Myšlenky ze Křoví 2026

Dačické kejklování 2026

Letošní 26. ročník krajské postupové přehlídky amatérského hudebního a činoherního divadla Jihočeského kraje proběhl ve dnech 6. až 8. března tradičně v dačickém Kulturním domě Beseda, v prvotřídní organizaci a péči místních a byl (nejen) podle vyjádření předsedy lektorského sboru Milana Schejbala z hlediska kvality inscenací nejlepší za posledních deset let.

Přehlídku zahájilo představení inscenace hry N.V. Gogola Ženitba v podání DS Prácheňská scéna v Písku a v režii Milana Kursteina. Soubor, který je tradičním účastníkem Dačického kejklován po dobu mnoha let, potvrdil slova zaznívající na adresu těchto píseckých ochotníků při rozborech jejich představení v minulých ročnících, že více než hlavně zábavné komedie současných autorů, které kromě snahy rozesmát publikum nemají jiný cíl, jim sluší česká, případně světová klasika.

Gogolova Ženitba se v České republice hraje častěji než v jiných zemích. Zdroje této obliby jsou s největší pravděpodobností v tom, že jednotlivé postavy, jejich povahy a charaktery, jsou autorem vykresleny naprosto srozumitelně, zcela přesně, a ani jedna z nich není postavou kladnou. Gogol ve své Ženitbě vytvořil plejádu postav, které až na jedinou nemají cíl hodný následování. A i ta jediná, Ilja Kočkarev, přítel hlavní postavy, nápadníka Podkolatova, nakonec podléhá síle peněz a vlastní řevnivosti.

Režisér inscenace Milan Kurstein neměl díky kvalitě předlohy žádný problém s výkladem jednotlivých postav. Ačkoliv se ve vlastní dramaturgicko-režijní koncepci držel tradičního uchopení této komedie, a neusiloval o originální výklad a režijní a herecké uchopení, byl tento přístup zvolen vzhledem ke kvalitám hereckého souboru zvolen zcela oprávněně. Ve výsledku šlo o nejlepší představení Prácheňské scény za posledních několik let.

Divadelní soubor Amadis přivezl tentokrát do Dačic inscenaci komedie Taková normální rodinka v režii Tomáše Hradila. Slavná televizní komedie Fan Vavřincové z roku 1971 čekala podle slov upravovatele textu pro inscenaci Josefa Širhala v jeho šuplíku již několik let. Režisér Tomáš Hradil si tentokrát z domovského souboru Osvětové Besedy Velká Bystřice vzal do Amadisu coby posilu tři výrazné herečky, Ludmilu Bergovou, Evu Anikki Peltonen a Sáru Kaniokovou, a pokusil se na obrovský úspěch Takové normální rodinky ze sedmdesátých letech navázat. Snaha se však zcela nevyvedla. Příčinou je v tomto případě nedostatečný odstup od původních představitelů a představitelek jednotlivých postav, a malého tvůrčího hereckého vkladu a vyvarování se napodobování původních postav příběhu. Mužské herecké výkony tentokrát převýšily ty ženské.

Suchdolský divadelní soubor SUD se přehlídky zúčastnil s komedií autorské dvojice Lenky a Víta Chaloupkových Slečna Marplová: Pletichy pralesa v režii Lenky Chaloupkové.

Soubor SUD si pod vedením manželů Chaloupkových vytvořil vlastní svébytnou a originální poetiku, díky které dosáhl nemalých úspěchů včetně účasti na vrcholových národních přehlídkách. V rozhovoru pro zpravodaj letošního Kejklování Lenka Chaloupková říká: „V roce 2026 si soubor SUD připomíná dvě významná výročí: Sto dvacet let od založení prvního ochotnického divadla v Suchdole nad Lužnicí a dvacet let existence SUDu. Chtěli jsme připravit inscenaci, ve které si zahraje všech pětadvacet členů souboru.“

V kontextu se slovy Lenku Chaloupkové vzpomínám na výrok profesora Jana Císaře o společenské úloze a hodnotě práce ochotnických spolků, která v mnoha případech dokonce převyšuje estetickou úlohu a hodnotu. V době, kdy ochotnické spolky hlavně usilují o postupy z krajských do národních přehlídek a pokud možno až do programu Jiráskova Hronova, a vytvářejí inscenační projekty opřené o účinkování těch nejlepších herců odkudkoliv, kteří zrovna mají čas, a spolkový život někdy dokonce taková snaha zcela zničí, je postoj vedení SUDu velmi chvályhodný.

Nelze říct, že by díky účasti všech členů souboru utrpěla kvalita inscenace hry Slečna Marplová: Pletichy pralesa. Pravdou však je, že se na některých minulých ročnících Dačického Kejklování SUD představilo s mnohem propracovanější, a i z hlediska jednotlivých hereckých výkonů kvalitnější inscenací a představením. Rezervy jsou tentokát hlavně v přehlednosti příběhu a také v některých hereckých výkonech. Stále však platí to, co zdobilo a zdobí výsledky práce manželů Chaloupkových a jejich kolegů: kvalitní hudební složka inscenace, vysoká míra kreativity ve výtvarné a scénografické oblasti, i nápaditost provázející jak tvorbu textu, tak jeho jevištní realizaci. Navzdory zmíněným nedostatkům patřilo představení Suchdolského divadelního spolku SUD k vrcholům přehlídky.

Písecké Divadlo Pod čarou přispělo do programu přehlídky představením inscenace Písecký orloj aneb Po starých píseckých schodech autora textu a režiséra Jaromíra Hrušky.

V programu k představení je psáno: Prostřednictvím humorně dojemné „divadelní rekonstrukce“ některých obrazů z původního nalezeného filmu z roku 1939 nahlédnete do těch nejobyčejnějších životních osudů významných a neobyčejných osobností meziválečného města Písku i osudů významných a neobyčejných hereckých hvězd tehdejšího českého filmu.

Pokud by někdo chtěl „vygooglit“ na internetu český film Písecký orloj z roku 1939, dočká se jen lakonického sdělení umělé inteligence: Na základě vyhledávání neexistuje žádný známý československý film z roku 1938 s názvem „Písecký orloj“. Že jde o fikci je však samozřejmé ihned po otevření prvních stránek textu. A je to právě textová předloha pro inscenaci, ve které je skryta kvalita, bohužel ne zcela využitá.

Představení se skládá z dvanácti obrazů, které jsou od druhého do jedenáctého vystavěny jako divadelní scény z natáčení filmu, včetně počáteční „Klapky“ a povelu filmového režiséra: „Akce!“ Každý obraz kromě jedenáctého však není ničím jiným, než žánrovým divadelním skečem s banální příhodou připomínající produkcí ženských románů a harlekýnek (např. edice Harlequin, Sladký život) z devadesátých let minulého století. Po řadě banalit o první lásce studentské, zamilovaném starším muži, těhotné slečně oplodněné dragounským důstojníkem atd.  které v celku vytvoří obraz maloměstského života plného malicherností, přijde jako blesk z čistého nebe obraz číslo jedenáct, rok 1938 a nástup hitlerovského fašismu. Pokud chtěl Jaromír Hruška jako autor textu upozornit na současnost, ve které jsme se všichni zabývali hlavně vlastním písečkem, a tím vytvořili živnou půdu pro nacionalismus, populismus i fašismus poznamenávající dnešní realitu, politickou scénu i společenský život, pak smekám. Bohužel však tento dojem může být také zcela subjektivní a ojedinělý. Dvanáctý obraz, který v textu hry přiloženém k přihlášce do přehlídky ani není, pak přináší pouze medailonky hereckých hvězd se jmény Jiří Plachý, Saša Rašilkov, Otomar Korbelář, Teodor Pištěk, Antonie Nedošínská či Rudolf Hrušínský, jejichž spojitost s předválečným městem Písek je buď minimální nebo zcela žádná. Vlažné až chladné přijetí publikem bylo mimo nezáživné dění na jevišti poznamenáno i nečekaně dlouhou délkou představení, ve kterém nezaslouženě zanikly i vydařenější herecké výkony členů Divadla Pod Čarou.

