři a divadelní adaptaci klasického románu F. M. Dostojevského Běsi. K uvedení připravuje ve světové premiéře magický romkom Stmívání nad Letnou, který přímo Hrobesu na tělo napsal Jan Šotkovský. Hrobeso vede Luděk Horký společně s Radkem Šedivým, Martinem Holzknechtem a Klárou Vajnerovou. Soubor má 25 stálých členů. Celé Divadlo Radar má okolo 300 stálých členů sdružených v několika souborech a v mnoha dramatických kroužcích.
Technická podporaa spolupráce – spolek Zlom, z. s., Lomnice nad Popelkou
Osoby a obsazení
Eržika – Barbora Rajmová
Nikola Šuhaj – Jakub Nosek
Baba – Jarmila Barancová
Baba Morana – Renata Tomešová
Eva – Jana Jůzová
Mara – Veronika Nožičková
Derbak – Vít Zavřel
Derbaková – Zuzana Pavelková
Velitel – Zdeněk Rajm
Uhrín – Tomáš Hlubuček
Četníci – Josef Šimek ml., Ondřej Doležel, Martin Váňa
Četník Bouda – Miroslav Kracík
Lazar Mageri – Luděk Grabec
Starý Drač – Slávek Vejnar
Andrej Drač – Vojtěch Morávek
Poštmistr – Ondřej Doležel, Petr Nožička
Laco Totín – Petr Štěpán, Josef Šimek ml.
Vageryčová – Vladimíra Duštová
Rotmistr Kubeš – Erik Brychta
Jura Šuhaj – Antonín Macháček
Oreb Danko – Pavel Hrdina
Hospodská – Olga Rezková, Libuše Mikešová
Vesničani – Zuzana Pavelková, Kateřina Divišová, Petra Frydrychová, Martina Hlubučková, Eliška Petířová, Alena Šimková, Evelína Pýchová, Kateřina Mizerová, Barbora Bláhová, Jakub Rajm, Michal Váňa, Jan Danielis, Martin Váňa, Vojtěch Morávek
Inscenace
Představení Balada pro banditu je legendární muzikál inspirovaný příběhem loupežníka Nikoly Šuhaje. Spojuje silný milostný příběh s poetikou balady, lidovou hudbou a výraznou emocionalitou. Inscenace nabízí dynamické herecké i pěvecké výkony a energii, která strhne diváky od první chvíle. Téma svobody, vzdoru a osudové lásky zůstává i dnes silné a aktuální. Balada pro banditu přináší na jeviště vášeň, drsnost i krásu romantického mýtu.
Soubor
Divadelní spolek J. K. Tyl z Lomnice nad Popelkou patří k nejstarším ochotnickým souborům v Čechách – jeho kořeny sahají až do roku 1825, kdy místní studenti sehráli první představení. Od té doby se divadelní tradice ve městě nepřetržitě rozvíjela, i přes četné překážky, jako byl například požár radnice v roce 1862, který zničil tehdejší scénu. Nové divadlo v prostorách radnice sloužilo ochotníkům více než šest desetiletí. Myšlenka na vlastní budovu se naplnila v roce 1930, kdy bylo otevřeno Tylovo divadlo, které se stalo centrem kulturního života města a zároveň i kinem.
Od poloviny 90. let zažívá soubor novou éru rozkvětu – podílí se na hudebně-dramatickém festivalu Lomnické kulturní léto, pořádá krajské přehlídky ochotnických divadel a uvádí inscenace různých žánrů.
Divadlo. Životy. Rave. Světla ozařují tančící nejisté lidi. Kteří nevědí, jak si vychutnat rave, životy, cokoliv, protože všechno stejně jednou skončí. Hudba stále tepe a nikdo nechce promarnit jediný beat…
Soubor
Divadelní soubor Divadlo RADAR / Za oponou vzešel z dětského dramatického kroužku organizovaného pod DDM Praha 7 v Divadle RADAR, kde má dodnes své působiště. Zaměřuje se převážně na interpretační činohru a za svou devatenáctiletou existenci uvedl celkem 10 inscenací. Momentálně má na svém repertoáru autorskou hru domácího režiséra a autora Jana Daniela 2112 (režie Jan Daniel) a crazy komedii Tomáše Dianišky Encyklopedie akčního filmu (režie Luděk Horký), která byla v loňském roce uvedena i na festivalu Jiráskův Hronov a v květnu uvedl soubor inscenaci Lesík norského autora Jaspera Halle (režie Lukáš Křížek).
