Zahajovací představení bechyňského Divadelního spolku Lužnice Skupinová nostalgie současného autora Tomáše Jedličky žánrově určilo většinový styl přehlídky. Je to komedie, vtipně reagující na problémy mnoha současných rodin, které stojí před těžkým úkolem starat se o své seniory, postižené různými formami stařecké demence. Ve hře Skupinová nostalgie jde o matku, která ze své pomatenosti ožije jen ve chvíli, kdy se v duchu vrací do své celoživotní role učitelky v obecné škole. Schéma umožňuje zábavné a ironické vzpomínky na školu v době socialismu, o to ale tolik nejde. Hlavním kladem inscenace je v komediálním rámci vyjádřená rodinná soudržnost a láska, o níž někteří členové doposud ani nevěděli.

Divadelní spolek Žďár ze Žďáru nad Sázavou roztočil odpoledne Kola vášně autorky Martiny Vašákové. Hra je parodií na jihoamerické nekonečné telenovely. Soubor příkladně drží žánr, herci stylizaci (nikoli však karikaturu) svých postav. Nevyjasněná je funkce postavy, která „díly seriálu“ uvádí, ale také fanaticky sleduje a zpětně si přehrává – prospělo by jí zvolení jedné konkrétní funkce. Hudba je vybraná případně, ale pracovat by se s ní mělo citlivěji a více po smyslu. Inscenace svůj vtip a temperament přenesla na publikum, které tím pádem zažilo pěkné sobotní odpoledne s chytrou zábavou.

Divadelní soubor Karla Čapka z Třešti sehrál komedii americké dramatičky Pauly Vogel Nejstarší řemeslo. Na půdorysu jednání několika zestárlých prostitutek se ukazuje ve vtipné metafoře každodenní drama pokusů i omylů v boji o každodenní existenci a alespoň jakousi jistotu. Dámy jsou součástí organizovaného „podniku“, jehož ekonomické řízení je zdrojem vtipu i smutku z postupného odcházení z tohoto světa. Inscenaci by prospělo komornější prostředí, o které si říká už samo téma.

Z Humpolce dorazila Dokonalá svatba Souboru Jindřicha Honzla. Dali si záležet, už před divadlem stálo svatebně nazdobené auto a před samým začátkem hry britského autora Robina Hawdona nám promítli (samozřejmě fiktivní) propagační video Chateau Herálec, luxusního zámeckého hotelu, kde se „dokonalé svatby“ konávají.

Titul komedie je ironický a podle toho vypadá i děj. Humpolečtí dobře vystihli poetiku současného komediografa, bláznivou situační komedii rozehráli s chutí, byť se známkami režijní i herecké nezkušenosti. Délka kusu se natáhla přes míru a konec už trpěl únavou. Nicméně vůle vytvořit komplexní divadelní zážitek a energie snahy o moderní, nepsychologizující vedení herců i jevištní zkratku nakonec překonala nedostatky.

Chlap na roztrhání Divadelního spolku Bezchibi z Brtnice rozmnožuje svůj repertoár francouzských „komedií dveří“ o další titul. Herci více méně osvědčeným způsobem rozehrávají svou komedii nevěr a sňatkových spekulací, osvěžením je v ní postava „služky pro všechno“, která jediná nemá postranní úmysly a svou poctivou přímočarostí způsobí malíři, který si ji (vlastně nerad) najal, finanční i umělecký úspěch. Inscenace nic zvláštního nežádá po divácích ani sama po sobě, a tak zůstala celkem průměrným odpoledním zážitkem.

Komedie TikŤak Kulturního spolku v Česticích od francouzského autora Laurenta Baffieho přivedla na jeviště téma nejrůznějších neuróz, tiků, obsesí a syndromů. V čekárně u psychiatra se sejdou majitelé zmíněných civilizačních postižení obojího pohlaví a zatímco čekají na příchod psychiatra, má publikum příležitost si jejich tiky – ťaky užít. Herci své komické postavy charakterizují, ale nekarikují, inscenace je místy třeskutě humorná, při tom však stále drží étos potřeby vzájemné podpory a porozumění. Vztahy mezi postavami jsou neobehrané a dobře odpozorované. Komedie ve svém vyznění předčila očekávání a ještě po svém konci doznívala v myslích publika.