Spolek ochotníků z Blatné se rozhodl pro nastudování veleslavné komedie Vlastníci z pera Jiřího Havelky v režii Kateřiny Malečkové. Díky autentickému uchopení jednotlivých postav a mnoha nadprůměrným až vynikajícím hereckým výkonům bylo toto soutěžní představení dalším vrcholem přehlídky. Vlastníci blatenských ochotníků ukazují cestu všem, kteří se rozhodnou o jevištní zpracování slavné filmové či televizní předlohy s tím, že se na hony pokusí vyhnout každému napodobování originálu v oblasti nejen hereckých výkonů.

Tvůrčí skupina pokročilých při DS Čelakovský Strakonice uvedl komedii finského autora Bengta Ahlforse Popel a pálenka aneb Paní plukovníková v režii Eduarda Krčka.  Zvolit tuto komedii pro nastudování ochotnickým souborem je možné jen při splnění zásadní podmínky: mít vhodnou představitelku hlavní role, herečku ve starším nebo pokročilém seniorském věku. Však také na domácích profesionálních scénách hrály postavu paní Věry (Paní plukovníková) takové herecké hvězdy, jako jsou Jaroslava Adamová, Květa Fialová nebo Jiřina Bohdalová.

Tvůrčí skupina pokročilých strakonických ochotníků ale hereckou hvězdu vysokých kvalit ve svém středu má, a dokonce disponuje i dalšími herci s nadprůměrnými interpretačními výkony. Paní Kristina Kubičková, která Věru, vdovu po plukovníkovi hraje, je však herečkou, která se neztratí ani mezi ženskými špičkami současného českého profesionálního divadla. Navíc má v inscenaci skvělou partnerku v Drahomiře Tylové, která hraje postavu Kristi. Výkon obou hereček ocenili diváci dlouhotrvajícím potleskem.

Divadelní soubor bratří Mrštíků Boleradice přijel do Dačic s inscenací Romeo, Julie a tma v režii Juraje Hádera. Dramatizace novely Jana Otčenáška, kterou vytvořil Otakar Blanda pro Divadlo Jiřího Wolkera v roce 1959, se hraje dodnes, a stále má co říci svým divákům. V čase, kdy nepříliš daleko od našich domovů zuří dobyvačná válka Ruska proti Ukrajině, to platí ještě více.

Inscenace boleradických ochotníků nese znaky naprosto profesionální režie, scénografie včetně kostýmní složky a celkového výtvarného pojetí. Navazuje na nejlepší počiny DS bratří Mrštíků z Boleradic. Režisér Juraj Háder v nejlepším smyslu slova „vyšívá“ atmosféru vznikající lásky způsobem režijního vedení dvojice hlavních představitelů Ester a Pavla. Filip Fajt ještě nemá patnáct let, a představitelka Ester Veronika Holacká také působí vzhledem tak, že připomíná z dnešního pohledu dětský věk hrdinů Shakespearovy tragédie. Žijeme v době, která opět potřebuje hrdiny, a Háderova inscenace Romea, Julie a tma jejich příklady nabízí. Představení se stalo naprostým vrcholem letošního Dačického Kejklování.

Bechyňský DS Lužnice přispěl do programu pohádkou Kateřiny Lužné O pekelném křišťálu. Autorka využívá obliby tzv. čertovských pohádek. Má z počátku velmi dobře nakročeno, neboť v expozici vychází z tradiční české lidové slovesnosti i divadelní tradice. Peklo zde má charakter sídla „mravnostní policie“, místa, ve kterém hříšníci pykají a trpí za hříchy, kterých se dopustili v průběhu pozemského života. Čerti pak mezi lidmi vyhledávají takové jedince, kteří nemají v srdci lásku k jiným lidem, ale hlavně k penězům a ke hmotnému bohatství, případně sledují bezohledně jen svůj vlastní prsopúěch, a jejím jedno, nakolik při tom ubližují ostatním. Nechybí ani dvojice  mladých do sebe zamilovaných, přičemž mladík Ondra je pracovitý, poctivý a slušný hoch zamilovaný do Barušky, neteře zlé tety, jen po bohatství toužící statkářky.

Posud je vše v pořádku. Pak ale přijde naprosto nesmyslný odklon od tradičního pojetí čertovské pohádky. Ondra, vyhnaný statkářkou do pekla s tím, že se nesmí vrátit bez peklého křišťálu, najde v pekle trojici čertic, vládkyň pekla, kterých se bojí všichni čerti. Celá polovina času představení je promarněna rádoby zábavnými scénkami střetů čertic mezi sebou, nebo hledáním odvahy ke vzpouře u čertů čerticemi ovládaných. Hlavní dějová linka je zcela opuštěna.

Nakonec se však Kateřina Lužná přece jen vrací zpátky k tradici, a zlá statkářka je po Ondrově návratu k Barušce a pozemskému životu po zásluze odnesena do pekla. Mohla by to být pohádka o kouzelné moci kamene přátelství a lásky, kterou slibuje program k představení. Pro všechny budoucí inscenátory se nabízí jediná rada: prostřední část děje, odehrávající se v pekle, je třeba zcela přepsat, dopracovat, spojit s hlavní linií příběhu. A může z toho vzniknout dobrý divadelní počin.

Závěrečná Past na myši Agathy Christie v podání DS J. K. Tyl České Budějovice ukázala vysokou náročnost scénování textové předlohy, která patří k tomu nejlepšímu ve svém žánru. Past na myši mnozí teatrologové bez ostychu definují jako nejlepší divadelní detektivku vůbec. Autorka mimořádně důmyslně vytváří z každé postavy osobu, která může být hledaným vrahem. A. Christie to však navíc dělá s obrovským citem pro divadelní dramatickou situaci, umisťuje děj mizanscén do přesně definovaného prostoru v interiéru penzionu, ve kterém se vše odehrává. Geniální hra klade nesmírně vysoké nároky na inscenační i herecký tým. To však vůbec neznamená, že by se o nastudování neměli pokoušet amatéři a ochotníci, ba právě naopak. Je to výzva, je třeba detailněji číst text, resp. podtext, líp promyslet motivace jednání jednotlivých postav, postavy vést do dramatických situací tak, aby podezřelí byli vlastně všichni a zkrátka ne pouze ilustrovat text, ale i to, co je v podtextu. Nepříliš vydařený výsledek, kterého bohužel bylo publikum letošního Dačického kejklování svědkem, přinesl i tak divácký zážitek z detektivního příběhu, ale hlavně velkou zkušenost členů DS J. K. Tyl do budoucna.

Lektorský tým Dačického Kejklování 2026 ve složení Pavlína Schejbalová, Zdeněk Janál, Milan Schejbal a Ladislav Vrchovský udělil účastníkům přehlídky následující ocenění:

Čestná uznání
Martině Kemrové za herectví v roli Agáty v inscenaci Ženitba DS Prácheňská scéna v Písku
Evě Annikki Peltonen za herectví roli Pavly v inscenaci Taková normální rodinka DS Amadis
Sáře Kaniokové za herectví v roli Kačenky v inscenaci Taková normální rodinka DS Amadis
Suchdolskému divadelnímu souboru SUD za hereckou souhru v inscenaci Slečna Marplová:
Pletichy pralesa
Romanu Čadovi za herectví v roli Adolfa Heyduka / Jiřího Plachého v inscenaci Písecký orloj aneb
Po starých píseckých schodech Divadla pod čarou Písek
Veronice Hurtíkové za herectví v roli Terezky / Nataši Golové v inscenaci Písecký orloj aneb Po
starých píseckých schodech Divadla pod čarou Písek
Kateřině Malečkové za režii inscenace Vlastníci Spolku divadelních ochotníků v Blatné
Josefu Kohoutovi za herectví v roli pana Zahrádky v inscenaci Vlastníci Spolku divadelních
ochotníků v Blatné
Jakubu Čadkovi za herectví v roli pana Kubáta v inscenaci Vlastníci Spolku divadelních ochotníků
v Blatné
Martinu Sikorovi za herectví v roli pana Nitranského v inscenaci Vlastníci Spolku divadelních
ochotníků v Blatné
Drahomíře Tylové za herectví v roli Kristi v inscenaci Popel a pálenka Tvůrčí skupiny pokročilých
při DS Čelakovský Strakonice
Veronice Holacké za herectví v roli Ester v inscenaci v inscenaci Romeo, Julie a tma Divadelního
spolku bratří Mrštíků Boleradice
Martině Mrzenové za kostýmy v inscenaci O pekelném křišťálu Bechyňského DS Lužnice
Vítku Houzarovi za herectví v roli Ondry v inscenaci O pekelném křišťálu Bechyňského DS
Lužnice
Michalu Korbelovi za herectví v roli Barnabáše v inscenaci O pekelném křišťálu Bechyňského DS
Lužnice
Suchdolskému divadelnímu souboru SUD za inscenaci Slečna Marplová: Pletichy pralesa
Spolku divadelních ochotníků v Blatné za inscenaci Vlastníci Spolku divadelních ochotníků
v Blatné
Janě Michalové za herectví v roli Mollie Ralstonové v inscenaci Past na myši DS Tyl České
Budějovice
Zvláštní čestné uznání Michalu Kopeckému za záchranu představení Past na myši DS Tyl České
Budějovice v Dačicích 8. března 2026