Jak se rodí inscenace od prvního čtení až po dialog s hercem? Tento seminář vás provede mechanismy režijního řemesla a ukáže, jak stavět pevné základy divadelního tvaru. Společně rozebereme text, pojmenujeme motivace postav a budeme hledat klíčová témata pro vaši vlastní režijní koncepci. K dispozici vám budou profesionální herci, na kterých si v praxi vyzkoušíte své vize a práci s prostorem. Chybět nebude ani blok věnovaný světelnému designu a jeho roli v inscenaci.
Hana Marvanová
Absolventka magisterského oboru činoherní režie na JAMU. Od roku 2016 působila na osmnácti profesionálních, studentských a nezávislých českých scénách, kde se podílela na vzniku více než třiceti inscenací. Dlouhodobě se věnuje Young adult dramaturgii a adaptacím klasických děl. V roce 2021 nastoupila na částečný úvazek jako režisérka a dramaturgyně v Divadle rozmanitostí.
Kolikrát vás už napadlo zkusit hudební divadlo? A kolikrát jste si tu myšlenku sami zakázali? Vždyť ani neumím zpívat, natož psát vlastní texty! Pojďte s námi probudit svůj hlas a potenciál autorské tvorby. Obojí je možné v sobě nalézt – hlasivky jsou jenom sval a psát dokáže každý, chce to jen chuť, čas a inspiraci. A té je v Mostě celá halda. Nabízíme pět dní, během nichž budeme zpívat i psát, budeme hledat sebe sama a své tvořivé já. Postupně získáme textový materiál, který propojíme s hudbou a začne vznikat naše společná mikroinscenace.
Sonia Koutová Absolventka Hudební vědy na Jaggelonské univerzitě v polském Krakově. Tvoří autorskou hudbu k inscenacím divadelních spolků, na jevišti ji také živě interpretuje a zároveň vede pěveckou průpravu všech, kteří se na inscenacích pěvecky účastní. Nejraději pracuje s nezpěváky, ze kterých se postupně stávají zpěváci. Od roku 2005 má na svém kontě mnoho hudebních počinů v divadelních inscenacích, které jste mohli vidět v rámci přehlídek amaterského divadla v souborech Antonín Puchmajer D.S. (např. Norská žena, Sklizeň), Kardio Theatre (Kabaret duševní) a Krvik Totr (Poslední centence, Produkt). Petr Jediný Novotný Vystudoval katedru autorské tvorby a pedagogiky DAMU. Autorské tvorbě zasvětil celý život – píše odmalička, a i když dávno neaspiruje na bestselleristu, psaní ho přitahuje skrze objevování možného v nemožném (i nemožného v možném). Píše jen tak pro sebe, ale také písničky (hlavně pro svoji kapelu Filtr) a divadlo (nejčastěji s Tomášem Koutem v jejich souboru Krvik Totr). Autorství ho zajímá i z druhé strany: Čtvrt století je knižním redaktorem (nejraději pracuje s prvoautory), od roku 2018 pak učí na své „damuvské“ katedře, kde provází studující v praktických předmětech souvisejících s psaním a autorstvím vůbec. Na DAMU nyní finišuje doktorát na téma „vedení autora“, kde mj. reflektuje svoje rozsáhlé zkušenosti s tvůrčím psaním.
32. ročník krajské postupové přehlídky Děčínská brána představil v šesti inscenacích během tří dnů činoherní divadlo v jeho nejrůznějších podobách – od autorské hry po klasiku, od komedie a literárního pásma po modelová podobenství, mimořádně potěšující byl také důraz kladený na současnou dramatiku.
Přehlídku otevřelo literární pásmo s písničkami Jak se dělá divadlo vycházející ze sbírky fejetonů Jak se co dělá Karla Čapka, kterou přivezl DS Krupka v režii Štefana Olšáka. Soubor přehledně provedl diváka vznikem inscenace od první zkoušky až po popremiérové ohlasy a jednotlivé fáze zkušebního procesu prokládal humorně přetextovanými „šlágry“ doprovázenými naivistickými choreografiemi. Bohužel z inscenace nebylo patrné, zda usiluje být především úsměvnou retro podívanou, kde má hlavně vyznít Čapkův stále okouzlující literární styl a pozorovací postřeh, nebo jde i o částečnou satiru na divadlo dnešní. Zkušební proces, jak ho inscenace podávala, kopíroval v mnohém divadelní praxi první republiky, zároveň se mluvilo o dabingu, televizi apod. Podobných nedůsledností či nahodilostí bylo v inscenaci příliš mnoho, jejich nechtěným důsledkem pak bylo zejména to, že ne vždy bylo poznat, zda se jedná o záměrnou parodii či jen inscenační nešikovnost.