DS Jiří Poděbradský z Polné dorazil do Třeště s vlastní inscenaci mimořádně populární hry Jiřího Havelky Vlastníci. Původní text na míru souboru upravili a sehráli vtipně s vědomím významového přesahu, který Havelkova komedie o jedné schůzi společenství vlastníků bytových jednotek nabízí. Vyplnili večer vyrovnanou inscenací, kde úkoly herců odpovídají jejich hereckým i lidským zkušenostem, a prokázali, že už pár let stará a filmem s hereckými hvězdami proslavená komedie zůstává dobrým základem pro inteligentní interpretační divadlo.

Slavný triptych aktovek Neila Simona Apartmá v hotelu Plaza představuje jemně psychologickou vztahovou komedii, napsanou pro brilantní herce. Takoví jako američtí profesionálové pochopitelně herci Divadelního spolku Jablonský z Jindřichova Hradce být nemohou, ale až překvapivě se jim daří poměrně už starou komedii oduševnit autenticitou svých osobností a drobnými inscenačními detaily a sehrát ji třeba s chybami (některé se dají odstranit) k potěšení publika.

Zmatkaři z Dobronína doslova vlítli na jeviště s crazy komedií britského autora Donalda Churchilla Slečna Flintová. Děj se točí kolem daňového podvodu, v němž je fiktivní slečna Flintová bílým koněm. Hlavním tématem bláznivého kolotoče záměn a intrik je však lež a finta na bližní, jíž se dopouštějí všechny strany hry. Představení běží v docela závratném tempu, ve zručné režii a s dobrými hereckými výkony. Jen konec jí poněkud padá.

Poslední a také závěrečnou komedií přehlídky byl Dotek mrtvého muže Divadla A.D. Stonařov. Člen souboru Luděk Doležal se inspiroval přemírou detektivek a kriminálních seriálů, jimiž nás zaplavují všechny televizní kanály. Zpočátku šikovně osnuje expozici klasické detektivky, dál se příběh odvíjí jako potrhlá detektivní operetka, v níž se využívá dobrých pěveckých schopností souboru. Rozluštění záhady strašlivého zápachu u dveří na půdu je komické. Autorskou hrou se stonařovský soubor pustil na dosud neznámé pole své činnosti, na němž, chce-li na něm uspět, je potřeba ještě mnohé kultivovat. Zdánlivě mrtvého muže u vchodu na půdu si zahraje sám autor, který spolu se souborem přivedl na jeviště zábavnou hříčku.

Ale podařila se i mimořádná věc: v den oslav devadesátin Zdeňka Svěráka jsme mohli v Třešti vidět i České nebe. Poslední hru autorské dvojice Ladislav Smoljak – Zdeněk Svěrák sehrál spolek Zvonokaplička Prosenická Lhota po svém, bez napodobování ikonické verze hry. V tomto živém provedení až překvapivě vynikl hlubší smysl hledání hodnot, o něž se česká společnost má opřít: „hlášky“, které před lety hlavně parodovaly české národní obrození a povinnou četbu, nabyly v inscenaci nové aktuálnosti. Inscenace her Divadla Járy Cimrmana mají závaznou formu, závazné je i obsazení všech rolí muži. Zdálo by se, že není co interpretovat – a přece bez clony populárních tváří jsme vnímali jako diváci stálou přítomnost tázání „kam jako Češi patříme.“

Porota přehlídky se nemůže vyhnout otázce, co vlastně tak masivní příklon k inscenování komedií způsobuje. Je to důsledek nabídky soukromých divadelních komerčních společností, které právě takový repertoár nabízejí a vzbuzují tím dojem, že dělat komedii je snadné? Nebo je to všeobecná potřeba amatérů si ve volném čase odpočinout od starostí a prostě si hrát? Některé komedie z těch, které jsme viděli, se přitom dotýkají docela závažných jevů, způsobených naší západní civilizací – a právě ty měly nejen ohlas u publika, ale podařilo se je také lépe inscenovat. Žánr komedie klade zásadní nárok: v často bláznivém ději vyžaduje od herců přesné charakteristiky postav a od režie nejen vynalézavou jevištní organizaci jejich jednání, ale i interpretační názor. Jakmile dojde na karikatury a na stereotypní jednání často v ošuntělé, esteticky nudné scénografii, komedie přestává být zábavná.

Nebylo všechno komedie

V letošní komediální smršti se vyjímaly pouhé dvě inscenace poetického obsahu.