Ceny
Karlu Smolovi za herectví v roli Nenažraného v inscenaci Ženitba DS Prácheňská scéna v Písku
Radku Brousilovi za herectví v roli Podkolatova v inscenaci Ženitba DS Prácheňská scéna v Písku
Jaroslavu Hemalovi za herectví v roli Petra v inscenaci Taková normální rodinka DS Amadis
Františku Kašpárkovi za herectví v roli Zdeňka v inscenaci Taková normální rodinka DS Amadis
Suchdolskému divadelnímu souboru SUD za režijně-scénografické řešení inscenace Slečna
Marplová: Pletichy pralesa
Tereze Maškové za herectví v roli paní Zahrádkové v inscenaci Vlastníci Spolku divadelních
ochotníků v Blatné
Vojtěchu Kovářovi za herectví v roli pana Švece v inscenaci Vlastníci Spolku divadelních
ochotníků v Blatné
Kristině Kubíčkové za herectví v roli Věry v inscenaci Popel a pálenka Tvůrčí skupiny pokročilých
při DS Čelakovský Strakonice
Filipu Fajtovi za herectví v roli Pavla v inscenaci v inscenaci Romeo, Julie a tma Divadelního
spolku bratří Mrštíků Boleradice
Zdeňku Prokešovi za herectví v roli Čepka v inscenaci v inscenaci Romeo, Julie a tma
Divadelního spolku bratří Mrštíků Boleradice
Štěpánce Veselé za scénu a kostýmy pro inscenaci Romeo, Julie a tma Divadelního spolku bratří
Mrštíků Boleradice
Divadelnímu spolku bratří Mrštíků Boleradice za inscenaci Romeo, Julie a tma
Juraji Háderovi za režii inscenace Romeo, Julie a tma Divadelního spolku bratří Mrštíků
Boleradice
Bohumile Kopecké za herectví v roli Slečny Casewellové v inscenaci Past na myši DS Tyl České
Budějovice
Doporučení do programu Divadelního Pikniku Most 2026:
Inscenace Slečna Marplová: Pletichy pralesa Suchdolského divadelního souboru SUD
Inscenace Vlastníci Spolku divadelních ochotníků v Blatné
Nominace do programu Divadelního Pikniku Most 2026:
Inscenace Romeo, Julie a tma Divadelního spolku bratří Mrštíků Boleradic

zdroj: amaterskascena.cz

Divadlení herecky progresivní

Pokud jsem o loňském 21. ročníku Lounského divadlení napsal, že bylo divadelně perspektivní, mohlo by letošním přívlastkem být: herecky (či snad souborově) progresivní. Krajská přehlídka s postupem na Divadelní Piknik Most se tradičně konala pod záštitou pořadatele Vrchlického divadla v Lounech a Rádobydivadla Klapý jako spolupořadatele.

Pomyslným dramaturgickým leitmotivem přehlídky byl humor a otázky jedince ve společnosti. Humor ve všech podobách, od nejpřízemnějšího až po ten vyšší (parafrázováno s Bachtinem) a problematika člověka ve světě, který sám pomáhal stvořit. Téma existence i lidské niternosti bylo nahlíženo s groteskností, která (u)měla pobavit i mrazit.

Divadlo Z lavice Klobuky: Balada pro banditu

Studenti ZŠ Klobuky v čele s pedagožkou Martou Zaimlovou a kamarády-odchovanci, kteří už brázdí chodby středoškolské, nejsou na Divadlení nováčkem. Letos se představili s dalším odvážným počinem, a to s muzikálem v českém kontextu nejlegendárnějším – Baladou pro banditu (M. Uhde, M. Štědroň). Inscenaci se bohužel nepodařilo nalézt své téma, které se krčilo kdesi za nánosem nevyužitých rekvizit, scénických prvků a repetitivních dále se neproměňujících ornamentů. Nešlo ani o folklórní baladu, ani o politickou alegorii či snad příběh o vzniku mýtu. Vytrácela se romantizace násilí a rozlišit identitu zbojníka/hrdiny/padoucha v boji za svobodu nebylo v rámci neurčitých situací a načrtnutých vztahů úplně možné. Kdyby se více zamířilo na výklad, jistě by se odhalilo, jak příběh přátelství, zrady a lásky vyprávět. V rámci rozboru jsme se též dostali k žánru muzikálu, který je jeden z nejtěžších a má určitá pravidla. Mladým hercům nepomáhal ani zvolený hudební koktejl – někdy se zpívalo naživo, jindy se reprodukovalo a někdy šlo o kombinaci obojího. Dramaticky srozumitelný a emocemi nabitý příběh Nikoly Šuhaje tak zůstal někde na rozcestí, neboť kvůli náročné komplexnosti žánru vyžaduje větší a letitější herecké, pohybové a pěvecké zkušenosti.

Nicméně, na pozadí inscenace se vynořilo něco mnohem zásadnějšího. Soudržnost. Studenti jsou divadlem nadšení a lze pozorovat umělecký i osobnostní růst. Marta Zaimlová citlivě naslouchá jejich potřebám, souborově vnímají získanou zpětnou vazbu a jsou plní zdravě přidrzlého elánu. Klobučtí začínají pracovat se svým divadelním vnímáním a věřím, že se brzy budeme těšit z něčeho, co bude jejich a co jim půjde snáz než tato divadelní legenda.

DS KLAS Klášterec nad Ohří: Pozor, natáčíme!

Patrick Haudecoeur a Gérald Sibleyras jsou renomovaní tvůrci, kteří jsou autorsky, režijně, herecky i producentsky srozumění jak s divadelním, tak i s filmovým prostředím. Stálice lounské přehlídky DS KLAS má obdobné předpoklady. Soubor umí pracovat se žánrem, netratí na hereckých dispozicích a chlubí se poučeně zkušenou režií.

Situační a „metadivadelní“ komedie Pozor, natáčíme! však klade hned několik překážek. V prvé řadě je to práce s publikem. My, jako diváci, se stáváme filmovým komparsem, který spolu s herci natáčí scénu v divadle. Naše nebojácně mladická porota tak volala po větší „šikaně“ a konkrétnějším „útoku“. Většina konfrontací mezi herci a námi se zahazovala, byla neurčitá anebo nenápadně pomrkávala, že se nemusíme ničeho bát. Jenže právě ona divácká tenze je nedílnou součástí, kterou inscenace již ve svém základu vyžaduje. Nakonec se tak hraje s námi, ale vlastně bez nás. A přitom, v případě divačky a jejího „PŠT“ to fungovalo výborně. Protože bylo jasné, o koho jde a byl tomu věnován adekvátní prostor. Na obranu souboru je ale zase potřeba vzít na vědomí, že i v komediálně bezpečném prostoru je práce s publikem (tím a oním) rozdílná a složitá a že ne každý přistoupí na tuto provokativní hru.

Další náročností je, že se tato situační komedie v jasně definovaném prostředí postupně transformuje do komedie vztahové a rámec, který je nejzajímavější se vytrácí až do doby, než nastoupí na scénu „divák“/figurant, aby natáčení zachránil. Je proto nutné prokomponovaně pracovat se vším, co je v tomto filmově divadelním světě k dispozici. Charaktery, čitelné motivace a budování situací, které se na sebe nabalují jako lavina. Gagy se musejí připravovat již dříve, klášterečtí je bohužel odbavují spíše postupně a tak, jak přicházejí popořadě ve scénáři. Pomohla by tomu větší drzost vůči autorům i textu a vsadit více na své vlastní schopnosti než na to, jak hru opatrně používat či interpretovat. I přes místy problematickou strukturu formátu a skromnějšího „zneužívání“ průběžného jednání a rozehrávání, se ale stále jedná o poctivě udělanou a velice zábavnou podívanou. A v kontextu letošního ročníku, bych rád dodal i jeden stěžejní a pochvalný přívlastek: vkusnou!