DS Krupka: Jak se dělá divadlo. Foto archiv přehlídky.
Autorskou inscenaci na přehlídce zastupovali Bratři Mosteckého divadelního klubu Kasárny Petra Vrabce, zároveň představitele jedné ze dvou hlavních rolí. Příběh vypráví o dvou dospělých (či dospívajících) bratrech, kteří se potkávají po smrti své matky v newyorském bytě jednoho z nich a během čekání na čtení její závěti se přes počáteční neshody postupně sbližují, vyříkávají si řadu rodinných křivd, až dojdou k závěrečnému smíření. Hra i inscenace trpěly řadou začátečnických problémů, jako je přílišná doslovnost, popisnost či nesourodé mísení iluzivního a znakového divadelního jazyka, zároveň ale měla také řadu trefně lapidárních dialogů, byla příjemně minimalistická a zejména Matouš Linda mladšího bratra Dannyho tvaroval neokázale, se schopností prodat „hlášky“ vhodným podehráváním.
Na pole zcela současné dramatiky se pustily i dva další soubory. Rádobydivadlo Klapý v režii Jaroslava Kodeše a dramaturgii Petry Kohutové sáhlo po zatím neuváděném dramatickém debutu autorské dvojice (nejen) literátů Karla Kuny a Igora Malijevského Červená linie. Groteskní hra je vystavěna kolem z absurdní dramatiky vycházejícího nápadu, kdy do bytu nepříliš funkční rodiny tvořené manžely s dospívajícími dcerou a synem vnikne nezvaný muž s mluvicím jménem Smrad, který se v bytě usadí, odmítá ho opustit a postupně terorizuje celou rodinu. Obyvatelé bytu se agresi přicházející zvnějšku nedokáží nikterak postavit a pomoci se nedovolají ani u byrokratického policisty, hyperkorektní psycholožky, ani u bulvární redaktorky. Hra je nesporně zajímavou dramaturgickou volbou a Rádobydivadlo Klapý nabízí tradičně interpretačně vyspělý a suverénní inscenační tvar. Problémem je, že inscenace – a nejsem zde schopná zcela odkrýt, jestli za to může především text, nebo spíše režie s dramaturgií – honí příliš mnoho zajíců, a oproti podobným absurdně-modelovým groteskám, jaké se u nás psávaly v zejména v šedesátých letech, je příliš polytematická a nepřípadně mísí psychologizující a stylizovaně typizační prostředky, takže místo společensky aktuálního apelu ve svém vyznění působí až zmatečně. A to tak, že jsme se v lektorském sboru (kde jsem se sešla spolu s Renatou Grolmusovou, Petrem Janem Svobodou a Petrem Michálkem) nedokázali ani rozhodnout, zda je pro inscenátory Smrad negativní, či pozitivní postavou.
Po dalším současném textu, tentokrát ovšem v žánru lehce bulvární komedie s kriminální zápletkou, sáhl i Divadelní soubor Hraničář z Rumburka. Divadelní hra Rocker a dvě staré dámy Jany Pacnerové se v poslední době objevila na repertoáru hned několik souborů, a to jistě zejména proto, že nabízí velké příležitosti pro dvě herečky zralého věku. Těch se Eva Vosátková jako cynická penzionovaná právnička Agnes a Marta Nekolová jako diblíkovitá dobrosrdečná herečka Agnes ujímají suverénně a s velkým entuziasmem. Bohužel hra je dlouho budována jen jako sled víceméně předvídatelných historek, vyplývajících z nuceného se sžívání dvou naturelem i životní zkušeností zcela odlišných seniorek v pečovatelském domě. Humor často příliš lacině staví na stereotypech, kdy si dělá legraci ze zdravotních neduhů, neschopnosti seniorů používat moderní techniku a rozumět současnému jazyku plnému anglicismů. Oživení přichází až s kriminální zápletkou, což je bohužel až v poslední třetině hry, a navíc je pachatelka divákovi okamžitě odhalena. I tak ale najednou dramatická situace, která dovoluje oběma hlavním hrdinkám konečně skutečně jednat, vlije oběma herečkám energii do žil, jejich výkony rozkvétají a nezbývá jen litovat, že nedostaly příležitost v lepší předloze (s hořkým vědomím, že kvalitní texty pro herce dané věkové kategorie dramaturgie věru vidlemi přehazovat nemůže).