Jevištní balada Divadelního souboru Spektrum ze Sezimova Ústí Pastýřka putující k dubnu vypráví příběh z amerického západu, v němž hraje roli lež, pokrytectví a násilí. Báseň amerického barda Robinsona Jefferse o zneužívané a přesto neochvějně dobrotivé Klárce, která putuje s outěžkem vstříc své jisté smrti, sehráli jedna herečka a tři herci s využitím prostředků poetického divadla, například loutky v životní velikosti v podobě Klárky i množství malých vlněných oveček. Drsnou baladu ovšem zatížili sentimentem, který je básníkovi cizí. Lítost nad Klárkou přehlušila ve vnímání diváků vinu těch, kteří se na ní dopustili krutosti, křivdy a násilí.

Divadelní spolek bratří Mrštíků Boleradice si upravil a sehrál dramatizaci novely Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma. Vytvořili poetickou, výtvarně (včetně svícení) promyšlenou baladu o židovské dívce Ester, která nenastoupila do transportu, a gymnazistovi Pavlovi, který se rozhodl ji ukrýt. Kolem křehkého příběhu těch dvou v inscenaci ožívá prostředí domu, v němž má Pavlova matka krejčovskou dílnu, kde žije konfident a hlavně – kolem něhož houstne atmosféra strachu a nebezpečí po atentátu na Reinharda Heydricha. V inscenaci vše funguje ve prospěch sdělení o lásce a smrti. Přinesla publiku zážitek z opravdu dobrého divadla.

Oblíbené pohádky

Hrát divadlo pro děti se zdá být snadnou disciplínou, stačí si hrát s nimi a přiblížit své vidění světa tomu dětskému. A přesto jsme v Třešti viděli příklady až nepochopitelně archaického, nekontaktního a nevkusného divadla. O to větší radostí byly inscenace, které se vymykaly.

Divadelní spolek Lužnice z Bechyně uvedl dopoledne pro děti pohádku Kateřiny Lužné O pekelném křišťálu. Text pracuje se známými tématy čertovským pohádek, čert Barnabáš je při své pozemské službě už nakažen lidstvím a nad hamižností statkářky vítězí láska a odvaha. Peklu v této verzi kraluje Lucifera, před níž „pozemský“ čert Barnabáš ztrácí řeč. Vypadá to, že strachy, ale ukáže se, že obdivem a zamilovaností. Hra celkem obehrané dějové schéma vtipně inovuje, kdyby některé schematické postupy dokázala inovovat i režie (například neřešit s herci expresi vždy jen křikem), byla by ve výsledku jak vtipnější, tak působivější. Problematická je v inscenaci i její hudební složka: v diskusi jsme se dozvěděli, že se na internetu dá vybírat z instantní nabídky hudby do inscenací. Soubory by udělaly dobře, kdyby té nabídky nevyužívaly, je to nudná, harmonicky nezajímavá a syntezátorově stereotypní muzika, z níž diváku v hlavě nezůstane nic a jen v ní vyniknou neobratně napsané písničkové texty.

Údiv a zděšení přinesla dopolední inscenace DS Jana Lišky při TJ Sokol Třešť Princezna Bledule aneb Kašpárek se vrací. Text hry zdejšího učitele a literáta Jana Lišky (1890 – 1976) kompiluje motivy pohádky Karla Čapka s klasickými pohádkami, kde ospalému či jinak natvrdlému králi zlovolně radí jeho ministři a princeznu nakonec uzdraví prostý chasník. Text, který napsal pan učitel pro své žáky a opatřil ho archaicky veršovanými písňovými texty, je pro dnešní děti skoro nesrozumitelný, kostýmy postrádají výtvarnou kvalitu a celá věc tak působí jako zaprášená relikvie. Děti v zaplněném hledišti Kulturního domu na jeviště pořádně nevidí a z pohádky jim zůstává k porozumění jen průhledné schéma, stokrát obehrané v televizi. Snad jen postava Kašpárka, rozsuzujícího znesvářené strany za pomoci enšpíglovských podobenství, navazuje s dětmi kontakt. Přitom samo objevení textů učitele-humanisty Jana Lišky je svým způsobem cenná divadelní archeologie – ale jako divadlo pro děti pohádka neobstojí. Rozhodně by neměla být nabízena dětem z mateřských školek.