DK Jirásek Česká Lípa: Srnky

Srnky v režii Václava Klapky nabídly první interpretační prostor k tomu, jak číst texty, které se zdají být na první dobrou a priori divné, banální a nic víc než humorné. Soubor se vydává cestou vulgarizované hříčky, která má posloužit jako možná studie (ne)lidsky podivínských až úchylných charakterů, které jsou pak materiálem pro ověření hereckých dispozic a nově nabitých schopností souboru. Herci se nebojí dělat si srandu ze sebe i z nás. V tomto nastavení a ve své ryze soběstačné divadelní vyšinutosti (hlavně se nezabývat pohybem znaku a dodržováním nastavených principů) pak bodují u leckterého diváka. Právem.

Tomáš Svoboda však Srnky napsal dost možná s poněkud jiným a hlubším záměrem. Jako pohádku pro dospělé s tragicky dobrým koncem. Jako absurdní jednoaktovku. Jako příběh čtyř outsiderů, vykolejených ze života. A budeme-li na to nahlížet jako na vyprávěnku, která vědomě pracuje s prvky absurdity, objevíme hloubku a niternost. Čtyři magické srnky splní čtyřem lůzrům jejich nejniternější přání, protože to, co bychom na nich mohli odsuzovat je až sekundární. Jejich „úchylnost“ má někde nějaký základ. V jejich vnitřním světě a ve světě kolem nich. V Českolipské verzi se však možné žánrové i myšlenkové prameny absentují či upravují po svém, a tak jsme tedy – v rámci inscenační volby zcela legitimně – v jiném ranku uvažování. A tak netřeba látku „po našem porotcovském“ problematizovat a nechat ji prostě existovat v její hrubě artistní formě. Niternosti a poetičnosti stranou.

DK Jirásek Česká Lípa: Lidská tragikomedie

Lidská tragikomedie se právem stala vrcholem přehlídky. Vědomě pracuje srozumitelným divadelním jazykem a dává pozornost všem inscenačním složkám. Od výtvarné stránky, přes light design až po herecké výkony. Režie poskládá jedno k druhému, a přitom dokáže uhlídat, aby se principy nenarušovaly a sloužily nebo se podřizovaly celku. A to i na tak velké ploše, jakou je tato nelehká Klímova filozoficko-alkoholická pouť životem. Důslednosti divadelního tvaru by pomohlo zlepšit dílčí temporytmus některých pasáží a neustále ověřovat a cizelovat souhru v rámci hereckého stylu a interpretace.

Ladislav Klíma byl filozof alkoholik, který dokázal uhranout i nasrat. Inscenace si mj. klade za cíl, zachovat i onu ideovou stránku hry a nespokojit se pouze se studií zvrácených charakterů a tragikomedií jejich zpackaných životů. Filozofické drama si tak nabídne ze solipsismu, egodeismu a vůbec vědomého sebeklamu i sebepoznání, kde se vše vzájemně ruší. Hrajeme hru, v níž nelze nic vyhrát ani ztratit. Na pozadí téhle zvrácené blasfemické amorální filozofie je pak nejlepší si jenom hrát, smát se, a nakonec se uchlastat k smrti.

Klíma si ve hře vedle modelových charakterů na nichž snadno dokáže úpadek lidský i společenský, vytváří také dvě alter ega. Básníka Pulce a filozoficko-božskou entitu Odjinuda. Skrze ně pak bezprecedentně a transparentně traktuje své myšlenky, úvahy i poblázněné výkřiky na pomezí Boha a Ďábla. Pokouší nás. Provokuje. Nicméně: provokuje také sama inscenace? Nutí se zamýšlet, aby pak podobně jako Klíma vše zakončila „nihilismem“? Výklad Odjinuda jakožto zbožštělé entity by tak potřeboval jasnější klíč. Aktuálně stojí na výborné herecké dramaturgii a uchopení postavy. Inscenace se snaží dostát klímovskému „všeobjímání“ a trochu tak zastírá svůj vlastní názor a hlavní leitmotiv. Je potřeba to číst přes Odjinuda nebo přes Pulce? Obě alter ega totiž nabízejí odlišný výklad. Říká mi inscenace něco konkrétního a já si mám odnášet nějakou tu ideu o životě, o světě a o lidských skutcích? Anebo jsem dostal plochu na níž vyjevit má se vše, ale vlastně s tím dál už nemusím pracovat, protože hlavní sdělení je oproti veškerému filozofování veskrze banální? Nabízí se tedy doporučení ověřit inscenaci myšlenkově, zvolit si konkrétní důrazy a nehrát všechno ve stejné důležitosti a závažnosti. Můžu totiž pak dostat buď: oslabeného Klímu nad vším bdícím anebo Českolipského Klímu, který se k tomu prvnímu nějak vztahuje. Hodně sil do další práce!

NOPOĎ Cvikov: Dívčí válka

Dívčí válka, NOPODěm již potřetí nazkoušená, je inscenací ku oslavě výročí souboru i následným – podle slov režiséra – plně funkčním a nadčasovým kasaštykem. O tomhle veleúspěšném trháku od Františka Ringo Čecha jsme pak byli nuceni přemýšlet. Je tahle rádoby historická parodie opravdu stále nadčasová? Jaký je vlastně rozdíl mezi aktuálností a aktualizací? A má určitý typ humoru a zábavy svou poplatnou dobu či kontext, a tedy i trvanlivost? Sto lidí, sto chutí. Sexualizace vztahů je tu od nepaměti. Už řecký dramatik Aristofanés píše svou Lysistratu, kde se ženy rozhodnou ukončit válku sexuální stávkou. Proč by to tedy nemohlo fungovat i dnes? Protože záleží, v jaké estetice a v jakém jazyce je nám tento pudový fakt předkládán. Obzvláště, je-li jediným hybatelem děje. Inscenace je spíše přehlídka vtipů a vulgárně banálních „metafor“, které se ale nebudují a nevycházejí ze situace. Dokonce ani herci se k nim nijak nevztahují a hrají je tak, jak jsou napsány.

Což samo o sobě v prizmatu bulvárního entertainmentu není nijak špatně (!), své diváky to zřejmě (na)vždycky bude mít, ale problémem zůstává, že inscenace postrádá divadelnost, kterou bychom si od dramatického umění měli nárokovat. V jakékoliv žánrové podobě. Skečovitost a pomrkávající deklamace srandiček je ale bohužel zakořeněna už v samotné předloze a souboru tak nenabízí většinu toho, co bychom po nich mohli chtít. Nicméně, velice rádi se s ním někdy setkáme u jejich autořiny či loutkového představení, v nichž jim budeme fandit stejně jako nyní, ale s tím rozdílem, že nás tentokrát budou mít šanci zaujmout.

Bez skladu Praha: Zhyň, divadlo, zhyň!

Cena za námět a autorský počin je zcela na místě, protože právě ona geneze a pretext jsou největší silou inscenace. Na jevišti, v jakémsi antikizovaném prostoru, kde se rozpadá divadlo (čti: kulisy), koexistují divadelní postavy – Richard III. a Lady Macbeth (Shakespeare), Maryša (Mrštíkové), Salome (Wilde) a k nim přidružené literární postavy Taťána (Puškin) a Malý princ (Exupéry). Vstupní výzvou pro soubor bylo vzít si veliké monology, navíc proti hereckému typu, a naučit se s nimi pracovat. A to se i děje. Celé toto veřejné „herecké cvičení“ je však povýšeno rámcem záchrany divadla.