Ke klasickému textu sáhlo Studio 4F z Prahy, které do Děčína přivezlo Voltairova Candida, a to v amatérském divadle slavné dramatizaci Milana Schejbala a Hynka Boučka. Režisér Michal Šesták inscenaci koncipuje jako divadlo na divadle a výsledný tvar je mezi těmi, které byly na přehlídce k vidění, asi divadelně nejpoučenější, ať už ve scénografické, hudební či ostatních složkách. Ovšem místo toho, aby antiiluzivní brechtovský rámec divadla na divadle jasně nastavil, kdo je ta banda herců, kteří nám přicházejí hrát starý příběh o pikareskním putování naivního mladíka krutým a neútěšným světem a proč zrovna oni a zrovna dnes mají potřebu nám o něm vyprávět, slouží spíše jen jako prostředek k jarmarečnímu, hravému rozehrávání situací a jejich (často nápaditému a zábavnému) zdivadelňování. Jisté dryáčnictví „formy“ pak místy zcela přehluší „obsah“. Je tomu tak třeba v zásadní písni Rozumu, která je pojatá natolik exhibičně, že absolutně zaniká její text. Z útržků zaslechnutých slov jako „covid“ přitom jasně vyplývá, že zrovna zde mělo zaznít aktualizační autorské jádro výpovědi. Tam, kde se přece jen jistý nadhled nad příběhem a herecký komentář k daným situacím objeví, jako je tomu v náznacích ve výkonu Jakuba Schejbala, dává inscenace tušit, že by přece jen mohla být zajímavou zprávou o stavu dnešního světa.
Studio 4F Praha: Candide. Foto archiv přehlídky.
Vrcholem festivalu tak zůstala inscenace hry Ivana Vyskočila Cesta do Úbic v nastudování souboru Li-Di z Litoměřic, která se objevila hned první den přehlídky (viz též titulní foto_pozn.red.). Dramaturgická volba titulu soubor postavila před věru nesnadný úkol. Jedná se o hru autorskou, spojenou s výraznou performerskou osobností Ivana Vyskočila, primárně psanou pro rozhlas a pevně ukotvenou v myšlenkovém, divadelním, a především společenském ovzduší komunistického Československa šedesátých let. Mladý soubor se úkolu zhostil sebevědomě a zároveň s pokorou ke zvolené předloze. Ačkoliv pod inscenací jsou podepsány jako režisérky Klára Hávová a Eliška Vytrhlíková, je patrné, že jde o dílo veskrze kolektivně autorské a osobitá Vyskočilova poetika je funkčně a tvořivě doplněná celým souborem, který na sebe slyší, má stejný humor a nebojí se výrazné, hyperbolizované zkratky, aniž by se proměnila v hereckou křeč. Vyskočilovu jazykovou ekvilibristiku pak namnoze přetváří ve výrazné a divadelně atraktivní fyzické gesto. Inscenace je vyskočilovsky hravá a zábavná, zároveň zachovává i veškerou absurditu předlohy. Především ale v příběhu o neúspěšné cestě mladé ženy za svým milým do nedosažitelných Úbic Li-Di dokázali objevit téma ryze současné. Silně, ale neplakátově artikulovali bezvýchodný životní pocit generace na prahu dospělosti, generace na rozdíl od těch bezprostředně předcházejících uvízlé ve světě bez optimistické životní perspektivy.
Li-Di Litoměřice: Cesta do Úbic. Foto archiv přehlídky.
Třešťské divadelní jaro jako katalog současné komedie
Zahajovací představení bechyňského Divadelního spolku LužniceSkupinová nostalgiesoučasného autora Tomáše Jedličky žánrově určilo většinový styl přehlídky. Je to komedie, vtipně reagující na problémy mnoha současných rodin, které stojí před těžkým úkolem starat se o své seniory, postižené různými formami stařecké demence. Ve hře Skupinová nostalgie jde o matku, která ze své pomatenosti ožije jen ve chvíli, kdy se v duchu vrací do své celoživotní role učitelky v obecné škole. Schéma umožňuje zábavné a ironické vzpomínky na školu v době socialismu, o to ale tolik nejde. Hlavním kladem inscenace je v komediálním rámci vyjádřená rodinná soudržnost a láska, o níž někteří členové doposud ani nevěděli.