Na základní škole v Třešti pracuje Divadelní soubor Třeštíci. Jejich „velkoformátová“ pohádka O nezbedné princezně Ance se bohužel zařadila po bok anachronicky inscenovaného textu Jana Lišky. Předloha, kterou si v ZŠ pro své hraní vytvořili, se opírá o Nezbedné pohádky Josefa Lady a dál je aktualizuje, ale inscenačními postupy replikuje divadlo, jaké se pro děti s úspěchem hrát nedá, protože je strnulé a esteticky málo zajímavé. Skutečnost, že se ve škole v dětech pěstují nepřirozené intonace a ilustrativní gesta, popírá i pedagogický smysl školního divadla. Velká schopnost kolektivní tvorby jevištní i pěvecky sborové by potřebovala jinou, méně školometskou metodu zkoušení a výraznější výtvarnou spolupráci. Kéž se to do budoucna podaří.

Že se divadlo pro děti dá hrát moderně a přiměřeně divácké adrese ukázala inscenace Měla babka čtyři jabka Divadelního souboru Karla Čapka z Třešti (Viz též titulní foto článku_pozn. red.). Kromě pěkné, z barevného textilu ušité scény i rekvizit v inscenaci září také soubor seniorek, které v sobě vlastních rolích babiček (i dědečků) sehrají vtipně a láskyplně několik jednoduchých pohádek. Sekunduje jim mladší kolega, který svou odlišnost i poněkud menší laskavost uhraje zejména v roli Řepy-Pepy, který se nechce pustit země. Inscenace je s dětmi ve vřelém kontaktu, je esteticky líbezná a hudebně vtipná. V inscenaci se odehraje i malá „opera“, živě zazpívaná herečkami. Autenticitě vyznění by prospělo promyšlenější vyjádření zvuků, jako je kousnutí do jablka nebo východ slunce. Pohádka třešťského souboru seniorek, výtvarně navržená a režijně vedená stejně starým Milanem Šindelářem, se stala jedním z vrcholů přehlídky.

Byli jsme svědky i autorsko – mezigeneračního experimentu. Hildegarda v legiích spolku Hildegarda z Horního Bolíkova byla příjemným překvapením závěru přehlídky. Scénář hry rafinovaně spojuje fakta a reálie o československých legiích v Rusku s fiktivní postavou Hildegardy Řeřichové, zakladatelky České ženské družiny. Přes postavy sirotků, které s sebou družina veze přes celou Sibiř, se na scénu dostávají malé děti, jejich přítomnost poskytuje pole pro jednotlivé epizody tažení a života družiny ( děti mají školu, hrají divadlo, fasují jídlo, cvičí se v obraně). Mezi postavami se řeší, co může dělat ve válce žena. A končí návratem domů do Čech spolu se sirotky, o které bude u nás postaráno.

Divadelní dílo vyniká přirozeným projevem dětí na scéně, dobře sborově zazpívanými písněmi, vtipnou scénografií a humorem. Jen dlouhé přestavby za zavřenou oponou prodlužují pauzy nad míru pochopení pro zvolený inscenační princip. Dílo vzešlo z dílny autorské dvojice Antonína a Renaty Tunklových, hrají v něm dospělí i děti ze vsi, inscenátoři své herce nepodceňují ani nepřeceňují, eventuální chyby splývají s celkem v přirozené souhře.

Třešťské divadelní léto má v regionu parametry skutečného festivalu. Atmosféra je slavnostní, představení jsou prakticky vyprodaná, probíhá divácká anketa, diskuse o představeních jsou otevřené všem. Tým kulturního domu v Třešti i představitelé města se pečlivě o přehlídku starají a zahájení a zejména závěr přehlídky s vyhlášením výsledků má vlastní, letos obzvlášť vtipný scénář a režii. Porota udělila řadu čestných uznání a individuálních cen v nejrůznějších oborech divadelního díla. Zbývá tedy už jen uvést doporučení a nominaci na národní přehlídky:

Divadelní Piknik Most:

Nominace neudělena.

Doporučení pro inscenaci Kola vášně Divadelního spolku Žďár ze Žďáru nad Sázavou.

Doporučení pro inscenaci Vlastníci Divadelního spolku Jiří Poděbradský z Polné.

Krakonošův divadelní podzim Vysoké nad Jizerou:

Nominace pro inscenaci Romeo, Julie a tma Divadelního spolku bratří Mrštíků z Boleradic.

Doporučení pro inscenaci Tik Ťak Divadelního souboru kulturního spolku v Česticích.

Divadelní Fimfárum Český Krumlov:

Doporučení pro inscenaci Měla babka čtyři jabka Divadelního souboru Karla Čapka Třešť.

zdroj: amaterskascena.cz