Postavy utíkají do Netflixů a filmových zpracování, svět živého umění se medializuje a divadlo zaniká, protože ztrácí diváka. A tyto postavy by jej měly vybojovat, jinak brzy také zahynou. Inscenace má nakročeno k velké divadelně-intoušské (v nepejorativním významu slova) zábavě. Postavy se ironicky konfrontují a v zákonitostech vlastního světa komentují dění. Zaděláno na nespočet možností a „popkulturně“ metadivadelních nápadů na druhou. Nicméně: jakkoliv chytrá a divadelně vděčná věc se před námi odehrává, bohužel po chvíli vyklusává, protože nenaplňuje možný potenciál. Vše je jaksi samostojné pro sebe, ale ne pro avizovaný děj a příběh. Není tu už ani strach o divadlo či o sebe, postavy neintrikují, nepomáhají si, nesnaží se získat si diváka. Fungují vedle sebe, a to navíc v ne úplně dobře ukotveném světě, jehož pravidlům bych měl rozumět. Nápady a náměty zůstávají nevyřčené, nejasné, zastřené. Mrzení z tak trochu „klamavé reklamy“ a namlsání v úvodní části inscenace však snadno přebije vědomí, že herci i tvůrci jsou zdatní, chytří a pregnantně nápadití. A že si nakročili k velice kvalitnímu autorskému divadlu. Prosím, nezhyňte, ale vytrvejte!

Divadlo EXIL Pardubice: Příběhy obyčejného šílenství

Příběhy obyčejného šílenství jsou příběhem člověka, který se rozhodne brát šílenství jako inspiraci. Možná je uvnitř „obyčejný psychopat“ a možná se mu ty labilní okolnosti prostě dějí. Koneckonců, celý svět kolem něj je přehlídkou uchopitelně neuchopitelných lidských kuriozit. Petr chce zkrátka být šťastný a chce se vrátit ke své bývalce. Je (obdobně jako postavy v Srnkách) dalším důkazem zvrácené a křehké niternosti, stává se dalším příkladem normalizace lidské podivnosti. Našeho pochopení osamoceného člověka v té a oné situaci. Jedním z témat hry je neztratit (mezilidský) kontakt, a právě to ji činí nesporně zajímavou.

Herecky vybavený soubor však dostává klamavé zadání, o čem situace a vztahy jsou a jak by se měly rozehrávat. Zelenkova přirozeně humorná dialogičnost a umění postav existovat v nápaditě všedním vyprávění se tady devalvuje na snahu o velkou činoherní komedii.

Ztrácí se nuance a repliky jsou nadbytečně deklamovány v přímočaré snaze pobavit. Ale to by měla dělat ona prazvláštně autentická situace v níž se postavy outsidersky zmítají. Naprosto nepochopitelně se narušuje princip čtvrté stěny a minimalistická výprava nedává hercům možnosti mizanscénování. Téměř vše se odehrává ve stoje, staticky, kolem ledničky. Prostor, stejně jako vyznění inscenace se tak zplošťují na minimum. Nefungují zde ani příběhy, ani obyčejnost ani šílenství. Pokud za něj tedy nepovažujeme scény, které by mohly mít za úkol šokovat. Témata se transformují v divnou vyprázdněnou komedii. Což je opět a legitimně styl, který si najde svého diváka. Inscenace je divadelně pokročilá a bytostně herecká, ale bohužel se vzdaluje tomu, čím by mohla být. Z pozice režijního výkladu totiž degraduje svou hloubku a možnou poetičnost.

DS Jiří Poděbrady: Farma zvířat

Velké „stádo“ poctivých a sehraných herců, vkusně zkratkovitá dramatizace, cílevědomá režie a jedna divadelní bajka, za kterou by souboru měli pedagogové trhat ruce, protože už to se studenty nebudou muset probírat. To je Farma zvířat souboru DS Jiří, která tím dělá Orwellovu dílu jistou službu – tlumočí jej tak, jak má být tlumočeno. Neznásilňuje jeho poselství výdobytky. Bez zbytečných překvapení, nových interpretačních zákrut, bez uměle přidané aktualizace. Inscenace předkládá (tentokrát skutečně) nadčasový text s přirozenou poctivostí a v době, v níž je dobré pamatovat toho, co už bychom dávno měli vědět. Taková vkusná upomínka – rozhlédnout se a prověřit, jestli věci jsou vážně takové, jaké se zdají být.

S čím by se dalo polemizovat je ona extrémní doslovnost inscenace. Ve své scénické přemrštěnosti totiž nenabízí možnost zvratu či prostor pro interpretaci, domyšlení si jakékoliv události, není zde prostor pro kritické uvažování. Od prvopočátku se hraje výsledek, protože to tak má být. Vytrácí se proces a hrají se stavy. Aby to bylo jasné, aby se nepřidávaly vrstvy, aby byl čas se klidně soustředit na hravá zvířátka v pozadí, protože když mi unikne zásadní dialog, tak se stejně dojde tam, kam má. Ověření a zamyšlení by stálo v rámci pokusu o fokus diváckého zážitku. Na jevišti se toho děje abnormálně mnoho a důležité se občas vytrácí, čímž by se mohly oslabovat motivy jednotlivých postav. Tato citačně inscenační přesnost je úctyhodná a otevírá tak obsáhlejší diskuzi, zdali jako divák opravdu potřebuji něco navíc. Zdali i opakovaná percepce známé látky může a měla by nabízet obohacení či posun v uvažování než jen faktograficky zdůraznit již vyřčené. Nejde o tradičně stejný cíl, jako o cestu k němu. (viz. též titulní foto I. Petřivalské_pozn. red.)

***

V letošním roce slavíme zápis zapsání Hraní amatérského divadla v České republice na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO a domnívám se, že Lounské divadlení v tomto duchu bylo malým divadelním svátkem. Soubory nestagnují, dávají si protiúkoly a vstupují do inscenací s odvahou a nasazením, které je radost sledovat. Náš lektorský sbor si kladl za cíl být nápomocný, polemizovat s látkou či tvarem, ohledávat možnosti výkladu textu a myšlenek autorů, pomáhat orientaci v kontextech a konotacích. Snažili jsme se být proaktivní v kultivaci auditoria, kriticky o věcech přemýšlet a společně se tak posouvat v divadelním vnímání a cítění dál. Děkujeme všem za inspiraci a dialog.

K mému-našemu lektorskému resumé si také dovolujeme upozornit na obnovené Zrcadlení Lounského divadlení („festivalový zpravodaj“), které má nově na starost studentstvo Gymnázia Václava Hlavatého v Lounech. Dočtete se zde jejich osobité postřehy, divácké ohlasy a dílčí rozhovory s herci či tvůrci. Po kompletaci bude Zrcadlení zasláno všem zúčastněným a zástupcům NIKu, dále pak bude k dispozici několikero výtisků ve Vrchlického divadle v Lounech a jistě jej zvládnete získat i na vyžádání u pořadatelů lounské přehlídky. Přejeme nově vznikající redakci mnoho sil a chuti do reflexe divadla a domovské přehlídky.

Lektorský sbor ve složení Kateřina Letáková, Petr Theodor Pidrman a Lukáš Křížek byl po celou dobu ve shodě a o čestných uznáních, cenách, doporučení i nominaci rozhodl jednomyslně.

Výsledky:

SPECIÁLNÍ CENA POROTY

Studentstvu Gymnázia Václava Hlavatého v Lounech za obnovení Zrcadlení Lounského divadlení

ČESTNÁ UZNÁNÍ

Kateřině Kosařové za hudební nastudování role Eržiky v inscenaci Balada pro banditu

Zdeňce Nyklíčkové za roli Rose v inscenaci Pozor, natáčíme!

Za kolektivní nasazení a herecké dispozice souboru DK Jirásek Česká Lípa v inscenaci Srnky

Kristýně Kňákal Brožové za kostýmy v inscenaci Lidská tragikomedie

Jolaně Lalić Liškové za výpravu v inscenaci Zhyň, divadlo, zhyň!

CENY

Jakubovi Hrbkovi za roli Figuranta v inscenaci Pozor, natáčíme!

Štěpánovi Kňákalovi za režii inscenace Lidská tragikomedie

Milanu Kořenovi za light design inscenace Lidská tragikomedie

Jiřímu Gottlieberovi za roli Odjinuda v inscenaci Lidská tragikomedie

Souboru Bez skladu za námět a autorský počin inscenace Zhyň, divadlo, zhyň!