Divadelní spolek Lužnice: Skupinová nostalgie. Foto archiv přehlídky.
Divadelní spolek Žďár ze Žďáru nad Sázavou roztočil odpoledne Kola vášně autorky Martiny Vašákové. Hra je parodií na jihoamerické nekonečné telenovely. Soubor příkladně drží žánr, herci stylizaci (nikoli však karikaturu) svých postav. Nevyjasněná je funkce postavy, která „díly seriálu“ uvádí, ale také fanaticky sleduje a zpětně si přehrává – prospělo by jí zvolení jedné konkrétní funkce. Hudba je vybraná případně, ale pracovat by se s ní mělo citlivěji a více po smyslu. Inscenace svůj vtip a temperament přenesla na publikum, které tím pádem zažilo pěkné sobotní odpoledne s chytrou zábavou.
Divadelnísoubor Karla Čapka z Třešti sehrál komedii americké dramatičky Pauly Vogel Nejstarší řemeslo. Na půdorysu jednání několika zestárlých prostitutek se ukazuje ve vtipné metafoře každodenní drama pokusů i omylů v boji o každodenní existenci a alespoň jakousi jistotu. Dámy jsou součástí organizovaného „podniku“, jehož ekonomické řízení je zdrojem vtipu i smutku z postupného odcházení z tohoto světa. Inscenaci by prospělo komornější prostředí, o které si říká už samo téma.
Z Humpolce dorazila Dokonalá svatba Souboru Jindřicha Honzla. Dali si záležet, už před divadlem stálo svatebně nazdobené auto a před samým začátkem hry britského autora Robina Hawdona nám promítli (samozřejmě fiktivní) propagační video Chateau Herálec, luxusního zámeckého hotelu, kde se „dokonalé svatby“ konávají.
Titul komedie je ironický a podle toho vypadá i děj. Humpolečtí dobře vystihli poetiku současného komediografa, bláznivou situační komedii rozehráli s chutí, byť se známkami režijní i herecké nezkušenosti. Délka kusu se natáhla přes míru a konec už trpěl únavou. Nicméně vůle vytvořit komplexní divadelní zážitek a energie snahy o moderní, nepsychologizující vedení herců i jevištní zkratku nakonec překonala nedostatky.
Chlap na roztrhání Divadelního spolku Bezchibi z Brtnice rozmnožuje svůj repertoár francouzských „komedií dveří“ o další titul. Herci více méně osvědčeným způsobem rozehrávají svou komedii nevěr a sňatkových spekulací, osvěžením je v ní postava „služky pro všechno“, která jediná nemá postranní úmysly a svou poctivou přímočarostí způsobí malíři, který si ji (vlastně nerad) najal, finanční i umělecký úspěch. Inscenace nic zvláštního nežádá po divácích ani sama po sobě, a tak zůstala celkem průměrným odpoledním zážitkem.
Komedie TikŤak Kulturního spolku v Česticích od francouzského autora Laurenta Baffieho přivedla na jeviště téma nejrůznějších neuróz, tiků, obsesí a syndromů. V čekárně u psychiatra se sejdou majitelé zmíněných civilizačních postižení obojího pohlaví a zatímco čekají na příchod psychiatra, má publikum příležitost si jejich tiky – ťaky užít. Herci své komické postavy charakterizují, ale nekarikují, inscenace je místy třeskutě humorná, při tom však stále drží étos potřeby vzájemné podpory a porozumění. Vztahy mezi postavami jsou neobehrané a dobře odpozorované. Komedie ve svém vyznění předčila očekávání a ještě po svém konci doznívala v myslích publika.
Kulturního spolek v Česticích: Tik ťak. Foto archiv přehlídky.
DS Jiří Poděbradský z Polné dorazil do Třeště s vlastní inscenaci mimořádně populární hry Jiřího Havelky Vlastníci. Původní text na míru souboru upravili a sehráli vtipně s vědomím významového přesahu, který Havelkova komedie o jedné schůzi společenství vlastníků bytových jednotek nabízí. Vyplnili večer vyrovnanou inscenací, kde úkoly herců odpovídají jejich hereckým i lidským zkušenostem, a prokázali, že už pár let stará a filmem s hereckými hvězdami proslavená komedie zůstává dobrým základem pro inteligentní interpretační divadlo.
DS Jiří Poděbradský z Polné: Vlastníci. Foto archiv přehlídky.