Alexandru Gregarovi za roli Otce v inscenaci Příběhy obyčejného šílenství

Souboru DS Jiří Poděbrady za hereckou souhru v inscenaci Farma zvířat

CENA DIVÁKA

DS Jiří Poděbrady za inscenaci Farma zvířat

CENA ŘEDITELE VRCHLICKÉHO DIVADLA

Souboru DK Jirásek Česká Lípa za mimořádný zážitek při ztvárnění mimořádného textu v inscenaci Lidská tragikomedie

DOPORUČENÍ DO PROGRAMU DIVADELNÍHO PIKNIKU MOST

DS Jiří Poděbrady za inscenaci Farma zvířat

Porota též navrhuje zvážení zařazení do programu Celostátní přehlídky amatérského divadla

pro děti a mládež Fimfárum Český Krumlov.

NOMINACE DO PROGRAMU DIVADELNÍHO PIKNIKU MOST

DK Jirásek Česká Lípa za inscenaci Lidská tragikomedie

zdroj: amaterskascena.cz

Za plotem, ale blíž k divákům – POPAD 2026

29. ročník krajské postupové přehlídky amatérského činoherního divadla v Červeném Kostelci proběhl 12.-15. února 2026 v Divadle J.K. Tyla. Pořádalo ho Centrum uměleckých aktivit, Volné sdružení východočeských divadelníků, Městské kulturní středisko Červený Kostelec a Divadelní soubor NA TAHU s finanční podporou Královéhradeckého kraje a Ministerstva kultury ČR.

Viděli jsme dvanáct inscenací, z toho jednu autorskou dramatizaci dobrodružné knížky pro děti, tři dramata (symbolistní, filozofické a existenciální) a osm komedií (encyklopedickou, krimi, autorskou, černou, retro, situační, sentimentální a frašku). To vše sledoval zejména při večerních a víkendových představeních natřískaný sál a čtyři z porotovny (a pes) – Aleš Bergman, Petra Richter Kohutová, Johana Jurášová, Petr Kult (a Kubíček).

Inscenace Trnkovy Zahrady vzešla z letní dílny Divadla Jesličky Josefa Tejkla, jíž se účastnili dospělí tvůrci všech možných věkových kategorií a s různou mírou zkušeností. Pod vedením Jiřiny Krtičkové stvořili „pohádku o třech klucích, zlomyslném kocourovi, hravých slonech, sečtělé velrybě a trpaslíkovi“ během šesti dnů, během kterých byla pořízena dramatizace, vyrobeny scénické komponenty a loutky a nazkoušeny role. Stalo se tak v roce 2024 a reprízy výsledku lze spočítat na prstech jedné ruky. Nezapře workshopový původ – viděli jsme mnoho krásných nápadů (kocour na koloběžce, sloni z bubínků, zmenšení hlavních postav do loutek, uhrančivá je scéna rybičky – rybky – velryby čili trsátka – houslí – kontrabasu, obecně je velmi povedená kostýmní složka…), které by ale potřebovaly dopracovat – v případě, že Zahradu chtějí Jesličky hrát jako plnohodnotný tvar, nikoli jako výsledek dílny. Mimo jiné rozhodnout se, co je důležité a sdělit to divákovi (není řeč o textu, ale o pointování situací), zbavit se retardujících přestaveb (třeba tak, že přiznáme antiiluzivnost tvaru a situace začneme řešit s větší hravostí) a naučit se pracovat s diváky (na dopoledním červenokosteleckém představení byly školkové děti a reagovaly velmi živě, takže vyřčené informace se často ztrácely).

Úpický Jirásek se zapsal do paměti mnohých veleúspěšnou Prodanou nevěstou (v letech 2018-2023 zaznamenala, navzdory covidové pauze, téměř šedesát repríz) nebo tematicky respektuhodnými inscenacemi Královna Dagmar a Helena ve stínu bratří Čapků. Mladší úpická generace si nedávno vybrala Soudné sestry Terryho Pratchetta, tuto inscenaci jsme viděli v Červeném Kostelci vloni. Letos pětilístek -režisér Kryštof Menšík, herečka Kristýna Kuhnová, herci Lukáš Králík, David Lauermann a Matěj Píša (plus nápověda) – nabídl Souborné dílo Williama Shakespeara ne ve 120, ale 90 minutách, čili ve zkrácené verzi. (Před nimi našli odvahu inscenovat tento materiál mezi amatéry pouze v brněnském Amadisu před dvanácti lety a před dvěma lety v Horažďovicích, kde „Shakespeara“ uváděli jak v divadle, tak v plenéru). Úpičtí mají energii a daří se jim tam, kde mají nápad – a ještě lépe, když si stanoví hranice (rapovaný Othello, zrychlený Hamlet). Poměr mezi dramatickým a epickým, tedy kde zahrát a kde demonstrovat, moc nefunguje, meze, kde herec hraje postavu a kde je tzv. za sebe, neexistují, takže inscenace se rozpadá na jednotlivosti. Zkrátka – mladá jiráskovská generace víc využila možnost „si pořádně zařádit“, méně šla po smyslu. Přesto každý z účinkujících měl linku, ve které byl excelentní. A vzhledem k tomu, že Souborné dílo hráli popáté, budou mít spoustu času inscenaci dotvořit a vypilovat.

Hostitelský soubor, DS Na tahu Červený Kostelec, sehrál Osm žen Roberta Thomase, které se od šedesátých let objevují velmi často jak na jevištích profesionálních, tak amatérských. Zájem o ně povzbudil film s muzikálovými prvky Francoise Ozona z roku 2002. Z ochotnických inscenací vzpomeňme třeba tu mladoboleslavskou v režii Petra Matouška, tu od Stodoly v režii Kláry Havránkové a Jana Gottwalda nebo, abychom nechodili daleko, tu od Náchodské scény v režii Ludmily Šmídové (jež si tehdy v komedii také zahrála). Předloha nabízí vynikající a různorodé ženské role, navíc jde o detektivku pojednanou na klasickém půdorysu, ale s nadhledem. (Myslela jsem na Slečnu Marplovou Suchdolského divadla, již bylo možno vidět před týdnem na Perlení v Bechyni a jež je příkladem nadstandardního autorského zpracování tohoto formátu). Divák by měl být v Osmi ženách překvapován nejen dějovými zvraty, ale i formálním přetékáním. Režisérka Zdena Fabianová hru dobře obsadila, v souboru má řadu zajímavých, disponovaných typů, a přestože hru zkrátila (představení se vešlo do devadesáti minut), zachovala všechny indicie, podle kterých mohl divák pátrat společně s postavami po „vrahovi“. Výborná je „představovací“ expozice. Problematická se jevila první třetina, která byla poznamenána překotností, snahou hrát „rychle“, a také trémou, takže se vytratila dynamika a vše působilo, že má stejnou důležitost. Ve druhé polovině, počínající dialogem mezi Gábi a Blankou v podání Heleny Binterové a Jany Černé Poláškové, se vedlo o poznání lépe, zejména v komornějších scénách.

Skutečným dramaturgickým objevem byla pro mne Studna světců, kterou nabídla Společnost bloumající veřejnosti z Turnova. Napsal ji John Millington Synge, autor Hrdiny západu, již v roce 1905, u nás byla inscenována v pražském Národním divadle v roce 1921 v režii Karla Želenského, poté až v našem tisíciletí Michalem Langem ve Švandově divadle a Igorem Stránským v Uherském Hradišti; existuje také rozhlasová verze z roku 2014. Turnovští si předlohu upravili, Ivana Vondra Skokanová ji obratně a smysluplně zkrátila na polovinu a moralitu o slepých žebrácích Thomasovi a Mary, jejich vidoucích bližních, jednom světci a uzdravující vodě pojednali ve scénografii inspirované Pieterem Brueghelem. Motiv slepoty a navrácení zraku je pro ně možností zobrazit téma iluzí a reality, neschopnosti vidět to podstatné (ala Malý princ „to důležité vidíme pouze srdcem“) a intolerance vůči jakékoli jinakosti. Škoda, že se často hraje nikoli proces, ale výsledek, leccos zůstává pouze ve slovech a mnoho věcí v rovině záměru (např. činnosti jsou vymyšleny zvnějšku, takže nepomáhají a scénickým jednáním se nestávají – pletení košíků, sekání dřeva…). Nejvíce se blíží potřebnému hereckému stylu režírující Jan Marek v roli Světce, Iva Červová v roli Mary a částečně Ivana Vondra Skokanová jako Bride. Představení nepomohl dopolední hrací čas a osobně bych ocenila žánrový posun směrem k hořké anekdotě – ale jedná se o respektuhodný tvar.

Třičtvrtěhodinová aktovka Možná přijde i vodník s podtitulem „Nové poznatky o tom, co se událo kolem mlýna při návštěvě nové paní kněžny“ je chytrou parodií Jiráskovy Lucerny. Forma revue umožňuje, aby autor, režisér a představitel Vrchního, osobnost a skutečný divadelní bard Pavel Hladík, mohl s Divadelním souborem KD Holice nabídnout v každém výstupu jiný divadelní druh či žánr: loutkový výstup, zpěvohru ala Suchého Kytice, recitaci balady ala Karel Jaromír Erben, kvazimuzikálovou zpívanou pasáž, složenou z Bedřicha Smetany, Rudolfa Piskáčka, Fredericka Loeweho a Jiřích Bažanta, Maláska a Šlitra, kramářskou Píseň strašlivou o lucerně, shakespearovskou milostnou scénu a socrealistický schůzovní pochod, aby dospěl k závěru paní kněžny, tentokrát Libuše. Dle přiznání tvůrců jde o třicet let starou hru, kterou nicméně nově inscenují svěže. Je půvabná v mezích sousedského divadla; vědomý průřez všemi styly a divadelními druhy, kterými holický soubor obecně a Pavel Hladík osobně za posledních 69 let prošel, je propojen linkou „od Jiráskovy Lucerny po poctu všem Lucernám světa a Jiráskovu Hronovu“. Naivistické herectví nalezlo pokorné interprety v osobách autora v roli Vrchního, Petra Hlavatého coby Mlynáře a Vladimíra Hladíka jako pana France, aniž by se po jejich boku ztratili ti ostatní včetně „regenschori“ Lucie Vohralíkové. Pavel Hladík se tímto představením chtěl rozloučit s divadlem a přehlídkami – ale všichni doufáme, že se s ním opět potkáme, ať už na prknech či v zákulisí. (Podrobnější informace o této všestranné osobnosti najdete na Databázi českého amatérského divadla https://amaterskedivadlo.cz/index.php?data=osobnost&id=5520).

Vrátila se jednou v noci argentinského autora Eduarda Rovnera si vybralo Divadlo Exil Pardubice v osobě režiséra Petra Kubíka. Černá komedie o lásce až za hrob je dějově a žánrově obrácená Čapkova Matka (u Čapka mrtví navštěvují živou, zde matka vstane z hrobu, když se dozví, že syn se chystá oženit), v níž se ve stylu magického realismu svět živých a mrtvých prostupuje jaksi samozřejmě. U vzniku předlohy stál autorův záměr odpustit matce, jež byla tou dobou deset let po smrti a již považoval za důvod svých osobních nezdarů, a také s žitou společenskou skutečností. „Po skončení diktatury, během níž zahynulo mnoho lidí, jsem chtěl dát lidem naději, že mohou zůstat v kontaktu se svými živými mrtvými,“ konstatoval Eduardo Rovner po premiéře hry na Vinohradech v roce 2005… Vrátila se jednou v noci v exilovském provedení funguje vynikajícím způsobem v rovině komedie, výborné je obsazení i naplňování základní situace, gagy jsou vystavěny i dobře pointovány. Herecké výkony Věry Pojmanové coby Fany a Martina Žatečky coby Manuela jsou dechberoucí a všichni, včetně těch, kteří stáli na jevišti poprvé, jim skvěle sekundují. Nejsou dořešena některá témata (Manuelovy lži a jeho neschopnost se rozhodovat; otázka židovství; linka vraha Chirina je výrazně exponována, ale dál se s ní nepracuje…), ale vzhledem k tomu, že se jedná o režijní debut, je naděje na posun. Diváci souboru po skončení představení po právu uspořádali ovace vestoje.

Vrchlabské divadlo LIPANY, jeden z nejmladších účastníků červenokostelecké přehlídky, se vyučilo na Cimrmanech, následně uvedlo několik bulvárních titulů (Dívčí válka, Natěrač) a v prvním pokusu o jakousi výpověď Hrdý buď žes… zpracovali stejnou předlohu, jakou měla slavná inscenace s Bárou Hrzánovou v hlavní roli, ovšem ve výrazně okleštěném, estrádním provedení. Normální debil, prozaická prvotina herce a režiséra Roberta Bellana, popisuje příhody z autorova dětství prožitého v socialistickém Československu, očekávala jsem tedy, že půjde opět o „Budžese“, tentokrát s chlapeckou optikou. Bylo tomu tak, režisér Jan Švimberský výchozí materiál obohatil o některé své osobní zážitky z dospívání a zvolil podobnou metodu jako Pavel Hladík ve „Vodníkovi“ – průřez dosavadní tvorbou souboru, takže na počátku jsme sledovali cimrmanovský seminář včetně představení herců a následně od každého dosavadního kusu něco. Je potěšitelné, že LIPANY tentokrát nedopadly jako ve stejnojmenné bitvě a dokázaly se ve způsobu práce i výsledném tvaru výrazně posunout. Stále nevědí, kdy přestat, dobrý gag dokážou s přehledem zabít čtverým až paterým zopakováním a stále se nedokážou rozhodnout, jestli je adekvátní humor ala Ivan Mládek či Ringo Čech nebo ten cimrmanovský. Ale zejména výstupy ve druhé polovině představení byly kompaktní, přesné přinejmenším v záměru a tu a tam i ukázněné v provedení.

Divadelní spolek Tyl z Poličky se po mnoha letech uvádění komedií typu Těžká Barbora či Charleyova teta pustil do vážného tématu a zcela neprobádaných žánrových vod. Režisér Pavel Jílek st. si vybral těžký materiál v podobě Návštěvníka Érika-Emanuela Schmitta.   Prozatím tvůrci přemýšlejí v plochách, nikoli v situacích, herecký styl je výrazně deklamační a touha předat téma spíše úporná než divadelně poučená. Přesto patří poličským poklona za odvahu vystoupit ze své divadelnické komfortní zóny.

Režisér Jaroslav Souček a DS Kolár z Police nad Metují nabídl Řeči amerického autora Neila Simona – toho Neila Simona, jehož komedie patnáctkrát získaly titul „hra roku“ a jenž se na českých jevištích objevil v posledním půlstoletí téměř dvěstěkrát. Řeči z roku 1988, přestože se tváří jako fraška, nabízí vynikající dialogy, ale o poznání méně situace a jejich výrazné proměny, které by inspirovaly herecké jednání. Poličtí to tedy měli obzvláště těžké. Přestože hru zkrátili, upravili a osobně se v ní dobře orientují, leccos zůstává ve slovech, k tomu tempo je spíše stereotypní a negraduje (pozor, neplést si rychlost mluvy s energií! – viz rozdíl mezi prvním dialogem hry a prvním dialogem Cooperových, kteří nastupují jako čtvrtá dvojice) a vede k postupnému ochabování divákovy pozornosti. Tím pádem k horší orientaci v sice absurdních a ztřeštěných, ale přesto logických motivacích a dějových zvratech… Řeči se hrají ve scéně, která je dobře provedena, ale zasloužila by lepší využití (schody, dvě úrovně, dveře…). Aranžmá by mohla lépe odrážet vztahy a situaci jednotlivých postav (pozor na začátek druhé poloviny – statická sestava jako na rodinné fotografii není dobrým výchozím bodem). Rozdílná míra stylizace se snad v průběhu dalších repríz srovná (markantní je rozdíl mezi herectvím rasantního Iva Hambálka a poddimenzovaného Marka Laciny). Ale každopádně je u méně zkušených herců nezbytné, zejména v novém prostředí, pohlídat hlasovou intenzitu. (Snad jsem dostatečně konkrétní…)

Drama v kostce souboru U.F.O. (Unie Ftipných Osobností z Týniště nad Orlicí) se stalo vrcholem sobotního programu. Původní materiál je dílem Jiřího Havelky, byl inscenován ve Studiu Ypsilon v roce 2005 a zafungoval tak dobře, že o tři roky později vzniklo pokračování. U.F.O. pod vedením Veroniky Plašilové, jež si hru vybrala, upravila ji, zrežírovala a zahrála si roli Bosse, na něm postavila učebnici divadelních postupů a prostředků, která je stejným dílem poučná i poučená, hravá i přesná, provokující divákovu představivost – a nesmírně  zábavná. V červenokostelecké repríze jsme viděli Libora Stolína jako detektiva z rodu Larsů, Martina Hochmala čili nejistého režiséra, Simonu Skalickou coby barmanku a Jana Stolína v roli Braňa. (Jeho pojetí transvestity bylo uměřené a v nejlepším slova smyslu zvnitřněné.) Všichni účinkující jsou výrazné individuality a zároveň dobře fungují spolu – a údajně je tomu tak i v druhé verzi týnišťského Dramatu v kostce. (Podle těch, kteří ji viděli, je díky jinému obsazení variací, nikoli kopií toho, co jsme viděli). U této inscenace bylo možné ocenit všechny složky – dramaturgii, režii, výpravu i herectví. Jednalo se o komplexní, přitom střídmý tvar – a v amatérských poměrech ojedinělý.