Slavný triptych aktovek Neila Simona Apartmá v hotelu Plazapředstavuje jemně psychologickou vztahovou komedii, napsanou pro brilantní herce. Takoví jako američtí profesionálové pochopitelně herci Divadelního spolku Jablonský z Jindřichova Hradce být nemohou, ale až překvapivě se jim daří poměrně už starou komedii oduševnit autenticitou svých osobností a drobnými inscenačními detaily a sehrát ji třeba s chybami (některé se dají odstranit) k potěšení publika.
Divadelní spolek Jablonský, Jindřichův Hradec: Apartmá v hotelu Plaza. Foto archiv přehlídky.
Zmatkaři z Dobronína doslova vlítli na jeviště s crazy komedií britského autora Donalda Churchilla Slečna Flintová. Děj se točí kolem daňového podvodu, v němž je fiktivní slečna Flintová bílým koněm. Hlavním tématem bláznivého kolotoče záměn a intrik je však lež a finta na bližní, jíž se dopouštějí všechny strany hry. Představení běží v docela závratném tempu, ve zručné režii a s dobrými hereckými výkony. Jen konec jí poněkud padá.
Divadelní spolek Zmatkaři, Dobronín: Slečna Flintová. Foto archiv přehlídky.
Poslední a také závěrečnou komedií přehlídky byl Dotek mrtvého mužeDivadla A.D. Stonařov. Člen souboru Luděk Doležal se inspiroval přemírou detektivek a kriminálních seriálů, jimiž nás zaplavují všechny televizní kanály. Zpočátku šikovně osnuje expozici klasické detektivky, dál se příběh odvíjí jako potrhlá detektivní operetka, v níž se využívá dobrých pěveckých schopností souboru. Rozluštění záhady strašlivého zápachu u dveří na půdu je komické. Autorskou hrou se stonařovský soubor pustil na dosud neznámé pole své činnosti, na němž, chce-li na něm uspět, je potřeba ještě mnohé kultivovat. Zdánlivě mrtvého muže u vchodu na půdu si zahraje sám autor, který spolu se souborem přivedl na jeviště zábavnou hříčku.
Divadla A.D. Stonařov: Dotek mrtvého muže. Foto archiv přehlídky.
Ale podařila se i mimořádná věc: v den oslav devadesátin Zdeňka Svěráka jsme mohli v Třešti vidět i České nebe. Poslední hru autorské dvojice Ladislav Smoljak – Zdeněk Svěrák sehrál spolek Zvonokaplička Prosenická Lhota po svém, bez napodobování ikonické verze hry. V tomto živém provedení až překvapivě vynikl hlubší smysl hledání hodnot, o něž se česká společnost má opřít: „hlášky“, které před lety hlavně parodovaly české národní obrození a povinnou četbu, nabyly v inscenaci nové aktuálnosti. Inscenace her Divadla Járy Cimrmana mají závaznou formu, závazné je i obsazení všech rolí muži. Zdálo by se, že není co interpretovat – a přece bez clony populárních tváří jsme vnímali jako diváci stálou přítomnost tázání „kam jako Češi patříme.“
Zvonokaplička Prosenická Lhota: České nebe. Foto archiv přehlídky.
Porota přehlídky se nemůže vyhnout otázce, co vlastně tak masivní příklon k inscenování komedií způsobuje. Je to důsledek nabídky soukromých divadelních komerčních společností, které právě takový repertoár nabízejí a vzbuzují tím dojem, že dělat komedii je snadné? Nebo je to všeobecná potřeba amatérů si ve volném čase odpočinout od starostí a prostě si hrát? Některé komedie z těch, které jsme viděli, se přitom dotýkají docela závažných jevů, způsobených naší západní civilizací – a právě ty měly nejen ohlas u publika, ale podařilo se je také lépe inscenovat. Žánr komedie klade zásadní nárok: v často bláznivém ději vyžaduje od herců přesné charakteristiky postav a od režie nejen vynalézavou jevištní organizaci jejich jednání, ale i interpretační názor. Jakmile dojde na karikatury a na stereotypní jednání často v ošuntělé, esteticky nudné scénografii, komedie přestává být zábavná.
Nebylo všechno komedie
V letošní komediální smršti se vyjímaly pouhé dvě inscenace poetického obsahu.