Josef Jan Kopecký je zkušený divadelník, který vede DS Triarius mnoho let, vždy vyznával cílevědomou dramaturgii s výběrem neotřelých titulů a byl schopný nalézt odpovídající prostředky pro sdělení jejich smyslu. Zrada nobelisty Harolda Pintera, kterou si vybral tentokrát, aby na ní pracoval coby dramaturg, úpravce, režisér a představitel Jerryho, je pro divadelníky nikoli „vyšší dívčí“, ale spíše „profesurou“. Komplikovaná ve všech ohledech – ve významu, formě, struktuře – klade vysoké nároky jak na divadelní myšlení, tak herecké řemeslo. Banální milostný trojúhelník ukazuje skrze klíčové situace seřazené nelineárně, většinou, ne však vždy, pozpátku (od setkání milenců půl roku po rozchodu až po první sblížení), nabízí tak jakousi pitvu, anatomii zrady. V České Třebové vznikla inscenace s ambicí, která však zůstala v příliš mnoha ohledech nenaplněna, Zrada se momentálně nachází někde ve třetině cesty. U červenokostelecké reprízy fungovala obecně osudová atmosféra, práce s točnou byla efektní, ale místo aby napovídala způsob plynutí času, spíše podtrhla stereotypnost plynutí představení, situacím chyběla přesnost a zejména akcenty, účinkující si v nich nejsou zcela jisti. Bude zajímavé se na Zradu podívat v budoucnu, až se inscenace usadí.

Na útěku Pierra Palmadeho a Christopha Duthurona je oblíbenou road komedií pro dva výrazné ženské typy, která se od roku 2009 dočkala několika skvělých inscenací – zmiňme Janu Štěpánkovou a Zlatu Adamovskou v Ungeltu či Carmen Mayerovou a Terezu Kostkovou v Kalichu mezi profesionály nebo Kateřinu Nakládalovou a Romanu Blažkovou v Kroměříži mezi amatéry. Titul se zalíbil režisérovi Borisi Škorpíkovi, který ho inscenoval s Alenou Kašparovou a Marikou Komárkovou z DS J. N. Štěpánka Chrudim pod názvem Dvě na tripu. Tři chrudimští tvůrci předlohu upravili a výrazně zkrátili (zmizel výstup na hřbitově a některé další), pro změny prostředí použili zadní projekci a sadu dřevěných bedýnek (jejichž přestavby spíše věci komplikovaly, než zjednodušovaly), akcentovali spíše sentimentální než komediální rovinu a proměna obou hrdinek se nekonala tak výrazně, jak by mohla. Sympatická byla energie obou účinkujících a evidentní chuť hrát.

Přehlídka v Červeném Kostelci má dlouhodobě vynikající atmosféru a výrazně komunitní charakter. Velký dík patří místnímu souboru, technikům divadla a mnoha dalším. A Kateřině Fikejzové Prouzové, která vzorně pečuje o program, hladký průběh přehlídky i porotu. Další informace o letošním festivalu v Červeném Kostelci, včetně fotografií a videí, najdete v nejbližších dnech v Databázi českého amatérského divadla (https://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=prehlidka_rocnik&id=9674). Dál je jen „ticho a tma. Divadlo je dým z kouřostroje.“

Výsledky:

Čestná uznání

Účastníkům Letní dílny Divadla Jesličky J. Tejkla Hradec Králové za kostýmy a loutky v inscenaci Zahrada

Štěpánu Havránkovi za roli Kluka v představení Zahrada Letní dílny Divadla Jesličky J. Tejkla Hradec Králové

Tomáši Cafourkovi za roli Kocoura v představení Zahrada Letní dílny Divadla Jesličky J. Tejkla Hradec Králové

Kristýně Kuhnové za roli Týny v Souborném díle Williama Shakespeara ve zkrácené verzi SDO Alois Jirásek Úpice

Evě Bergmannové a Haně Bergerové za kostýmy v inscenaci Osm žen DS NA TAHU Červený Kostelec

Heleně Binterové za roli Gábi v představení Osm žen DS NA TAHU Červený Kostelec

Janě Černé Poláškové za roli Blanky v představení Osm žen DS NA TAHU Červený Kostelec

Ivě Červové za roli Marry v představení Studna světců Společnosti bloumající veřejnosti Turnov

Janu Markovi za režii inscenace Studna světců Společnosti bloumající veřejnosti Turnov

Petru Hlavatému za roli Mlynáře v představení Možná přijde i vodník DS KD Holice

Vladimíru Hladíkovi za roli pana France v představení Možná přijde i vodník DS KD Holice

Kláře Víchové za roli Dolly v představení Vrátila se jednou v noci Exilu Pardubice

Antonínu Petrovi za roli Sala v představení Vrátila se jednou v noci Exilu Pardubice

Janu Duchnovi za roli Julia v představení Vrátila se jednou v noci Exilu Pardubice

Danielu Síbrovi za roli Norberta Intribuse v představení Normální debil Vrchlabského divadla LIPANY

Josefu Janu Kopeckému za návrh scény v inscenaci Řeči DS Kolár Police nad Metují

Jiřímu Trnovskému ml. za roli Lennyho Ganze v představení Řeči DS Kolár Police nad Metují

Janu Josefu Kopeckému za scénografii inscenace Zrada DS Triarius Česká Třebová

Tereze Andělové za roli Emmy v představení Zrada DS Triarius Česká Třebová

Ceny

Janu Markovi a Ivaně Vondra Skokanové za dramaturgii inscenace Studna světců Společnosti bloumající veřejnosti Turnov

Pavlu Hladíkovi za koncept inscenace Možná přijde i vodník DS KD Holice

Věře Kuncové Pojmanové za roli Fany v představení Vrátila se jednou v noci Exilu Pardubice

Martinu Žatečkovi za roli Manuela v představení Vrátila se jednou v noci Exilu Pardubice

Lucii Veselé Haškové za kostýmy a líčení v inscenaci Vrátila se jednou v noci Exilu Pardubice

Davidu Síbrovi za Otce a další role v představení Normální debil Vrchlabského divadla LIPANY

Jiřímu Trnovskému st. za roli Kena Gormana v představení Řeči DS Kolár Police nad Metují

Veronice Plašilové za režii inscenace Drama v kostce U.F.O. Týniště nad Orlicí

Veronice Plašilové, Davidu Dernerovi a kol. za výpravu inscenace Drama v kostce U.F.O. Týniště nad Orlicí

Liboru Stolínovi, Martinu Hochmalovi, Simoně Skalické, Janu Stolínovi a Veronice Plašilové za hereckou souhru v představení Drama v kostce U.F.O. Týniště nad Orlicí

Unii Ftipných Osobností Týniště nad Orlicí za inscenaci

Cena Exilu Pardubice za inscenaci Vrátila se jednou v noci + doporučení do programu Divadelního Pikniku v Mostě 2026

Cena Unii Ftipných Osobností Týniště nad Orlicí za inscenaci Drama v kostce + doporučení do programu Divadelního Pikniku v Mostě 2026

zdroj: https://www.amaterskascena.cz/cerveny-kostelec-2026-aneb-divadlo-je-dym-z-kourostroje/

Žlutomodrý kocour Turnov

Porota: Jaroslav Šilas Stuchlík, Viktorie Čermáková a Zdeněk Janál

Nominace: neudělena

Doporučení: neuděleno

Nebyla udělana nominace

nebylo uděleno doporučení