Jevištní balada Divadelního souboru Spektrumze Sezimova ÚstíPastýřka putující k dubnu vypráví příběh z amerického západu, v němž hraje roli lež, pokrytectví a násilí. Báseň amerického barda Robinsona Jefferse o zneužívané a přesto neochvějně dobrotivé Klárce, která putuje s outěžkem vstříc své jisté smrti, sehráli jedna herečka a tři herci s využitím prostředků poetického divadla, například loutky v životní velikosti v podobě Klárky i množství malých vlněných oveček. Drsnou baladu ovšem zatížili sentimentem, který je básníkovi cizí. Lítost nad Klárkou přehlušila ve vnímání diváků vinu těch, kteří se na ní dopustili krutosti, křivdy a násilí.
Divadelní spolek bratří Mrštíků Boleradice si upravil a sehrál dramatizaci novely Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma. Vytvořili poetickou, výtvarně (včetně svícení) promyšlenou baladu o židovské dívce Ester, která nenastoupila do transportu, a gymnazistovi Pavlovi, který se rozhodl ji ukrýt. Kolem křehkého příběhu těch dvou v inscenaci ožívá prostředí domu, v němž má Pavlova matka krejčovskou dílnu, kde žije konfident a hlavně – kolem něhož houstne atmosféra strachu a nebezpečí po atentátu na Reinharda Heydricha. V inscenaci vše funguje ve prospěch sdělení o lásce a smrti. Přinesla publiku zážitek z opravdu dobrého divadla.
Oblíbené pohádky
Hrát divadlo pro děti se zdá být snadnou disciplínou, stačí si hrát s nimi a přiblížit své vidění světa tomu dětskému. A přesto jsme v Třešti viděli příklady až nepochopitelně archaického, nekontaktního a nevkusného divadla. O to větší radostí byly inscenace, které se vymykaly.
Divadelní spolek Lužnice z Bechyně uvedl dopoledne pro děti pohádku Kateřiny Lužné O pekelném křišťálu. Text pracuje se známými tématy čertovským pohádek, čert Barnabáš je při své pozemské službě už nakažen lidstvím a nad hamižností statkářky vítězí láska a odvaha. Peklu v této verzi kraluje Lucifera, před níž „pozemský“ čert Barnabáš ztrácí řeč. Vypadá to, že strachy, ale ukáže se, že obdivem a zamilovaností. Hra celkem obehrané dějové schéma vtipně inovuje, kdyby některé schematické postupy dokázala inovovat i režie (například neřešit s herci expresi vždy jen křikem), byla by ve výsledku jak vtipnější, tak působivější. Problematická je v inscenaci i její hudební složka: v diskusi jsme se dozvěděli, že se na internetu dá vybírat z instantní nabídky hudby do inscenací. Soubory by udělaly dobře, kdyby té nabídky nevyužívaly, je to nudná, harmonicky nezajímavá a syntezátorově stereotypní muzika, z níž diváku v hlavě nezůstane nic a jen v ní vyniknou neobratně napsané písničkové texty.
Divadelní spolek Lužnice, Bechyně: O pekelném křišťálu. Foto archiv přehlídky.
Údiv a zděšení přinesla dopolední inscenace DS Jana Lišky při TJ Sokol Třešť Princezna Bledule aneb Kašpárek se vrací. Text hry zdejšího učitele a literáta Jana Lišky (1890 – 1976) kompiluje motivy pohádky Karla Čapka s klasickými pohádkami, kde ospalému či jinak natvrdlému králi zlovolně radí jeho ministři a princeznu nakonec uzdraví prostý chasník. Text, který napsal pan učitel pro své žáky a opatřil ho archaicky veršovanými písňovými texty, je pro dnešní děti skoro nesrozumitelný, kostýmy postrádají výtvarnou kvalitu a celá věc tak působí jako zaprášená relikvie. Děti v zaplněném hledišti Kulturního domu na jeviště pořádně nevidí a z pohádky jim zůstává k porozumění jen průhledné schéma, stokrát obehrané v televizi. Snad jen postava Kašpárka, rozsuzujícího znesvářené strany za pomoci enšpíglovských podobenství, navazuje s dětmi kontakt. Přitom samo objevení textů učitele-humanisty Jana Lišky je svým způsobem cenná divadelní archeologie – ale jako divadlo pro děti pohádka neobstojí. Rozhodně by neměla být nabízena dětem z mateřských školek.
DS Jana Lišky při TJ Sokol Třešť: Princezna Bledule aneb Kašpárek se vrací. Foto archiv přehlídky.
Na základní škole v Třešti pracuje Divadelní soubor Třeštíci. Jejich „velkoformátová“ pohádka O nezbedné princezně Ance se bohužel zařadila po bok anachronicky inscenovaného textu Jana Lišky. Předloha, kterou si v ZŠ pro své hraní vytvořili, se opírá o Nezbedné pohádky Josefa Lady a dál je aktualizuje, ale inscenačními postupy replikuje divadlo, jaké se pro děti s úspěchem hrát nedá, protože je strnulé a esteticky málo zajímavé. Skutečnost, že se ve škole v dětech pěstují nepřirozené intonace a ilustrativní gesta, popírá i pedagogický smysl školního divadla. Velká schopnost kolektivní tvorby jevištní i pěvecky sborové by potřebovala jinou, méně školometskou metodu zkoušení a výraznější výtvarnou spolupráci. Kéž se to do budoucna podaří.
Že se divadlo pro děti dá hrát moderně a přiměřeně divácké adrese ukázala inscenace Měla babka čtyři jabka Divadelního souboru Karla Čapka z Třešti (Viz též titulní foto článku_pozn. red.). Kromě pěkné, z barevného textilu ušité scény i rekvizit v inscenaci září také soubor seniorek, které v sobě vlastních rolích babiček (i dědečků) sehrají vtipně a láskyplně několik jednoduchých pohádek. Sekunduje jim mladší kolega, který svou odlišnost i poněkud menší laskavost uhraje zejména v roli Řepy-Pepy, který se nechce pustit země. Inscenace je s dětmi ve vřelém kontaktu, je esteticky líbezná a hudebně vtipná. V inscenaci se odehraje i malá „opera“, živě zazpívaná herečkami. Autenticitě vyznění by prospělo promyšlenější vyjádření zvuků, jako je kousnutí do jablka nebo východ slunce. Pohádka třešťského souboru seniorek, výtvarně navržená a režijně vedená stejně starým Milanem Šindelářem, se stala jedním z vrcholů přehlídky.
Byli jsme svědky i autorsko – mezigeneračního experimentu. Hildegarda v legiích spolku Hildegarda z Horního Bolíkova byla příjemným překvapením závěru přehlídky. Scénář hry rafinovaně spojuje fakta a reálie o československých legiích v Rusku s fiktivní postavou Hildegardy Řeřichové, zakladatelky České ženské družiny. Přes postavy sirotků, které s sebou družina veze přes celou Sibiř, se na scénu dostávají malé děti, jejich přítomnost poskytuje pole pro jednotlivé epizody tažení a života družiny ( děti mají školu, hrají divadlo, fasují jídlo, cvičí se v obraně). Mezi postavami se řeší, co může dělat ve válce žena. A končí návratem domů do Čech spolu se sirotky, o které bude u nás postaráno.
Divadelní dílo vyniká přirozeným projevem dětí na scéně, dobře sborově zazpívanými písněmi, vtipnou scénografií a humorem. Jen dlouhé přestavby za zavřenou oponou prodlužují pauzy nad míru pochopení pro zvolený inscenační princip. Dílo vzešlo z dílny autorské dvojice Antonína a Renaty Tunklových, hrají v něm dospělí i děti ze vsi, inscenátoři své herce nepodceňují ani nepřeceňují, eventuální chyby splývají s celkem v přirozené souhře.
Třešťské divadelní léto má v regionu parametry skutečného festivalu. Atmosféra je slavnostní, představení jsou prakticky vyprodaná, probíhá divácká anketa, diskuse o představeních jsou otevřené všem. Tým kulturního domu v Třešti i představitelé města se pečlivě o přehlídku starají a zahájení a zejména závěr přehlídky s vyhlášením výsledků má vlastní, letos obzvlášť vtipný scénář a režii. Porota udělila řadu čestných uznání a individuálních cen v nejrůznějších oborech divadelního díla. Zbývá tedy už jen uvést doporučení a nominaci na národní přehlídky:
Divadelní Piknik Most:
Nominace neudělena.
Doporučení pro inscenaci Kola vášně Divadelního spolku Žďár ze Žďáru nad Sázavou.
Doporučení pro inscenaci Vlastníci Divadelního spolku Jiří Poděbradský z Polné.
Krakonošův divadelní podzim Vysoké nad Jizerou:
Nominace pro inscenaci Romeo, Julie a tma Divadelního spolku bratří Mrštíků z Boleradic.
Doporučení pro inscenaci Tik Ťak Divadelního souboru kulturního spolku v Česticích.
Divadelní Fimfárum Český Krumlov:
Doporučení pro inscenaci Měla babka čtyři jabka Divadelního souboru Karla Čapka Třešť.